„Miriam se nás zeptala, jestli sem chceme jet, a my souhlasili,“ začíná své povídání Felix.
„Susie nám říkala, že jste hrozně chtěl na loď. Proč?“ ptáme se. „Miluju lodě a vodu, tak jsem si říkal, že zkusit řídit loď by bylo cool. Z dětství si vzpomínám na jeden příběh o pirátech, takže jsem si sám sebe jako piráta často představoval,“ směje se.
Takže se mu splnil sen? „No asi jo. Půjčili jsme si loď v kempu mimo Český Krumlov a dojeli sem. Byla to paráda. Cestou jsme potkali loď, která nabízela koktejly. Žádný jsem si bohužel nedal, přítelkyně během plavby pít nechtěla. Já jsem si myslel, že by to mohla být zábava,“ říká.
„Podle tebe to není nebezpečné? Pít na vodě?“
„Nemyslím si, že by to bylo tak nebezpečné. Měli jsme nafukovací člun. V němčině máme takové slovo – nahrensicher –, což v překladu znamená něco jako ‚bezpečné i pro idioty‘,“ směje se.
„A co jsi vybral za oblečení?“ Felix chvíli váhá, zřejmě neví, co odpovědět. Pak upřímně říká: „Za mým outfitem žádný příběh není, prostě jsem si oblékl, co jsem měl. Takhle chodím v létě běžně, je to prostě pohodlné.“
V Krumlově je dnes poslední den. „Určitě se sem ale někdy vrátím,“ zakončuje.
Miriam, 26 let
Miriam je v Českém Krumlově na celý červenec na umělecké rezidenci v Egon Schiele Art Centru – mezi její vybrané umělecké prostředky patří malba, psaní a tanec.
„Jak si to tady zatím užíváš? Jaké to je?“ ptáme se jí.
„Je to fajn, ale upřímně – je to trochu osamělé. Není tak jednoduché se tady propojit s nějakými lidmi, protože většina jsou turisti a ti ostatní jsou z turistů trochu otrávení. Ale je to tady hezký,“ říká. Ráno chodí na kávu do kavárny Monnalisa, kde píše – všechno, na co myslí, co se jí honí hlavou. Občas na papíře vede dialog sama se sebou. (Píše hodně. Ne všechno pak použije ve svém umění, ale občas díky tomu „vyvstanou nové myšlenky“.) Pak se prochází uličkami a mluví se svými přáteli po telefonu. Odpoledne tancuje ve studiu, nacvičuje na svá představení. „A večer si někde dám pivo,“ shrnuje se smíchem.
Od jejích kamarádů jsme slyšely, že si chtěla vyzkoušet vodáctví. „Proč?“ smějeme se. Každý den prý pozorovala lidi na lodích a hrozně si to chtěla alespoň jednou zkusit sama. A protože „kdyby jela sama nebo s někým cizím, nebyla by to taková sranda“, pozvala pár svých vídeňských kamarádů. Co ji na tom tak zaujalo? „Viděla jsem tam rodiny a skupiny kamarádů a všichni vypadali hrozně zrelaxovaně. Říkala jsem si: ‚To chci taky!‘ “ směje se.
„A bylo to takové, jaké sis to představovala?“ ptáme se.
„Jo!“ odpovídá okamžitě. Ležet v klidu na lodi a spustit nohy do chladné vody jí přijde jako ultimátní forma relaxu.
Vodáctví je ovšem nominováno jako aktivita, která je schopna prověřit nejen charakter lidí, ale také stabilitu mezilidských vztahů. Ptáme se proto – jak to probíhalo? Nehádali se? „Hádali,“ směje se a dodává: „Ale ne nějak moc.“
I Miriam se ptáme na to, co si myslí o konzumaci alkoholu. Lidi pijící alkohol prý viděla a jedno nebo dvě piva jsou za ni v pohodě. I dneska by si klidně dala, ale její přátelé prý nakonec pít nechtěli.
Ohledně svého outfitu nám toho Miriam příliš neřekla. Prý se už stihla převléct, protože měla všechno mokré. Na sobě původně měla kalhoty, které po chvíli sundala, protože byly hned mokré, a zbytek cesty dojela jenom v tričku. Teď už je zase v tom, co má ráda, v čem je jí komfortně a co běžně nosí.
Marek, 19 let, a Michal, 21 let
I Michal a Marek jsou na vodě s partou. Oba jezdí vodu často, podle svých slov alespoň jednou do roka. Michal má navíc ještě další kamarády, se kterými podobné výlety podniká i čtyřikrát během jedněch prázdnin. „Začínali jsme jezdit s rodiči jako malí, přivedli nás k tomu,“ odpovídají téměř jednohlasně na otázku, jaké zkušenosti se sjížděním řek mají. Vodáckou terminologií se jich ptáme, jestli „už se udělali“. „Jako jestli jsme se vyklopili, nebo jestli jsme se udělali?“ propuknou v obrovský smích a nás napadá, že přesně téhle otázky jsme se navzdory jejímu vodáckému významu evidentně bály oprávněně: „To první myslíme.“
„Na téhle vodě ne, ale dřív jo,“ odpovídají oba. „Když jsme jezdili se školou, tak jsme se dost často cvakli, třeba s lidmi, kteří na tom nikdy nejeli,“ doplňuje Michal.
Jak se dvojice staví k pití alkoholu na vodě? „Dáváme třeba jedno pivko po kempu a to z vás strašně rychle vyprchá. Já třeba na vodě se školou vypil dvanáct piv a nic mi nebylo,“ přiznává Michal. „Dvanáct?“ ptáme se udiveně. Ani pro jednu z nás není taková spotřeba představitelná. „Vždycky dvě v kempu,“ vysvětluje starší z nich a dodává, že kempy jsou od sebe vzdálené zhruba půl hodiny a člověk je schopný ona dvě piva „vypádlovat“.
„Tady na Vltavě víme o policejních kontrolách, tak si dáváme pozor.“
„Kvůli té kontrole, nebo...?“ zajímá nás. Michal se s námi podělí o další smutný důvod. „Mně se nedávno ve vodě utopil kamarád. Nejsem si jistý, jestli byl přímo na vodě, každopádně byl stanovat, byl přiopitý a utopil se. Tak jsem si řekl, že to omezím.“
Ani Markovi a Michalovi nechybí pruhovaná trička. Že je mají oba, je prý náhoda. „Já si tenhle outfit beru furt. Červené kraťasy a tradiční vodácký oblek,“ říká Michal. Pruhovaných triček má doma prý několik, na vodu si vzal to čisté. „On ho má ale naruby,“ ukazuje se smíchem na Marka. „To je samozřejmě schválně,“ oponuje pobaveně jeho parťák.
