Disney a ostatní tvůrci posledních let upravili pohádky tak, aby byly vhodnější pro děti. Jejich předlohy ale skrývají děsivá tajemství.
Mohly nás pohádky, které nám četli rodiče před spaním, traumatizovat? Určitě si vzpomeneš minimálně na jednu, kterou jsi prostě neměl*a rád*a. Strašili tě duchové, zlé královny nebo loupežníci, kteří šli dětem v příbězích po krku? Rodiče ti tehdy pravděpodobně řekli něco jako: „Nemáš se čeho bát, je to jenom pohádka,“ a pak ti ukázali, že v šatníku žádná příšera nečíhá.
Možná ani sami netušili, že velká část pohádek má – mimo své nepříliš důmyslné morální poselství – pravdivý základ. Především v dílech od bratří Grimmů totiž najdeme řadu folklórních odkazů na lidová vyprávění, která časem ztratila svou aktuálnost a stala se méně uvěřitelná. Ale temné skutečnosti, podle kterých mnoho pohádek vzniklo, jsou v nich skryté doposud. Bez ohledu na to, jak moc se je zpracování Walta Disneyho snažilo odlehčit.
Vybrali jsme pět pohádek, jež prošly „disneyfikací“, ale za kterými se skrývá mnoho traumat, mají zneklidňující pozadí svého vzniku, odhalují skutečné problémy své doby, anebo by se mohly rovnou ocitnout v kategorii brutálního true crime. Ať už pohádkám fandíš, nebo ne, po přečtení tohoto textu se na ně budeš dívat úplně jinak než dříve.
Pinocchio
Nevinný příběh o pravdě a lži je ve skutečnosti jednou z nejdrsnějších pohádek a podle některých interpretací jsou temné scény, jež v původní disneyovce z roku 1940 najdeme, pořád ještě nevinnou zástěrkou pro něco mnohem hrůznějšího.
Když se řekne Pinocchio, většina z nás si vybaví chlapce s rostoucím nosem a pohádku o poutu mezi dítětem a rodičem. Původní kniha Carla Collodiho ale měla spíš kritizovat italskou společnost, mimo jiné za její konzervatismus, byť se z dnešního pohledu může konzervativní zdát právě samotná kniha. Zásadní moment příběhu samozřejmě nastane, když se chlapec stane člověkem z masa a kostí. Můžeme to interpretovat i tak, že si Collodi stvořil nadějeplný svět, ve kterém děti ožívají. On sám totiž jako jediný ze šesti dětí své vyrůstání přežil.
Ani původní předloha tedy nebyla nic příliš optimistického a pohybovala se někde mezi společenskou kritikou a vypořádáním se s vlastním traumatem. Když k takovému příběhu ale přidáme vizuál, možná je na čase se skutečně bát.
Pamatuješ si, když Coachman odvede Pinocchia a další kluky na Pleasure Island? Ve skutečnosti se tím upozorňuje na problém obchodu s lidmi. Na konci devatenáctého a v první polovině dvacátého století pořád poměrně oblíbeného. První organizace, která zakázala obchod se ženami a dětmi všech ras, vznikla až v roce 1921. V Pinocchiovi je zřejmé, že upozorňuje na únosy dětí a obchodování s nimi, symbolika jednotlivostí na Pleasure Islandu je ale ještě děsivější.
Až moc náznaků na něm totiž vede k poukázání na sexuální otroctví dětí. Počínaje samotným názvem ostrova, ze kterého se už chlapci nevrátí „jako kluci“. Z ostrova se vrací kompletně proměnění v osly, ze kterých Coachman na ostrově strhával oblečení (jiné interpretace o svlékání mluví jako o metafoře pro ztrátu práv). A ti, u nichž hrozilo, že promluví, krutovládce zabije. Samotný Pinocchio se vrací s oslíma ušima jako s určitým doživotním traumatem a s Gepettem o svém zážitku nikdy nepromluví. Snad ze strachu, snad z vyčerpání, možná ze studu.
Pohádka nakonec dopadne zdánlivě dobře a borová loutka se mění v chlapce z masa a kostí. Pro Gepetta a Pinocchia happy end. A z odstupu? Pleasure Island pořád existuje, Coachman jako jediný záporák v disneyovce nebyl dopaden a v době, kdy se loutkař se svým synem radostně objímá, se další desítky malých dětí mění ve zvířata, aniž by na to pohádka jakkoliv upozorňovala. Tak dobrou noc, milé děti.
Sněhurka a sedm trpaslíků
Se Sněhurkou se lidé v psané formě poprvé setkali v roce 1812 a stejně jako u mnoha jiných pohádek bratří Grimmů se jedná o původně lidovou vyprávěnku, jejíž kořeny sahají až do středověku. Když ji Disney v roce 1937 zfilmoval, stala se jednou z nejpopulárnějších pohádek vůbec a dočkala se ještě mnoha adaptací. Pohádka o sedmi trpaslících má ale pravdivý a poměrně znepokojivý základ.
