Ošklivé, hloupé a zlé. Tak si velká část tvůrců představuje herečky vyššího věku, který v jejich očích začíná pětatřicítkou. Jaké dopady to má na společnost a posouvá se trend k lepšímu?
Tom Cruise může být v šedesáti letech stejným Maverickem jako v roce 1983, Harrison Ford je v osmdesáti Indiana Jones a George Clooney pořád láme a následně opět slepuje srdce svých hereckých partnerek. Zatímco ikoničtí herci postupem času v pohledu produkcí „zrají jako víno“, ženy to mají v Hollywoodu jinak.
Na role v romantických snímcích, hlavní úlohy v dramatech a ikonické postavy mohou s přibývajícími léty zapomenout. V porovnání s „šedými vlky“ Hollywoodu hrají nejprve matky, posléze babičky a někde uprostřed také ježibaby. Romantický vztah, natož pak sexuální život, je pro ně ve středních letech passé. Přitom nemůžeme říct, že by to odráželo realitu. Tabu je kromě sexu žen nad čtyřicet i například život po menopauze, který nebývá předmětem filmů ani seriálů (až na zanedbatelné zmínky).
Televize a filmy mají nezanedbatelný dopad na to, co jako společnost přijmeme za normu. Můžeme polemizovat, do jaké míry jsou tvůrčí týmy původci těchto norem a do jaké míry spíše zpětným zrcátkem. Tak jako tak ale naše životy spoluvytváří – buď nás v určitých hodnotách utvrdí a rozvinou je, nebo nám je podsouvají. Společně s ostatními médii ale hrají jednu naprosto nezanedbatelnou roli. Skrz postavy nám ukazují, čeho je možné dosáhnout a na co bychom ani neměli myslet.
Samozřejmě že s tím, jak se v nás rozvíjí kritické myšlení, se postupně zužuje i sféra vlivu jednotlivých snímků. Pravděpodobně si nebudeme myslet, že můžeme být bůh z Asgardu s aportujícím kladivem. Část mužů ale může získat dojem, že je snadné dosáhnout formy Chrise Hemswortha, u toho zvládat práci a mít volný čas. (O tom, jak superhrdinové posouvají stále výš standard mužské krásy, jsme psali v tomto článku). U žen ve „zlatých letech“ je to podobné, ačkoliv zde není standard jakousi nedosažitelnou metou, naopak. Postavy ve filmech jim nepřímo vzkazují: „Tvůj život skončil, teď buď babička a ideálně se moc nesnaž o kariéru, nové vztahy nebo povyražení.“
Šílené vražedkyně a psychopatky
Jedním z klasických způsobů zobrazení žen „v letech“ je hororový subžánr hagsploitation. V něm se z kdysi známé dětské nebo teenagerské filmové či televizní hvězdy stává brunátná sociopatka systematicky terorizující své okolí.
Jako raný příklad hagsploitation nám může posloužit What Ever Happened to Baby Jane (1962) v hlavních rolích s Bette Davis a Joan Crawford. Ve filmu spolu žijí dvě sestry, padesátnice, a ta méně úspěšná nevynechá jedinou příležitost své sestře mentálně nebo fyzicky ublížit. Natočení podobného námětu s takovým obsazením se zpočátku jevilo jako poměrně riskantní. Především kvůli sexismem a ageismem ovládanému Hollywoodu většina žen totiž končila v zapomnění okolo svých pětačtyřiceti let.
Groteskní zobrazení starších žen (čti žen po pětačtyřicítce) si ale vydobylo své místo na scéně. Snímek What Ever Happened to Baby Jane utržil devět milionů dolarů a zdálo se, že čarodějnické zobrazení dříve obsazovaných hereček se propíše do populární kultury.
Zhodnocení jednotlivých snímků ukázalo, že stárnoucí ženy jsou ve vzorku filmů zobrazeny jako více nepřátelské k bližšímu i širšímu okolí, méně inteligentní, „zlejší“ a méně přitažlivé než muži podobného věku.
