Herečka Jennifer Coolidge zažívá „Jenesanci“. Je to žena, kterou svět miluje a Hollywood potřebuje.
Stiflerova máma, roztržitá manikérka Paulette, zlá macecha Fiona a v neposlední řadě také osamělá dáma Tanya McQuoid.
Co mají tyto postavy společné? Všechny je ztvárnila herečka Jennifer Coolidge, která díky svému ikonickému komediálnímu talentu dokázala z vedlejších rolí udělat hlavní. Nyní zažívá renesanci své popularity. Proč vděčí za oživení kariéry i Arianě Grande? A z jakých důvodů ji miluje generace Z?
Chtěla být jako Meryl Streep
Jennifer Coolidge se narodila 28. srpna 1961 v Bostonu do rodiny otce dělníka a matky v domácnosti. V rodném městě absolvovala Emerson College, v jednadvaceti letech se ale odstěhovala do Los Angeles. Nedlouho poté ale zkusila východní pobřeží a v New Yorku se zapsala ke studiu na Americké akademii dramatických umění (školu navštěvovaly desítky dnes známých herců a hereček, například Robert Redford, Danny DeVito, Kim Catrall, Sarah Paulson, Nicolas Cage nebo Anne Hathaway).
Osmdesátá léta v New Yorku byla pro Jennifer Coolidge divoká. Měla brigádu jako číšnice (mimochodem ve stejné restauraci si tehdy přivydělávala i Sandra Bullock), k tomu ale žila docela nespoutaně. Ve slavném nočním klubu Palladium byla stálou hostkou a prý i experimentovala s drogami.
Mojí hrdinkou byla Meryl Streep. Chtěla jsem být stejným typem herečky jako ona, chtěla jsem to víc než cokoli jiného.
Coolidge ale měla velké kariérní ambice. Toužila se stát dramatickou herečkou. Jejím velkým vzorem tehdy byla Meryl Streep, která už za sebou měla role ve snímcích Kramer versus Kramer a Sophiina volba, za něž byla oceněna Oscarem. „Mojí hrdinkou byla Meryl Streep. Chtěla jsem být stejným typem herečky jako ona, chtěla jsem to víc než cokoli jiného,“ komentovala sama Coolidge. Přání se jí ale tak úplně nesplnilo, do povědomí diváků se totiž zapsala tak trochu jinak.
Už na škole totiž nedokázala úplně potlačit komediálního ducha. Na hodinách herectví často parodovala své spolužáky, kteří podle ní byli „příliš vážní a neměli žádný smysl pro humor“. Kamarádka ji povzbudila, aby se přidala ke Gotham City Improv (komunitní centrum spojené se školou pro komediální herce), kde si Coolidge naplno uvědomila, že má komediální vlohy. „Mohla jsem psát vlastní věci a improvizovat. Nejenže šlo všechno najednou úplně jinak, navíc jsem poprvé v životě začala dostávat práci,“ uvedla pro magazín Backstage.
Stiflerova máma: sláva a sex
Komediální talent ji znovu přivedl do Los Angeles, kde dál rozvíjela kariéru improvizačního herectví jako členka skupiny Groundlings. Všiml si jí režisér sitkomu Show Jerryho Seinfelda, který ji v roce 1993 obsadil do epizody s názvem Masérka. Coolidge tehdy bylo třicet dva let.
V průběhu devadesátých let si zahrála v několika nepříliš výrazných filmech, kde se objevila v menších a charakterově dost podobných rolích. Zahrála si „sexy jeptišku“ v parodii na Pulp Fiction s názvem Plump Fiction (1997)‚ nepříliš odlišný typ role, „sexy policistku“, ztvárnila v Noci v Roxbury (1998). „Lidé předpokládali, že umím hrát jen určité typy rolí. Takovou tu paní, která přijde, otevře dveře, řekne něco vtipného a odejde. Zařadili mě do škatulky komických rolí,“ uvedla v roce 2021 pro The Guardian.
Pravý průlom Jennifer Coolidge přišel v roce 1999 díky teenagerské komedii Prci, prci, prcičky, kde si zahrála matku jednoho z hlavních hrdinů Jeanne Stifler. Ne každý si ale vzpomene na křestní jméno této postavy. Pro všechny to zkrátka byla Stiflerova máma.
Díky této postavě se Coolidge stala mainstreamovým sexuálním symbolem. Její sexy pohodová maminka, kterou ztvárnila, byla totiž ztělesněním toho, čemu se díky filmu začalo v populární kultuře říkat MILF (Mum I'd Like to Fuck).
Jennifer Coolidge umí vyjádřit humor jen pouhým ohnutím rtu nebo mrknutím oka. K tomu, aby nás rozesmála, nepotřebuje vůbec mluvit.
Označení Stiflerova máma se Jennifer Coolidge zřejmě už nikdy nezbaví, rozhodně si na tuto roli ale nestěžuje. Zopakovala si ji pak ještě v několika pokračováních a je přesvědčená, že jí film pomohl nejen k dalším rolím, ale také k velkému sexuálnímu dobrodružství. A že ho prý bylo opravdu dost. „Jako MILF jsem se hodně vyblbla a díky filmu Prci, prci, prcičky jsem měla i hodně sexuálních zážitků. Natáčení mi přineslo spoustu výhod, bez něj bych se asi nikdy nevyspala se dvěma sty lidmi,“ řekla otevřeně pro Variety.
