Tár zobrazuje strmý pád dirigentky na kariérním vrcholu. Její příběh je sice smyšlený, ale při sledování se tomu dá uvěřit jen těžko. V kinech bude od 23. února.
Svou hereckou kariéru rozšířil Todd Field na začátku tisíciletí o dráhu režiséra a scenáristy a je jedině dobře, že se ze světel reflektorů přesunul i právě za kamery. V roce 2001 vznikl skvěle hodnocený snímek V ložnici jako Fieldův režijní debut, o pět let později už podle svého prvního původního scénáře přichází s dramatem Jako malé děti. Když pomineme scénář k filmu Bílý tygr, sedmnáct let nebyl téměř vidět.
Herecké sólo představitelky Elizabeth I. nebo Boba Dylana má momentálně na kontě 6 nominací na Oscara.
S dávkou nadsázky se dá poděkovat pandemii za to, že donutila osmapadesátiletého Fielda housti. Během lockdownu napsal scénář, jehož realizace však stála na rozhodnutí Cate Blanchett. Lydia Tár je postava, kterou Field napsal na míru právě jí. Pokud by se rozhodla roli nepřijmout, nespatřil by projekt světlo světa. Blanchett na nabídku naštěstí kývla, od roku 2020 s Fieldem spolupracovala na scénáři a stala se producentkou. Z Tár se stal všemi myslitelnými způsoby – dle Fieldových slov – v podstatě její snímek.
Herecké sólo představitelky Elizabeth I. nebo Boba Dylana má momentálně na kontě 6 nominací na Oscara, včetně režie, nejlepšího filmu a nejlepšího ženského hereckého výkonu v hlavní roli. Pokud jej Blanchett vyhraje, nemuselo by to být tak překvapivé – za svou roli již získala Zlatý globus a v dramatu tato světová hvězda téměř nikdy nezmizí ze záběru. Nicméně srovnatelnou pozornost kamera věnovala ještě další z nominovaných – Aně De Armas v životopisném snímku o Marilyn Monroe.
Blonde sice líčí lidský rozklad naprosto odlišně, ale je exaltovanější a úloha Armas je na rozdíl od Blanchett koncipovaná jako role oběti. Tár je spíše „nedivácká“ hrdinka, kterou poznáváme postupně, ale pořád si od nás drží určitý odstup a uniká našim vnitřním interpretacím. Nicméně aby Blanchett měla sošku pojištěnou, chybí právě snad jen to, aby byla Lydia Tár v současnosti nebo minulosti žijící postavou. Její příběh ve Fieldově filmu je ale smyšlený. I když se tomu dá při sledování věřit jen těžko.
Strmý pád
Dirigentka Lydia Tár je na absolutním vrcholu své kariéry. V klasické hudbě už v podstatě nejde být slavnější. Živoucí legenda je jedním z mála lidí (ve skutečném světě je jich historicky pouze osmnáct), kteří se mohou chlubit cenami EGOT, tedy kolekcí Emmy, Grammy, Oscara a Tony. Vychází jí kniha, kterou napsala o vlastním životě, a v nadcházejícím roce ji čeká i nahrávání Mahlerovy symfonie číslo 5, představující jednu z největších událostí aktuální sezóny (a možná i ještě několika dalších).
V několika týdnech, které snímek mapuje, se ale Lydii slibná kariéra otočí opačným směrem. Sebevražda její někdejší studentky Kristy vyvolává podezření o Lydiině bossingu i sexuálním zneužívání a objevují se konfrontační videa z její přednášky ve snaze vykreslit ji v co možná nejhorším světle. Její osobní život se rozpadá a dirigentčin postupný mentální i kariérní pád sledují i diváci.
Z takto popsané anotace se dá odvodit, že Tár bude klasickým hudebním dramatem o pádu bez vzestupu. Tár je ale daleko komplexnější. Možná podobně jako samotná Mahlerova symfonie, která je sice považována za jedno z jeho nejkonvenčnějších děl, ale autor ji sám na sklonku života označil za nepochopenou. Dá se odtušit, že s podobnou ambicí vznikal i tento snímek.
Přesně vážená, ale nejednoznačná
Na první pohled připomíná Lydia postavu Terence Fletchera (J. K. Simmons) z filmu Whiplash (2014), avšak s tím zásadním rozdílem, že není jednoduché udělat si na ni jednoznačný názor. Přestože motivy sebevraždy studenta (v případě Tár studentky) a na jedné straně chladného a na druhé straně vřelého vztahu k jiné studentce (postava Francescy v podání Noémie Merlant) jsou v lecčem Fletcherovi podobné, Tár je o mnoho složitější.
Snadno vidíme, že se stejnou přesností, jakou vede orchestr, dokáže také manipulovat s lidmi a jejich vnímáním situace.
