Situace na hranicích dva měsíce po začátku války: Příchod uprchlíků neustává, někteří ale míří zpět na Ukrajinu (Reportáž)

„Mamka mi ještě teď volá, ať se vrátím zpátky. Je mi líto, že se bude trápit, už jsem se ale rozhodl,“ říká Adam. „Mně starší brácha napsal, že pro mě dojede. On je takový blázen, že by to i udělal. Naštěstí ale neví, kde jsem,“ dodává mladší Jan. Ještě mají zhruba dvanáct hodin na rozmyšlenou, zda lístek za 628,– využijí. Vlak z Přemyšlu do Kyjeva odjíždí ve 23:10. Adam a Jan ale nejsou jediní, kteří z bezpečí míří na Ukrajinu.

Na válku jsme zvyklí, chceme zpět domů

Atmosféra v nádražní hale se se západem slunce mění takřka k nepoznání. Nejisté osudy, strach a smutné pohledy lidí utíkajících z válečné zóny střídá radost a snad i naděje. Malý, zhruba šestiletý klučina mi nadšeně ukazuje svou plyšovou kachnu, nádražní halu zaplnilo neutichající švitoření a euforické štěstí. Ženy a děti se vrací zpět do své vlasti, za svými muži, otci a bratry. Zpět do svých domovů, které byly nuceny kvůli ruské agresi opustit.
 
Jednou z takových vracejících se rodin je i ta osmatřicetileté Olgy z města Černihiv. V Přemyšlu čeká se svou matkou Galinou, synem Danielem a životem zabaleným do několika zavazadel na vlak do Kyjeva. Odjet domů se Olga rozhodla i kvůli pokročilému těhotenství, ještě před válkou podstoupila umělé oplodnění a nyní musí na kontrolu ke svému lékaři. Rodinu doprovází roztomilá fenka jorkširského teriéra se jménem Karamelka a svetříkem, který jí uštrikovala na cestu sama panička.

Zpátky domů do Kyjevské oblasti odjíždí také Irina s dcerou. Na otázku, zda se nebojí, se jen bezstarostně usměje a s naprostou samozřejmostí zavrtí hlavou. „Lidé k nám byli hodní a my jim za to moc děkujeme, ale chceme domů. Na Ukrajině mám rodinu, staré rodiče, dům. Kdo se o to postará? Západní Evropa je hezká, naše domovy jsou ale dál na východ. Válka je u nás už osm let, jsme zvyklí,“ uvádí s tím, že jejich hlavní cíl je nyní „dát všechno do pořádku“. Cítí to jako povinnost, je to přece její domovina.
 
Poměrně časté návraty potvrzuje i starosta pohraniční obce Medyka Marek Iwasieczko, byť stále přichází více lidí z Ukrajiny než naopak. „Když se uprchlíků ptáme, proč se vrací zpět na Ukrajinu, říkají, že se musí postarat o své zahrady, domy. Prý už jsou dlouho bez péče. Řada z nich má na Ukrajině také staré a nemocné rodiče,“ říká starosta s tím, že návraty dle něj zatím nejsou zcela bezpečné.

Provizorní ložnice v bývalém obchodě Tesco

Ve městě Přemyšl či v jeho těsné blízkosti bylo pro nově příchozí zřízeno hned několik uprchlických center. V nich naleznou přístřeší, teplo, lékařskou i psychologickou pomoc a odpočinek před další životní etapou.
 
Jedno vzniklo v budově bývalého potravinového řetězce Tesco. Místo, kam lidé dříve chodili pro pečivo a zeleninu, se změnilo v útočiště uprchlíků především ze zdevastovaného Mariupolu. Na místě operuje hned několik neziskových organizací s desítkami dobrovolníků z celého světa. Dovnitř se nedostane jen tak někdo, příchozí musí mít registraci a test na covid-19. Poté dostanou náramek, kterým se následně prokazují. Koordinátoři tak chtějí zamezit obchodování s lidmi. Všechno šlape jako hodinky. Ještě před dvěma týdny se ovšem nedostalo na všechny a řada uprchlíků musela přespat venku.

 
Do Tesca dorazila i Nina, upravená dáma v pokročilém věku z Doněcké oblasti. Tahá mě za rukáv a říká mi, že jí připomínám dobrovolnici, která k ní docházela domů. Z jejího nesouvislého projevu je patrné, že ji situace traumatizovala.
 
