Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
S umělkyní, performerkou a feministkou Kačou Olivovou o radosti z nahoty, jejím vzpurném duchu a těle jako politickém nástroji.
„Prostě jsem se někdy v pubertě rozhodla, že už na to seru. Že už se nebudu cítit blbě a nebudu mít pocit, že bych měla zhubnout,“ popisuje v rozhovoru pro Refresher devětatřicetiletá umělkyně Kača Olivová.
Ohlas získala díky svým performancím, ve kterých využívá jako primární médium své nahé tělo. Ústředími tématy jejího uvažování jsou feminismus, sexualita, mateřství, radost ze života a kritika opresivních systémů, které nás v běžném životě svazují.
Při domlouvání rozhovoru jste zmínila, že pro sebe pěstujete radikální body positivity. Co to znamená?To zní, jako že si pěstuju nějakou kytičku. Je to koncept, který jsem si tak pojmenovala sama pro sebe. Je neuzavřený, neustále se vyvíjí a nemá ani přesný tvar, naopak se neustále rozpíná, což je mi vlastní. Termín „body positivity“ je už hrozně provařený a zkapitalizovaný. Často pouhý hashtag na Instagramu, který většina lidí používá, aby někomu něco prodala. Proto jsem si to opatřila ještě tím „radikální“.
Já jsem přesně takový typ. Když už se k něčemu odhodlám, tak to tak prostě bude.
Četla jsem nedávno knihu Body is Not an Apology, ve které autorka Sonya Renee Taylor říká, že se s radikální sebeláskou rodíme. Stačí se podívat na děti – ty na sobě milují všechno. Když objeví, že mají ruce, jsou z toho úplně fascinované. A pak zjistí, že mají ještě nohy! Je to typ totálního obdivu, radosti a sebelásky, která není nijak masená systémem, nijak tlačená stereotypy a očekáváním patriarchátu. Dokud na něj nezačne působit společnost, je to stav, které naše tělo zná a umí. A může se do něj tak vrátit, byť to mnohdy vyžaduje nekonečnou práci.
Zatím jsem nenašla nic, co by mi jako definice mého vztahu k tělu a tělesnosti úplně vyhovovalo, proto vycházím ze své dlouholeté praxe – v té se věnuji tělesnosti, nahotě, sexualitě, emocím –, kterou si propojuji s teoriemi, které potkávám. Radikální body pozitivitu vnímám jako zdroj přemýšlení o těle z východiska lásky, nadšení, radosti a aktivismu...
Zdroj: REFRESHER/Lucie Kotvalová
Odkud tohle nadšení vychází? Je to vděčnost za to, co všechno vám vaše tělo umožňuje?Taky, ale ne v ableistickém slova smyslu. (Ableismus – diskriminační myšlení na základě fyzické, mentální či smyslové kondice, pozn. red.) Přijde mi, že jakékoli tělo je skvělé. Zajímají mě paměť a všechny různosti, které těla mají: jizvy, strie, vrásky. Jsou to takové deníčky.
Může to být částečně strategie, na druhou stranu jsou mi optimismus a nadšení velmi vlastní. Ráda si je ponechávám a aplikuji vlastně na cokoli. Je to trochu dětský přístup ke světu, který jsem si ještě upevnila svým mateřstvím. Beru si to nejinspirativnější, co jsem na dětství našla, ten nadšený, otevřený a senzuální přístup ke světu. Vychází samozřejmě z mého nastavení, ale trochu je to i rozhodnutí. Prostě jsem si někdy v pubertě řekla, že už na to seru. Že už se nebudu cítit blbě a nebudu mít pocit, že bych měla zhubnout.
