Debut Charlotte Wells vstupuje do českých kin 18. května letošního roku a je potřebnou terapií pro 90's kids jen za cenu lístku do kina. Držitel řady cen i nominace na Oscara tě rozbrečí dojetím i smutkem.
Devadesátky, hotel v Turecku a hledání odpovědí na otázky dospívání a dospělosti. Aftersun je minimalistický, přesto ale bude pravděpodobně jedním z nejemotivnějších filmů, které uvidíš.
Debut režisérky a scenáristky Charlotte Wells se ale do české distribuce dostává až nyní. A vlastně se tomu nejde úplně divit. Aftersun není film, který bychom v hlavním proudu v programech českých kin běžně očekávali. Chybí mu jasné vyznění, vyhrocené emoce, zápletka, poutavý dramatický oblouk a do jisté míry i eskalující vzrušení. Snímek diváctvu nejde naproti a sází na jeho vlastní interpretace, a to do takové míry, že některé rozpláče dojetím z nostalgie, jiné smutkem.
Své vlastní významy si v případě Aftersun promítáme do konkrétní dovolené v Turecku. Na tu vzpomíná již dospělá Sophie (Celia Rowlson-Hall), která má partnerku, dítě a vede (pravděpodobně) běžný život třicátnice. Během noci o svých narozeninách si promítá videonahrávku, na níž jako jedenáctiletá dívka (Frankie Corio) tráví prázdniny s tátou Calumem (Paul Mescal), který tehdy slavil své jednatřicetiny.
Během týdne v nepříliš drahém a nepříliš velkém hotelovém resortu si užijí všechny běžné aktivity, které jim animátorka nabídne. Sní dobrou večeři v doprovodu nepříliš dobré hotelové kapely, zaplavou si v moři, vyrazí plachtit na loď, zahrají si kulečník a většinu toho také natáčí.
Dospělý chlapec a pečující dcera
Na první pohled je všechno v nejvyšším pořádku. Calum je pohodář a se svou dcerou se dobře baví tím, že jej mladí obyvatelé hotelu považují za Sophiina staršího bratra. Oba do sebe z lásky rýpou, říkají si, kdo má větší hlavu, dělají si legraci z místních. Nic jiného jim vlastně téměř nezbývá, Sophie považuje svoje vrstevníky za nezralé děti a místní rodiče by podle Caluma věkem i mentalitou spíš odpovídali jeho vlastním předkům.
Maskulinita v devadesátkách se nesla na vlně pevných chlapů, s nimiž je sranda, zároveň ale dokážou zaopatřit rodinu a jsou pevní ve svých rozhodnutích. A řešit nějaké emoce nebo existenční krize jinak než koupí sporťáku a chlastem se příliš nenosilo.
Jednak kvůli skoupému výběru kamarádů z řad účastníků zájezdu, jednak kvůli vzájemnému krevnímu poutu to vypadá, že Calum se Sophií v podstatě nedokáží trávit čas jeden bez druhého. Než že by pouto udržovali z „čisté lásky“, se ale oba spíš tak trochu potřebují. Sophie sice neprahne po pozornosti vrstevníků, i tak ale přichází do věku, kdy čas strávený s rodičem (bez ohledu na to, jak mladým) není bůhvíjaká zábava, a na mladého otce zatím postupně přichází existenční krize.
Ani jednu z postav nám ale Wells nijak nenutí a jejich vlastnosti spíš než skrz intenzivní vysvětlující dialogy (kterých je požehnaně například v The Whale) vykresluje jen velmi nenápadně. U Columa si všímáme nevyřčené potřeby hledat vnitřní klid skrz cvičení taiči a četbu seberozvojových knih. Ne že by se mu to kdovíjak dařilo. Když jde Sophie spát, zapaluje si cigaretu, u večeře vypije několik sklenic alkoholických nápojů, o samotě v pokoji nejprve pláče a následně odpadá, aniž bychom přesně věděli proč.
Část Columova osudu se dá odtušit z minimalistických rozhovorů mezi ním a jeho dcerou. Bez dalších detailů víme, že neměl úplně jednoduché dětství a že se se Spohiinou matkou rozešel, přestože jí stále říká do mobilu, že ji miluje – ne v romantickém smyslu slova, daleko víc v tom rodinném, je to přece jen matka jeho dítěte.
Aftersun sleduje kontrast mezi jeho snahou o vyrovnanost, dosažení autority a určité ukotvení se ve světě dospělých. A svým způsobem i ve světě mužů. I proto skvěle funguje prostředí hotelového resortu v devadesátých letech. Maskulinita v devadesátkách se nesla na vlně pevných chlapů, s nimiž je sranda, zároveň ale dokážou zaopatřit rodinu a jsou pevní ve svých rozhodnutích. A řešit nějaké emoce nebo existenční krize jinak než koupí sporťáku a chlastem se příliš nenosilo.
Nemůžeme si být jistí, zda se na determinující týden Sophiina života díváme optikou jejího dospělého já a jejích zkreslených vzpomínek, nebo sledujeme dovolenou tak, jak se skutečně na konci devadesátek udála.
