Domácí násilí, znásilňování i upevňování genderových rolí. Na Ukrajinky dopadá válka jinak než na Ukrajince.
Jak v současnosti vypadá ukrajinské feministické hnutí? Jaká je jeho role ve válce? ptám se Marty Chumalo, feministky, genderové odbornice, psycholožky a jedné ze zakladatelek centra Women's Perspectives z ukrajinského Lvova. „Je vtipné, že se na to ptáte, protože jsem zaznamenala diskusi, jestli vůbec máme feministické hnutí na Ukrajině, či nikoli,“ říká pobaveně.
A dodává: „Došlo totiž k roztříštění. Část feministických aktivistů odjela do zahraničí pracovat na rozličných programech, studiích. A zároveň tam pomáhají shromažďovat humanitární a finanční pomoc pro Ukrajinu. Část zůstala na Ukrajině, aby pomáhala ženám ve zranitelných situacích.“
Podpoře (nejen) ukrajinských žen se Marta Chumalo věnuje již dvacet let. Od roku 2014, a zejména pak od počátku ruské invaze na Ukrajinu, upozorňuje na to, jaké dopady má válka na ty nejzranitelnější. Letos v lednu obdržela švédskou cenu Olofa Palmeho za lidská práva a ochranu práv a svobod žen.
„Myslím, že válka změní všechno a všechny. Včetně feministického hnutí. Zatím je ale příliš brzo na to říci jak. Už nyní je ale jasné, že válka přinesla ukrajinským ženám spoustu nových ‚výzev‘,“ otevírá náš rozhovor.
Trauma války může podnítit domácí násilí
Válka podle ní mimo jiné přinesla větší zdůraznění genderových rolí. Od žen se očekává, že budou více nápomocné, pečující, podporující, chápavé. Zatímco jsou manželé a synové na frontě, ženy shromažďují humanitární a finanční pomoc, dobrovolničí v nemocnicích, připravují jídlo pro vojáky. Ocitají se v oněch „tradičních“ rolích, které společnost ženám přisuzuje.
Za jednu z největších výzev viditelných již po roce 2014 považuje Chumalo zvýšené domácí násilí ze strany manželů, kteří se vrátili z fronty. „Zatím nenastala demobilizace, takže muži se ještě nevrací z války ve velkém. Vrací se pouze ti, kteří utrpěli nějaká zranění – nebo ti, kteří se vrací domů na čas s povolenými propustkami. Už nyní ale evidujeme, že mnozí z nich si s sebou nesou trauma z války, ze kterého následně plyne domácí násilí,“ popisuje.
Je za tím podle ní fakt, že v době války se před těmito problémy zavírají oči, nezbývá na ně prostor, čas ani energie. „Společnost je v době války k pachatelům více, jak to říci, shovívavá. Muži, kteří se vrátí z války, jsou přece hrdinové, nikoli násilníci, kteří by mlátili své manželky,“ říká Chumalo s tím, že realita je jiná.
„Vždyť jste jeho manželka a on je válečný hrdina! Co je s vámi špatně? Musíte se o něj postarat!“
„V jednom z našich azylových domů jsme měli ženu s jejími dvěma dětmi, jejíž manžel se vrátil z války. Měl halucinace z traumatu, které si z fronty odnesl. Myslel si, že jeho manželka a děti jsou jeho nepřátelé, a útočil na ně nožem. Několikrát na něj zavolala policii, ale ta ji odbyla: ‚Vždyť jste jeho manželka a on je válečný hrdina! Co je s vámi špatně? Musíte se o něj postarat,‘“ popisuje odbornice.
Zmíněné ženě se podařilo utéct do azylového domu a násilný manžel mezitím začal ve velkém požívat alkohol. „Takových mužů bude přibývat – a náš systém na to není absolutně připravený. Čemuž nepomáhá ani fakt, že všechny naše psychiatrické kliniky jsou přeplněné. Vůbec nechci pomýšlet na to, jak tomu bude po válce,“ verbalizuje obavy z budoucnosti Chumalo.
Istanbulská úmluva jako „dobrý start“
Situaci by mohla pomoci Istanbulská úmluva o prevenci a potírání domácího násilí a násilí vůči ženám, kterou Ukrajina ratifikovala loňský rok v červenci. Po schválení parlamentem vstoupila v platnost 1. listopadu. Podle Chumalo to byl dobrý start, ale nyní se „už musí začít něco dít“. Zatím totiž nejsou vidět žádné „hmatatelné“ kroky ze strany vlády, které by vedly k její implementaci.
