„Synek mě prosí, ať zavolám Putinovi, aby zastavil válku.“ Utíkáme kvůli dětem, popisují ukrajinské uprchlice (Reportáž)

Přestože má řada z nich příbuzné a přátele v Rusku, kontakt s nimi prakticky utichl s počátkem války. Někteří nechápou, co se na Ukrajině děje, jiní to nechtějí pochopit a ti další moc dobře vědí, že se jedná o invazi, takže se buď stydí, nebo bojí. „Moje teta žije v Rusku. Je to velmi chytrá žena, která učí na vysoké škole. Tam všichni ví, že je Ukrajinka a chovají se k ní, jako by byla infikovaná. Bojí se, proto nijak nezasahuje, nijak se nevyjadřuje. Na jednu stranu ji chápu, na stranu druhou se nedokážu ubránit názoru, že je zrádkyně. Nemluvíme spolu,“ říká Jevhenija, která na Slovensku žije už přes čtyři roky.
 
Podobnou zkušenost mají i další ženy. Ruští příbuzní se na ně obrací s otázkami, proč bombardují svá vlastní města. „Můj strýc je z Ruska. Když jsme mu říkali, že opouštíme Kyjev, popřál nám hezký výlet. Když jsem mu poslala fotky, byl v šoku. Oni si to vůbec nedokážou představit, nechápou to,“ dodává Olena.

Moje ruská přítelkyně, nyní už bývalá, mi 24. února říkala: „Prosím, buďte trpěliví, my vám pomáháme.“ Hm, díky za vaši pomoc.

Zelenskyj? To je superman!

Prakticky všechny ženy popsaly začátek války jako traumatizující. Od vlády žádné varování nepřišlo, všechny probudily až sirény a vypálené náboje. Rány. Možná ohňostroj? Válka? Ale ne, válka určitě ne.

 
„Vzbudil mě můj muž a říkal mi, ať rychle začnu balit. Rychle, rychle, opakoval. Třásla jsem se, vůbec jsem nedokázala přemýšlet. Nedokážu popsat, co jsem cítila. Co jsme všichni cítili. Nepřála bych to nikomu,“ popisuje Antonina svůj útěk z rozbombardovaného Charkova.

Doporučeno

Ukrajinský psí hrdina Patron dostal medaili od prezidenta Zelenského za nalezení více než 200 min 10. května 2022 v 9:01

Přestože stát na začátku ruské invaze tak trochu selhal a nikdo nevěděl, kam jít a co dělat, prvotní vztek vystřídala pýcha. Pýcha vztahující se k prezidentu Volodymyru Zelenskému, byť ho některé z žen v Caritas nevolily a ze začátku jeho funkčního období o něm neměly valné mínění. 

Nedokážete nás sice plně pochopit, ale nasloucháte. Moje srdce je zlomené, díky slovenskému lidu ale začínám znovu žít. Děkuji.

I přestože se ženy z Caritas plánují vrátit zpět na Ukrajinu, chtějí se naučit slovensky. Říkají, že respektují kulturu země, která jim poskytuje pomoc. „Integrace je důležitá, abychom byly užitečné. Ukrajinci potřebují být užiteční, je to naše kultura,“ míní Antonina.

Integrace probíhá například na Prešovské univerzitě v Prešově. „Je zo SlovenskA, ale prichádza na SlovenskO a učí sa po slovenskY,“ vysvětluje mladá pedagožka rozdíly v koncovkách plné třídě ukrajinských žen všech věkových skupin. K dispozici mají velkou učebnu s dřevěnými lavicemi a tradiční zelenou tabulí na křídy. Všechny ženy i dívky si horlivě zapisují, v zadaném cvičení se střídají po větě. Jsou tu jen několik týdnů, přesto celá výuka probíhá ve slovenštině, stačí mluvit dostatečně pomalu a rozumíme si.

Jedna z ukrajinských žen následně pokládá otázku, co vlastně je to „sa“. Zvratné zájmeno, řekne si Slovák nebo Čech, ale jak to vysvětlit někomu, kdo něco takového slyší poprvé?

Bible na poličce, čivava v posteli

Uprchlíci přijíždějící do Prešova našli útočiště také v bývalé střední škole dopravní. Učebny byly přestavěny na pokoje s palandami, kabinety učitelů na dětské herny. Ve třídě – nyní už ložnici – číslo 5 nám otevírá Irina, která přijela se svými dvěma dětmi z Kyjeva. Na Ukrajině pracovala v call centru, teď tu uklízí. V místnosti je zhruba pět paland, nad stolkem s jídlem je vystavená bible v ukrajinštině, na jedné z postelí se rozvaluje bílá čivava. Bývalá škola má ubytovací kapacitu až 450 lidí, aktuálně jich je tu kolem stovky.