Ztracenému Mescalovi ale mainstreamová role otce evidentně příliš nesedí a radši by byl prostě jenom fajn „starší bráška“. I kvůli tomuto rozporu mezi očekáváním společnosti a vlastní představou o světě smíchanému s nemožností užít si mladou dospělost je Colum svým způsobem osamělé dítě lapené v iluzi vyzrálosti. Výrazněji to vystupuje ve scénách, kdy rodičovskou roli přebírá spíše jedenáctiletá Sophie.
Nejdůležitější týden v životě
Právě její postava a linka jsou dalším aspektem, který si nás podmaní. Ze scén s její dospělou verzí a flashbacků doprovázených stroboskopem, které několikrát krátce vystřídá hlavní vyprávění, se dá vyčíst, že tato konkrétní dovolená byla výrazně formativní.
Sophie během ní pomalu vstupuje do puberty, sama začíná zpochybňovat hodnoty dospělých a poznávat vlastní tělo i počátky (řečeno s obrovskou nadsázkou) sexuality. Část dovolené tráví se staršími kamarády, s jedním ze svých vrstevníků dětsky flirtuje při hraní na konzolích. Svého otce miluje, na druhou stranu ale vnímá, že jí na rozdíl od jiných rodičů nemůže dát vše, co by si přála.
Ve finále záleží na tobě, jestli u tebe převládne nostalgie a stesk po bezstarostných časech, hledání pochopení a smíření se s vlastními rodiči, nebo smutek z toho, co všechno jsme v životě nestihli a možná už ani nestihneme.
Jídlo na hotelu si – na rozdíl od kamarádů s all inclusive – platí a moc dobře ví, že hodiny zpěvu by jí zaplatit nemohl, bez ohledu na všechny sliby. Ani zdaleka přitom nemůžeme říct, že by jej chápala, snaží se o to až zpětně při přehrávání amatérských záběrů z domácí kamery.
Jako prohlížení rodinného alba
Kvůli tomuto vzpomínání si nemůžeme být jistí, zda se na determinující týden Sophiina života díváme optikou jejího dospělého já a jejích zkreslených vzpomínek, nebo sledujeme dovolenou tak, jak se skutečně na konci devadesátek udála. Jestli variace na události v resortu od amatérských koncertů přes karaoke až po zmíněné hraní kulečníku popisují postupnou proměnu Sophie, či pouze dokreslují kolotoč všednosti, ve kterém se ocitl třicetiletý Colum, s nímž dcera pravděpodobně již podobný zážitek nikdy znovu neprožila (nevíme ale, jestli otec zemřel, propadl drogám, nebo od něj dívku oddělila její vlastní dospělost).
A je to vlastně jedno. Wells totiž do konkrétní interpretace příliš nenutí a nabízí pohled vlastně na „domácí videa“ z našich vlastních dovolených. A tak ve finále záleží na tobě, jestli u tebe převládne nostalgie a stesk po bezstarostných časech, hledání pochopení a smíření se s vlastními rodiči, nebo smutek z toho, co všechno jsme v životě nestihli a možná už ani nestihneme.
Aftersun tohle všechno zvládá bez dramatických emocí nebo nuceného vyznění. Nedočkáš se vyhrocených dialogů nebo scén, které ti řeknou, co si máš o jednotlivých postavách a situacích myslet, a přestože si tím sám trochu krade důraz na hloubku některých konkrétních událostí, ukazuje, jak silný dopad může mít film i bez melodramatických klišé a patosu.
Decentní a skryté pocity podporují velmi přirozené dialogy, které se velmi blíží reálným rozhovorům mezi rodičem a dítětem, i skvělá kamera, střídající dlouhé statické záběry s nápadným švenkováním a výrazným střihem. Podobně dobře fungují také záběry na televizní obrazovku a naleštěnou plochu stolu, kde místo postav vidíme jen jejich odrazy (možná podobně, jako se skuteční lidé nedokonale odráží v našich vzpomínkách).
Maximální emoce v minimalistických projevech
Charlotte Wells natočila úžasně vyzrálý debut, kde je i přes minimum promluv jasné, že herci vědí, co mají hrát. I díky poctivé přípravě, kterou hlavní dvojice strávila s režisérkou v podobném resortu studiem scénáře.
Pedro Pascal mění pravidla maskulinity aneb Proč ho všichni tak milují?
9. března 2023 v 11:00
Díky tomu bude snad Aftersun vstupní branou Paula Mescala do žebříčku nejlepších současných herců. V hluboce napsané postavě dokázal odrazit široké spektrum emocí, aniž by musel cokoliv říkat. Frankie Corio prošla konkurzem společně s osmi sty dalších dívek a svou roli zvládá s neuvěřitelnou lehkostí a přirozeností.
Jak z řemeslného, tak významového hlediska je Aftersun film, který si rozhodně užiješ. Jeho pomalé tempo tě donutí také zpomalit a dát sobě samé*mu prostor na hledání smíru s vlastním životem. Podobně jako při prohlížení vzpomínek zachycených ve fotografiích či videích v tobě může vzbudit všechny emoce a otevřít spoustu starých bolístek. Pokud se ale na vlastní život po jeho zhlédnutí podíváš s otevřenou hlavou, dokáže hodně z nich stejně dobře také uzdravit.