Takto vyrovnaně, svobodně a otevřeně jste své tělo nevnímala vždy?Dříve jsem více podléhala tomu, co se ke mně dostávalo z vnějšku. Různým tlakům, kritikám a hodnocením. Moje rodina mi od dětství říkala, jak jsem strašně tlustá. Pořád jsem musela chodit někam cvičit a hubnout. Čímž mi mimochodem zničila vztah k jakémukoli organizovanému cvičení. Když se ale koukám na fotky z té doby, říkám si, že jsem vlastně ani tak tlustá nebyla. Teď jsem tlustá, tehdy jsem byla jen větší, ale tlačili to do mě všichni ze všech stran, až jsem tomu sama uvěřila. I v době, kdy jsem byla mnohem hubenější než nyní, jsem žila se stejnou mentalitou. To bylo nejtěžší – zhubnout na duši. Aby si mysl dokázala přiznat, že není tlustá – nebo že je tlustá a je s tím v pohodě.
Občas na někoho hodně intenzivně ukazuju fakáče. Peru se někdy při performanci, jako u té poslední o sexualizovaném násilí.
Jak je možné dojít k sebepřijetí? V tom přece nemohlo hrát roli jen vědomé rozhodnutí, kdy jste se jeden den vzbudila a řekla si: „Kašlu na to.“Já jsem přesně takový typ. Když už se k něčemu odhodlám, tak to tak prostě bude. Ale určitě to byla souhra více faktorů. Důležitou roli hrál například jeden z mých prvních partnerů, u kterého jsem získala možnost vidět sebe i skrz jiný pohled. Vybavuji si, jak mi vykládal, že jsem mu přišla hrozně sebevědomá. V té době jsem ale vůbec sebevědomá nebyla. Jenom jsem chodila narovnaná, protože mám velká prsa a jinak by mě bolela záda. Začala jsem tak pozorovat, jak každý může vnímat různé aspekty těla jinak.
Zažíváte nyní nějakou formu bodyshamingu?Neustále. Ale nyní mě lidé shamují více za to, že mám barevné vlasy, než za to, že jsem tlustá. Takže když mám vymytou barvu, teprve se zase začíná objevovat téma tloušťky. Kolemjdoucí spíše reagují na můj celkový vzhled, mé oblečení odvádí pozornost. Ale právě oblečení je pro mě další výraz radosti a svobodného zacházení s tělem. Umožňuje mi cítit se dobře, normálně: tohle jsem já, takhle přemýšlím, takhle se cítím. Což je pro mě bazální. Kdybych musela nosit třeba šedý dlouhý kabát, nebyla bych šťastná. Strašně by mě týralo, kdybych se musela narvat do nějaké normativní škatulky, nějak se umenšit.
Bodyshaming pak ve velké míře zažívám na sociálních sítích kdykoli, kdy se mnou vyjde nějaký článek nebo rozhovor, nicméně takové komentáře nečtu. Velký vliv má také internalizovaná mizogynie a fatfobie. Ty jsou všudypřítomné a hodně ovlivňují, jak se lidé vztahují k ženám aktivním a viditelným ve veřejném a mediálním prostoru.
Dopadají na vás shamovací reakce lidí?Jasně. Minimálně v tom, že musím vytvářet nějakou strategii, aby na mě vliv neměly. Nedávno jsem přišla na novou, kterou aktuálně testuji. Když na mě lidé na ulici blbě reagují, většinou to dělají zpovzdálí, zezadu – abych to sice slyšela, ale musela se otočit a zjišťovat, kdo to řekl, pokud bych chtěla odpovědět –, a tak teď odpovídám. Někdy pro sebe, někdy nahlas. Třeba někdo řekne: „Fuj!“ A já si na to řeknu: „Patriarchát!“ Tím se posledních čtrnáct dní bavím.
Bohužel se mi nedaří najít dlouhodobou strategii, která by byla funkční vždy. Snažím se totiž minimalizovat energii, kterou do toho vkládám, aby mě to naopak neničilo ještě víc. Když se mi chce, občas na někoho zařvu. Musím v tom ale stále mít nějakou lehkost a radost. Nechci to dělat ze vzteku.
