Renfield přichází do kin 13. dubna letošního roku. Láká na brutální násilí a narcistního Drákulu, končí ale jako kriminální komedie.
Kdo by nechtěl ovládat část kouzelných schopností hraběte Drákuly? Mít nadlidskou sílu, bleskově uhýbat vrženým nožům a dokázat se uzdravit, i když nám někdo mačetou rozpárá břicho, až nám střevo pleskne o podlahu. A to všechno výměnou za, no, vlastně za všechno. Kdyby nabídka božských dovedností znamenala až do konce života sloužit narcistnímu agresorovi, který pije krev víc než jakýkoliv jiný nadřízený, asi bychom ji nechali s díky ležet.
Jinak by se asi rozhodl i Robert Montague Renfield (Nicholas Hoult), kdyby věděl, jak jeho několik dekád dlouhé soužití s princem temnoty bude vypadat. Jasně, sice když zblajzne brouka, dostane se mu část Drákulovy moci, na druhou stranu ji ale musí využívat k ochraně svého pána a k lovu krmiva v podobě nevinných lidí. Renfield tohle snášel desítky let, až do chvíle, než se lovcům podařilo jeho mistra málem zabít. Spolu s pánem pak nalezli nové útočiště v nemocnici v New Orleans.
Právě ta měla být bezpečným místem, kde se Drákula (Nicolas Cage) bude regenerovat a Renfield mu bude dodávat těla, z jejichž krve bude čerpat vše potřebné k rekonvalescenci. Renfielda už ale unavuje jak toxické chování svého pána, tak i fakt, že jeho práce zahrnuje zabíjení nevinných lidí. Pomoc se závislostí na manipulátorovi se pokusí najít v podpůrné skupině lidí žijících v „podobném“ vztahu, kde se v záchvatu empatie rozhodne živit agresora jinými agresory. To je fajn. Drákula se nažere, oběti z podpůrné skupiny zůstanou celé. Bohužel, jeden z jeho cílů je zapletený do problémů s místním organizovaným zločinem.
Narcistní Drákula a hektolitry krve
Universal Pictures už v minulosti odhalil plány na vybudování Dark Universe, vlastního vesmíru po vzoru tehdy historicky nejúspěšnějších marvelovek, kde se postupně měly představit postavy bez licence. Dočkali jsme se Mumie s Tomem Cruisem, Invisible Mana a po delší pauze (a pozastaveném projektu) právě i adaptace Drákuly. Přestože (jak je z názvu patrné) chce upírskou legendu odvyprávět očima jeho pohůnka, inspiraci bere právě v prvním drákulovském filmu z roku 1931 (když nepočítáme film Nosferatu), jehož scény detailně rekonstruuje na začátku filmu.
Od prvního Drákuly se příběh slavného hraběte natočil ještě několikrát. Jednou z nejslavnějších verzí je ta s Garym Oldmanem z roku 1992, kterou režíroval Francis Ford Coppola, jehož synovec není nikdo jiný než Nicholas Kim Coppola, známý spíš jako „Nicolas f*ckin’ Cage“. Kruh se uzavřel. Problém s Cagem je, že se kvůli svým často přehnaným hereckým projevům stal především memem. I kvůli tomu by v kontextu Renfielda mohlo hrozit, že se dočkáme dalšího Ghost Ridera, pokud by se tvůrčí tým snažil o jakkoliv seriózní zpracování.
Místo vážnosti, napětí a hororového zpracování ale tvůrčí tým servíruje vlastně všechno ostatní. Absurdní postavy, hektolitry krve, trhání hlav a rukou, s nimiž se mlátí další „padouši“, a většinu času i poměrně vtipné hlášky. A v tom všem ještě komický vztah mezi Renfieldem a jeho narcistním šéfem, který je ostatně původcem většiny vtipů.
Zatímco se sluha marně snaží používat afirmace a metody, které se naučil v podpůrné skupině, cageovský Drákula jej s teatrálním projevem gaslightuje, jen aby v další chvíli mohl velkolepým gestem ukázat, že jim vztah dokonale funguje, že ti venku jsou zlí a že rozhodně není potřeba nic měnit. Tedy aspoň do té doby, dokud bude Renfield dělat vše, co Drákula chce.
