Popovídali jsme si s mladým Čechem Ladislavem Töpferem, který studuje počítačové inženýrství na Princetonu.
Princetonská univerzita patří mezi nejprestižnější školy na světě. V novém vydání žebříčku CWUR (Centre for World University Rankings) se mezi dalšími světovými univerzitami nachází na 6. místě. Na této příčce se drží již několik let.
Uspět u přijímaček na takto špičkovou univerzitu je pochopitelně extrémně náročné, 22letý Ladislav Töpfer je však důkazem toho, že dostat se sem je možné i z českého gymnázia. Jak říká, stačí se nebát.
To, jak vypadají přijímačky na Princetonskou univerzitu, jak zde vypadá běžný školní den, jaké nároky jsou na studenty a studentky kladeny, kolik studium stojí nebo jak tu vypadají večírky, jsme s Ladislavem probrali v obsáhlém rozhovoru.
Kde jsi studoval předtím, než ses rozhodl vydat do Ameriky? A jak vzniklo rozhodnutí odcestovat?
Studoval jsem v Mladé Boleslavi na gymnáziu. Dělal jsem a stále dělám atletiku na vysoké úrovni, běhal jsem i za český juniorský nároďák a začali se ozývat různí rekruteři. Měl jsem už i nějaké kamarády, kteří odešli do Ameriky. Nejdřív mi napsal trenér z menší univerzity v Kansasu, který už tam jednoho Čecha měl, a nabídl mi stipendium. Nejdřív jsem si říkal, jestli to není nějaký spam.
V Česku jsem pořád nevěděl, kam chci dál jít, a řekl jsem si, že to může být zajímavá možnost. Chtěl jsem mít ale víc možností a začal jsem si dělat bližší průzkum. Potom jsem se spojil s Robertem Sovíkem (šéf agentury USA Sports & Study), který mi poradensky pomohl se vším, co bylo třeba zařídit a celý proces připravit. Dával mi rady a pořád jsme spolu v kontaktu, řešíme i různé další kariérní možnosti.
Poté jsem musel udělat SAT testy, což je něco podobného jako v Česku Scio testy, kde se hodnotí různé obecné znalosti, porozumění textu, gramatika a polovina je matematika. Když mi potom přišly výsledky, které byly poměrně dobré, a už na střední jsem měl dobré známky, tak nám z toho vyšlo, že bych se mohl ucházet o nějaké lepší školy. Začal jsem se tedy spojovat s tamními trenéry, abych zjistil, jaké mají požadavky, a zkusil jsem se přihlásit na Princeton, kam jsem se nakonec dostal a teď tam studuji.
Princeton je jednou z nejprestižnějších univerzit. Jak náročný je přijímací proces na tuto školu?
Je to určitě komplexnější a složitější proces než třeba v Česku, protože se skládá z několika částí. Kandidát nebo uchazeč musí mít výborné výsledky ve všech částech, to znamená výborné známky na střední, dobré skóre v SAT testech a zároveň se k tomu píšou eseje. Musel jsem napsat dvě eseje asi o 1000 slovech, kde jsem měl na pár stránkách popsat nějakou životní zkušenost. Zároveň se tam udávají i různé akademické výsledky. Například na střední škole jsem chodil na matematické olympiády a podobné soutěže, tak to všechno se tam započítává.
Když se člověk přihlásí, tak ho v rámci toho procesu pozvou také na pohovor, který se dělá s nějakým absolventem školy. V mém případě to byl pán, co vystudoval Princeton asi před 20 lety a žije nyní v Praze. Vzal mě na kafe a udělal se mnou pohovor, ze kterého si zapisuje poznámky, které pak posílá škole. Škola má potom hodně kritérií, podle kterých se může rozhodovat a na základě kterých si vybírá, koho chce přijmout. Zároveň když je člověk výborný muzikant nebo je třeba dobrý ve sportu, tak mu to může pomoct. Chce to tedy mít jak dobré známky, tak umět i něco navíc.