Pohádka o Sněhurce popisuje příběh německé hraběnky Margarete von Waldeck ze 16. století, donucené nevlastní matkou k opuštění svého domova a přestěhování do Bruselu. Naštěstí pro Margarete se zde zamilovala do Filipa II. Španělského, tehdy ještě do mladého prince. Jejich vztah ale Margaretini rodiče neposvětili a z politických důvodů pro ně byl naprosto nepřijatelný. Snad proto Margarete zemřela za záhadných okolností teprve v jednadvaceti letech. A to pravděpodobně následkem otravy. Tragická láska ale není jediná realita pohádky a příběh sedmi trpaslíků je možná ještě horší.
Margaretin otec totiž ve své době vlastnil několik dolů, kde těžil měď. Dobře, dobře, netěžil ji on. Za menší než minimální mzdu a v nelidských podmínkách pracovaly v dolech děti, které často umíraly ve velmi nízkém věku. Ty, které přežily, dosáhly kvůli nedostatečné výživě jen velmi malé výšky a jejich končetiny se kvůli těžké práci deformovaly. Už tehdy se o dětech mluvilo jako o „ubohých trpaslících“. O tom, že si skutečně zpívaly „hej hou, hej hou, trpaslíci jdou“ se tedy dá zásadně pochybovat.
U Sněhurky existuje ještě alternativní scénář, kde se místo o Margarete jako o předloze mluví o Marii Sophii von Erthal, která měla s nevlastní matkou taktéž velké problémy. Teorii o této předloze nahrává třeba fakt, že se v jejím sídle skutečně vyskytovalo mluvící zrcadlo, které pracovalo s ozvěnou a sloužilo jako hračka.
Perníková chaloupka
Jeníček s Mařenkou jsou snad nejznámější pohádkové postavy vůbec. A pokud se bavíme o temné, brutální nebo znepokojivé stránce pohádek, v Perníkové chaloupce se k ní dostaneme, aniž bychom se museli příliš šťourat v historii nebo sociologii. Opuštění dětí v temném lese, věznění dětí v kleci, kanibalismus nebo krutá čarodějnice, kterou děti brutálním způsobem upálí v peci, jen aby se mohly opět setkat se svými rodiči? Možnost, že pohádka staví na skutečných základech, dělá z už tak temné pohádky opravdový horor.
Podobně jako Sněhurka je i Perníková chaloupka známá hlavně díky zpracování bratří Grimmů, byť neexistuje jedno zpracování, které bychom mohli označit za to nejpopulárnější nebo určující. Sběratelé pohádek Grimmové se nechali inspirovat lidovou povídačkou, která má kořeny v období hladomoru ve 14. století.
Tehdy vulkanická činnost způsobila menší dobu ledovou a zásoby jídla se ztenčily. A středověk byl přece jen méně smířlivý než současnost. Aby děti mohly aspoň trochu jíst, řada rodičů obětovala svou část jídla a postupně umírala hlady. Jiní rodiče ale v zájmu zachování vlastního života své děti nechávali v lesích nebo se sami přesouvali na jiná místa, kde je jejich potomci nemohli najít. Většina lidí zabíjela svoje zvířata, aby si udělali aspoň nějaké zásoby a přežili co možná nejdéle. Část tehdejších Evropanů a Evropanek se ale uchýlila ke kanibalismu.
Extrémní hlad tehdy ovlivnil 30 milionů lidí a pravděpodobně zabil okolo 25 % tehdejší populace. Podle estonských kronik se objevily i případy, kdy rodiče samotní posloužili svým dětem jako potrava. Irské kroniky vedle toho mluví o lidech tak zničených hladem, že odtrhávali maso z lebek mrtvol a některé matky ze samotného hladu snědly vlastní děti.
Další z teorií popisuje případ úspěšné pekařky Kathariny Schraderin, vyhlášené pro své perníčky, kterou její zhrzený konkurent obvinil z čarodějnictví. Poté, co ji vyhostili z rodného města, ji na útěku našla skupina rozhněvaných sousedů, kteří Katharinu upálili v peci v jejím vlastním domě.
Popelka
Popelka bezesporu patří mezi největší klasiky, ať už upřednostňuješ slavné zpracování s Libuškou Šafránkovou, její starší české předchůdkyně, známou Disney verzi, nebo se ti zalíbila nová norská verze s názvem Tři přání pro Popelku. Některá z adaptací klasické pohádky se ti pravděpodobně nevyhnula. Možná se ti ale vyhnul skutečný příběh, který za Popelkou stojí.
