Vysvětlujeme, proč jsou lidé po zhlédnutí Avatara v depresích a proč je to to jediné, co po sobě film z roku 2009 zanechal.
Představ si, že jsi James Cameron. Dvacet let sníš o tom, že natočíš film, kterým zcela změníš přístup ke kinematografii. Hlásáš to do světa, až se ti to nakonec po ohromně velké časové i finanční investici povede. O dvě dekády později, ale přece. Prodáš rekordní množství lístků a lidé na tvého Avatara chodí podruhé, potřetí, počtvrté. Jenže pak najednou, bez varování, odkaz tvého filmu zmizí. Jediné, co po něm na světě zůstane, jsou řady lidí, kteří z tvé „revoluce kinematografie“ získají tak akorát depresi.
Zdá se totiž, že melancholie, smutek anebo deprese je všechno, co si divácká obec z prvního filmu z Pandory odnesla. Internet nezaplavily hlášky, lidé nevytvářeli memy (například Marvel CU memy překypuje), děti si venku nehrály na modré mimozemšťany, vývojáři nevydali herní sérii.
Avatar v průběhu let ze společnosti vyšuměl do takové míry, že tím zaujal hned několik filmových novinářů a novinářek. O popkulturním (ne)přesahu vznikly texty v časopisu Forbes, v The New York Times nebo na serveru Collider. Buzzfeed dokonce přišel s kvízem pod názvem „Pamatuješ si vůbec něco z filmu Avatar?“
K tomu, proč si Avatar ve společnosti nevybojoval takové místo jako podobné filmy (nebo jiné filmy Jamese Camerona), se ještě dostaneme. Faktem ale stále zůstává, že přes relativní povrchovost příběhu a nezapamatovatelné dialogy ovlivnil životy lidí skrze prostředí, které Cameron vytvořil, a revoluci v uvěřitelnosti CGI, již zažehnul. Poté, co se divačky a diváci na film podívali, už nechtěli koukat na cokoliv jiného. A neomezujme se jenom na filmy. Divácká obec se totiž primárně nechtěla dívat na to, jak strašně odlišný je její život od života domorodců na Pandoře.
„Proč musím žít na Zemi?“
Phillip Baghdassarian na jednom z fanouškovských serverů vytvořil vlákno, které mělo pomáhat lidem vyrovnat se s faktem, že jejich životy budou diametrálně odlišné od těch pandorovských. Pro tyto stavy se ujal název Pandora Effect, PADS (Post-Avatar Depression Syndrome) nebo Pandora Depression.
KVÍZ: Miluješ Lásku nebeskou? Zjisti, jak dobře znáš tuto vánoční klasiku
16. prosince 2024 v 16:00
U diváků se tento efekt projevoval pocity, že místo harmonie s přírodou, vzájemného respektu lidí ve společnosti i lásky k ostatním žijícím bytostem žijí, však víš. Na Zemi. Na Zemi, kterou již před třinácti lety svírala klimatická krize, předsudky, války, stigma kolonizace, rasismus a genocidy. Některé z příspěvků na fanouškovských serverech dokonce v souvislosti s „avatarovskou depresí“ hovořily o sebevražedných myšlenkách.
Jestli jsi už dospělý*á, trápí tě myšlenky na sebevraždu a neumíš si žádné jiné východisko představit, zavolej na Linku první psychické pomoci 116 123.
„Když jsem viděl film Avatar, byl jsem deprimovaný. Dívat se na úžasné prostředí Pandory a na všechno, co tam Na’vi dělali, mě naplnilo touhou mezi ně patřit. Nemůžu přestat myslet na všechny věci, které se ve filmu odehrály, a všechny slzy, které jsem kvůli tomu uronil. Přemýšlel jsem i o sebevraždě a udělal bych to, kdybych se reinkarnoval do podobného prostředí, jakým je Pandora,“ napsal uživatel Mike v jednom z příspěvků.