Přestože přelom tisíciletí byl ve znamení filmu Prci, prci, prcičky, novinářka Lori Talley upozornila na ještě jednu zajímavou, i když menší roli. Šlo o komedii Nejlepší show (2000), v níž Coolidge ztvárnila lesbickou manželku bohatého staršího barona. „Tento film ukazuje ten zvláštní komediální dar, který Jennifer Coolidge má. Umí totiž vyjádřit humor jen pouhým ohnutím rtu nebo mrknutím oka. K tomu, aby nás rozesmála, nepotřebuje vůbec mluvit,“ myslí si Talley.
Z ikony heterosexuálů ikonou LGBT+ lidí
I když jako Stiflerovu mámu si Jennifer Coolidge pamatuje mnoho lidí, nelze zapomínat ani na role, které přišly po filmu Prci, prci, prcičky. Šlo znovu o menší, vedlejší úlohy, Coolidge je ale dokázala ztvárnit nezapomenutelně. Jako otravná kamarádka Phoebe a Monicy zaujala epizodní rolí v seriálu Přátelé, bavila nás coby macecha v Moderní Popelce, milovali jsme ji v obou dílech Pravé blondýnky, kde ztvárnila ztřeštěnou a zamilovanou manikérku Paulette.
I díky nim se dokázala Jennifer Coolidge určitým způsobem vymanit ze škatulky sexy MILFky. Její role ve výše zmíněných filmech jí přinesly oblibu zejména u divaček. Přestože mnozí filmoví kritici by Pravou blondýnku nebo Moderní Popelku přiřadili do žánru takzvaných chick flicks (tedy romanticky laděných snímků zaměřených zejména na ženské publikum a jeho emoce, často zmiňovaných s pejorativním nádechem, pozn. red.), pro divačky byla Coolidge i prostřednictvím svých postav ikonou.
„Roli může hrát mimo jiné i to, že Jennifer Coolidge byla v té době v Hollywoodu outsiderem v tom smyslu, že neodpovídala normativním tělesným ideálům, které tak často vídáme v mainstreamové kultuře a na obrazovkách,“ vysvětluje mediální expertka Kirsty Fairclough. Podle ní se starší herečky v Hollywoodu i v dnešní době potýkají se stereotypem, že vzhledem ke svému zvyšujícímu se věku už nemohou být vnímané coby žádoucí a přitažlivé. Jennifer Coolidge se tyto předsudky podařilo překonat, za což ji mnohé ženy obdivují.
A není to jen ženské publikum, pro které se stala ikonou. Podle Kirsty Fairclough si Coolidge často vybírala role, které rezonovaly zejména u LGBT+ publika. Pravou blondýnku a podobné filmy lze totiž dle Fairclough vnímat jako camp filmy.
Camp můžeme definovat jako vnímavost a estetickou citlivost postavenou „na umělosti a přehánění“. Spisovatelka Susan Sontag ve své eseji Poznámky o fenoménu camp popisuje tento fenomén jako estetizaci věci, která není založena na vztahu ke kánonu krásy, ale na míře stylizace a umělosti, artificialitě. Podstatou campu je podle ní láska k nepřirozenému: umělosti a přehnanosti.
David Bergman, gay spisovatel a profesor anglické literatury, definuje čtyři problematické body soudobých definic campu. „První, že se jedná o styl založený na přehnanosti, artificialitě a extrému, druhý, že existuje v určité ambivalenci vůči popkultuře, třetí, že jde o kulturu mimo mainstream, a čtvrtý, že jde o projev spojovaný s homosexualitou, resp. o estetizaci neheterosexuální touhy,“ vysvětluje historik umění Ladislav Zikmund-Lender.
Jennifer Coolidge se tak, možná nechtěně, stala díky svým rolím v těchto filmech ikonou LGBT+ lidí. „Toto beru. Je to příjemný pocit, když si mě někdo za mou práci váží. Už v mládí jsem měla spoustu přátel z řad gayů, takže moje láska k nim začala opravdu brzy. V Hollywoodu jsem už dlouho, měla jsem možnost pracovat s mnoha queer herci. Oni mi vzdávají hold a já jim to hned vracím za to, že tu pro mě vždy byli,“ řekla Coolidge měsíčníku Advocate, časopisu pro LGBT+.
Není nic lichotivějšího, než mít respekt u homosexuálních mužů a žen.
Spolupracuje s mnoha LGBT+ organizacemi a mezi její přítelkyně patří drag queen a sochařka Juno Birch. Coolidge si ale prý nikdy nebyla plně vědoma své obliby u LGBT+ lidí. „Myslím si, že ta láska je vzájemná. Tito lidé mě prostě přitahují, máme hodně společného, pomohly tomu i filmy, ve kterých jsem hrála. Není nic lichotivějšího, než mít respekt u homosexuálních mužů a žen, je to radost,“ dodala.