V jednom z rozhovorů jste říkala, že jste se dřív hodně prala. To už neděláte?Občas na někoho hodně intenzivně ukazuju fakáče. Peru se někdy při performanci, jako u té poslední o sexualizovaném násilí. Pod názvem Jestli tě nezničím proběhla během mé aktuální rezidence v INI Prostoru v Praze.
Jak to probíhalo?Když performuju, miluju, když sama sebe něčím překvapím. Nerada mívám přesný plán – a ještě víc nerada ho dodržuju. Při té akci přibližný plán byl, ale vybuchnul v prvních deseti vteřinách. Dort, který jsem tam měla, jsem totiž rozsápala mnohem rychleji, než jsem si myslela. Dvakrát jsem do něj hrábla a bylo po něm. Nakonec jsem hodně komunikovala s publikem a byla jsem docela brutální. Terorizovala jsem muže, cpala jim dort do ksichtu a kusy dortu po nich i házela. Většinou se trapně smáli a moc nevěděli, co s tím. Možná měli pocit, že je to srandovní, ale vlastně vůbec nebylo.
V rozhovoru pro Hatefree jste řekla, že se dnes už s ničím nevyrovnáváte, ale spíš si radostně hrajete. Co jste tím myslela?
Já mám hrozný problém, že když něco někde řeknu nahlas, vzápětí se sebou nesouhlasím. Mám pocit, že když něco takhle přesně tvrdím, hrozně celou realitu zredukuju. Takže dnes už bych to takhle určitě neřekla.
Performance, které dělám, jsou totiž často způsobem vyrovnávání se s něčím. S patriarchátem, heteronormativitou, pravidly a nerovnostmi ve světě umění, stereotypy a normami pojícími se s rodinou a vztahy, způsobem zpracování osobních zkušeností, zážitků, emocí. Ale zároveň ve svých akcích potřebuju tu lehkost a radost zachovat. Moje živá tvorba tak nemusí být jednoduše čitelná jako institucionální kritika. Občas je to prostě prdlý. Není to tedy tak, že by akce neměly důležitý obsah, jen je komunikovaný často hodně široce. Ráda nechávám široké pole diváctvu, aby si akci pochopilo podle svého.
V performanci vzniká energetické pole, ve kterém když jsou lidé doopravdy přítomni, něco zažívají. A to je spíše jejich než moje. Pole ale tvoříme spolu. Já svou energií, oni zase svou pozorností.
Vaším velkým tématem je nahota. Co pro vás znamená?Téma nahoty má pro mě hrozně moc rovin. Je mnohem komplikovanější, než to vypadá. Z osobní pozice je pro mě nahota radostná a emancipační. Můžu se svým tělem pracovat tak, jak chci a jaké je – s jeho schopnostmi, které jiná těla nemají. Například díky tomu, že mám velká dlouhá prsa, jsem se s nimi naučila báječně točit dokolečka. Sice to bolí, ale je to super. S takovým velkým tělem se prostě dají dělat velké věci!
Kromě radostné složky je pro mě nahota důležitá i z vizuálního hlediska. Nejsme zvyklí vídat různá těla – tlustá těla, těla žen kolem čtyřicítky, jako jsem já, nebo i starších, těla matek. Skrz média je nám komunikovaný nějaký konkrétní fyzický typ a jiné tělesnosti zůstávají skryté.
V některých akcích je pro mě tělo jen čistý materiál, stejně jako třeba hlína. V určitém bodu ho ani nevnímám významově. Tahle rovina je zajímavě vidět na Festivalu nahých forem Lenky Klodové, kde všichni performují nazí. Vztah k nahotě se postupně proměňuje, jak jsou neustále všichni nazí, je to pak už strašně normální. Vidíš, jak jsou všechna ta těla různě krásná. Jsou tam třeba ženy starší šedesáti let a jsou ohromně krásné, říkáš si: čeho my se to vlastně bojíme?!
