Potápěčům se uvařila krev a jejich orgány odletěly 10 metrů. Fotografie z nehody podobné Titanu jsou jako z hororu

Saturační potápěči u ropné plošiny Byford Dolphin mohli podle Daily Science Journal vykonávat práci až v hloubce do 457 metrů. I když jde o dobře placené zaměstnání, zároveň je extrémně nebezpečné, o čemž svědčí i tento tragický incident, který se odehrál před 40 lety.

Vážné zdravotní následky? Smrt

S potápěním do obrovské hloubky vzniká riziko dekompresní choroby. V případě nadměrné dekomprese neboli změny tlaku se mohou do krevního oběhu potápěče dostat bubliny dusíku. To může vést k různým obtížím, od vážných bolestí hlavy přes paralýzu, delirium, mrtvici až po srdeční zástavu, uvádí Science Times.

Klíčové pro bezpečný vstup do prostor saturační komory je, aby se potápěči ze zvonu (na obrázku níže [diving bell]), který se připojuje k ocelovému tanku, přesunuli dovnitř až poté, co se mezi jednotlivými komorami vyrovná tlak.

V době nehody dva saturační potápěči Edwin Coward (na obrázku D1) a Roy Lucas (D2) odpočívali v komoře číslo 2 a zbylí dva Bjørn Bergersen (D3) a Truls Hellevik (D4) právě vstupovali do komory číslo 1. Odpojení potápěčského zvonu od komory mělo být pro zkušené pracovníky Williama Crammonda a Martina Saunderse (T1 a T2) pouze běžnou rutinou.

Jeho orgány vylétly na ropnou plošinu

William Crammond údajně udělal chybu někde mezi bodem číslo 2 až 3. Svorky na potápěčském zvonu prý uvolnil příliš brzy, čímž se tlak v obytných částech v momentě změnil z 9 atmosfér na 1, uvádí Science Times. Tímto způsobem nastala takzvaná explozivní dekomprese, jak popisuje Business Insider.

Potápěčský zvon okamžitě odletěl přímo na Williama Crammonda, kterého zabil, a vážně zranil jeho kolegu Martina Saunderse. Třem ze čtyř potápěčů Cowardovi, Lucasovi a Bergersenovi se podle pitvy a vyšetřovací zprávy následkem prudké změny tlaku uvařila krev v žilách a byli na místě mrtví.

Nejděsivější smrt si však přišla pro Trulse Hellevika, který se nacházel těsně před dveřmi komory číslo 1. Ty byly pootevřeny zhruba na 61 centimetrů. I on však podle předpokladů odborníků zemřel téměř ihned a zřejmě si ani nestihl uvědomit, co se stalo.

Tělo Hellevika bylo doslova vysáto z komory a orgány muže vylétly přímo na palubu ropné plošiny. Některé části těla saturačního potápěče včetně části páteře podle svědků brutální nehody odletěly o 9 až 10 metrů dál. Několik z orgánů bylo podle vyšetřovací zprávy v téměř nedotčeném stavu, „jako kdyby je někdo vyoperoval“, píše IFL Science.

Byl na vině člověk či technika?

Příčina tragické nehody měla dvě hlavní teorie. Podle té, se kterou se pracovalo v 80. letech, chyboval zaměstnanec William Crammond, který prý nesprávně postupoval při uzavření komory, následkem čehož prudký nárůst tlaku způsobil smrt čtyř potápěčů i jeho samého.

Druhou, se kterou se přišlo až o desítky let později, byla vadná a zastaralá technika, o které píše Northern Echo s odkazem na vyšetřovací zprávu The North Sea Divers Alliance. Vybavení společnosti sice podle Daily Science Journal prošlo certifikací, kterou vyžadovaly norské zákony, ale v roce 1983 už byla nutná modernizace.

Stephen Lucas, který byl synem zesnulého saturačního potápěče Roye Lucase, proto od norské vlády společně s dalšími pozůstalými obětí žádal odškodné.

„Můj otec odešel, když mi byly dva roky, a nikdy jsem ho neměl možnost vidět. Já a mé sestry jsme byli tak nadšeni, že ho poprvé uvidíme – to mělo být v prosinci. Měli jsme jen jednu fotografii, podle které si ho pamatujeme,“ cituje jeho slova Northern Echo. Následkem předčasného úmrtí otce se už jako teenager musel starat o nemocnou matku, která zemřela, když mu bylo pouhých 18 let.

Rodinám pozůstalých se nakonec v roce 2008 podařilo s vládou dohodnout na mimosoudním vyrovnání. Vláda rovněž uznala, že William Crammond nebyl za tragický incident v žádném směru zodpovědný. Práce na vrtné soupravě Byford Dolphin skončily v roce 2016. O tři roky poté ji firma Dolphin Drilling dala sešrotovat.