„Má dcera žijící v Německu mě prosila už od počátku války, ať přijedu, ale má kočka měla koťata, nemohla jsem ji tam nechat samotnou,“ říká s tím, že před odjezdem si už ani nebyla jistá, kam může šlápnout, aby tam nebyla schovaná mina. V oblasti podle jejích slov zůstali už jen ti, kteří mají větší zásoby jídla, obchody totiž zejí prázdnotou. Zůstala například sousedka, která se stará o Nininy kočky.
 
Další seniorka přijela z Charkova. „Já doufám, že se dostanu do USA, ale například moje vnučka se nedávno vrátila domů a vdala se,“ říká s úsměvem.

 
Jednotlivá místa v obchodě jsou rozdělena podle cílové destinace. „Tady spí lidé, kteří míří do Španělska, Itálie či Portugalska, támhle zase ti, kteří chtějí do Velké Británie. Po příchodu si zkrátka vyberou,“ popisuje polská dobrovolnice Ania Sikora.

V bývalém Tescu nechybí provizorní ordinace či lékárna. Před vchodem nabízí teplé pokrmy opět organizace World Central Kitchen a nachází se zde dokonce i veterinární stan, kde dobrovolníci poskytují péči a jídlo domácím zvířatům uprchlíků. V boxu pod dekou odpočívá velký zrzavý kocour, na kterého veterinární dobrovolníci z dánské organizace Animal Protection dohlíží kvůli zdravotním problémům.

Venku před stanem pobíhá hravé štěně – snad kříženec německého ovčáka. Do Přemyšlu dorazilo se svými páníčky z Ukrajiny, ti se však o něj nemohou nyní postarat. Pod svá křídla si jej tak vzala libanonská dobrovolnice Sisi. Jaké mu dá jméno, zatím neví. Možná Slava Ukrajini.

 
Dobrovolníci z neziskových organizací mají koordinaci zvládnutou opravdu dokonale. Místo uprchlického centra i jeho okolí je čisté, uklizené a všichni ví, kam (popřípadě za kým) mají jít. Občas si ale postesknou, že by se jim hodila i pomocná ruka od státu.
 
První pomoc na hranicích i přímo na Ukrajině uprchlíkům nabízí například dobrovolník Andrea z Itálie, který funguje pod specializovanou organizací Alpini. Má velkou dodávku a vozí je do bezpečí, četnost cest mi ukazuje na počtu razítek v pasu. Před cestou jim nabídne jídlo a deky. Je podle něj škoda, že se tolik lidí nestará také o uprchlíky – dle jeho slov – „nebílé“.
 
Andrea působí velmi vyrovnaným a vřelým dojmem, vývoj války ovšem nevidí příliš pozitivně. „Nebude to rychlá válka. Putin má podle mě jen dvě možnosti, buď se vzdá, nebo vyhladí celý ukrajinský národ. Jak to ukázal už v Mariupolu. Potvrzují mi to vyděšené ženy, které vozím sem do Polska. Říkají: ‚EU nám přeci musí pomoci, oni nás vyhubí‘,“ dodává Andrea.

Někteří uprchlíci chtějí být co nejblíže hranicím. Věří, že válka brzy skončí

Další – a podstatně větší – přijímací stanoviště se nachází v bývalém nákupním centru ve vesnici Korczowa přímo na hranici. Místo oblečení na štendrech, kosmetiky, jídla, dekorací, stavebnin a dalšího zboží jsou v obchodech provizorně rozmístěna skládací lůžka, přikrývky, léky i hračky. Nechybí místnost pro matky s dětmi, nonstop jídelna či ordinace. Centrum je poloprázdné, spousta uprchlíků se totiž rozhodla alespoň na Velikonoce odjet za rodinami na Ukrajinu. Ještě před dvěma týdny ale museli lidé spát i mimo místnosti na chodbách. V jednu chvíli tu bylo i pět tisíc uprchlíků.
 
Oficiálně ve středisku mohou zůstat až pět dní. Většina uprchlíků se přijde ohřát, umýt, najíst, převléci se a pokračuje v cestě. Někteří ovšem zůstávají i tři týdny. Chtějí zůstat co nejblíže hranicím, věří, že válka brzy skončí a budou se moci vrátit domů.