Performance Jestli tě nezničím v INI Prostor. Zdroj: Matěj Pavlík/se svolením Kači Olivové
Jaké má pro vás nahota další elementy?
Nahotou jsem jednu dobu řešila, že nevím, co si na sebe vzít při performanci. Moje normální oblečení totiž vypadá jako kostým, což mi nevyhovuje – a už vůbec mi nevyhovuje performovat v černém. Když jsem začala performovat nahá, tak mi došlo: Aha! To je ono! To je ten správný kostým.
Mé nahé tělo má spoustu dalších významů; je ženské, tlusté, chlupaté, má strie, jizvy, tetování – je i bílé, což je také téma, kterému neuniknu. Všechno hraje hrozně velkou roli. Například skrz to, že nemám normativní tělo, mohu některá témata komunikovat snáz. Mé tělo není vždycky všemi vnímané sexuálně – což je smutné, ale zároveň toho mohu i využít. Krásné, mladé performerky, které mají normativně dokonalá těla, může diváctvo vnímat hlavně jako objekt.
To, co dělám, je i pro část odborné veřejnosti nepochopitelné. Nejen z důvodu nahoty, ale i například sex positivity.
Vzpomenete si, jaký to byl pocit stát poprvé nahá před cizími lidmi?Cítila jsem se hrozně, hlavně těsně před akcí. Začalo to tak, že jsem v roce 2011 natočila video Everlasting Love. Tancuju tam nahá v tmavém, neurčitém prostoru na písničku od Public Image Ltd This Is Not A Love Song. Točila jsem ho, protože jsem si myslela, že tohle nikdy neudělám jako živou akci. Nebylo to tak, že bych se styděla, ale myslela jsem, že to prostě nezvládnu.
Performance probíhala v temném galerijním prostoru v Ústí nad Labem, tančila jsem společně se svým videem, zatímco ve vedlejší místnosti byla party. Když mě už přestalo bavit tančit sama, šla jsem vedle. Byl to pro mě hrozně radikální a skvělý zážitek, který nastartoval to, že jsem třeba dva roky poté měla problém se na performance vůbec obléct. I když jsem to neplánovala, stejně jsem vždy skončila nahá.
Po těch letech už to pro mě není tak výjimečné, což ale neznamená, že nejsem nervózní. Jsem, vždy, a vlastně čím dál více. Ale nemusím už se překonávat při obnažování se. Nahá bych byla nejradši pořád. I když překonávání je jinak ohromně zajímavé téma. Mnohem kvalitnější performance realizuji právě, když se alespoň trochu překonat musím, když se mi performovat nechce, když jsem unavená nebo mám pocit, že jsem si naplánovala něco příliš odvážného, náročného, emotivního. Překonání se je pro mě součástí dobré performance.
Zdroj: REFRESHER/Lucie Kotvalová
Cítila jste v začátcích, že musíte nahotu obhajovat – nebo cítíte tu potřebu i dnes?
Rozhodně. To, co dělám, je i pro část odborné veřejnosti nepochopitelné. Nejen z důvodu nahoty, ale i například sex positivity. Přitom tyhle kritiky přichází i z feministických řad, což je smutné, ne že bychom spolu musely vždy ve všem souhlasit, ale občas mám pocit, že vzájemná podpora a „sesterství” nám trochu nefungují. Například v tématu sexualizovaného násilí na vysokých školách nám nepomůže se tvářit, že žádná těla nemáme, že sex neexistuje. Sex pozitivní feminismus mi umožňuje komunikovat témata, kterým se věnuji já i naše studenstvo, a zároveň se nedopouštět násilí, zpřítomňovat mocenské vztahy a jejich vliv, ale zůstat u toho věrná sama sobě.