Ještě ten rok vstoupil do kin film Lady in Cage s Olivií de Havilland jako paní Hilyard. Postupem času vznikaly další a další snímky, v nichž se někdejší hvězdy transformovaly do nenávistných a zahořklých teroristek. Vzniká Hush… Hush, Sweet Charlotte (1964), Night Watch s Elizabeth Taylor (1973), Dead Alive (1992) a ani jednadvacáté století neudělalo za žánrem žádnou pomyslnou tlustou čáru. Ještě před pěti lety spatřily světlo světa například snímky Hereditary (2018) nebo Hagazussa (2017).
„Hagsploitation je misogynní a ageistický termín používaný pro vyhasínající ženské filmové hvězdy, které byly znovu vynalezeny jako tyto groteskní přízraky,“ řekl pro BBC Christopher Pullen, profesor v oblasti médií a inkluze na Bournemouth University. „Oceňuji, že tyto filmy byly skvělou příležitostí pro starší ženy najít nové role, ale v mnoha ohledech to byly ponižující role, které vyjadřovaly problematické stereotypy o stárnoucích ženských tělech a životních šancích, které mohou být starším ženám nabídnuty.“
Hloupé, zlé, nepřátelské a ošklivé
Abychom byli spravedliví, vtělit se do psychopatické vražedkyně rozhodně není podmínkou vstupu žen středního a staršího věku do filmového světa. Většině tvůrců bohatě stačí, když v jejich filmech sehrají roli jakési groteskní babičky, která nebývá příliš inteligentní, úspěšná nebo přátelská.
Doris G. Bazzini, autorka studie The aging woman in popular film: Underrepresented, unattractive, unfriendly, and unintelligent, na konci devadesátých let analyzovala, jak filmy zobrazují stárnoucí ženy. Její výzkum zahrnul stovku snímků, po dvaceti z každé dekády, od čtyřicátých do osmdesátých let. Ty zvolila Bazzini náhodně mezi dvaceti nejvýdělečnějšími snímky každého roku a porota sestavená z mužů i žen hodnotila následující kritéria: atraktivitu, přátelskost, hodnou povahu, inteligenci, socioekonomický status, romantickou aktivitu a to, jak se postavám v životě dařilo.
Zhodnocení jednotlivých snímků ukázalo, že stárnoucí ženy jsou ve vzorku filmů zobrazeny jako více nepřátelské k bližšímu i širšímu okolí, méně inteligentní, „zlejší“ a méně přitažlivé než muži podobného věku. Obě pohlaví měla méně sexuální aktivity a více peněz. Muži ale většinou oplývali větším množstvím majetku než ženy a stejně tak měli vyšší pravděpodobnost, že ve filmu budou mít vztah, nebo alespoň sex.
Otevřeně o tom promluvila například Maggie Gyllenhaal, která přišla o roli, protože byla pro svého pětapadesátiletého partnera ve svých sedmatřiceti letech příliš stará.
V neposlední řadě existuje fenomén, který bychom mohli přeložit jako „tak to na světě chodí“, podle kterého se dobré věci stávají dobrým lidem a špatně věci špatným lidem. Podle výsledku Bazziniina průzkumu se starším ženám ve filmech dařilo méně a jejich postavy čekaly ošklivější osudy než muže. Snad proto, že šlo o obecně zlejší lidi.
Věkový rozdíl je jen pro muže
Přestože výzkum pochází z přelomu tisíciletí a jeho vzorek končí osmdesátkami, nedá se říct, že by si v průběhu času ženy nějak výrazně polepšily. Výzkum z roku 2019 jejich zobrazování v negativní konotaci potvrdil a rozšířil o fakt, že pokud nehrají mrzuté staré ženy, dostávají většinou vedlejší role.
KVÍZ: Bob a Bobek, Kanafásek nebo Rákosníček. Která postava z Večerníčku jsi?
