Walta Disneyho máme všichni zapsaného jako tvůrce neuvěřitelně krásných pohádkových světů a jeho filmy baví děti i dospělé napříč generacemi. Bohužel nešlo o ryze dobrého člověka.
Pohádky Walta Disneyho známe všichni a od devadesátek u nás najdeme jen málo lidí, kteří by společně s nimi nevyrůstali. Navíc s tím, jak rosteme a dospíváme, si v nich uvědomujeme řadu skrytých společenských významů i jejich temné stránky a dostáváme možnost se na svoje staré známé z dětství podívat trochu jinou optikou.
Samotný Disney patří k největším, nejslavnějším a nejoblíbenějším tvůrcům (nejen) animovaných filmů v historii. Podívat se do Disneylandu je sen nejednoho dítěte na celém světě a módní značky dodnes těží z animovaných postaviček první poloviny minulého století. Celé impérium Walta Disneyho ale už není tak pohádkové, jak se může zdát.
Přestože se nepodařilo celou řadu spekulací o jeho temném životě potvrdit, existují víc než náznaky o tom, že Walt rozhodně nebyl žádným kouzelným dědečkem, ale krutým vyjednávačem bez špetky soucitu. On sám si tento rozpor uvědomoval a prý se cítil uvězněn svým veřejným obrazem. „Už nejsem Walt Disney. Walt Disney je věc. Začalo to mít úplně jiný význam, než je jen jeden muž,“ postěžoval si jednou.
Jeho život navíc nese známky extrémně rasistického chování, antisemitismu, sexismu a především neutichající touhy vydělat velký balík peněz. O mrtvých jen dobře, ale pokud si můžeme dovolit trochu jízlivosti na úvod, je daleko pravděpodobnější, že než v pohádkovém nebi se Walt Disney smaží v pekle.
Níže si přečteš několik důvodů, které slavného animátora vykreslují v jiném světle, než si možná představuješ. A pokud by tě zajímalo víc o skutečném sadistickém pozadí jeho pohádek, můžeš si o tom přečíst více v tomto článku.
Kamarád s antisemitismem
Ve čtyřicátých letech přesvědčila Disneyho skupina pravicových aktivistů, aby své politické preference ještě utvrdil. Na jejich popud se přidal do „Filmové aliance pro zachování amerických ideálů“, která chtěla Hollywood zbavit komunistů. Pravděpodobně ale nejen těch, protože jak ukázal čas, několik z nich se kromě antikomunistické ideologie hlásilo také k antisemitismu. Ne že by pro tehdy devětatřicetiletého Walta byl problém se ke koncentrační tábory opěvující skupince přidat. A ještě než namítneme, že protikomunistické smýšlení bylo v tehdejší době prostě „tak nějak důležitější“, řada velkých odpůrců komunismu se právě kvůli problematickým postojům k Židům odmítla do organizace přidat. Jednalo se třeba o Louise B. Mayera nebo Jacka Warnera.
Předsudky vůči Židům je navíc především dřívější tvorba Walta Disneyho naprosto očividně ovlivněna. Postava zlého vlka má podobně jako karikatury v novinových komiksech špičatý nos, Mickey Mouse sám několikrát parodoval židovské klasické tance.
Na druhou stranu, když říkáme A, musíme říct i B. Několik zaměstnanců studia s židovským původem se v minulosti k Disneyho antisemitismu vyjádřilo s tím, že na pracovišti neměli žádné problémy a Walt se k nim choval stejně jako k zaměstnancům jiného původu. Možná za to ale může fakt, že s ním prostě nebylo snadné pracovat.
Disney sám se tedy otevřeně jako antisemita neprojevoval, respektive v současnosti neexistuje důkaz o opaku. Vedl ale organizaci, která podobné myšlenky hlásala, a jeho tvorba pomáhala přiživovat předsudky vůči Židům.
Pro peníze klidně i k nacistům
Walt Disney se měl v minulosti scházet s nacistickou organizací The German American Bund. Samotná společnost vyvrací, že by byl konkrétně Disney nacistou, nebo by dokonce sympatizoval s Adolfem Hitlerem, a dá se věřit, že tomu tak skutečně nebylo. Daleko uvěřitelnější je, že jeho víra a nadšení pro kapitalismus dokázaly u jiných lidí jasnou morální hranici vygumovat a překreslit.
Disney se potkal s nacistickou filmovou tvůrkyní Leni Riefenstahl. Přestože její návštěva Hollywoodu spustila vlnu protestů, Walt se s ní sejít potřeboval, aby vyjednal způsob, jak mu Německo může vrátit peníze, které studiu dlužil německý distributor. Walt měl na schůzce dokonce říct, že Leninu práci obdivuje, a údajně zvažoval, že jí nabídne práci. Následně ale myšlenku zahnal, protože by stála „příliš mnoho vysvětlování“.
