Film Velryba, který přinesl Brendanu Fraserovi Oscara za herecký výkon v hlavní roli, tě nutí prozkoumat hranice soucitu a emočně se úplně vyždímat.
Jak se pokusit najít optimismus i v utrpení a přes všechnu nepřízeň osudu věřit, že lidé jsou ve skutečnosti hodní? Otázka minimálně za milion. Odpověď na ni se snad podařilo najít třísetkilovému učiteli angličtiny, ke kterému se život už několik let otáčí zády, v novém filmu Darrena Aronofského The Whale. Divákům místo ní ale ve filmu dává opravdu silné emoce, místy (ale opravdu jen místy) překračující hranici kýče.
Aronofského fascinace sebedestrukcí a určitý sadismus směrem k divákům jsou pověstné. Dívat se na jeho nový film znamená dobrovolně se vystavit dlouhým nepříjemným minutám, ve kterých sledujeme postupný mentální rozklad hlavních hrdinů, jejichž osudy většinou nekončí zrovna nejlépe.
Ve snímku Black Swan (2010) jsme svědky nepřívětivého prostředí baletu a příběhu o tom, jak tanečnici Ninu (Natalie Portman) postupně semele role Labutí královny. The Wrestler (2008) naopak popisuje upadající kariéru zápasníka Randyho (Mickey Rourke) a jeho vypořádání se se zašlou slávou. A je asi jen málo lidí, kteří si po Requiem for a Dream (2000) neodnesli menší či větší trauma a neslíbili si, že se od drog budou držet sakramentsky daleko.
I proto se nelze divit, že Aronofského sebedestrukcí posedlou část zaujala divadelní hra The Whale (2014) Samuela D. Huntera. V ní jídlem se ničící hlavní hrdina Charlie (ve filmu Brendan Fraser) prožívá poslední týden života, pokud tedy okamžitě nevyhledá lékařskou pomoc. Učitel angličtiny ale k doktorovi nechce.
Účty za nemocniční péči jsou ve Spojených státech astronomické, a byť je mu teprve okolo padesátky, nechce plýtvat penězi za péči o morbidně obézního muže s vysokým tlakem, nemocným srdcem a odkázaného na chodítko. Úspory z učitelského platu pečlivě střeží, aby je jednou mohl dát dceři Ellie (Sadie Sink) jako pomoc do začátku života. A snad i jako omluvu za to, že ji a její matku opustil kvůli studentu Allanovi, když bylo Ellie osm.
Je věčný optimista, věřící v dobrotu lidí, zároveň ale žije v přesvědčení, že v životě neudělal jedinou věc správně.
Své „otcovské selhání“ ale Charlie prožívá intenzivně a na sklonku svého života považuje za nutné pokřivený vztah s dcerou urovnat, strávit dostatek času s kamarádkou a zdravotní sestrou Liz (Hong Chau), jedinou osobou, jež o něj pečuje, a tak nějak vydržet i pravidelné návštěvy křesťanského misionáře Thomase (Ty Simpkins), který se v jeho životě zjevil tak nějak odnikud.
Klaustrofobie od prvního záběru
Na rozdíl od výše zmíněné Black Swan, která se k vyhrocenému finále plnému schizofrenních halucinací dostává od nevinných baletních tréninků, hádek s matkou a nepřátelství v baletním prostředí, servíruje Aronofsky v The Whale nepříjemné pocity hned od začátku, byť velmi minimalisticky.
Charlie popisuje svým studentům na on-line přednášce, jak napsat správnou esej. Jako jediný z účastníků má vypnutou – dle jeho slov „rozbitou“ – kameru. Hned v další scéně ale vidíme, proč se studentům nechtěl ukázat.
Žije sám v zatemněném bytě v bezprostředním okolí roztahaných papírů, starých zbytků jídla z donášky a sám si už pravděpodobně několik dní (možná týdnů) nevyměnil oblečení. Osamocenou chvilku se snaží naplnit sledováním pornografie a masturbací, ale jeho srdce mu nedovoluje plán dokončit.
