Nový dokument Velké nic Víta Klusáka a Mariky Pecháčkové pozoruje životy obyčejných lidí za covidu nezávisle a většinou citlivě. V kinech ho najdeš od 16. března.
Z let pandemie se stala jen jakási černobílá vzpomínka. Aspoň prozatím. Intenzivní doba prohloubila rozdělení společnosti a ve veřejném prostoru i na internetu se hádali ti nejhlasitější zástupci antivaxerského tábora i tábora podporujícího očkování, testování a vládní opatření.
Je až s podivem, že až na několik „čestných zmínek“ (např. dokument ČT24 Epidemie: půl roku s virem nebo mockumentary Sami doma) pandemické období téměř minulo český film a i v zahraničním mainstreamu se o pandemii spíš mluví (např. ve filmu Tár). Tedy až do chvíle, kdy se Vít Klusák rozhodl vykašlat na neplánované volno po natáčení filmu V síti, nechal se přivábit krásou prázdných ulic a k natáčení přemluvil i Mariku Pecháčkovou.
Klusák v etických kleštích
Jméno Vít Klusák je jedním z nejzvučnějších, ne-li vůbec nejzvučnější, jmen současného českého dokumentu. A jeho filmy vyvolávají silné diskuse – byť někdy spíš o etice jeho postupů než o zpracovaných tématech – už jen proto, že Klusákovy snímky prostě přitahují pozornost a každý „trochu jinak“ provokuje.
Velké nic není žádnou boudou na „padouchy“ ani snahou dostat někoho na „stranu dobra“, snaží se jenom nezaujatě pozorovat všechno to nic, které naplnilo ulice.
Společně s Filipem Remundou ve filmu Český sen (2004) přitáhl davy lidí na otvíračku neexistujícího obchodního centra, Andreje Babiše v dokumentu Matrix AB (2015) nechal zhlédnout kritický dokument o něm samotném a s Barborou Chalupovou lovil sexuální predátory na internetu ve filmu V síti (2020).
Klusákovy postupy vzbudily debatu o etice po jeho sólo díle Svět podle Daliborka (2017). Řešila se bulvarizace evidentně frustrovaného člověka i vykonstruovaný výlet do Osvětimi. Zde nechává neonacistického protagonistu popírat holokaust v diskuzi s přeživší Evou Liškovou, což byl jeden z právem kritizovaných momentů. Klusák tu vstupuje do situace, kterou sám „spískal“, aby se neonacisty zeptal, jak může mít „takovou drzost“. Podobně se v Českém snu skloňovala arogance tvůrců vůči lidem, kteří si chtěli z různých důvodů nakoupit co nejlevněji.
Velké nic Víta Klusáka a Mariky Pecháčkové: Žijeme na dřeň (Videorozhovor)
15. března 2023 v 17:04
Na posledním snímku Velké nic spolupracoval Klusák vůbec poprvé se svou manželkou Marikou Pecháčkovou. A možná i díky její přítomnosti se většina filmu odehrává bez silně stylizovaných a vykonstruovaných situací. Velké nic není žádnou boudou na „padouchy“ ani snahou dostat někoho na „stranu dobra“, snaží se jenom nezaujatě pozorovat všechno to nic, které naplnilo ulice i všední lidské dny, a představuje i to, co jsme o pandemii a jejím vývoji věděli.
Absence politické reprezentace v dokumentu nevtíravě ilustruje i její odtrženost od životů lidí, které svými nesrozumitelnými postupy ovlivňuje.
Politika stranou, tady jde o lidi
Určitou nejistotu pandemické doby jsme si jako společnost přenesli i do opět rozvolněných životů. A je důležité říct, že natočit dokument o takové době (která minimálně v části světa ještě nepominula) může svádět k prostému výčtu faktů, znepokojivým záběrům z nemocnic a archivním prohlášením politiků na tiskových konferencích.
KVÍZ: Oscary, stovky milionů i fenomén v zahraničí. Vyznáš se v českém filmu?