2. dubna 2024 17:31
Zdá se, že obzvlášť v romantických filmech se tvůrčí týmy drží představy o tom, jak by měl takový milostný vztah žen od pětačtyřicítky dál vypadat. A hádáš správně, neměl by vypadat vůbec nijak.
V romantických filmech často vidíme staršího šarmantního muže, který přes svůj věk (nebo možná díky němu) dokáže navázat sexuální, případně romantický vztah s o poznání mladší ženou. Milostné životy ženských postav podle romantických filmů ale pravděpodobně končí chvilku před čtyřicítkou (aspoň ve většině případů) a možnost, že by starší žena chodila s o poznání mladším mužem, je zde naivní.
Jiný výzkum, konkrétně ten z portálu Stephen Follows Film Data and Education, analyzoval přes čtyři stovky romantických filmů od roku 1987 do roku 2014. Jeho výsledky ukázaly, že ani po zlomu tisíciletí nebyl průměrný věk hereček ve filmech ještě nikdy větší než průměrný věk jejich partnerů na plátně.
Muži jsou ve srovnaní se svými filmovými partnerkami starší přibližně o čtyři a půl roku. A pokud se na data podíváme blíže, zjistíme, že největší věkový rozdíl ve vztahu staršího muže a mladší ženy tvořil dvacet let. Když se v páru objevila starší žena (konkrétně Sandra Bullock), byla starší o rok. Zcela běžné jsou případy, kdy bývá partner starší přibližně o pět, deset nebo klidně patnáct let. Starší ženy jsou prostě hollywoodské no go.
Otevřeně o tom promluvila například Maggie Gyllenhaal, která přišla o roli, protože byla pro svého pětapadesátiletého partnera ve svých sedmatřiceti letech příliš stará. V rozhovoru pro The Wrap popsala svou zkušenost jako něco, co ji na prostředí Hollywoodu nepřestane překvapovat. Podobně šokující může být, že ještě v roce 2014 hrály ženy pouze 12 % hlavních rolí v top stovce nejvýdělečnějších snímků. Vzor pro ženy zatím stále chybí, pro ty okolo čtyřiceti let téměř neexistuje.
Kam se poděla Samantha?
Populární seriál z přelomu století Sex and the City není třeba představovat. Jedná se o fenomén, který znají lidé napříč generacemi i genderem, a i když si jistě zaslouží kritiku, nejméně jedno se tvůrcům povedlo. A to obsazení herečky Kim Catrall. Představitelka Samanthy Jones je v osobním životě a i jako postava starší než zbytek ikonické newyorské čtveřice. V průběhu seriálu několikrát zmiňuje, jak odlišně vnímá otázky sexu, vztahů a vlastně i lidských hodnot.
Pokud se budeme držet teorie, že nám postavy v televizní a filmové tvorbě ukazují, čeho můžeme dosáhnout, Samantha může být jedním z pozitivnějších příkladů. Její plastický charakter několikrát svými silami dokáže překonat nástrahy velkoměsta i vztahů a v příběhu čelí i rakovině prsu. V reunionu seriálu And Just Like That... (2021) se už ale s kamarádkami nestýká. Místo toho se do popředí dostávají témata jiná a řeší se šedé vlasy Mirandy, která je jen o něco málo starší než Samantha v pozdějších sériích původního seriálu.
Samozřejmě že absenci Samanthy v seriálu nezpůsobila snaha „ušetřit“ diváckou obec pohledu na Kim Catrall a herečka roli odmítla z osobních důvodů (které zrcadlí i nové díly seriálu). Bohužel ale právě její přítomnost, která ukazovala, že lze stárnout, a co víc, že je v pořádku stárnout a neztratit sebevědomí, už v nových dílech jaksi chybí a nahrazuje ji strach z rostoucího věku. Třešničkou na dortu je navíc skutečnost, že Cynthia Nixon, představitelka Mirandy, musela nosit paruku, protože sama ještě „správně“ nešediví.