Místo porna tak sahá po eseji o Bílé velrybě Hermana Melvilla – ta je tou poslední věcí, kterou chce slyšet před smrtí. A když i druhou velmi osobní chvilku naruší misionář Thomas, Charlie ho přiměje, aby mu esej přečetl on. Sám to pro intenzivní bolest na hrudníku nezvládne. V tu chvíli Thomas využívá příležitosti, aby „nebohého muže zachránil před blížícím se armageddonem“ a „poskytl mu cestu ke spáse“. Jeho misi ale naruší Liz, která předá Charliemu potřebné léky, seznamuje ho s výše popsanou prognózou a dává mu radu, již učitel odmítá.
Místo návštěvy doktora se Charlie rozhoduje pokračovat v sebedestruktivním způsobu života (objednávání tří pizz denně, pojídání smaženého kuřete a nudlí u televize) a napravit chyby z minulosti.
Podobně jako u filmu Mother! (2017) se The Whale brzy dostává k pocitům klaustrofobie. Charlieho byt má neustále zatažené závěsy, ve srovnání s Fraserovým obrovským kostýmem jsou nábytek, kyblíky smažených křídel nebo notebook zcela malinké a chodby bytu úzké. Na divadelních scénách se k podpoření tohoto pocitu používalo snížení a naklonění stropu na scéně, ve filmu jej umocňuje formát 1,33 : 1 (4 : 3), dávající učiteli na sklonku života většinou největší prostor v celém záběru.
136 kilo hereckých výkonů
Ve stísněném bydlení, kde se navíc odehrává většina příběhu, Charlie postupně interaguje pouze se svými třemi návštěvníky (přes zavřené dveře sem tam promluví i na kurýra s pizzou) a odkrývá svoje světlé i stinné stránky. Je věčný optimista, věřící v dobrotu lidí, zároveň ale žije v přesvědčení, že v životě neudělal jedinou věc správně. Vysvětluje svou lásku k esejím a knihám, hořkost k církvi, která mu sebrala milovaného partnera. Dozvídáme se také více o jeho emočním záchvatovitém jezení a o tom, jak se Charliemu jídlo po Allanově smrti „vymklo z rukou“.
Všechny role jsou navíc skvěle obsazené a kromě životní role Brendana Frasera, která se dá vzhledem k nedávno objevenému zlu, jež na něm Hollywood páchal, považovat za určitou satisfakci, stojí rozhodně za povšimnutí právě i Sadie Sink.
V podání Brendana Frasera je Charlieho charakter naprosto uvěřitelný a ani přes kostým, který údajně vážil 136 kilo, se žádná Fraserova emoce neztratí. V jeho výkonu lze číst veškeré utrpení, ale právě i jistý životní optimismus. Všechno navíc vychází většinou čistě z mimiky a příležitostných gest rukama, protože Fraser téměř celou délku snímku sedí.
I kvůli plasticitě Charlieho charakteru se z výše popsaného může zdát, že je The Whale takovou hereckou one man show, za kterou se zpravidla udělují sošky Oscara, a nebylo by překvapením, kdyby se Fraserův comeback v takovém duchu skutečně nesl. O to příjemnější je, že snímek na ostatní postavy nezapomíná a každá dostane svůj prostor k pochopení.
Od Ellie po Thomase jsou s Charlieho osudem a životním příběhem více či méně provázané a v jeho posledních dnech mu pomáhají připomínat jednotlivé kapitoly jeho života. Nezapomínají přitom ale ukazovat i svoje dobré a špatné vlastnosti, ať skrze promluvy, nebo přes gesta a dílčí činnosti.