„Když jsem ráno po zhlédnutí Avatara vstal, celý svět se zdál šedý. Bylo to, jako by všechno, co jsem viděl a čemu jsem věnoval úsilí, ztratilo smysl. Nemůžu najít důvod, proč bych měl v jakémkoliv snažení pokračovat. Žiju v umírajícím světě,“ napsal na jedno z fór tehdy sedmnáctiletý Ivar Hill.
Dle vlastních slov upadl do depresí, protože chtěl žít na tak „perfektním místě“, jako je filmová Pandora. Kromě toho jej svíral pocit odporu ze všeho, co lidstvo své planetě způsobilo. „Chtěl jsem tak moc utéct od reality,“ řekl Hill. Později založil jeden z mála stále fungujících fanouškovských serverů Tree of Souls, na jednom ze srazů fanoušků potkal svou partnerku, momentálně se živí vývojem videoher a celá deprese časem vyšuměla. Proč ale v divácích podobná melancholie vůbec vznikla? Vždyť Avatar je pořád „jenom film“, a ještě navíc sci-fi.
Avatar nechal věci vyplavat na povrch
Bylo by naivní přisuzovat sci-fi snímku takovou moc. Běžně vnímající člověk pravděpodobně může Cameronovo opus magnum zhlédnout a v horším případě ho bude „jenom bavit“, v lepším přehodnotí svoje vlastní chování a pokusí se do vlastního života přivést trochu harmonie s planetou. Tak to nakonec udělala celá řada lidí z fanouškovských fór, někteří dokonce sepsali konkrétní rady, jak se životu Na’vi přiblížit.
To, co v divácích ve skutečnosti vzbudilo melancholii, smutek a v nejhorším případě depresi, je zrcadlo, které Avatar současnému (i minulému) světu nastavil. Lidé ve zprávách, na sociálních sítích nebo v běžných konverzacích vnímali společenskou a environmentální krizi už dávno před Avatarem.
Profesorka americké literatury Silvia Martínez Falquina z Universidad de Zaragoza se ve své eseji pod názvem The Pandora Effect zabývala mimo jiné tím, jak lidé Avatara vnímají a proč je pro ně těžké po zhlédnutí Avatara „schroupat“ každodenní realitu pozemského života.
„První trauma je v případě sledování Avatara individuální vnímání sebe sama jako bytosti odpojené od přírody, napojené na technologický svět a izolované od lidí i svého prostředí. Avatar může tyto již existující pocity a traumata spustit a dostat na povrch,“ píše Silvia ve svém textu a vysvětluje psychické trauma, kterému může „pouhý film“ dát prostor. Další traumata, která může Cameron probudit, jsou kulturní a virtuální.
Lidé události z Avatara ve skutečnosti na vlastní kůži nezažili. Když se začaly odlesňovat lesy v Jižní Americe, nebyli u toho přítomní, stejně tak jako nebyli u počátků kolonizace a část z nich nezažila ani rasovou segregaci. Avatar jako takový ale demonstroval, v jakém světě vlastně žijeme a že jsme podobné věci jako na Pandoře v roce 2154 udělali někdy v minulosti i na své domovské planetě, kde dle slov Jakea Sullyho už není vlastně žádná zeleň.
„Pro některé lidi je poměrně reálným scénářem představit si budoucnost bez zelených ploch, pokud lidstvo nezačne okamžitě jednat, což Avatar reflektuje jako virtuální hrozbu. Lidé jsou po jeho zhlédnutí podobně traumatizovaní jako ti, kteří sledovali události 11. září, byť neutrpěli žádná traumata v psychologickém nebo technickém smyslu slova,“ vysvětluje Silvia. Podle ní jak teroristické útoky, tak i události v Avatarovi ukazují určitou mocenskou válku, kterou bychom ale ze sociologického hlediska mohli za trauma považovat. V souvislosti s filmem je „teroristou“ technologický a odlidštěný svět a oběťmi jsou ti, kteří cítí, že neexistuje cesta ke změně.
