Režisér chválené romantiky Dej mi své jméno je tu s nejnadrženějším filmem roku. Dva tenisté v něm bojují o Zendayu

Skvělému závěru totiž předchází snaha vyprávět film jako tři sety, z nichž každý má několik gamů, brejkbolů, setbolů, chyb a dalších tenisových termínů, což je na papíře cool, ale v praxi to moc nefunguje. Tahle „hra“ vychází tak trochu vniveč, jelikož jsme svědky příliš spletité a málo uvěřitelné story o tom, jak se ne moc sympatická (ale o to víc sexy) dvojice kluků snaží o jednu božskou holku, která ale sama neví, co nebo koho vlastně chce. Jediná jistota je tady tenis a to, že kdykoli Guadagnino zabírá mužskou část osazenstva, je film rázem o několik řádů „nadrženější“ než ve zbytku scén. To je ale jaksi málo.

Nebýt charismatických herců v čele právě se Zendayou a O'Connorem, jehož můžeš znát z Koruny jako mladého prince Charlese, není tady nic, co by tě dokázalo vtáhnout do téhle tenisové bitvy odehrávající se na kurtu i mimo něj, tak aby ti opravdu záleželo na tom, jak to celé skončí. Rivalové jsou film, ve kterém není komu fandit, 131minutová stopáž je navíc zbytečný přepal a snímek by tak potřeboval strávit pár dní navíc ve fitku, pardon, ve střižně.

Do toho je trochu bizár, že snímek, který je ve své podstatě tak nadržený jako tenhle, nikdy nevyvrcholí ve vášnivou sexuální scénu. A když už se k tomu schyluje, raději zase ustřihne jinam. Nejvíc, co diváci dostanou, je záběr na tři líbající se osoby. Stejně jako byl Hollywood dříve posedlý zobrazováním sexu ve filmech, je nyní posedlý vyhýbáním se tomuto aktu, což ve většině případů nevadí, ale zrovna tady to působí tak trochu jako pěst na oko.

Člověka to nutí se ptát, co vlastně bylo smyslem celé zápletky. Ukázat sílu mužského přátelství a podtrhnout význam fráze „bros before hoes“? Nebo jít o krok dál a naznačit, že pravá vášeň vzniká jen v momentech, kdy to je pouze o těch „bros“? Nebo naopak zvýraznit feminismus a vylíčit muže jako lehce manipulovatelné figurky sloužící čistě k poskytování zábavy pro ostatní? 

Žádná z těchto otázek se mi osobně úplně nezamlouvá a i z toho důvodu mě nejnovější film chváleného režiséra maličko zklamal. Nejednoznačné poselství, nefunkční struktura celého filmu, fakt, že se vlastně o nic nehraje, a nakonec frustrace z toho, že v posledních pěti minutách film vytáhne nejlepší tenis, jaký se kdy na filmovém plátně objevil (a tudíž toho byli tvůrci schopni celou dobu), vedly k tomu, že zkrátka Rivaly nemůžu s čistým svědomím všem doporučit. 

Stále se najdou ti, kteří si snímek Lucy Guadagnina užijí jako stylové cvičení, kde forma poráží obsah, já ale raději zůstanu věrný dvacet let starému Wimbledonu s Paulem Bettanym a Kirsten Dunst.