Za „Jenaissance“ stojí i Ariana Grande
V následujících letech se Coolidge objevovala v několika filmech, její popularitu ale živila hlavně pokračování už několikrát zmiňovaných kasovních trháků. Podílela se i na projektech, které u kritiků ani veřejnosti příliš oceněné nebyly. Například komedie Děsnej doják z roku 2006 si na Rotten Tomatoes vysloužila jen propastných sedm procent. Velkou příležitost měla Jennifer Coolidge v roce 2004, kdy málem získala roli jedné z hlavních hrdinek seriálu Zoufalé manželky. Úloha Lynette Scavo ale nakonec připadla Felicity Huffman.
Jedním z lidí, kterým Jennifer Coolidge vděčí za oživení kariéry, je zpěvačka Ariana Grande. Ta ji v roce 2018 požádala, zda by si nezahrála v jejím videoklipu Thank U, Next. Herečka zde ztvárnila jednu ze svých nejznámějších postav, manikérku Paulette z Pravé blondýnky.
O tom, že videoklip vzkřísil její kariéru, je přesvědčena i sama Coolidge. Videoklipu ale předcházel ještě jeden moment. Byla to Show Jimmyho Fallona, v níž Ariana Grande herečku imitovala. „V té době moje kariéra procházela určitou mrtvou zónou. Viděla jsem, jak mě Ariana imituje. Moje kamarádka mě ponoukla k tomu, abych jí napsala a pochválila ji, protože mě předváděla opravdu dobře. Nejdřív jsem si říkala, že mi nikdy neodpoví, protože má miliony sledujících a k mojí zprávě se nedostane. Ale zkusila jsem to, ona mi odpověděla a za chvíli už jsme chystaly videoklip,“ vzpomínala.
„Myslím si, že kdyby mě neimitovala a následně neobsadila do klipu, nebyla bych tam, kde jsem,“ trvala Coolidge na tom, že videoklip úplně změnil trajektorii její kariéry.
Díky videoklipu se dostala k větší roli ve filmu Nadějná mladá žena (2020), kde ztvárnila matku hlavní hrdinky v podání Carey Mulligan. Ten asi prozatím největší kariérní zlom ale přišel o rok později.
„Please, these gays, they're trying to murder me“
Její kariéru sice vzkřísila Ariana Grande, na superhvězdu světového formátu ale Coolidge povýšil Mike White. S tímto tvůrcem poprvé spolupracovala v roce 2017 na animované komedii Emoji ve filmu. Znali se ale už dlouho. V roce 2022 napsal a režíroval úspěšný seriál Bílý lotos, který Coolidge vystřelil do hereckých výšin. White ji obsadil do role nejisté, ale dobrosrdečné dědičky Tanyi McQuoid. Jako jedna ze dvou postav dokonce hrála v obou sériích seriálu.
První řada minisérie HBO, která zachycuje pestrou škálu hotelových hostů během odpočinkové a omlazující dovolené v luxusním havajském letovisku, se stala hitem. Druhá řada se odehrává v sicilské pobočce hotelu Bílý lotos a nejen díky svému hudebnímu intru se stala doslova hitem sociálních sítí.
Coolidge si díky roli Tanyi získala srdce mnoha fanoušků a fanynek a kromě obrovské popularity u publika jí výkon přinesl také televizní cenu Emmy a Zlatý glóbus pro nejlepší herečku.
Během své kariéry byla Jennifer Coolidge ikonou heterosexuálních mužů, žen i LGBT+ lidí. Dokázala si ale najít cestu i do srdcí mladých diváků a divaček. Čím jednašedesátiletá herečka boduje u generace Z? Kromě náklonnosti ke queer lidem je to podle pop kulturního autora Harrisona Brocklehursta její autenticita a upřímnost. „Neexistuje univerzální způsob, jak se u generace Z stát ikonou. Mnoho lidí se mladým vnucuje a příliš se snaží, což může být kontraproduktivní. Většina těch, které generace Z miluje, se nikdy nesnažila stát se ikonou,“ říká Brocklehurst.
Kromě toho generace Z na Coolidge obdivuje to, jak dokáže být sebevědomá a zároveň nejistá. A nebojí se to přiznat. Například v rámci natáčení Nadějné mladé ženy se netajila tím, že si ve srovnání s Carey Mulligan připadala jako herecký nováček. Pochybovala o sobě i při práci na Bílém lotosu.
Jennifer Coolidge byla vždy výbornou komediální herečkou. A díky seriálu Bílý lotos mohla odhalit novou vrstvu svého herectví a ukázat, že dokáže mnohem víc. White jí napsal roli na tělo, protože věděl, čeho je schopná a že dokáže ukrást každou scénu sama pro sebe nejen v oddechových komediích. A podle Kirsty Fairclough může za její úspěch i vhodné načasování. V Hollywoodu totiž byl (a mnohdy stále je) nedostatek dobrých rolí pro herečky po padesátce. Pro Jennifer Coolidge se to nedávno změnilo. Dveře, které už dříve považovala za zavřené, se jí otevírají.