Špatná doba pro dobrý film
A jak už jsme si pověděli, takových obětí se po premiéře Avatara objevilo poměrně dost. Snad proto později vznikla hned řada článků a blogových příspěvků, které mají traumatizovaným lidem pomoci se s Pandora Effectem (případně s PADS) vyrovnat. Autoři a autorky dávají lidem konkrétní tipy nebo se snaží ukázat místa podobná Pandoře na planetě Zemi. Těžko ale říct, jestli jsou takové rady skutečně nápomocné, už vzhledem k výše popsaným příčinám traumatu.
Deprese a beznaděj jsou tedy nejspíš to jediné, co po sobě původní Avatar zanechal. O další přítomnosti v popkultuře se příliš mluvit nedá. Když první díl filmu vstoupil před třinácti lety do kin, někteří kritici a část diváků mluvili o dalším pohledu bílých lidí na kolonizaci, jiní kritizovali příběh jako takový. Ve filmu se skutečně není moc čeho chytit. Dialogy nemají potenciál stát se citovanými tak jako tarantinovské hlášky, příběh je poměrně základní, hlavní postava balancuje někde na hraně archetypálního akčního hrdiny a traumatizovaného, psychologicky propracovaného vojáka. Celému filmu navíc příliš nepřála ani doba, kdy s ním Cameron přišel.
Od roku 2009 se totiž hodně věcí změnilo. Hollywood přišel se stále více franšízami. Objevily se nové Star Wars, těžit se začalo z různých adaptací a variant světa Harryho Pottera a Marvel se stal celosvětovým fenoménem. Jen pro porovnání, zatímco od uvedení prvního Avatara uběhlo do uvedení toho druhého třináct let, od uvedení Iron Mana přišel Marvel se třemi desítkami filmů (ze kterých mimochodem internetové memy vznikají a děti za marvelovské postavy chodí).
Avatar je sice rekordní ve svých tržbách, které jsou o to zajímavější, když vezmeme v úvahu, že šlo o samostatný snímek, který navíc není založený na knize, reálné události nebo historické osobnosti, není ale jenom rekordmanem, je také něčím, co přišlo v tak trochu nevhodnou chvíli. V Hollywoodu totiž daleko více než samostatné snímky sviští právě franšízy. Bez ohledu na zklamané reakce fanoušků. Podle průzkumu tvořily franšízy v roce 2019 přes 80 % veškerých výdělků. Deset let předtím, když šel Avatar do kin, to bylo cca 60 %.
Zůstane po dvojce konečně stopa v popkultuře?
A teď co s tím? Vrať se do představ a staň se zase na chvíli Cameronem. Vymysli druhý film, třetí film, čtvrtý i sedmý. Ve studiu ti vytvoří hru, která pravděpodobně vyjde mezi druhým a třetím Avatarem. Tweetuj o revoluci kinematografie, protože tak, jako jsi posunul CGI například zachycováním a modelováním vzdálenosti mezi očima, ji posuneš i teď motion capture natáčením pod vodou.
Druhý Avatar má dost velkou šanci překonat toho prvního i díky tomu, že se sociální sítě výrazně rozšířily a lidé o něm budou mluvit víc (už teď to dělá hned několik celebrit a první dojmy kritiků pějí ódy). Možnost, že se z filmu stane franšíza, je více než pravděpodobná, a Avatar se tak (právem) může stát součástí populární kultury, tak jako Hvězdné války, MCU, DC Universum nebo třeba Harry Potter. V lepším případě uvidíme obyvatelé Na’vi na karnevalech, hlášky z filmu budeme používat stejně často jako „No, I’m Your Father“ nebo jabbovské blekotání. V tom horším zůstanou po druhém filmu jenom zástupy smutných lidí, kteří by své životy vyměnili za jednosměrný lístek na Pandoru.