Vnímáme u ní vášeň k hudbě a zároveň i jistou touhu přiblížit se posluchačům, když své nahrávky dobrovolně poslouchá v méně kvalitním formátu mp3. Ke zvukovým inženýrům, s nimiž nahrávku konzultuje, se ale chová odměřeně, jako by byli špinaví. Do New Yorku létá tryskáčem, ale žije v chaotickém Berlíně. Svou vilu často mění za malou garsonku naproti bytu umírající stařenky a její hygienou nepříliš zatížené dcery.
S fiktivní dirigentkou se potkáváme poprvé v rámci talkshow časopisu The New Yorker, kde ji zpovídá Adam Gopnik, hrající sám sebe. Lydia mluví o svých úspěších, ale také o úloze ženy v klasické hudbě – nechce, aby se jí říkalo dirigentka, protože ženský tvar astronauta se v angličtině rovněž nepoužívá. S precizností a fascinací hovoří o kontextu Mahlerova života a jeho vlivu na skladatelovo dílo, o tom, jak zkoumala jihoamerické národy, aby lépe pochopila tamní hudbu a mohla ji dirigovat co možná nejlépe.
V rozhovoru přesně ví, kdy zvážnit, kdy odlehčit, a dokonce i na které slovo ve větě má klást důraz, aby pozornost diváků byla jen na ní. Snadno vidíme, že se stejnou přesností, jakou vede orchestr, dokáže také manipulovat s lidmi a jejich vnímáním situace. Ostatně její přání platí v profesních i osobních kruzích za rozkaz a myšlenky obvykle za bernou minci. Kdo se s nimi neztotožňuje, je v jejích očích robot.
Lítost a odsouzení
Tár rozhodně nepatří mezi hrdinky, ale nedá se o ní říct, že by byla zápornou postavou. Na jedné straně vidíme, jak něžně zachází se svou dcerou, později i její podivuhodný vztah k cellistce Olze (Sophie Kauer) nebo obrovskou pokoru vůči svému učiteli (Julian Glover). Na té druhé ale můžeme pozorovat, jak transakčně přistupuje ke vztahu se svou partnerkou Sharon (Nina Hoss), jak neváhá, když může vyhodit „robotického“ dirigenta Sebastiana (Allan Corduner), nebo jak s ní nehýbe narušení přátelství mezí ní samotnou a jejím známým Elliotem (Mark Strong).
Oproti některým snímkům s antihrdinou v hlavní roli nás ale Field nenutí s Tár sympatizovat. Vlastně nás nestaví do žádného vztahu vůči ní. Lydii nelze zaškatulkovat a její vlastnosti jdou proti sobě. Když se její kariérní i osobní život hroutí, ve stejnou chvíli cítíme lítost a zároveň Lydii odsuzujeme. O dirigentce nedostáváme jednoznačné informace, ale chová se logicky a její zobrazení je plastické i díky poměrně dlouhé dějové expozici, postupně odkrývající detaily jejího chování v interakci s různými typy lidí.
Pomocí toho, jak Blanchett například v jednu chvíli flirtuje a zároveň si stále drží odstup od jedné z novinářek nebo jak interaguje s Francescou i Sharon, si i před publikem v kinosále drží jistá tajemství, díky kterým postava Lydie může uniknout v podstatě jakémukoliv hodnocení.
Nekompromisní otevřenost
Ani samotný motiv sexuálního násilí a cancel culture film nevykresluje jednostranně a odmítá zásadní odmítnutí i bezvýhradné přijetí jakéhokoliv názoru na zmíněnou problematiku. Nejedná se o kritiku pokrytectví elitních kruhů, tak jak se ji snažil natočit například Jan Hřebejk v Pozadí událostí.
Tár problematiku zobrazuje naprosto nekompromisně. Lydii vidíme se všemi vadami i v momentech, kdy se hroutí. Co nám film neprozrazuje, ale jen naznačuje skrz mimiku Blanchett a její místy se objevující halucinace, sny či představy, je, zda k nějakému sexuálnímu obtěžování nebo jinému teroru skutečně došlo. Ať už budeme tento problém interpretovat jedním, či druhým směrem, nebudeme mít nikdy naprostou jistotu. I kvůli tomu je Tár spíš nediváckým dílem. Nutí nás, abychom si řadu věcí domysleli, pídili se, avšak nepodařilo se nám dobrat se odpovědi.
Konverzace, které by hlouběji vysvětlovaly, co se ve skutečnosti stalo, slyšíme v pouhých náznacích. V jedné části dojde k mazání mailů, v nichž si můžeme všimnout několika znepokojivých slov, ale kontext důležitý pro uhašení naší zvědavosti nám nedávají.
Lydia si často nepřipouští, že by se dopustila čehokoliv špatného, ale na druhé straně plně využívá veškerou váhu, kterou její slovo má, a všechen věhlas, jenž se jí povedl vybudovat.
