V minulosti si ve Spartě návratem po mateřské prošly ještě další dvě hráčky – Irena Martínková a Hana Sloupová. A právě empatický přístup klubu si Petra Vyštejnová nemůže vynachválit. „Jsem hrozně ráda za to, že mi Sparta dává takové podmínky a je ochotná mi vytvářet individuálnější plán. Kdyby mi řekli ‚Hele, musíš být na tréninku pětkrát týdně a nezajímá mě, že máš nemocné dítě‘, tak by se to rozhodně skloubit nedalo,“ myslí si Petra.
Tréninkový plán dostávají hráčky Sparty týden předem, Petra má ale každý den individuální. „V průběhu tréninků se o syna stará partner a musím se vždy domluvit i s ním. Většinou vše s trenérem řešíme asi dva dny předem, aby věděl, jestli se mnou může na tréninku počítat,“ vysvětluje Petra. Každodenní plánování je ještě náročnější kvůli tomu, že s rodinou nebydlí přímo v Praze. Pokud má tedy trénink, domů se pak vrací v pozdějších večerních hodinách.
Beru to tak, že čas sama pro sebe trávím na fotbale. To je ten čas, kdy dokážu přijít na jiné myšlenky, trochu se vyventilovat a „odpočinout si od malého“.
Dokáže si Petra najít v nabitém programu plném fotbalu a péče o syna čas čistě sama na sebe? „Já to beru tak, že čas sama na sebe trávím na fotbale. Je to něco, co miluju, co je mým celoživotním koníčkem a bez čeho si svůj život momentálně nedokážu představit,“ odpovídá Petra s tím, že právě na fotbale dokáže přijít na jiné myšlenky a „od malého si odpočinout“. „Každá máma asi ví, jak náročná péče o malé dítě je. A taky každá máma potřebuje tu svoji chvíli pro sebe,“ sděluje. Delší dovolenou společně s rodinou plánovat moc nemůže, vše podřizuje fotbalu. Jak ale opakuje – kdyby cítila, že na tom malý strádá, nedělala by to.
Ženský fotbal nikdy nebude stejný jako mužský, včetně peněz
K fotbalu se Petra Vyštejnová dostala ve dvanácti letech. První krůčky si vyšlapala úplně sama, přestože její otec sám fotbal hrál. „Táta mě provedl snad všemi různými sporty, paradoxně kromě fotbalu. Začínala jsem tak, že jsem si po škole chodila s kluky zakopat ven,“ vzpomíná.
Jednoho dne jsem vyrazila na trénink, aniž bych věděla kam. Teprve po tréninku jsem se holek v šatně ptala, v jakém jsem týmu.
Do Sparty se dostala díky Petru Radovi, bývalému československému reprezentantovi a trenérovi, který má nyní na starost druholigovou Duklu. „Na jednom tátově zápase mě viděl, jak si vedle kopu na bránu. Tak se zeptal, jestli bych nechtěla zkusit hrát. Tátovi se to líbilo, řekli jsme si proč ne,“ vzpomíná Petra. Jednoho dne tak vyrazila na trénink – aniž by vlastně věděla kam. „Odtrénovala jsem a teprve potom v šatně jsem se holek zeptala, v jakém týmu jsem. ‚No... jsi ve Spartě,‘ odpověděly,“ vypráví se smíchem. Ve Spartě už zůstala. „Táta je velký sparťan, asi by nepřekousl, kdybych hrála za Slavii.“
Vnímání ženského fotbalu se podle Petry výrazně posouvá. „Když jsem dřív řekla, že hraji fotbal, bylo těch udivených pohledů víc. Dnes je to lepší i díky tomu, že hráčky přibývají a ženský fotbal se i více propaguje. Ale vždycky bude někdo, kdo bude překvapený a bude se ptát, jak to zvládáme s osobním nebo pracovním životem,“ myslí si.
Ženský fotbal se navíc často nevyhne srovnání s tím mužským. Přestože u jiných kolektivních sportů, možná s výjimkou hokeje, tomu tak není. „Ať chceme, nebo ne, to porovnání se zkrátka děje. Myslím si, že k tomu dost přispívá i to, že se náš sport začíná více medializovat,“ souhlasí Petra. Podle ní je nezbytné neustále si uvědomovat, že ženský fotbal se tomu mužskému na vrcholové úrovni nikdy podobat nebude. „Když už se někdo dívá, tak je důležité, aby v ženském fotbale hledal ty pozitivní věci. Třeba to, že v něm není tolik simulace na hřišti, kterou v mužské hře občas vidíme. Nebo že jsme kolikrát mnohem zarputilejší a důraznější,“ říká.
Ani peníze nejsou to, v čem by se fotbalistky podle Vyštejnové mohly v budoucnu mužům vyrovnat. „Částky u profesionálních fotbalistů lítají do naprosto neuvěřitelných výšin. Ženský fotbal se v současné době nemůže dostat na podobné peníze a nemyslím si, že by se to v budoucnu nějakým způsobem vyrovnalo. Ale i v běžné práci často muži vydělávají víc než ženy, ač jsou na stejné pozici,“ naráží fotbalistka na rozdílné platové ohodnocení mužů a žen v mnoha odvětvích, nejen v tom sportovním.
I když přední fotbalové kluby nabízí takové podmínky, díky kterým by se fotbalistky mohly uživit pouze fotbalem a některé z nich skutečně plně profesionální jsou, mnoho jich podle Petry myslí hlavně na dobu „po fotbale“. „Myslím si, že drtivá většina holek si studiem nebo další prací vytváří zadní vrátka pro to, aby jednou měly možnost se uchytit i jinde. Mají práci a ví, že když fotbal nebudou hrát nebo se třeba zraní, budou mít i jinou možnost,“ myslí si Petra, která sama před mateřskou pracovala na plný úvazek ve fotbalové asociaci.