„Aktuálně třeba vyvstává problém s azylovými domy pro oběti domácího násilí – některé z nich byly přeplněné už před válkou a od minulého roku už je to neúnosné. Když je nyní žena ohrožena domácím násilím, nemá prakticky žádnou šanci se do azylového domu dostat,“ zdůrazňuje feministka. I azylové domy, které zřídila její organizace, praskají ve švech.
Policie samozřejmě funguje i během období války, ale v praxi je to složité. Policisté totiž mají stanovenou dobu, kdy zůstávají v regionech, a dobu, kdy jsou na frontě. Do toho hlídkují, jelikož i ve Lvovské oblasti stále platí zákaz vycházení od půlnoci do 6 rána. Mají tedy mnohem více práce a domácí násilí aktuálně není jejich prioritou.
Dnes k nám dopadly tři bomby kolem třetí hodiny ráno. Stále je tu ale bezpečněji než na východě.
Limitovaný je podle Chumalo také přístup samotných obětí k policistům. „Domácí násilí nechtějí nahlašovat, protože by to v mnoha případech znamenalo, že jejich manžel bude poslán do války. Končí to tak, že řada žen utíká z Ukrajiny nikoli kvůli válce, ale kvůli domácímu násilí. Když kontaktujeme naše klientky, se kterými jsme pracovali, často se dozvídáme, že jsou v zahraničí,“ říká a dodává, že situaci ohroženým ženám aktuálně alespoň zčásti ulehčuje pravidlo, podle kterého rodič může překročit hranice bez povolení druhého rodiče.
Ukrajinci umírají, cesta ale není omezení interrupcí
Další významnou výzvou pro ukrajinský feminismus bude možná podle Chumalo přístup k interrupcím. V konzervativních kruzích Ukrajiny se totiž začíná objevovat rétorika, že ukrajinský národ vymírá a je potřeba trend zvrátit. „Což ano, je pravda, že hodně mužů zahyne ve válce, ale cesta určitě není zakazovat nebo omezovat interrupce. A takových šílených nápadů bude dle mého ještě přibývat,“ přiznává aktivistka.
Znásilněné ženy mají v současné době teoreticky neomezený přístup k bezpečným interrupcím – Chumalo ovšem vzápětí dodává, že i v tomto případě je praxe jiná. „Pokud žena vyhledá lékaře kvůli interrupci ze znásilnění, daný lékař to musí nahlásit policii nebo státnímu zástupci. Ony ale mnohdy o své zkušenosti nechtějí takto veřejně mluvit, protože jsou traumatizované,“ říká. Dopadá to tak, že se oběti následně rozhodují pro jiné, „neoficiální“ možnosti interrupcí.
Na každou ženu ale logicky dopadá válka jinak. Ty, které měly více zdrojů – peníze, kontakty –, měly také více možností odjet do zahraničí. Nebo se alespoň přesunuly déle na západ Ukrajiny. Jen v okolí Lvova organizace aktuálně evidují 400 tisíc vnitřně vysídlených osob. Ale ty nejvíce zranitelné zůstaly v blízkosti fronty. Podle Chumalo se jedná především o starší ženy, které se nachází opravdu v těžkých životních situacích. Dost často nemají topení ani základní potraviny.
„Od dob pandemie covidu-19 máme spuštěnou online platformu, prostřednictvím které pomáháme lidem v ohrožení s názvem ‚Žena ženě‘ (Zhinka dlya zhinky). Zveřejňujeme příběhy z jejich perspektivy, protože nikdo nemůže vyprávět svůj příběh lépe než ony samy,“ popisuje doménu, která vznikla právě z iniciativy neziskové organizace Women's Perspectives.
Ženám ve zranitelných situacích pak mohou pomoci ti, kteří si pomoc mohou dovolit. „Před válkou jsme měli jednu nebo dvě žádosti týdně, teď máme stovky. Naše organizace jim posílá deset kilo základních potravin – není to velká pomoc, ale děláme, co je v našich silách,“ dodává Chumalo.
Ukončit tak složitý rozhovor způsobem, aby z něj plynula alespoň špetka naděje, se zdá být nemožné. Co přejete ukrajinským ženám? ptám se nakonec. „Ukrajinským ženám přeji, aby na Ukrajině co nejdříve zavládl mír, aby měly možnost být samy sebou a řídit svůj život podle svých představ,“ uzavírá feministka. Snad to bude brzy.