Vybavuji si hodinu češtiny na gymplu. Náš učitel říkal, že ženské nikdy nic nedokázaly, nikdy nic dobrého nenapsaly. Pamatuju si ten bytostný vztek, který se ve mně vzbudil.
Je plno úhlů, ze kterých je má práce kritizovaná. Problém je pochopení média performance, protože je mezi českou odbornou veřejností hrozně upozaděné. Lidé se mu moc nevěnují, ani prakticky, ale ani teoreticky. O performanci se u nás moc nepíše. Jednou za deset let vyjde kniha, která ani většinou není zaměřená na současnou performanci, ale to je všechno.
Především kvůli teoretické podpoře své práce jsem si udělala doktorát. Vzhledem ke komplikovaným tématům, kterým se věnuju, a nematerialitě svého média je pro mě umělecký výzkum a teoretické pozadí mých konceptů mimořádně důležité.
K vašemu tělu se vztahuje poměrně hodně lidí, dívají se na něj, komentují ho. Máte pocit, že zůstává vaším, nebo si ho nějakým způsobem musíte přivlastňovat nazpátek?Vybavím si konkrétní vzpomínku. Na jednom festivalu byl performer, který lidem umýval nohy, ale byl strašně slizký a nebylo to vůbec příjemné. Celý festival se se mnou pokoušel komunikovat, tak jsem si nakonec řekla, že mu s tou performancí pomůžu a nechám si od něj umýt nohy. Ostatní před ním utekli. Bylo to ale opravdu nepříjemné, hraničilo to s jakýmsi násilím. A ještě během té akce jsem přemýšlela, co s tím udělám, že se mi stav, do kterého mě jeho performance dostala, nelíbí a nechci v něm zůstat. Kolem proplouval parník pojmenovaný Prinzessin Katharina, tak jsem na něj vytáhla prsa, se kterými jsem začala mávat. Takovým jednoduchým, radostným aktem jsem si své tělo vzala zpátky.
Podobné věci pak dělám i během performance, když se mi ten pocit vyvlastnění mého těla objeví. Ale neděje se to moc často, jsem v sobě dost zabydlená, dost se hýčkám a věnuju se tomu, aby mé tělo bylo spokojené.
Performanční intervence během eventu Performance Boat, která plula z Maďarska na Slovensko a zpět. Zdroj: Malgorzata Kazmierczak/se svolením Kači Olivové
Kača Olivová o svém umění vlastními slovy
„Věnuji se hlavně performancím, používám i další média: video nebo fotku. Společně s Darinou Alster učíme na Akademii výtvarných umění v ateliéru Nová média 2. Věnuju se tématu sexuality, feminismu, rodiny, emocí, vztahů, radikální body positivity, postavení žen ve světě, institucionální kritiky, mateřství. S Darinou od roku 2016 vedeme Mothers Artlovers, což je podpůrná skupina pro matky v uměleckém provozu. Máme i otce, ale zaštiťujeme převážně matky, protože větší část péče o dítě zastávají stále ženy. Je to skupina zaměřená dovnitř, na sdílení a možnosti bavit se o tématech, která jsou pro nás důležitá. Na mateřské jsem totiž sama zažila, že mi chyběl kontakt s uměleckou scénou.“
Co chcete skrze své umění předat? Kdybych měla říct jedno slovo, tak radost. Přijde mi důležité, aby moje tvorba byla emancipační. Jakkoli, pro kohokoli.
Často využíváte materiály jako třpytky, výrazné vzory. Jakou hrají roli?Glittery jsou něco, čím bych se nejraději zasypávala nonstop celá. I když to není praktické, leze to úplně všude a člověk toho taky hrozně moc sní. Jsem taktilní typ, takže mě baví matlání, hrabání se v něčem, rochnění. Možná si skrze to plním zážitky, kterých se mi nedostává v normálním životě. A lidé na to podobně reagují, vzbuzuje to v nich silné emoce.