Kolik ti bylo let, když jsi odjížděl?
Bylo to hned po střední, takže mi bylo 19 let. V Americe je zajímavé to, že jejich školní systém má 12 ročníků (základní a střední škola, pozn. red.) a v Česku je to na 13 let, takže když jsem tam přijel, tak jsem byl o rok starší než všichni ostatní. Tak je to ale skoro u všech Evropanů – když tam přichází, tak jsou často o rok starší.
A předpokládám, že prerekvizitou tam bude mít i perfektní angličtinu. Nejde to asi tak, že si člověk řekne, že se naučí plynule mluvit, až tam dorazí.
Je to tak. Dělal jsem TOEFL test (test angličtiny jako cizího jazyka, pozn. red.) a chtěli poměrně vysoké skóre, asi 100 bodů. Kdybych tento test neměl, tak by přihlášku vůbec nebrali. Pokud člověk má už střední školu v angličtině, tak se to dá obejít, ale pokud má českou maturitu, tak si musí udělat jazykovou zkoušku.
Jaký obor tam studuješ?
Studuju elektronické a počítačové inženýrství se zaměřením na robotiku, umělou inteligenci a inteligentní systémy.
A kdy budeš mít studium dokončené?
Teď jsem dokončil třetí ročník a před sebou mám ještě jeden rok, je to čtyřletý bakalářský obor.
Co plánuješ po konci studia? Chceš se věnovat počítačovému inženýrství nebo případně ještě sportu?
To je zatím otázka. Když za rok dostuduji, tak budu bakalář a rád bych si ještě dodělal minimálně inženýra, takže během podzimu se budu hlásit na nějaké další školy, ale zatím ještě nemám nějakou přesnou představu.
Chtěl bych pokračovat v tom stejném oboru, ale už ne na Princetonu, protože tady nemáme navazující program. Není to jako v Česku, že by každá škola měla navazující program. Na navazující studium si ale školy dost vybírají a je poměrně těžké dostat stipendium, takže se budu koukat i po školách v Evropě.
Takže zvažuješ i návrat do Česka?
Zatím nemám promyšlené, jestli to bude do Česka, nebo jinam do Evropy, ale dlouhodobě v Americe nechci zůstávat. Jednak z osobních důvodů a jednak proto, že v Evropě mi přijde život klidnější.
Říká se, že dostat se na takovou školu je extrémně těžké, ale vydržet na ní a zvládnout pak to samotné studium je ještě těžší. Je to pravda? Jak velké nároky jsou na studenty kladeny?
Je to hodně časově náročné a je důležité mít v hlavně nastavené, že to chci opravdu dělat. Když to porovnám s kamarády, kteří jsou v Česku, tak teorie nebo hloubka učiva je podobná, ale my to máme náročnější v tom, že každý týden máme úkoly, práci v laboratoři, musíme vyplňovat různé protokoly, dělat domácí úkoly a podobně. V tom je to skoro jako na střední, že každý týden musíme odevzdat nějaký úkol. V rámci studia jsou i různé projekty, kterých se můžeme zúčastnit, já osobně jsem byl v týmu pro stavění elektrické formule. K tomu jsem součástí atletického univerzitního týmu, kde máme každý den trénink, a proto na jiné mimoškolní aktivity nezbývá moc času.
A jak vypadá tvůj běžný školní den?
Většinou vstávám kolem osmé hodiny, jdu na snídani a po ní se začínám připravovat do školy. Během dopoledne mám jednu až dvě přednášky, které bývají kolem 50 minut. Po obědě mívám další jednu až dvě přednášky, takže za den to bývají většinou čtyři studijní bloky. Když mám mezitím čas, tak si připravuji další věci do školy. Od 16 hodin mívám trénink, který bývá na dvě hodiny, další hodinu zaberou věci kolem, jako je přesun mezi stadionem, jídelnou a podobně. Kolem sedmé hodiny se dostanu na večeři a od osmi dělám domácí úkoly. A případně, když je čas, tak s kamarády něco večer vymyslíme. Většinou se ale během týdne po večerech učím alespoň pár hodin a kolem dvanácté jdu spát.