Jsi žena? U mě pracovat nebudeš
V době, kdy Walt Disney už vedl studio na tvorbu animovaných pohádek, svoje pracovníky vybíral podle jednoho jednoduchého, ale víc než podivného pravidla – museli to být muži. Ženy na pozice designérek nebo animátorek najímal Disney opravdu velmi zřídka, myslel si totiž, že oproti mužům nejsou dostatečně kvalifikované, aby mohly v kreativním průmyslu pracovat.
KVÍZ: Jak dobře se vyznáš v animácích od Pixaru? Otestuj své znalosti
28. listopadu 2023 v 8:00
Podle výpovědí jeho zaměstnanců ale Walt obecně razil přesvědčení, že muži jsou ženám nadřazení a v pracovním prostředí toto platilo dvojnásob. Bez ohledu na talent, píli, houževnatost nebo kvalifikaci ženských umělkyň se dostávaly ženy jenom k jednoduchým a velmi konkrétním zadáním, jako bylo třeba vybarvování obrázků, předem navržených a nakreslených muži.
V tuto chvíli se dá argumentovat, že Disney byl svým přístupem k ženám jen pouhým odrazem tehdejší doby, na druhou stranu existovaly velké společnosti (a to i v Hollywoodu), které se o pokrok zasazovaly, a Disneyho způsoby lze i s odstupem považovat za konzervativní a zpátečnické. Navíc v kombinaci s jeho rasistickými a antisemitskými tendencemi se lze jen těžko domnívat, že by byl Walt pouze „ovlivněn mainstreamovým názorem“.
Srandovní jako hromada n*grů
Pokud si v roce 2023 budeš chtít pustit na Disney+ některé z Disneyho pohádek (např. Aladdina z roku 1992), vyskočí ti před samotným streamem trigger warning. Platforma upozorňuje na zachycování rasových a kulturních stereotypů, které mohou určitou skupinu lidí urazit. Zároveň konstatuje, že s takovým zobrazováním cizích kultur nesouhlasí.
Zní to trochu jako omluva poté, co byla společnost Disney dlouhodobě kritizována právě kvůli problematickému zobrazování menšin i kvůli rasismu v tom ryzím slova smyslu. Případ Aladdina a stereotypizace lidí z Blízkého východu sice pochází z devadesátých let, ale kořeny rasismu v ikonickém pohádkovém hradu zapustil Disney už dekády předtím.
Například film Kniha džunglí (1967) v době intenzivní diskuse o rasové segregaci podporuje myšlenku, že každý by měl žít společně „se svým druhem“ a že přes veškerou adaptibilitu člověk jednoduše nezmění, jak se narodil. Znepokojivé, že? Když ale Knihu džunglí opustíme, už kvůli tomu, že vznikla rok po Disneyho smrti, můžeme se podívat třeba na nejikoničtější postavu Waltova světa Mickeyho Mouse.
Ten se ve snímku Mickey's Mellerdrammer (1933) objevuje s namalovaným blackfacem. O sedm let později vznikla původní Fantasia (1940), kde je postava komorné napůl oslem a napůl černoškou. Celovečerní film Song of The South (1946) čelil už ve své době kritice od lidskoprávní organizace NAACP (National Association for the Advancement of Colored People), protože „nebezpečně velebil otroctví“. V neposlední řadě se sám Disney skvěle bavil u pohádky Sněhurka a sedm trpaslíků (kteří v původní lidové pohádce skutečně otroky jsou) a vtipkoval, že se válí na hromádce tak jako „skupina n*grů“, jak píše Neil Gabler v knize Walt Disney: The Triumph of the American Imagination z roku 2006.
Walt Disney jako udavač
O tom, že byl Walt Disney opravdu zarytým odpůrcem komunistů a pro svou nenávist dokázal přimhouřit oko i před fašismem a nacismem, jsme psali výše. Založení organizace na „dekomunizaci“ Hollywoodu nebyl ale jeho posledním aktivistickým zářezem na pažbě. Od roku 1940 až do své smrti totiž Walt na stejném projektu spolupracoval s FBI.
Velká svalová lež: Jak filmy způsobují mužům poruchy příjmu potravy
30. ledna 2023 v 8:30
Jeho úkol zněl jasně – řešit, kdo je kdo. Tedy které hollywoodské osobnosti mají sklony ke komunistickému smýšlení a které naopak propagují „zdravou americkou ideologii“. Úřady Spojených států se v té době totiž obávaly, že by se komunistická ideologie mohla rozšířit i mezi obyvateli federace. A Hollywood měl (a stále má) páky, jak skrze filmy ovlivňovat náladu ve společnosti a populární kulturu.