Jste feministka. Jak jste si k feminismu našla cestu?
Feminismus je mi vlastní. Vždy jsem měla vzpurného ducha, ráda jsem byla v opozici. Prozkoumávala jsem, s čím bych měla, či neměla souhlasit. I tělesná integrita pro mě byla hodně důležitá, zkoumala jsem systémy a pravidla, která s ní souvisí – ty jsem pak zkoušela posouvat a testovala, co se s nimi dá dělat. To jsou dobré vlastnosti pro to být feministkou.
Vybavuji si hodinu češtiny na gymplu. Náš učitel říkal, že ženské nikdy nic nedokázaly, nikdy nic dobrého nenapsaly. Pamatuju si ten bytostný vztek, který se ve mně vzbudil. Strašně jsem se nasrala. Přišla jsem domů, sedla jsem si k různým knížkám a slovníkům, ze kterých jsem si vypisovala všechny ženy, které něco dokázaly. Když jsem pak měla stoh plný jmen, byla jsem spokojená, věděla jsem, že to, co řekl, není pravda. Měla jsem před sebou důkaz.
Před dvěma lety na feministické konferenci, kterou pořádají Sdruženy v Brně, jsem poprvé zažila pocity absolutního bezpečí a pochopení. Přitom jsem většinu těch žen ani neznala osobně.
Ten zdravý velikánský vztek byl určitě prvním pošoupnutím směrem k feminismu. Na filozofické fakultě jsem začala číst různé feministické knihy a hned v prváku jsem psala svou závěrečnou práci na téma vagína v umění. Tehdy bylo těžké se dostat k feministickým zdrojům v češtině a anglicky jsem v té době moc dobře neuměla, něco jsem ale zvládla najít. Konečně jsem nacházela teoretické zdroje, které ke mně intenzivně promlouvaly, rozuměla jsem jim, vnitřně ve mně rezonovaly, měla jsem pocit, že se mě týkají, že nejsem exkludovaná, za což mohl nejen obsah, ale i genderově inkluzivní jazyk, kterým byly tyto texty psané.
Zdroj: REFRESHER/Lucie Kotvalová
Ten niterný vztek cítíte doteď?Naposledy mě nasralo používání generického maskulina na půdě naší školy. Říkala jsem si, že přece není normální, aby tady o sobě ženy říkaly, že jsou pedagog. To mi přijde pošahané. Takže občas se stále naseru a vztekám se. Ale to mi přijde dobré, je to motor k tomu něco měnit, nicméně vztek sám nestačí. Je nutné si říct, co s tím můžu dělat, přemýšlet o tom, zda to jde nějak změnit.
Jak nahlížíte na stav feminismu v Česku?
Teď je skvěle nakopnutý. Jsem nadšená, radostně sleduji, co různé skupiny, lidi a iniciativy dělají. Jen mi občas chybí podpora uvnitř naší feministické scény, ta zkušenost sesterství. Každopádně je krásný zážitek být na čistě feministické akci, ohromně si tam odpočinu. Debata tam totiž nemusí začínat úplně od začátku, není nutné dokola vysvětlovat úplně základní feministické myšlenky a vyčerpávat se tím. A celkově je takové feministické prostředí jinak nastavené.
Před dvěma lety na feministické konferenci, kterou pořádají Sdruženy v Brně, jsem poprvé zažila pocity absolutního bezpečí a pochopení. Přitom jsem většinu těch žen ani neznala osobně. Bylo vidět, že se tam lidé chovají opravdu svobodně, jinak, než se chovají ve veřejném prostoru. Bylo to prostředí, které mělo jiná pravidla. Takovou atmosféru se snažím budovat také, třeba na půdě našeho ateliéru.
Jakou roli ve vašem feminismu sehrálo mateřství?Obrovskou. Říkala jsem si, že pokud bych náhodou nebyla feministka už předtím, tak s mateřstvím by se to určitě spustilo. Hodně mých kamarádek to tak mělo. S mateřstvím jim došlo, jak to ve společnosti je.