Jaké to je kombinovat sport se studiem? Musíš mít v obou výborné výsledky, abys mohl pokračovat?
Máme průměrný limit, který musíme splňovat, ale je poměrně nízký. Reálně asi nehrozí, že by na to někdo narazil, pokud na školu vyloženě nekašle. Někteří z našeho týmu spíš odchází sami od sebe, protože nezvládají sport a školu dohromady.
Na druhou stranu ale musím říct, že učitelé jsou chápaví. Sice nám žádnou práci neodpustí, ale když třeba máme nějaký těžký trénink, tak není problém posunout nějaký deadline a domluvit se, pokud jim dáme včas vědět. Učitelé jsou přátelští, není problém se s kýmkoliv dohodnout a všichni v rámci svých předmětů nabízí i tzv. office hours, kdy může člověk přijít do kanceláře a zeptat se na otázky ohledně daného předmětu, když potřebuje pomoct. Všichni to berou tak, že je to součást jejich práce. Není to tak, že by je někdo otravoval, právě naopak jsou rádi, že to můžou vysvětlit nebo odkázat na někoho dalšího, kdo nám s tím může pomoct.
Studium na amerických školách je náročné i finančně. Jak se ti podařilo zajistit tuto stránku? Máš podporu od rodičů, stipendium nebo něco podobného?
Mám výhodu v tom, že stipendia na tomto typu škol jsou univerzální a sociální. Fungují tak, že se počítají podle příjmu rodiny. To znamená, že si každý rok musím požádat o stipendium a dodám jim daňové přiznání svých rodičů, kde jsou jejich příjmy, a na základě toho mi vypočítají výši stipendia. S rodiči jsme si to počítali a po stipendiu mě škola vyjde jen o trochu dráž, než kdybych studoval někde v Praze a pronajímal si byt.
Takto je to ale jen na pár školách. Na ostatních školách jsou potom stipendia sportovní nebo akademická podle různých průměrů, ale u těch je už daleko těžší na ně dosáhnout a udržet si je. U nás v tomto máme výhodu, že stipendium máme zajištěné na čtyři roky a přijít o něj nemůžeme.
Můžeš i prozradit, kolik řádově studium na Princetonu stojí?
Zrovna minulý týden jsem se na to koukal, když mi přišlo stipendium na další rok. Celková částka za studium je necelých 90 tisíc dolarů na rok.
A máš mezi spolužáky takové, kteří si platí celou částku, nebo mají všichni stipendia?
O tom se mezi studenty nemluví. Všichni jsou díky stipendiu zajištění tak, aby mohli studovat, takže nějaké rozdíly nejsou tolik vidět. Dle informací školy asi polovina lidí stipendijní podporu vůbec nemá. Aby někdo nemusel mít stipendium, musí rodinný příjem dosahovat asi 250 tisíc dolarů za rok.
Když jsi na Princeton nebo obecně do Ameriky přijel, bylo tam něco, co tě překvapilo? Třeba nějaké kulturní rozdíly? Ať už v pozitivním, nebo negativním smyslu?
Určitě nějaké rozdíly tu jsou. Já většinu času strávím na škole, takže ta Amerika jako taková tu asi není tolik vidět. Klasický kulturní rozdíl je ale to, že když člověk jde do obchodu, tak ho tam hned zdraví. Lidi kolikrát říkají, že to dělají jen ze slušnosti, ale zatím mi to přišlo tak, že to myslí vážně a jsou skutečně milí v rámci těch služeb. Kromě školy se pak pohybuju spíš ve větších městech, kde ale není takový rozdíl oproti větším evropským městům.
A jak na amerických studentských kolejích vypadá nějaký noční život nebo večírky? Pořádají se tam nějaké akce tohoto typu?