 
Cílem uprchlického centra v pohraniční vesnici Korczowa je poskytnout přístřeší a pomoc, nikoli integraci – ta zde v praxi, vzhledem ke krátkým pobytům, ani není možná.
 
Po centru nás provádí mladý energický dobrovolník Fabrizio Mosa z italské neziskové organizace Intersos. „Poslední dva týdny zaznamenáváme trend vracení se zpět na Ukrajinu, především do západní části země. Na východ už je to složitější, tam se mnohdy nemají kam vrátit,“ popisuje.

Jedním z lékařských dobrovolníků, který slouží v místní ordinaci, je i sedmadvacetiletý Dimitrij Dieleman, oftalmolog z Nizozemska s ukrajinskými kořeny. Kvůli dobrovolnické práci v Korczowě dal výpověď v práci, na místě plánuje zůstat asi jeden měsíc.
 
Většina příchozích dle něj jen potřebuje své běžné léky, lékaři ale pomáhají například i s úzkostmi. „Na společenskou bolest ale lék bohužel nemáme,“ dodává. Závažnější problémy pak delegují do nemocnic. K dispozici mají lékaři jeden bývalý obchod, který je rozdělen příčkami tak, aby pacienti měli soukromí. Jedno z lůžek je dokonce uzpůsobené i pro děti. Na zdech jsou vylepeny obrázky, u postele je koš s hračkami a na infuzním stojanu se houpe plyšová opice.

„Během mé dobrovolnické práce mi došlo, že všichni nemáme v životě stejné štěstí. Ale právě na štěstí závisí úplně všechno – i to, zda se narodíte ve správný čas na správném místě,“ dodává Dimitrij. 
 
Další z bývalých obchodů nese název „Igrova Kimnata: Happy Land“ neboli hrací místnost. Dva mladí dobrovolníci se zde právě snaží zabavit zhruba pětiletého chlapce. Hrají karty, kreslí obrázky a smějí se. Pokud bychom si odmysleli okolnosti, jeví se místnost jako školka pro bezstarostné děti. Realita je ovšem jiná, řada dětí sem přišla bez rodičů, jen s telefonním číslem napsaným na ruce. Strach ale nemá v Happy Landu místo, přestože je mnohdy cítit i z barevných dětských malůvek.

„Chceme ochránit děti před obchodováním s lidmi, zřídili jsme proto místnost, kam mohou rodiče alespoň na pár chvil odložit své ratolesti a jít v klidu zařizovat vše potřebné,“ popisuje dobrovolnice a psycholožka Aleksandra z polské organizace Fundacja Ocalenie. Říká, že v hrací místnosti se setkává s mnoha rozličnými emocemi. Některé matky přichází s velkými traumaty a úzkostmi a bojí se nechat své děti samotné i jen na chvilku. Po celou dobu jejich hraní tak čekají před místností na rozkládací židli.
 
„Rodičů ani dětí se neptám, odkud přichází, kam míří. Někoho dokáže i tak zdánlivě jednoduchá otázka rozbrečet,“ vysvětluje Aleksandra s tím, že přestože je profesí psycholožka, Igrova Kimnata není místem pro psychoterapii. „Jsem vedle nich, poslouchám a nechám je, ať dají průchod emocím. Nemluvím rusky ani ukrajinsky, ale oni mi i tak vypráví své životní příběhy. Jsem jen vedle nich,“ dodává.

A nic jiného snad nezbývá ani nám. Být vedle, naslouchat, podat pomocnou ruku. Příležitostí máme a ještě budeme mít mnoho. K 8. květnu Česká republika udělila dočasnou ochranu 332 347 osobám prchajícím z války na Ukrajině.

Nikdo z nich neví, co bude dál – ani Adam s Janem, ani Olga s rodinou, ani srdeční dobrovolníci. Všichni přehodnocují své životy, postoje, myšlenky. Přemýšlí, co bude dál. Jak příznačné, že jsem měla možnost potkat je zrovna ve městě, které až nápadné zní jako „přemýšlení“.

Reportáž vznikla s podporou Evropské unie a Mezinárodního visegrádského fondu.