Už během těhotenství se k vám začne okolí chovat jinak. Najednou vás všichni sledují, kontrolují, doktoři všechno měří, mají kecy. Matka je takovým kolektivním majetkem, chodící kinder vajíčko. Lidi mají pocit, že něco dělá pro společnost, takže ta má naopak právo zasahovat, říkat, co má a co nemá dělat.
Ale všechna těla jsou politická, ať chceme, nebo ne. To je nevyhnutelné – a buď s tím můžeme aktivně zacházet, nebo ne.
Těhotenství je ale teprve taková příprava, po porodu se to čím dál zintenzivňuje. Je to moment ztráty některých privilegií, což je zajímavé. Plno lidí si svá privilegia neuvědomuje, ale my, jako bílé ženy s určitým kulturním a sociálním kapitálem, jich máme plno – a mateřství nás o část z nich připraví. Najednou mám speciální potřeby, které jsem doteď neměla. Je to velké setkání s tím, jaké limity má třeba město. Zabírám s dítětem víc místa, dělám víc hluku. Jsme neřiditelný a neodhadnutelný prvek ve společnosti. Pokud z veřejného prostoru nechci zmizet, mám mnohem více nároků. Skrze ně silněji vnímám, jak je veřejný prostor konstruován, pro jaké lidi.
Performativní prezentace Manifestu Mothers Artlovers v roce 2020. Zdroj: Bet Orten/se svolením Kači Olivové
Založila jste Kojicí guerillu a s tou před několika lety pořádala kojicí happening před bankou. Může tělo sloužit jako politický nástroj?Musí, alespoň to moje. Ale všechna těla jsou politická, ať chceme, nebo ne. To je nevyhnutelné – a buď s tím můžeme aktivně zacházet, nebo ne.
Kojicí guerilla vznikla z nutnosti. V kavárně na mě byla servírka hodně nepříjemná kvůli tomu, že jsem tam kojila, a já na to s půlročním miminkem v náručí neuměla vůbec reagovat. Cítila jsem se hrozně, přemýšlela jsem, jak si zase vzít zpátky svou sílu. Jak vyjádřit, že takhle ne, že s tím nesouhlasím, že v takovém světě nebudu. Takže jsem naplánovala první společné kojení, které stálo u vzniku Kojicí guerilly, protože jsem na něm zjistila, že ostatní ženy sdílely podobné zkušenosti, a chtěly jsme s tím něco udělat.
Na čem aktuálně pracujete a na co nás můžete pozvat?
Pracujeme s Darinou Alster a skupinou dalších osob na knize o proměnách maskulinit, což je ohromně zajímavé a důležité téma, které jsme společně prozkoumávaly před lety během dvoudenního online soustřední a věnovaly jsme se maskulinitám na osobní, umělecké, filozofické i vědecké rovině. Maskulinity jsou pro mě tématem, které poskytuje plno prostoru ke zkoumání a prověřování.
Nyní jsem na rezidenci v INI Project / PROSTOR v Praze, kde zpracovávám téma radikální body positivy. Třináctého března tam chystám debatu a na konci března ještě sdílecí akci, takže kdyby to někoho zajímalo, tak doporučuju sledovat sociálně sítě moje nebo INI Project. Z mé rezidence vznikne také text, ze kterého uděláme zine.
S Mothers Artlovers máme také hodně co dělat. Aktuálně připravujeme oslavy MDŽ a rozvíjíme projekt Dinner Party, který vychází z instalace Judy Chicago. Zkoumáme v něm téma lásky z různých rovin: sebelásky, vztahové a institucionální. Připravily jsme performance a stůl s nádobím a jídlem a meníčky, kde je napsané, jaká témata v daných jídlech řešíme. S tímto projektem nás teď pozvali do Berlína.