Ellie v jednu chvíli napíše dokonalé haiku (japonská forma básně skládající se ze tří veršů o pěti, sedmi a pěti slabikách s řadou dalších svazujících pravidel, pozn. redakce), jindy dokumentuje každý krok lidí v okolí a s dehonestujícím popiskem je sdílí na sítích. Nebojí se dát otci prášky na spaní, ale když vidí holuba, o kterého se Charlie stará, objeví se na ní náznak soucitu. Stejně jako nelze odsoudit Charlieho sebedestrukci, ani v případě Ellie se nemůžeme přiklonit k názoru její matky, že je špatný člověk, ani k tomu, že je úžasná, jak ji popisuje otec.
Stejně tak uvěřitelná je Liz, která Charliemu pomáhá nezištně, ale nemůžeme si být úplně jistí, do jaké míry si kupuje svědomí, že nedokázala pomoci svému bratrovi a partnerovi Charlieho Allanovi. Thomas chce šířit slovo boží, ale unikají mu elementární biblické myšlenky. I poslíček s pizzou Dan, který se mihne jen v jednom záběru, je přátelský pouze do doby, než Charlieho spatří.
Všechny role jsou navíc skvěle obsazené a kromě životní role Brendana Frasera, která se dá vzhledem k nedávno objevenému zlu, jež na něm Hollywood páchal, považovat za určitou satisfakci, stojí rozhodně za povšimnutí právě i Sadie Sink. Ellie je velmi podobná postavě Max ze Stranger Things a poloha traumatizované, na pohled sociopatické dívky Sink dokonale padne.
Emoční vyždímání a zrcadlo
Kromě toho, že se Aronofsky skrz postavy snaží (většinou úspěšně) diváky emočně vyždímat, slouží The Whale především díky postavám jako dobře nastavené zrcadlo společnosti i nám samotným. Charlie se ve filmu několikrát ptá, jestli se některým z dalších postav hnusí, a hned několikrát vidíme, že lidem opravdu odporný připadá. Charlieho otázku ale často kamera snímá tak, jako by se neptal postav, ale přímo tebe.
Bohužel jsou to právě intenzivní emoce, kterými nás Aronofského forma a Hunterův příběh krmí a které celkovému dojmu z filmu škodí.
Je těžké se nezeptat, jestli se jeho postava a naturalistický kostým (rovněž nominovaný na cenu akademie) neoškliví i nám. Aronofsky naprosto přesně míří na lidské pokrytectví a dokáže donutit balancovat na hraně lítosti nad ničícím se učitelem a chutí odvrátit od něj zrak. Pomáhá k tomu právě vztah jednotlivých postav k Charliemu i jejich různě intenzivní a motivovaná touha po pomstě za všechno, co se jim v životě přihodilo.
Pomsta je ostatně i jeden z hlavních motivů Bílé velryby, která snímek prostupuje. Thomas se mstí církvi i nevěřícím (a tudíž nižším) lidem, Charlie a Liz sami sobě za Allanovu smrt a Ellie vlastně trochu všem za nepříznivý start svého života. S tím, jak postavy postupně odhalují svou historii, roste i pocit nepříjemnosti a komorní divadelní atmosféra napomáhá k vytvoření dojmu, že jsme sami návštěvníky Charlieho bytu, ale nemůžeme udělat vůbec nic, čím bychom komukoliv pomohli.
Vynucená lítost jako nepřítel velryb
Bohužel jsou to právě intenzivní emoce, kterými nás Aronofského forma a Hunterův příběh krmí a které celkovému dojmu z filmu škodí. Některé scény se pohybují až na hranici kýče – vidíme zdrcující pláč, promluvy Charlieho k divákům přicházejí stále častěji, a zatímco běžné konverzace o škole mezi ním a Ellie skvěle fungují, projíždění statusů jeho dcery může vyvolávat pocit, že nám tvůrčí tým lítost už trochu vnucuje.
Stejně tak je škoda, že film s podobně originálním tématem sahá po řadě klišé. Do této kategorie po chvíli spadne i vztah Ellie a Charlieho, vytvářející dojem běžného rodinného dramatu s bezmezně milujícím otcem a hluboce nenávidějící dcerou. Podobně nešťastný je i Charlieho vzkaz studentům, nařizující, ať „se vyse*ou na teorii a napíší něco od srdce“.
