Třetí největší slovenské město Prešov a podstatně menší Krnov v Moravskoslezském kraji spojuje jedno: Obě pomáhají ukrajinským uprchlíkům. Staly se jejich přechodnými stanicemi, útočišti, ale i novými domovy. Refresher ti přináší exkluzivní reportáž.
Na začátku války na Ukrajině do Prešova přicházeli především uprchlíci, kteří tu měli příbuzné nebo známé. Postupně se ovšem šíře přicházejících rozrostla i o ty, kteří ke Slovensku žádné vazby neměli. Dospělým lidem přicházejícím z Ukrajiny město pomáhá nalézt práci, dětem zase místo ve školách. Právě Prešov je specifický tím, že se zde nachází mateřská škola s vyučovaným ukrajinským jazykem. Na místních základních školách je aktuálně zapsáno kolem 130 ukrajinských dětí, v mateřských zhruba 30. Školská zařízení dokonce zaměstnala i několik ukrajinských pedagogů a asistentů pedagogů.
„Lidé chtěli okamžitě pořádat sbírky, tudíž jsme vyčlenili několik nebytových prostor pro uskladnění humanitární pomoci. Následně se posílala na hranice nebo se přímo rozdělovala v Prešově pro uprchlíky,“ uvádí zástupce primátora města Prešov Vladimír Feľbaba s tím, že jen do partnerského města Mukačevo na Ukrajině město poslalo na 10 tun pomoci.
Prešov ale dle jeho slov nemá, na rozdíl třeba od jiných větších slovenských měst, internáty, kde by se mohli uprchlíci ubytovat. Vedení proto vyčlenilo vlastní bytové prostory – například budova hotelu Senátor je městská a připravená i na ubytovací kapacity. „Myslím, že to celkem zvládáme. Naše ubytovací kapacity nebyly nikdy úplně plné,“ vysvětluje Feľbaba. Dodal, že Prešov byl historicky cestou, na které se prolínaly různé kultury. Vždy tu bylo živo. Pokud přijde další masivní uprchlická vlna, město je na ni podle zástupce primátora připraveno.
„Od první chvíle jsme se nespoléhali na stát, snažili jsme se všechno skloubit ‚ve vlastní režii‘. V některých věcech jsme možná více proaktivní. Od státu ale žádáme finanční refundace,“ dodává Feľbaba. Na pomoc prchajícím Ukrajincům zde mají vyčleněno 200 tisíc eur, přičemž stát by měl všechny relevantní náklady spojené s válkou proplatit.
Teplá polévka a andělíčci pro ukrajinské vojáky
Prvotní euforie spojená s pomáháním ale především u nízkopříjmové skupiny obyvatel vyprchala, uvedl Feľbaba: „Říkají, že jsou tady také a potřebují pomoc. My se jim snažíme vysvětlovat, že pouze uplatňujeme takové právní předpisy, jaké byly schválené. Když nám dal stát možnost pomáhat, tak ji využíváme. Chováme se tak, aby nám v případě, že bychom museli utíkat, také někdo pomohl.“
V téměř 90tisícovém Prešově uprchlíci nalezli útočiště například ve středisku charitativní organizace Caritas. Na počátku válečného konfliktu odsud odjíždělo auto s humanitární pomocí až třikrát denně, nyní vozí každý den alespoň patnáct litrů teplé polévky. Pomoc aktuálně směrují spíše do centra než na hranice. Kromě pomoci nalézt práci či místo ve školce zde dobrovolníci uprchlíkům poskytují i psychologickou podporu – jak pro dospělé, tak pro děti. Během terapie například vyrábí andělíčky pro vojáky bojující na Ukrajině.
Organizací prošlo zhruba 800 ukrajinských uprchlíků, na teplou polévku sem dva měsíce po začátku války chodí zhruba dvacet lidí denně. I nás ukrajinské ženy srdečně zvou na pravý ukrajinský boršč a vepřovou kielbasu.
„Maminko, zavolej Putinovi, ať zastaví válku.“
Caritas pomohla i Oleně, která utekla se svou starou matkou a synkem z Charkova týden po vypuknutí války. Organizace ji dokonce už zaměstnala. Začít život „od začátku“ je ale podle ní hrozně těžké. I teď, když slyší letadlo, ji pohltí strach.
„Můj čtyřletý syn mi každý den opakuje: Maminko, prosím, zavolej Putinovi, ať zastaví válku,“ dodává Olena s tím, že právě děti jsou hybným motorem útěků ze země. Přestože by se za svými manželi a otci do vlasti vrátily nejradši hned, musí myslet na děti. Vrátit se mohou až tehdy, kdy to bude bezpečné. Což, jak říkají, v následujících týdnech nejspíš nebude.
Děti prožívají celou situaci snad ještě více než jejich maminky. „Přála bych si, aby děti nevěděly, co se děje, ale ve skutečnosti ví úplně všechno. Když jsme sem dorazili, první, co můj osmiletý syn udělal, bylo hledání úkrytu před bombami. Vysvětlovala jsem mu, že jsme v bezpečí, v zemi, kde je mír. On mi odvětil, že se může stát cokoli. Tak jako u nás,“ říká chvějícím se hlasem Antonina.
Caritas zároveň otevírá „školku“ pro zhruba 30 ukrajinských dětí, což uleví matkám, aby mohly začít pracovat. Otevření školky je nicméně velmi byrokraticky složitý proces. Ukrajinský pedagog by musel splnit speciální psychologické testy ve slovenštině. Organizace tudíž neotevírá mateřskou školu jako takovou, nýbrž „tábor pro děti“.
„Mé srdce i má duše zůstaly s mou zemí.“
Většina z přítomných žen se ale chce vrátit domů. Svou domovinu a své lidi vlastně nikdy úplně neopustily. Jsou s nimi nejen v myšlenkách, ale i v reálném spojení. Psycholožka Maryna je například se svým manželem v kontaktu po Telegramu pořád, volají si i přes videohovor. „Mému synovi tatínek velmi chybí, tak moc, že s ním nedokáže hovořit po telefonu. Je to hrozně těžké. Jsem psycholožka a celému tomu procesu v jeho hlavě rozumím,“ říká. Z Ukrajiny odešla jen proto, aby zachránila své děti. Ukrajinci jsou podle ní na svou domovinu velmi vázaní, snad nejvíce ze všech Evropanů. Až skončí válka, pověsí tu klíče, poděkuje a pojede domů.
„Zvuk sirény je ten nejhorší zvuk, jaký jsem za svůj život slyšela. Odešla jsem jen proto, abych zachránila své děti. Mé srdce i má duše zůstaly s mou zemí. Evropané si možná myslí, že je to pro nás ‚dobrá příležitost‘ k lepšímu životu. Ale my tu nechceme zůstat, alespoň část z nás určitě ne,“ dodává Maryna.
Co se dozvíš po odemknutí?
- Příběhy ukrajinských uprchlic, například:
- „Můj strýc je z Ruska. Když jsme mu říkali, že opouštíme Kyjev, popřál nám hezký výlet.“
- „Nedokážete nás sice plně pochopit, ale nasloucháte. Moje srdce je zlomené, díky slovenskému lidu ale začínám znovu žít.“
- Některým uprchlíkům za chvilku vyprší ochranná lhůta na Slovensku, co nastane pak? Ptali jsme se předsedy Prešovského samosprávného kraje.
- Jak se žije uprchlíkům v Krnově?
- A jak se začleňují ukrajinské děti ve školách?
