Invalida by dle námětu mohl být velmi snadno extrémně rasistickým manifestem, který se po chvíli rozpadne. Opak je ale pravdou a slovenská komedie se povedla. V kinech ji najdeš od 20. dubna.
Zní to jako rasistický devadesátkový vtip plný stereotypů: Sejdou se Rom v nacistické uniformě, Rus a Slovák na invalidním vozíku. Film Invalida (ve slovenském originále Invalid) přesně tuhle skupinku z hloupého vtipu vysílá do boje s organizovaným zločinem na maloměstě a shodou okolností zrovna v devadesátkách. Černá a „štiplavá“ komedie Jonáše Karáska podle scénáře Tomáše Dušičky překračuje snad všechny meze, překvapivě se ale vyhýbá nevkusu.
Jonáš Karásek na Slovensku platí za velmi výrazného režiséra a v kontextu jeho filmů slýcháváme tvrzení o velkém potenciálu a hollywoodském „industry standardu“. Snímek Amnestie (2019) dostal sedm nominací na Českého lva a ještě o poznání více uspěl na slovenských cenách Slnko v sieti, kde proměnil šest z celkových dvanácti nominací. Slovenskou filmovou cenu získal i jeho předchozí film Kandidát (2013).
Kromě filmové tvorby se Karásek věnuje i natáčení reklam a snad i díky této kariérní specializaci bývají jeho filmy silně stylizované a postavy, s nimiž se potkáváme, fungují na absurdních vlastnostech. V tom nejlepším slova smyslu mohou celovečeráky vizuálně působit trošku jako jeden dlouhý a povedený reklamní spot. A scénář Invalidy, černé komedie o velké pomstě, ke Karáskovu stylu příhodně sedne.
Rádio kupovat zásadně za střízliva
Policie na začátku Invalidy přijíždí na místo činu a za doprovodu vážné hudby postupně svítí na množství mrtvol. A mezi nimi nachází jednoho zraněného, kterého se snaží držet při životě Gabo (Zdeněk Godla) v uniformě důstojníka armády nacistického Německa. Na následujícím výslechu pod vedením policisty před důchodem a policisty ambiciózního spisovatele Gabo odvypráví všechno, co se v muzeu stalo, a vlastně ještě daleko víc. Všechno, co Gabo říká, se zároveň přirozeně odehrává na plátně.
Laci (Gregor Hološka) pracuje jako údržbář v muzeu. Všechno dokáže opravit, ví přesně, jak dupnout, aby vadná žárovka přestala blikat, akorát se rád napije a je to pořádný nervák. Když jednou doma v ušpiněném tílku a teplákách opravuje starou televizi, z vedlejšího pokoje ho syn ruší hlasitou hudbou. Laco ztratí nervy, po hádce synovi vyhodí rádio z okna a naštve jak jeho, tak i manželku Zdenu (Helena Krajčiová).
Aby vše napravil, rozhodne se koupit novou věž přes inzerát. Přitom si dá několik svých klasických „kousků“, jimiž s chutí zapíjí „poldecky“. Nabídka věže od vlastníka videopůjčovny je ale samozřejmě podvod a Laco místo přehrávače dostává výprask od party gangsterů, kteří jej pak v bezvědomí hodí do kanálu. A (nepřekvapivě) ho zde najde právě Gabo, který šel na kanál zrovna vrátit dekl, jejž předtím ukradli výrostci z jeho osady. Poté, co se Laco probere, zjistí, že od pasu dolů ochrnul. Když všichni dávají úraz za vinu všem těm promile, které měl v žíle, je mu jasné, že se musí pomstít těm, již ho na vozík připoutali.
Vozíky ve městě nechceme
Z vyprávění scénáře Tomáše Dušičky prostřednictvím historek Zdeňka Godly na výslechu poznáváme postavu Laca a postupně se v pomalém tempu dozvídáme poměrně bohaté informace jak o jeho charakteru, tak o běžné rutině pracovních dní. I když expozice může působit trochu zdlouhavě, v podstatě každá Lacova i Gabova činnost je motivovaná, v rámci žánru nosná a v pozdějších sekvencích hraje svou roli.
Když si Laco vykračuje po muzeu, dupne na správné místo a tím rozsvítí žárovku s jistotou, kterou se pohybuje hoteliér Gustave (Ralph Fiennes) v Grandhotelu Budapešť (2014), nejedná se o nahodilost, stejně jako nejsou náhodné jeho výlevy vzteku. Drobné detaily každodenního Lacova života kromě toho fungují i jako prostředek kritiky nedostupnosti života ve městě pro lidi s fyzickým hendikepem.
Ilustrací běžných činností, jako je jízda výtahem, která se pro invalidního Laca stává téměř nemožným úkolem, se film tak trochu vysmívá našemu zkreslenému obrázku o společnosti, jež „dává všem rovné příležitosti“, a vedení města, kde „myslí na lidi“. Přestože i pohyb Laca na vozíku v Invalidovi v některých případech slouží k vystavění vtipných situací, v prostředí devadesátkového Slovenska mají své opodstatnění a nedějí se jen proto, aby neurotickému údržbáři způsobily trápení, tak jako se to stávalo Anně Polívkové v televizním filmu Ruce v záruce Jiřího Vejdělka.
Zmiňovanou soudržnost podporuje chytře zvolené prostředí nespecifikovaného města na konci minulého století. Všichni asi známe pořekadlo, že kdo si pamatuje devadesátá léta, ten je neprožil, nebo slova o „šílené a uvolněné době“. Díky této šílenosti doby formálně fungují i věci, které by kdekoliv jinde a kdykoliv jindy mohly působit jako přitažené za vlasy nebo prostě jenom hloupě. Ale na tom, že poldové na Slovensku koncem milénia dokázali přimhouřit (a taky že přimhouřili) očko před kdejakým zločinem, nás asi nic moc nepřekvapí.