Stále nepříjemnější pocity lítosti, stísněnosti a bezmoci definitivně zadupává flashback v poslední třetině filmu. Charlie při něm vypráví o své vzpomínce na rodinnou dovolenou na pláži tak barvitě, že jeho vizuální zpracování je už naprosto zbytečné (i když je evidentní, proč se ve filmu nachází).
Přichází bez varování nebo předchozích náznaků a zcela znemožňuje vzpomínku spolu s Charliem prožít. Flashback navíc Aronofsky natočil z pohledu Ellie, která s Charlieho vyprávěním nijak nesouvisí. O to těžší je pak vrátit se za Charliem do bytu, kde má příběh vygradovat.
Závěr filmu měl být jakýmsi podtržením nejistoty vztahu mezi otcem a dcerou, přelévá se ale až do téměř jednorozměrného andělského zobrazení doposud plastické hlavní postavy a stísněnost filmu se Aronofského vinou vytrácí.
Samotné vyvrcholení se navíc vydává směrem, který naprosto nabourává subtilní atmosféru a strhává film do animálních rovin plných vzteku, nekontrolovaných záchvatů a vyhrocených emocí, jejichž výbuch načrtává jen částečně.
Pokud se znovu vrátíme k Black Swan, finální scény gradují na dříve položených základech, zatímco v The Whale je odděluje jasně nakreslená hranice, za kterou se dobře napsané postavy začínají rozpadat za doprovodu intenzivní hudby, jíž si doposud téměř nelze všimnout (což se u soundtracku obecně považuje za dobrou vlastnost).
Film ve stejnou chvíli utne všechny linky vedlejších postav a jediné rozhřešení se dostává Thomasovi, avšak jen velmi zkratkovitě, a z celé jeho postavy se stane spíše rekvizita, suplující nedokončenou linku Ellie, které by spíš než zadostiučinění pro Thomase prospělo pár extra dalších minut na plátně.
Závěr filmu měl být jakýmsi podtržením nejistoty vztahu mezi otcem a dcerou, přelévá se ale až do téměř jednorozměrného andělského zobrazení doposud plastické hlavní postavy a stísněnost filmu se Aronofského vinou vytrácí. To ostatně nepřímo prohlásil i samotný Hunter, kterého údajně zpracování konce filmu překvapilo. O to méně je pochopitelné v kontextu hry, která nechává vztah Ellie a Charlieho postupně nepříjemně zesilovat až do utnutého závěru.
Dvacet let po Mumii
Je škoda, že poslední třetina jinak skvělému filmu tolik ubližuje. Ale i navzdory tomu se vyplatí na The Whale podívat – ideálně v kině. Vcelku jde totiž o velmi zdařilé konverzační drama s propracovanými postavami, jimž by prospělo jen jiné rozložení sil.
Brendan Fraser si za ztvárnění umírajícího Charlieho rozhodně zaslouží Oscara a je až smutné, že jsme museli čekat tak dlouho u sledování Mumie (1999), Krále Džungle (1997) nebo Dožeň, co se dá (1999), abychom si jeho modré oči a štěněcí pohled vychutnali v dramatické charakterní roli. I přes skvělé výkony všech přítomných to bude právě on, co si budeme nejvíc pamatovat.
Motivy církve, homofobie a sebenenávisti jsou výrazné a hmatatelné i kvůli tomu, že jimi Hunter reflektuje svůj život gaye, vyrůstajícího v ortodoxně církevním prostředí státu Idaho, tedy na stejném místě, do kterého umístil postavy své hry.
Přes všechny sklony ke klišé je The Whale povedenou sondou do nás samotných, jejíž pachuť zůstává i po závěrečných titulcích, kdy se sami sebe musíme ptát, jestli v nás převažuje lítost, optimismus nebo povrchnost. Nebo jestli jsme opravdu tak respektující, tolerantní a hodní lidé, za které by nás apriori považoval sám Charlie nebo jimiž bychom si přáli být.