Macechou a jejími dvěma vlastními dcerami zotročená Popelka má ještě starší kořeny než některé výše popsané pohádky. Originální příběh Popelky sahá přibližně do roku 500 před naším letopočtem a vypráví o osudu dívky Rhodopis (její jméno v překladu znamená růžové tváře). Když byla Rhodopis mladou dívkou, upadla do otroctví v Egyptě.
I pro svůj zevnějšek se stala velmi „žádanou komoditou“. Od svého otrokáře dostávala cenné dárky, včetně zlatých bot, které padly do oka dalšímu z tehdejších panovníků Ahmosi II., trvajícímu na tom, aby se tehdejší „Popelka“ stala jeho ženou, přesněji řečeno sexuální pracovnicí. Podobný scénář vidíš i v ostatních zpracováních Popelky, kdy postava prince usilovně hledá, které dívce padne ztracený střevíček, aby si ji mohl odvést s sebou na zámek.
V původní psané pohádce navíc nepohádkovému zpracování nahrává scéna, kdy si Popelčiny nevlastní sestry zkouší ztracený střevíček. Když se to jedné z nich nepovede, donutí ji matka, aby si odřízla prsty u nohou.
Peter Pan
Kdo by nechtěl žít v Zemi Nezemi, kde děti nikdy nezestárnou a mohou své dny naplnit hrami, smíchem, poznáváním mytických bytostí a – však víš – dětskou bezstarostností. Disneyho adaptace z roku 1953 je jednou z nejslavnějších adaptací, a stejně jako to studio učinilo už s řadou pohádek, i příběh o klukovi, který nikdy nechtěl zestárnout, se dočká svého life action zpracování. Těšit se na něj můžeš už tento rok, ale... Těžko říct, jestli se budeš dívat na pohádku, nebo ne.
Okolo Petera Pana existuje celá dlouhá řada spekulací, jedna děsivější než druhá. Existuje teorie, že Peter je stejně jako ostatní děti v Nezemi mrtvý nebo že děti unášel.
KVÍZ: Jak dobře se vyznáš v animácích od Pixaru? Otestuj své znalosti
28. listopadu 2023 v 8:00
Kniha Second Star the Right: Peter Pan in the Popular Imagination hovoří o symbolice smrti v podstatě v celém příběhu. Smrt má symbolizovat kapitán Hook, proti kterému Peter neustále bojuje. Jeho touha nezestárnout je podle něj ve skutečnosti jen touhou předejít smrti. Spoluautorka knihy Allison Kavey věří právě tomu, že je Peter ve skutečnosti už mrtvý. Podle ní je Země Nezemě místem, které navštěvují vážně nemocné děti. Některým se vrátit podaří, některým ne. Ostatně v literární předloze postava Petera Pana říká, že smrt je vlastně jedno velkolepé dobrodružství.
Oběma teoriím může nahrávat i fakt, že autor příběhu James Matthew Barrie v dětství přišel o sourozence, který se těsně před svými čtrnáctými narozeninami zabil během nehody při bruslení.
Samotný autor totiž byl tak trochu Peterem Panem sám o sobě. Podle Pierse Dudgeona se Barrie vmísil do života dvojice Sylvie a Arthura Llewelyn Daviesových, aby se dostal k jejich dětem Georgi, Jackovi a Peterovi. S těmi strávil mnoho času vyprávěním příběhů a hrami. Po smrti rodičů mu děti připadly do péče. Později se ale Peter svěřil, že zpětně byl celý vztah mezi nimi zvláštní, až děsivý. O Barriem se mimo jiné říkalo, že je asexuál, ale jeho touha po rodině údajně překračovala hranice únosného. Samotný Peter Davies spáchal sebevraždu v šedesátých letech minulého století. Korespondenci mezi ním a Barriem zničil, protože prý „byla přes čáru“. Vítejte v Neverlandu, přátelé.
Ať už se budeme bavit o Sněhurce, Popelce, Peteru Panovi, nebo Pinocchiovi (Perníkovou chaloupku záměrně vynecháváme), je jasné, že drtivá většina adaptací jejich temnou stránku zmírní tak, aby ti nejmenší neutrpěli při sledování televize příliš velké trauma. Bratři Grimmové jsou totiž podobně silná káva jako nepříliš důvěryhodný spisovatel toužící po rodině stůj co stůj. Přes všechna zjemnění si ale můžeš všímat určitých detailů, které si pohádky zachovávají i přes veškerou roztomilost.
Doporučujeme si je pustit a sledovat, co tě na klasických příbězích znepokojí. A nezapomeň nám dát vědět do komentářů, jestli víš ještě o jiném děsivém příběhu, který jsi jako dítě sledoval*a s veškerou naivitou.