Dcera Iriny Ana za nedlouho odletí studovat fyzioterapii do Anglie. „Těším se, ale zároveň se bojím. Přece jen budu začínat úplně nový život,“ vysvětluje sedmnáctiletá Ana.

V jedné z místností dokonce vede učitelka Natalija z Doněcké oblasti online hodinu tělesné výchovy. Cvičit děti „na dálku“ nemohou – některé žijí se svými rodiči v bunkrech, jiní nemají přístup k internetu nebo jsou „rozestrkané“ po celém světě. Vypráví si proto alespoň o teorii sportu a významných sportovcích. Spojují se online po Zoomu, aby se alespoň na chvilku mohli odpojit od válečné reality. 

Pro řadu uprchlíků na Slovensku zanedlouho vyprší ochranná lhůta 

Bývalá škola sice nenabízí žádný luxus, i tak tu uprchlíci mají důstojné podmínky k životu. Sprchovat se ale musí chodit mimo areál do provizorních buněk. V místnosti je vždy hned několik lidí, to nicméně podle autorit vychází z požadavků uprchlíků, kteří chtějí být pohromadě se svými příbuznými. A to i navzdory ponorkové nemoci, která mnohdy při pobytu více osob na malém prostoru nastává.

Ukrajinské ženy a děti, které tvoří většinu všech ubytovaných, i přes všechny okolnosti působí spokojeně. Chodbami je slyšet i smích. Problém ovšem nastává při pomyšlení na 90denní lhůtu, která se pro mnohé neodkladně blíží. Po jejím vypršení totiž vyprší i status uprchlíka a město Prešov bude stát před další výzvou, co dál. „Musíme to vykomunikovat se státem, jelikož nyní opravdu stojíme před jednou velkou neznámou,“ říká předseda Prešovského samosprávného kraje Milan Majerský.

Jedním z řešení je podle něj financování přestaveb podobných prostor na malometrážní byty. V případě, že to stát kraji proplatí, je vedení schopno uhradit ubytování uprchlíkům i přes léto v internátních prostorech. „Problém s financováním není teď, problém by mohl nastat za rok, kdy přijde Nejvyšší kontrolní úřad a zeptá se nás, proč jsme financovali něco, na co jsme neměli kompetence. Musíme to mít ‚posychrované‘,“ dodal Majerský.

Problém podle něj představují i hoteliéři, kteří na počátku války nabídli své kapacity uprchlíkům, nyní je ovšem chtějí uvolnit na letní sezónu. Ukrajinští uprchlíci jsou ve městě ale ubytovaní také ve školních internátech a u rodin. „V Levoči, odkud pocházím, dali místní dohromady komunitní centrum, kde sice uprchlíci nežijí, ale jsou tam pro ně zřízené nejrůznější aktivity,“ popisuje Majerský.

Podle něj je bohužel jen otázkou času, kdy dojde k únavě. Lidé, kteří nyní organizují pomoc a angažují se, mohou být během pár týdnů frustrovaní, že válka stále není u konce. Dojdou jim peníze i síly. Na podobné aktivity se proto kraj snaží sehnat sponzory. Pro případné další migrační vlny je přichystáno tisíc volných lůžek. Snad nebudou potřeba.

Krnov: Město, kde integraci zvládají na jedničku 

Podobnou situaci řeší i v hornoslezském Krnově, které leží asi osmnáct kilometrů od Bruntálu. S imigrací i následnou integrací tu však mají několikanásobně širší zkušenost. Před sedmdesáti lety totiž přišli do Československa první Řekové, kteří utíkali před občanskou válkou. Mnozí z nich našli nový domov právě na Krnovsku, kde jich v padesátých letech žilo asi dva a půl tisíce. Krnovu se následně začalo přezdívat Malé Athény. Celkově Československo přijalo přes dvanáct tisíc řeckých imigrantů.
 
Aktuálně se tu starají zhruba o 80 uprchlíků z Ukrajiny, převážně žen a dětí, přijmout ale můžou další stovky. „Uprchlíci z těch západnějších částí Ukrajiny už mnohdy jezdí i zpátky, byli tam třeba dvakrát, třikrát. Děti ale nikdy s sebou neberou, bojí se o ně více než o sebe,“ dodává starosta Tomáš Hradil.