Informace poprvé vyšla najevo v roce 1993 po přijetí zákona o svobodném přístupu k informacím a Disneyho složka měla téměř 600 stran záznamů. Bohužel, část jmen a faktů byla začerněna a dnes již pravděpodobně nikdo neví, kdo tedy podle Walta komunistou byl.
Agent Disney, přesvědčený kapitalista, ale nenechal FBI nic zadarmo. Vztah mezi nimi fungoval jako takové podnikatelské kamarádství s výhodami. Disney sem tam udal někoho, kdo se mu nelíbil, a J. Edgar Hoover mu na oplátku dohodil několik výhodných kšeftíků. Federální policie mu například pomohla natáčet ve svém washingtonském sídle nebo mu pomohla sehnat potřebná razítka k vybudování Disneylandu v Los Angeles. Výměnou za to FBI pracovala i na scénáři filmu Moon Pilot (1962), který agenty FBI vykresloval jako skutečné hrdiny a idoly. Organizaci se také věnuje několik epizod populárního Mickeyho klubíku.
Pracovat pro Disneyho prostě nechceš
Pokud teď necháme nálepky s nápisem rasista, antisemita nebo sexista na chvíli v šuplíku, o Waltu Disneym se dá mluvit především jako o sociopatickém a despotickém zaměstnavateli. Jednalo se v podstatě o Steva Jobse ještě předtím, než to bylo cool. Z výpovědí některých zaměstnanců studia lze usuzovat, že jeho přítomnost na pracovišti znamenala velký stres pro všechny ostatní.
Když Walt do studia přišel, používali jeho zaměstnanci údajně speciální heslo „muž přichází do lesa“, které značilo, že mají všeho nechat a okamžitě se vrátit ke svým pracovním stolům. A běda těm, kteří by se pokusili proti vůli „animátorského génia“ obrátit.
Jednou měl Disney vyhodit producenta, kterého zaměstnával dvacet let, poté, co se spolu pohádali. Tématem celého konfliktu přitom měla být lokace, na které se bude točit jeden z jeho filmů. Kromě toho kladl velké nároky na vizáž svých zaměstnanců.
Jedním z nich byla třeba hladce oholená tvář. V padesátých letech nemohl v Disneylandu pracovat nikdo, kdo nevyhovoval tamnímu dress codu. Nosit bradku, plnovous nebo nedej bože dlouhé vlasy bylo nepředstavitelné. Vousy se netolerovaly ani u návštěvníků, kteří byli požádáni, aby park opustili. Zajímavé je, že navzdory tomu je jedním z nejikoničtějších rysů známého podnikatele právě knír.
Kreslíř, který se neumí podepsat
Navzdory tomu, že Walt Disney vybudoval menší impérium a marně bychom hledali vhodnější synonymum pro kreslený film, on sám byl ze své pozice kreslíře v roce 1922 propuštěn. Příliš nadaného umělce totiž nepředstavoval. Potíže měl dokonce i s kreslením Mickeyho Mouse, se kterým mu musel pomáhat animátor Fred Moore. Mnoho dalších ikonických obrázků, které přisuzujeme Waltu Disneymu, nakreslili ve skutečnosti jeho zaměstnanci, on sám se pod ně jenom podepsal a sesbíral všechna prestižní ocenění, včetně Oscarů.
A když jsme zmínili podpis, Disney sám se nejspíš ani nedokázal podepsat stejným písmem, které známe z jeho filmů. Přesto ale všeobecně platí, že o jeho podpis jde. Veškerou slávu a kult osobnosti Disney pravděpodobně vytvořil na základě práce ostatních lidí (především oholených mužů) a jenom si užíval kult osobnosti, který se okolo něj vytvořil.
Okolo osobnosti Walta Disneyho i celé společnosti panuje celá řada kontroverzí, a i když se studia snaží svůj škraloup z minulosti odstranit, pravděpodobně to na jejich historii zkrátka nic nezmění. Jejich zakladatel podle všeho prostě nebyl tím, koho bychom mohli označit za dobrého člověka. Na druhou stranu oddělovat autora od jeho umění nemusí být vždycky na škodu a většinu disneyovských pohádek si prostě dokážeme užít. I kvůli tomu nejde Disneymu upřít, že uměl rozdávat radost. Byť si kvůli svému obrovskému egu a předsudkům sám vybíral, kdo ji prožije a komu ji sympatický tvůrce s knírkem upře.
