Disney a ostatní tvůrci posledních let upravili pohádky tak, aby byly vhodnější pro děti. Jejich předlohy ale skrývají děsivá tajemství.
Mohly nás pohádky, které nám četli rodiče před spaním, traumatizovat? Určitě si vzpomeneš minimálně na jednu, kterou jsi prostě neměl*a rád*a. Strašili tě duchové, zlé královny nebo loupežníci, kteří šli dětem v příbězích po krku? Rodiče ti tehdy pravděpodobně řekli něco jako: „Nemáš se čeho bát, je to jenom pohádka,“ a pak ti ukázali, že v šatníku žádná příšera nečíhá.
Možná ani sami netušili, že velká část pohádek má – mimo své nepříliš důmyslné morální poselství – pravdivý základ. Především v dílech od bratří Grimmů totiž najdeme řadu folklórních odkazů na lidová vyprávění, která časem ztratila svou aktuálnost a stala se méně uvěřitelná. Ale temné skutečnosti, podle kterých mnoho pohádek vzniklo, jsou v nich skryté doposud. Bez ohledu na to, jak moc se je zpracování Walta Disneyho snažilo odlehčit.
Vybrali jsme pět pohádek, jež prošly „disneyfikací“, ale za kterými se skrývá mnoho traumat, mají zneklidňující pozadí svého vzniku, odhalují skutečné problémy své doby, anebo by se mohly rovnou ocitnout v kategorii brutálního true crime. Ať už pohádkám fandíš, nebo ne, po přečtení tohoto textu se na ně budeš dívat úplně jinak než dříve.
Pinocchio
Nevinný příběh o pravdě a lži je ve skutečnosti jednou z nejdrsnějších pohádek a podle některých interpretací jsou temné scény, jež v původní disneyovce z roku 1940 najdeme, pořád ještě nevinnou zástěrkou pro něco mnohem hrůznějšího.
Když se řekne Pinocchio, většina z nás si vybaví chlapce s rostoucím nosem a pohádku o poutu mezi dítětem a rodičem. Původní kniha Carla Collodiho ale měla spíš kritizovat italskou společnost, mimo jiné za její konzervatismus, byť se z dnešního pohledu může konzervativní zdát právě samotná kniha. Zásadní moment příběhu samozřejmě nastane, když se chlapec stane člověkem z masa a kostí. Můžeme to interpretovat i tak, že si Collodi stvořil nadějeplný svět, ve kterém děti ožívají. On sám totiž jako jediný ze šesti dětí své vyrůstání přežil.
Ani původní předloha tedy nebyla nic příliš optimistického a pohybovala se někde mezi společenskou kritikou a vypořádáním se s vlastním traumatem. Když k takovému příběhu ale přidáme vizuál, možná je na čase se skutečně bát.