Rozřezané obličeje a litry chemikálií
Zobrazování (a s ním související obsazování) žen „čtyřicet plus“ je bohužel absolutně mimo realitu, a to i v českém kontextu. Jen pro ilustraci, v posledních letech hrála Eliška Balzerová hned několik rolí, které ženy vyššího věku vykreslovaly buď jako zapšklé a nepřátelské vůči svému okolí (Teorie tygra, 2016), nebo někde na hraně někdejší nezávislé ženy a sexuálního objektu (Ženy v pokušení, 2010).
Dalším příkladem zvláštního přesvědčení, že starší ženy nemají co dělat v mediálním prostoru, je pokračující šikana Madonny na sociálních sítích. I královna se musí holt stát babičkou a nechat všechny zapomenout, že by náhodou mohla být prostě ženou, jakou je.
Skutečnost je přitom taková, že ženy po čtyřicítce – pozor, velké překvapení – žijí dál. Navazují vztahy a polovina z nich je sexuálně a romanticky aktivní přibližně do věku osmdesáti let. Na rozdíl od mužů ale jejich vztahy nejspíš nejsou dostatečně atraktivní pro tvůrčí týmy.
V článku o zobrazování mužského těla ve filmech jsme vysvětlovali spojitost mezi „zlepšující se“ formou superhrdinů a nárůstem případů poruch příjmu potravy u mužů, abychom vysvětlili, že co vidíme, není „jenom film“, ale výrazně se podílí na tvorbě společenských standardů. A nejinak je tomu i v tomto případě.
Teoretička médií Naeemah Clark na jedné ze svých přednášek konkrétně vysvětluje, proč příběhy takových žen prostě potřebujeme vídat častěji. Jednoduše proto, že bez nich bude ženy stárnutí děsit a místo sebevědomí se v nich vytvoří pocit, že jim ujíždí vlak. Mimo jiné je takový pocit vede k tomu, aby si „dobrovolně nechaly řezat do tváří a nechaly je pravidelně napouštět chemikáliemi“.
„Myslím, že existuje velký tlak na to, jak má žena vypadat, a to nejen abychom si udržely slávu, ale abychom vůbec mohly zůstat v tomto byznysu,“ popisuje představitelka Monicy Galler Courteney Cox. „Stárnutí není nejjednodušší věc na světě, ale naučilo mě spoustu cenných lekcí. Chtěla jsem čas ošálit a věk zamaskovat, ale zastavit čas se prostě nepodaří,“ dodala.
Dalším příkladem zvláštního přesvědčení, že starší ženy nemají co dělat v mediálním prostoru, je pokračující šikana Madonny na sociálních sítích. I královna se musí holt stát babičkou a nechat všechny zapomenout, že by náhodou mohla být prostě ženou, jakou je. Zdá se, že na to být, kým chtějí, ženy od určitého věku prostě právo nemají. A neříká jim to nikdo jiný než mužské tvůrčí týmy.
Abychom ale neskončili příliš negativně, je důležité upozornit, že se situace po milimetrech posouvá, a i když je ageismus v Hollywoodu (a nejen tam) stále velkým problémem, vznikají díla, která jej ignorují a která dávají pozitivní vzory, ženy jsou o něco obsazovanější a jejich výkony oceňovanější. Například jednašedesátiletá herečka Jennifer Coolidge zažívá v posledních letech comeback a možná i největší popularitu své kariéry vůbec. Po pozitivních vzorech se také na radu Naeemah Clark můžeme podívat třeba na silnou postavu Violy Davis v How to Get Away with Murder nebo seriál Transparent.
V obou případech jsou zde ženy „ve zlatých letech“ vykreslovány jako postavy s problémy, ale nezlomnou silou a odvahou (a možností) začít novou životní kapitolu, kdykoliv budou chtít. Pokud na podobné dílo narazíš, neboj se ho sdílet dál. Jen tak můžeš ukázat, že život po čtyřicítce nekončí a že na dílech, která takovou tezi podporují, skutečně záleží. Ať už totiž chceme, nebo ne, jednoho dne budou postavy od čtyřiceti výš zobrazovat i generaci Z.