K určitému reálnému zobrazení nejasné situace pomáhá i nenápadná kamera Floriana Hoffmeistera a stejně tak střih Moniky Willi, většinu filmu podobný psychologickým thrillerům. V kombinaci se soundtrackem Hildur Guðnadóttir, která stojí třeba za hudbou k Černobylu (2019), dostáváme jen nekončící pocit neklidu, v němž žije samotná hlavní postava i lidé v jejím bezprostředním okolí.
Díky kombinaci thrillerového střihu a jeho opětovného zpomalení v dlouhých monolozích umí být film dokonale nepředvídatelný a poutavý, jak to dokazuje Lydie ve výše zmíněné talkshow nebo na přednáškách na prestižní škole Julliard.
Vizuální, herecký i zvukový koncert
Právě tam se odehrává jeden z klíčových momentů a herecky fascinující monolog, v němž Tár v jediném záběru vysvětluje, jak je důležité oprostit se od života autora, pokud si chceme správně užít jeho dílo.
Evidentně nervóznímu studentovi vysvětluje, že Johann Sebastian Bach byl mizogyn až v druhé řadě, v té první byl geniální skladatel. Během přednášky, ve které neváhá zmínit vymývání mozků woke kulturou na sociálních sítích, postupně donutí mladého dirigenta zahrát okamžitě přede všemi jednu z Bachových skladeb, aby mu dokázala svou pravdu.
V tu chvíli vidíme její vlastní ego a přesvědčení o své pravdě, podpořené předchozí scénou, v níž Lydie tvrdí naprostý opak. Navíc si dirigentská hvězda vůbec nepřipouští, že by studenta deptala. Nevšímá si třesoucích se nohou, hraní si s rukama ani uhýbání pohledem, a to přes veškerou fascinaci sebou samotnou. Naopak velmi snadno si toho díky decentní kameře a dlouhým záběrům může všimnout sledující divák*divačka. Lydii se těžko dává za pravdu, na druhou stranu není ani snadné ji odsoudit.
Film je svědectvím doby, kterou zachycuje v její nejednoznačnosti, odrážející se třeba i v motivech utlumeného postpandemického období. Po jeho zhlédnutí v tobě bude ještě nějakou dobu doznívat.
Scéna se brání vytrhávání z kontextu, aby se později stala také kompromitujícím materiálem samotné Lydie. Tu ukazuje na „správné“ straně názorové barikády, protože chce studentům „jen“ pomoci k lepším výkonům. Dále ale vykresluje ambivalenci postavy a rozpor v její vlastní vnitřní ideologii a přesvědčení o vlastní bezchybnosti, kterého si ostatně lze všimnout i v dalších pomalejších scénách. Lydie si často nepřipouští, že by se dopustila čehokoliv špatného, ale na druhé straně plně využívá veškerou váhu, kterou její slovo má, a všechen věhlas, jenž se jí povedl vybudovat.
Čistá elita, špinavý plebs
Přestože se nejedná o hudební film, prostředí na zkouškách a hudbu klasiků, kteří se v něm objevují, lze ignorovat jen těžko. Intervaly tónů, rytmické motivy ruchů nebo jen zaklepání na dveře skvěle doplňují nepříjemnou atmosféru pohledu na postupně se rozpadající život ženy, která se snaží najít sílu i ve spirále špatných událostí.
Tár je do detailu promyšlený a Cate Blanchett ve strhujícím výkonu kombinuje střípky svých minulých velkých rolí, počínaje Elizabeth a konče Lilith. Ve skvělém kontrastu dávkuje nádherné koncertní sály s dokonalým nasvícením a tmavé špinavé squaty, naškrobené bohaté filharmoniky s Lydií v čele a životy běžných „špinavějších“ lidí, kteří do filmu dodávají groteskní prvek, stejně jako hořce úsměvný konec.
Jediné, co mu lze vytknout, může být určitý alibismus Todda Fielda, který dává pozor na zdůraznění nutnosti odpojení autora od díla. Režisér evidentně nechce, aby si některé názory Tár kdokoliv spojil s jeho vlastními. To občas může vést k pocitu, že nám film i přes veškerou nečitelnost dirigentky vnucuje jeden pohled a dělá snímek o něco těžkopádnějším, než by musel být.
Film je svědectvím doby, kterou zachycuje v její nejednoznačnosti, odrážející se třeba i v motivech utlumeného postpandemického období. Po jeho zhlédnutí v tobě bude ještě nějakou dobu doznívat téma vlastních hodnot, které nastoluje. Těžko říct, jestli se Tár stane historicky důležitým filmem americké kinematografie, ale za opakované zhlédnutí stojí už jen kvůli Cate Blanchett, která v podstatě neodejde ze záběru, a kvůli vizuálně, herecky a zvukově skvělému zážitku.