Doporučeno

Česko pro uprchlíky nakoupí ubytovací kontejnery. Až příchod lidí poleví, budou možná zaslány na Ukrajinu 23. května 2022 v 12:16

Město na válku zareagovalo promptně – zřídilo databázi nabídek ubytování, pomoci, práce. „Máme ale třeba i skupinku ve Viberu, kam jsme přidali ukrajinské maminky. Napíšeme, že se koná kino a ať dá ‚palec nahoru‘ ta, která chce s dětmi přijít. Takhle my tu fungujeme,“ uvádí Hradil. Nejedná se přitom jen o jednostrannou komunikaci, ale i „síťování“ mezi jednotlivými maminkami.

 
„Pozorujeme, že ten prvotní šok z války trochu opadl a ony samy už chtějí být užitečné, chtějí se integrovat, začlenit. Zároveň řada z nich nepotřebuje vodit za ruku. Stačí popsat cestu a ony si na vlak dojdou, stačí říct, jaký lístek koupit a ony si ho koupí,“ popisuje zkušenosti se sociální prací vedoucí odboru František Fojtík.

Vyhlášené krnovské vzdělávání jako vzor pro ostatní

Integraci tu praktikují i ve vzdělávání, pro které je Krnov známý. Před čtrnácti lety tu totiž došlo ke zrušení segregované romské školy a následnému „přerozdělení“ žáků do místních škol, přičemž do každé třídy šly vždy maximálně tři romské děti, aby se zamezilo vytváření segregovaných skupinek.
 
Nyní na Základní škole Janáčkovo náměstí nabývá vědomostí 15 ukrajinských žáků z celkového počtu asi 600. K dispozici mají kromě asistentů pedagoga také tablety, pomocí kterých si mohou překládat slovíčka. „Je to docela vtipné, protože ukrajinský žák nebo žákyně si stihne přeložit test, vyplnit jej a odevzdat rychleji než naši čeští žáci,“ směje se třídní učitel 3.C Zdeněk Škůrek. Pomáhají si také navzájem, ve třídě jsou vždy dvě až tři ukrajinské děti, když jedno neví, ostatní mu pomohou.

Využít ale mohou ukrajinské děti také pomoc školní psycholožky z Ukrajiny. Díky absenci jazykové bariéry se jí děti lépe otevřou než „kmenovému“ školnímu psychologu Petru Studničkovi. Právě „otevření se“ je podle něj klíčové, dva měsíce po válce totiž už začínají vyplouvat na povrch traumatizující zkušenosti, kterými si ukrajinské děti mnohdy prošly.
 
Ostatní školy by si mohly z krnovské základky vzít příklad, byť stát ruku k dílu úplně nepřiložil. „Situace mi připomněla pandemii. Zařiďte to, my si to pak opíšeme a budeme to dělat podle vás, vzkázal nám stát,“ říká zástupkyně ředitele pro 1. stupeň Eva Nevídalová.

Historie s Ruském se opakuje, míní Ukrajinky

I v Krnově jsou ukrajinští běženci ubytováni u rodin nebo v penzionech, mezi nimiž je i Larischova vila. Zde nás přijmuly zhruba dvě desítky ukrajinských žen. V místě pobíhají děti, ukazují maminkám svá nově rozbitá kolena, sotva chodící miminko se mi snaží „ukrást“ diktafon. Obalamutit jej prázdným obalem se mi nedaří.

„Historie se opakuje, říkali všichni po začátku ruské invaze. Kvůli dětem jsme na ni nečekali, sbalili jsme se a vyrazili na hranice,“ popisuje jedna z přítomných žen, Světlana. Na hranicích ale panoval chaos. Lidé se mačkali několik hodin ve frontách na malém prostoru, v chladu, dešti, bez jídla a pití. Ukrajinské ženy jako příklad panické situace na hranicích po začátku války popisují tragédii, kdy stará žena zemřela se svou vnučkou. V natěsnaném prostoru se udusily.

Zkušenosti z Krnova i Prešova ukázaly, že v první linii stály na počátku války především charity, dobrovolnické organizace a samosprávy. Státu kvůli byrokracii „všechno moc dlouho trvalo“. Vládní garnitury obou zemí ale musí jednat rychle, síly dobrovolníkům totiž ubývají. Tisíceré díky, které při pomáhání ukrajinským uprchlíkům slýchají, je možná potěší na duši, břímě z jejich zad ale nesundá.

Reportáž vznikla s podporou Evropské unie a Mezinárodního visegrádského fondu.