Podobně se povedla i sázka na historické a po domácku „potuněné“ zbraně s hřebíky místo nábojů v přestřelkách, díky čemuž se neschopnost řady česko-slovenských herců a hereček zacházet se zbraní dokonale schová. A takové detaily bychom mohli vyjmenovávat dál a dál.
Stereotypy Karásek ironizuje
To, že se Dušičkovi s Karáskem podařilo vytvořit uvěřitelný svět, kde fungují i absurdní postavy, ještě ale nemusí nic znamenat. Pokud v česko-slovenském prostředí vznikají filmy s romskými postavami nebo tematikou, dost často prostě narazí. Většinou na skrytý (nebo přiznaný) rasismus tvůrčích týmů, stereotypizaci a předsudky. Invalida má být navíc černá komedie „lehce za hranou“. Asi už po čtvrtém díle Bastardů, Romingu a podobných filmech s bílými herci v tmavém make-upu vnímáš, jak začínají blikat kontrolky.
O to příjemnější je, že Invalida nechává stereotypy stranou. Tedy minimálně drtivou většinu času. V průběhu filmu padne několik málo hlášek o stejných lidech s jinými odstíny, bez nichž by se dalo v klidu žít, nacistická uniforma Zdeňka Godly je ve filmu spíš pro vtip, než aby měla extra velkou motivaci, a když spolu hlavní dvojice sleduje Vinnetoua, zabírá je kamera tak, abychom si všimli té „vtipné“ paralely.
Na druhou stranu ale na rozdíl třeba právě od Bastardů není Laco bílý zachránce Romů (altruistickou úlohu ve filmu hraje daleko spíš Godla). A velká část vtipů rýpe více do samotného systému než do menšin. Když se Gabo bojí jít na policejní stanici, nehryže ho špatné svědomí, ale strach z rasistické policejní buzerace. Když si Laco Gabovi stěžuje, že ho lidé jako invalidu přehlíží, míří vtip taky na společenské předsudky. A když jdou dva kluci z osady krást poklop kanálu, štípnou ho prostě proto, že jde o dva vykuky v pubertě.
Karásek a Dušička stereotypy poměrně zřetelně ironizují, a přestože se jim to ne vždy vede – řada vtípků je zbytečná a u citlivějších diváků nevykouzlí na tváři úsměv, ale křečovitý škleb –, hranici primitivního rasistického manifestu nepřekračují. A to i přesto, že pracují s absurditou a karikaturami lidí, místa i doby, podobně jako Quentin Tarantino nebo Guy Ritchie (v českém kontextu podobně pracuje například Martin Pohl).
Invalida okolo sebe může vytvořit kult
I díky absurditě, která v Invalidovi sama o sobě platí za humorný prvek, si mohl tvůrčí tým do vyprávění místo střílení hlášek dovolit zakomponovat řadu referencí na prostředí slovenské politiky i společnosti. Motiv zneužití symbolu čepice Milana Rastislava Štefánika reaguje na velkou lokální nostalgii po prvorepublikovém politikovi, na kterého se často odvolávají populistické strany.
Laskavý Gabo a vzteklý Laco jsou dvojice a dohromady tvoří jakéhosi slovenského Švejka (což sám o sobě Zdeněk Godla ve filmu trochu zbytečně a polopaticky řekne) v šusťácích a bílém nátělníku, který skrz nepříliš bystrý mozek trefně střílí do politiků (jmenovitě především do Mečiara), buranství a toho, že jako společnost na menšiny prostě nemyslíme. Legraci si ale dělá i z tendence slovenských filmařů točit primárně hluboká sociální dramata s přesahem.
Rýpavá komedie se tvůrčímu týmu i přes několik prvoplánově konstruovaných vtipů povedla a rozhodně se na ni vyplatí podívat. Pomalé tempo v první polovině postupně buduje atmosféru, aby pak mohl snímek vyvrcholit legrační, ale dynamickou a moc pěkně sestříhanou přestřelkou.
Hezký vizuální zážitek doplňuje i povedená hudba, řada dobových rekvizit a dobře vypadají i kostýmy. Tedy až na dvě ošklivé paruky Rytmuse a Zdeňka Godly, které vypadají jako z party obchodu. Kromě toho ve filmu vidíme Zdeňka Godlu v nové poloze a zajímavé cameo rapperů Vece, Mikea Spirita a Rytmuse funguje jako easter egg, ale nestrhává na sebe takovou pozornost, jak by se nabízelo.
Invalida není zdaleka tak prvoplánový, jak se mohlo jevit z plakátu nebo traileru. Tvůrčí tým přišel s povedeným filmem, který pro část diváctva bude představovat údernou černou komedii, najít se v něm ale dá i mnoho referenčních významů. Při jeho sledování nabízí jen minimum příležitostí, kdy se cítit trapně, a námět, který by se mohl velmi snadno rozpadnout, drží pevně pohromadě. I proto se okolo něj může určitě vytvořit menší kult.
Předělávka písničky Úsmev od kapely Modus z roku 1977, kterou v romštině nazpíval Rytmus a Igor Kmeťo, je už jenom příjemným bonusem, v němž se tvůrčímu týmu podařilo dát slovenské popové klasice svěží podobu.
Režie: Jonáš Karásek
Scénář: Tomáš Dušička
Kamera: Tomáš Juríček
Hudba: Matúš Široký, Marcel Buntaj
Hrají: Gregor Hološka, Zdeněk Godla, Ivo Gogál, Daniel Fischer, Sväťo Malachovský, Sáva Popovič, Helena Krajčiová