Rick a Morty z masa a kostí
Není náhodou, že jak pouto mezi upírem a sluhou, tak řada absurdně vyznívajících vedlejších postav (například baneovský zabiják Apač) působí jako animák z Adult Swim se skutečnými herci.
Scenárista Ryan Ridley pracoval i na prvních třech sériích Ricka a Mortyho a Renfield je do jisté míry přesně tím, čím byl slavný animák v prvních sériích. Do nesmyslných rovin vyhnaným akčňákem, v jehož jádru stojí nelidské postavy s lidskými vlastnostmi a nápad, že i masoví vrazi mají city. Až do této chvíle odvádí tandem Ridleyho a režiséra Chrise McKaye (LEGO Batman film) dobrou práci.
Renfield se ale začíná trochu rozpadat, když se rovina problematického vztahu smíchá s linkou dopravní policistky Quincy (Awkwafina), která se snaží pomstít svého otce, a spojením Drákuly s Bellafrancescou Lobo (Shohreh Aghdashloo), nejmocnější mafiánkou ve městě. Obě linky do jisté míry pracují s podobnými motivy a vztah Bellafrancescy a jejího syna Teddyho (Ben Schwartz) v lecčem připomíná a podporuje ten mezi Drákulou a Renfieldem. Teddy není zdaleka tak bezcitný jako jeho matka, zabíjení za něj obstarávají jiní a spíš než o moc mu jde o vlastní pohodu a hromady kokainu.
Quincy vedle toho ale funguje spíš jako prostředek k Renfieldově poznání, že už nechce být „ten zlý“. Originální motiv sluhy snažícího se vymanit ze spárů maniakálního upířího nadřízeného se bohužel velmi brzy dostane do pozadí a nahradí jej vyprávění o boji odpadlíků proti nejmocnějšímu gangu v čele s Drákulou a sociopatkou, velmi nápadně podobnému Kick-Ass (2010).
Jenže v Renfieldovi nejsou odpadlíci zas až takovými odpadlíky a Cage jako Drákula funguje víc jako manipulátor než jako pán zla. Vztah mezi parťáky ve zbrani, Renfieldem a Quincy, se během dvou společných scén téměř nestihne vytvořit a chybějící dynamiku mezi nimi neutáhne ani Hoult, i kdyby spolykal všechny brouky světa.
Příště ještě více Cage, prosíme
S přibývajícími minutami také zprvu uchvacující krveprolití začíná být stále otravnější, CGI okatější a prvotní kouzlo groteskní brutality se vytrácí. I přesto má ale Renfield poměrně propracovanou choreografii bojových scén a dokáže dobře pracovat s pozorností. Když se tempo začíná zpomalovat, nakopne jej rychlou akcí, vtipem nebo Nicolasem Cagem s vyceněnými zuby v jedovatě zeleném světle. A ten se neokouká.
Renfield je třetí hororová komedie, kterou v letošním roce Universal uvedl. A nutno říct, že ve srovnání s Medvědem na koksu a M3GAN nabízí nejvíc krve, nejzábavnější brutalitu a přehnanost, kterou bychom očekávali. Dostáváme magický kruh z kokainu, sebeironické repliky (podobné jako ve zmiňovaném Rickovi a Mortym), utahování si ze způsobů, kterými lze zabít upíra (a je jich fakt hodně), i z čarodějnických příspěvků na Tumblru.
Oproti prvním dvěma se ale pokouší o nejkomplexnější vyprávění, míchá několika linek, které fungují v paralelách a vzájemně se nerozbíjí. Na druhou stranu jde kvůli zabroušení do „Kick-Ass“ gansterské komedie stranou všechno, na co Renfield na začátku lákal a co je na něm nejzábavnější. A to včetně Nicolase Cage, který se od druhé poloviny objevuje méně, než bychom si přáli.
Jako jízdu plnou krve si ho ale v kině pravděpodobně užiješ, zasměješ se a brutální fatality tě pobaví. Prvotní nápad o Drákulovi jako narcistovi měl ale ještě trochu větší potenciál.
