Letos máme to kulaté výročí, a tak do „kultůrní družby“ v daleké cizině posíláme zas ten náš hezký český antikomunismus. Koho to ještě zajímá? Výběr poroty České filmové akademie komentuje editorka filmového obsahu Refresheru Alena Julie Novotná.
Ženská ústřední hrdinka, 30. léta a nastupující nacismus, intersex postava, kterou ztvárňuje trans herec, kritika kapitalismu. Česko-slovenskému týmu filmu Úsvit se letos podařilo odškrtat téměř všechny položky na neexistujícím woke seznamu, který si tu rádi představujeme, abychom se mohli vztekat nad změkčilým Západem. Jinými slovy taky vytvořit dobrý moderní snímek, který tematicky dohlédne dál než na špičku českého nosu.
Česká republika měla po dvaceti letech možnost poslat na nejprestižnější filmovou soutěž kvalitní aktuální práci, za kterou se nejenže nemusíme stydět, ale která měla potenciál překvapit ty, již na nesnesitelné množství soutěžních snímků musí koukat.
Místo toho se opět budeme dojímat, že se nad sebou dojímáme, a Americe naservírujeme – podle traileru – východoevropskou sausage párty plnou běhání mezi břízkami s nostalgickým vizuálem vyleštěného devadesátkového klipu The Smashing Pumpkins. Jo a pár vražd, na které zapomene dřív, než bys řekl „hate crime“.
„Jen málokteré téma moderní české historie vzbuzuje tolik emocí jako osud skupiny bratří Mašínů, kteří se počátkem 50. let postavili komunistickému režimu se zbraní v ruce,“ uvádí se v tiskové zprávě ČFTA. A je to svatá pravda, Mašínovi vzbuzují přesně tolik emocí, co se vejde od Aše až po Jablunkov.
Antikomunismus s lidskou tváří
Kreativní producent České televize Jaroslav Sedláček v debatě k filmu Bratři na letošním KVIFF uvedl, že nejednoznačný postoj k Mašínům svědčí o tom, že česká společnost neumí mít ráda své hrdiny. V tom se asi shodneme, ale záleží, pane Sedláčku, jaký je zrovna režim.
Napadá mě například neuvěřitelně statečná Marie Kudeříková, která se bohužel stala poster girl propagandy bývalého režimu. Po revoluci jsme ji tak raději vymazali z veřejného prostoru, stejně jako mažeme sociálně demokratické ideály Milady Horákové. Jako by v národním povědomí existovala jenom proto, že byla „zavražděna komunisty“. Další český mýtus teď nejspíše upevní i Bratři. Přestože režisér Tomáš Mašín ve stejné debatě uvedl, že se film nekloní na žádnou stranu, dosavadní marketing snímku naznačuje opak.
Není to jen téma, které mi zdvihá obočí a které ve světě nejspíš čeká úplně stejné nepochopení jako Svěrákův Tmavomodrý svět. Film Bratři totiž ještě nikdo nikde neviděl. Tedy až na festivaly v Torontu, San Sebastianu a Benátkách, které se rozhodly, že film neuvedou. Surprise, surprise. A to i přesto, že má mezinárodní verze na začátku titulek zasazující příběh do kontextu doby.
Ano, Bratry také viděla porota ČFTA, ta si ale bohužel nevšimla, že si Spojené státy se svým antikomunismem užily mnohem větší polízanici. (Možná by si mohly více vážit svých hrdinů a natočit nějaký lidský kousek o McCarthym?) Na konci roku prostě nastoupí Bratři do našich kin a pak rovnou na zpáteční výlet do USA s nějakou tou přátelskou projekcí.
Co třeba nic?
Aby bylo jasno, nepředjímám, že půjde o špatný film. I když režisér Mašín propásl šanci „dobře postavit“ filmového Egona Bondyho ve snímku 3 sezony v pekle, je to přece jen už patnáct let. A že v Česku umíme dobrý retro true crime, ukázali například v roce 2016 tvůrci filmu Já, Olga Hepnarová. Nejvíc mě tak před zhlédnutím děsí pouze jméno u scénáře, ale stále to neznamená, že nevznikl slušný snímek.
Když už ale neposíláme na mezinárodní úrovni srozumitelný Úsvit, který se pravda nemusí každému trefit do vkusu, nešlo by prostě jednou neposlat třeba nic?
Ušetřeme těm nebohým lidem na Oscarech práci, když už to mají s těmi stávkujícími „levičáky“ těžké. Soutěž je čistě dobrovolná a její výsledek je navíc v tomto případě předem jasný. Ať už jsou Bratři sebelepší filmový počin, ani tóny instagramového filtru Los Angeles ho prostě na losangeleský shortlist nedostanou, i kdyby byly nešťastné oči Táni Dykové v každém druhém záběru.