5. března 2023 v 11:00
Je příjemné, že se Klusák s Pecháčkovou politické rovině drtivou většinu času vyhýbají. V podstatě jediný politik, kterého zachytí jejich kamera, je Andrej Babiš, a to až ve chvíli, kdy se mu přes zmínky jednotlivých vystupujících ani nedá vyhnout. Absence politické reprezentace v dokumentu nevtíravě ilustruje i její odtrženost od životů lidí, které svými nesrozumitelnými postupy ovlivňuje. Klusákův otevřený odpor vůči bývalému premiérovi tak ve filmu nenajdeme. Politické kroky tu hodnotí samotní aktéři a aktérky dokumentu (například Jaroslav Flegr), a zůstává tak prostor pro kritiku i nám, kteří snímek sledujeme.
Velké nic nejde po zpravodajské lince, místo toho, co už stejně známe z televizních zpráv, se zaměřuje na osudy různých lidí během pandemie. Vidíme operní zpěvačku Moniku, která si kvůli zrušeným vystoupením šla vydělávat jako prodavačka, návrat z nemocnice jednoho z prvních pacientů Milana Plívy a posloucháme moudré rozpravy Karla Vachka, bývalého učitele obou tvůrců snímku a dlouholetého vedoucího katedry dokumentu na FAMU.
Stejně jako u Daliborka je vidět, že má i Peterkovou, jako postavu svého filmu, Klusák svým způsobem vlastně rád.
Kromě nich je ale ve filmu důležitá i řada nepojmenovaných „postav“. U těch neznáme kontext jejich života ani kariéru, a jen těžko se tedy dají zaškatulkovat do skupiny popíračů covidu nebo podporovatelů opatření, což je příjemné. Tvůrčí tým při vyprávění jejich příběhů situace nekonstruuje, většinou se nepokouší o senzaci a ani se nesnaží o nálepkování nebo ukazování prstem na viníky šíření pandemie.
Ať už je to skupina žen, které místo volejbalu šijí roušky, matka s dcerou, řešící nemožnost se seznámit, pár na nudapláži (bez plavek, zato s rouškami), mnoho lékařů i demonstrantů proti očkování. V povedených scénách se objevují také sportovci a sportovkyně, které doba donutila přenést tréninky do domácího prostředí. A samozřejmě nemůže chybět hlavní hvězda období pandemie (a bývalá reportérka televize Nova) Jana Peterková.
Navzdory tomu, že je Peterková jakýmsi útokem na lásku k bizáru nás všech, ji ale Klusák s Pecháčkovou ukazují v různých polohách a neomezují se jen na pohled, který nám sama servíruje – ukřičené dezinformátorky a pomatené ženy, která věří v rozličné konspirační teorie. Stejně jako u Daliborka je vidět, že má i Peterkovou, jako postavu svého filmu, Klusák svým způsobem vlastně rád.
Upravené „ovce“ vs. bezzubí antivaxeři
Janu Peterkovou dokument zobrazuje v nejedné poloze a příliš nenutí přijmout její osobu jako chaotickou hysterickou odpůrkyni proti (nepříliš funkčnímu) systému obrany před pandemií. Stejně tak, jak už jsme psali, se zdržuje hodnocení výraznějších (mluvících) zúčastněných. To samé ale neplatí u demonstrantů, kteří se objevují mimo hlavní linky.
V jejich případě se totiž do filmu špetka přesvědčení o tom, co je správné a co ne, i do jinak neutrálního a nestylizovaného snímku přece jen dostala.
V reportážních pasážích o protestech vidíme, jak na jedné straně „stojíme my“. Rozumně smýšlející, vzdělaní, chytří lidé, kteří chápou, že očkování je potřeba, pokud se chceme pandemie zbavit a zastavit extrémní nárůst umírajících. No, a proti „nám“ stojí homogenní parta bezzubých protestujících, kteří na rozdíl od poměrně plasticky zobrazené Jany Peterkové mluví z cesty, ohání se nesmyslnými teoriemi a jsou stereotypy těch, které neoliberální bublina na sociálních sítích označuje jako „dezoláty“.
A to je škoda, bez ohledu na to, na čí straně zrovna stojíme. Minimálně vzhledem k tomu, že většina dokumentu spíš vybízí, aby se každý ve své části Velkého nic našel a sám pro sebe si pandemickou dobu shrnul. I proto měl film do jisté míry šanci spíš spojovat než utvrzovat lidi ve vlastních bublinách.
I když Klusák ve svém posledním díle není přímým konstruktorem kontroverzních situací, stále je za kamerou a má možnost, podobně jako Jana Peterková, vytěžit z reality před ní.