Určitě, ale jiné, než známe z filmů. Greek life neboli různá bratrstva a sesterstva u nás na kampusu nejsou, ale máme eating clubs. To jsou sociální kluby, ve kterých se pořádají party a večírky. Každý eating club sídlí ve vlastní vile, kde je zapsaných asi 200 studentů. Během celého roku fungují jako jídelna pro všechny členy a několikrát do semestru máme formální a semiformální večeře, můžeme si přivést své hosty a celá vila je ozdobená podle nějakého tématu, třeba casino night a podobně.
A zažil jsi tam i něco divokého, nebo se večírky drží spíš v nějakých mantinelech?
Co se týče večeří, ty bývají ve formálním duchu. Afterparty, které jsou po nich, se podobají večírkům v Česku, hraje hudba a je dostupné nějaké občerstvení. Jinak večírky probíhají na kolejích v menších skupinkách, jako jsou například sportovní týmy.
Platí na Princetonu nějaká speciální pravidla, která musí studenti dodržovat? Třeba že večerka je v tolik a tolik nebo něco podobného?
To úplně neplatí. Život jako takový máme víceméně neomezený. Zajímavostí ale možná je, že máme Honor Code. Je to domluva mezi studenty a učiteli již od roku 1893. Týká se důvěry v rámci samostatnosti studenta během vypracovávání práce či testu. Ze strany učitelů funguje Honor Code tak, že zadají testy, odejdou ze třídy a věří, že ho vypracujeme čestně a nebudeme podvádět.
Jaké jsou podle tebe největší rozdíly mezi americkým a českým školním systémem? Je něco, co bys z amerických univerzit přenesl do Česka?
Nevím, jestli je to výhoda, ale co mně vyhovuje víc, je to, že během roku máme víc úkolů, protože to znamená, že naše známka za předmět se skládá z více složek. Není to jako v Česku, že by byla jedna hlavní zkouška a bylo by hotovo. Máme sice zkoušky a test, ale je to tak, že zhruba 30 % známky se tvoří z různých úkolů, docházky nebo z nějakého projektu. Když se tedy člověku nepovede nějaký test, tak si to může zachránit přes ty ostatní složky.
Výhoda je taky to, že když student přijde na školu, tak dostane advisera, který mu pomáhá s výběrem předmětů a čímkoliv dalším, co souvisí s akademickým životem. Každý adviser má asi 10 studentů, takže se jim může věnovat. Když si vybereme obor, tak nám zadají nového advisera, který je z toho daného oboru, a každý semestr s ním máme minimálně jednu schůzku, na které se domlouváme o předmětech nebo případně o dalších projektech.
Vnímáš jako výhodu jet na americkou školu jako sportující student? Jsou takoví studenti třeba lépe vnímaní na trhu práce?
Myslím si, že asi ano. Záleží ale i na tom, jak to člověk potom dokáže prodat při nějakém pracovním pohovoru. Výhoda je v tom, že kolem sportu je obrovská komunita. Princeton sice není extra velká sportovní škola ani moc velké město, kam by chodily tisíce lidí na fotbal, ale je tam semknutá komunita jejích vlastních atletů. Řada z nich, kteří jsou už absolventy, jsou s námi v kontaktu nebo nám sami říkají, že je můžeme v rámci nějakého mentoringu nebo třeba i hledání práce oslovit na pomoc.
Máš nějakou radu pro lidi z Česka, kteří taky přemýšlí o tom, že by se vydali studovat do Spojených států?
Neměli by se bát. Dostat se na takto prestižní školy je trošku loterie, ale určitě je možnost se tam dostat i z Česka a lidi, kteří tam jdou, nejsou o nic chytřejší než ti, kteří jsou z českých gymnázií. Myslím si, že české gymply jsou kolikrát na stejné nebo lepší úrovni než školy v Americe. Když tam člověk přijde, tak je na tom akademicky stejně. Je to o tom nebát se přihlásit a připravit se na přijímačky.