V řadě scén ale vidíme groteskní zobrazení odpůrců očkování, demonstranty v maskách ďáblů (s doslovnými prostřihy na divadelní postavy) nebo dnes už odsouzené kolegy Peterkové Čermáka a Tušla, zoufale sbírající podpisy na prezidentskou volbu. Čermák při přímém přenosu Peterkové na sociální sítě najednou zahlásí: „Ty vole, mě posral pták, vole.“ Vedle milé a kultivované linky Moniky, intelektuálního průvodce absurditou doby Vachka nebo usměvavého páru seniorů vzniká (možná trochu nespravedlivý) kontrast.
Zároveň ale zmíněná scéna s ptačím „zásahem shůry“ patří k těm plastičtějším momentům zobrazení „dezinfo“ scény. Čermák a Tušl sice nemají žádnou kontrolu ani nad sebou, natož nad situací, Peterkovou tu ale vidíme jako stoprocentně přítomnou reportérku, která dokáže nevyfiltrovanou poznámku Čermáka pohotově využít a vysílání jede dál.
Zamyslet se lze i nad samotným natáčením v nemocnicích. Je jasné, že Velké nic chce vzbudit emoce. A i když Klusák ve svém posledním díle není přímým konstruktorem kontroverzních situací, stále je za kamerou a má možnost, podobně jako Jana Peterková, vytěžit z reality před ní.
Celkový hezký zážitek dotváří i postupně se zrychlující střih, který jde od velmi dlouhých po opravdu krátké záběry a podporuje eskalující chaos, jenž pandemii doprovázel.
Konkrétně tedy z koronavirových oddělení, kde pacienti zachycení na kameře umírají v extrémně nepříjemných bolestech nebo když lékař oznamuje rodině úmrtí jednoho z jejích členů. Je třeba uznat, že jejich jména dokument neprozrazuje a tváře zakrývají přístroje. Těžko však říct, jestli jsou tyto střípky dostatečně nespojitelné i pro členy jejich rodin.
Na hranici pečlivě vypočítaného produktu
I přes určité diskutabilní rysy je ale Velké nic velmi povedeným dokumentem. Klusák s Pecháčkovou ho natočili na širokoúhlé objektivy, které zachytily více ničeho v ulicích a díky kterým mohl Karel Vachek pohodlně ležet, a ještě jsme se mohli podívat na rozsáhlou sbírku jeho knih a vinylů.
Černobílá barva filmu navíc pomáhá udělat trochu rozplynulou vzpomínku na nejasnou dobu. Celkový hezký zážitek dotváří i postupně se zrychlující střih, který jde od velmi dlouhých po opravdu krátké záběry a podporuje eskalující chaos, jenž pandemii doprovázel, a v kombinaci s hudbou je tato dokumentární tragikomedie něco, na co se prostě hezky dívá.
Teď ale emoce určitě vyvolá. A možná se mu povede přenést kousek covidového „bezčasí“ do současnosti, aby nám pomohl zamyslet se, zda v nouzovém stavu nežijeme pořád.
I navzdory tomu, že se často kloní k doslovnosti a přímočarosti. Záběry na pomalu tikající hodiny, rostliny vyrůstající z mezery mezi dlažbou nebo na Kunderovu knihu Život je jinde jsou přece jen trochu zbytečně jednoduché a hned útočí na emoce. Také proto se občas Velké nic mění v dobře vypočítaný produkt, který hovoří k divákům pohodlně a bez zbytečné mnohovrstevnatosti. Navíc produkt, který možná netuší, pro koho vlastně je.
Na soudobou generaci totiž na začátku poměrně dlouho ilustruje covidové začátky, které známe, a pokud bychom pandemickou dobu neprožili na vlastní kůži, nepůjde nám zorientovat se v čase – i když jde o zřejmý záměr ukázat relativizaci času v době lockdownu a izolace. Jestli dokument zestárne se ctí, nebo se z něj stane nepříliš snadno pochopitelný portrét, se nedá předpovědět. Teď ale emoce určitě vyvolá. A možná se mu povede přenést kousek covidového „bezčasí“ do současnosti, aby nám pomohl zamyslet se, zda v nouzovém stavu nežijeme pořád. I to je důvod (kromě toho, že je vizuálně i hudebně hezký), proč se na něj určitě podívat.
