Snímek Úsvit měl premiéru v Karlových Varech. Obouvá se do témat, o kterých jsme si mysleli, že jsou za námi.
Byli jsme vlastně někdy moderní? Nový snímek Úsvit poměrně jasně deklamuje, že nikoliv. Film Matěje Chlupáčka s anglickým názvem We Have Never Been Modern je na české poměry nezvykle nekompromisní, mnohovrstevnatý a edukativní v tématech, která mainstreamová tvorba přehlíží. Možná pro něj ale bude složité najít obecenstvo.
Česká delegace uvedla snímek Úsvit v Hlavní soutěži MFF Karlovy Vary 2023.
Chlupáček na premiéře v Karlových Varech přiléhavě představil Úsvit jako „moderní dobovku“. Byť se totiž odehrává na konci třicátých let, paralel s dneškem je v něm bezpočet, a kdybychom zavřeli oči a zaposlouchali se do promluv postav, uvěřili bychom, že slyšíme soudobé charaktery.
Baťovská idylka v ohrožení
Dva roky před válkou se ředitel Alois Haupt (Miroslav König) se svou ženou Helenou (Eliška Křenková) stěhují ze Zlína do slovenského Svitu, aby zde vybudovali ráj pokroku a industrializace. Takový, který najdeme v baťovské metropoli. On má plné ruce práce s kariérou, ona převážně obchází okolí, snaží se – celkem bez úspěchu – seznámit s místními dělnicemi a především být v klidu před porodem.
Nedostudovaná lékařka Helena při svém prvním těhotenství potratila, proto se snaží mít vše pod kontrolou. Její úzkosti „začínají mít úzkost z ní“. Svůj zdravotní stav konzultuje s místním lékařem a zdá se, že tentokrát se jí podaří dohlédnout, aby vše probíhalo, jak má.
Kapitalistickou utopii ale naruší nečekaný nález. Dělníci objeví v hromadě písku mrtvolu miminka, které se narodilo s oběma pohlavními orgány. Horliví kapitalisté začínají spekulovat o sabotáži komunistických rozvracečů, kteří s továrnou udělají „to stejné, co bolševici s carem“, najímají soukromé detektivy a chtějí vše vyřešit před příjezdem Tomáše Bati. Helena ale ví, že se dítě již mrtvé narodilo, a také tuší, že „hermafroditismus“ může být dědičný. V továrně je pravděpodobně někdo, kdo potřebuje její pomoc.
Je muž a žena, cokoliv jiného není člověk
Detektivní premisa je ve filmu jen chytrá červená nit mezi několika velmi dobře promyšlenými linkami společenského dramatu. „Bůh stvořil muže a ženu, pokud je to něco jiného, není to člověk,“ popisuje předsudky otec Saši (Richard Langdon), kterého farář nechtěl ani pokřtít. A právě o binární vnímání se Úsvit otírá hned v několika rovinách.
Pod kritikou předsudků vůči intersex lidem se skrývá téma postavení ženy, která „na rozdíl od muže pracuje srdíčkem“, ve společnosti. Prostřihy budovatelských dokumentů se záběry na majestátní skály ilustrují rozpor přírody s industrialismem, interakce Heleny s dělnicemi ukazuje naivní představy bohatých o dělnické třídě. I návrat intersex pracovníka Saši do rodné vesnice poukazuje na předsudky ve městech a jistou rodinnou atmosféru vesnic.
Režisér Chlupáček si působení protisil evidentně uvědomuje a s hodinářskou přesností na ně v jednotlivých scénách upozorňuje rozestavěním postav ve scéně, barvami kostýmů a rekvizit (červená dělnická proti kapitalistické modré, „vzdělanější“ černá proti hnědé, …). Zároveň dává skrze stylizaci poměrně jasně najevo, že lidé nefungují v pólech, ale na spektru.
Stejně jako v běžném životě ani zde veskrze kladná postava Heleny nefunguje na principu univerzálního dobra nebo zla. Potýká se s mylnými představami o Sašovi, například když mu jako dospělému muži oznamuje, že „je žena, protože se narodil jako žena, a ona mu může pomoct se jí stát“. Helena dělá chyby, uvědomuje si je a přehodnocuje svoje rozhodnutí na základě předchozích zkušeností.
Je to krásné, ale pro koho vlastně?
Stylizace Úsvitu je nádherná a osobně už se nemůžu dočkat, až se na některé sekvence budu moci podívat znovu mimo karlovarský shon. Chlupáček dokazuje, že je schopný zkonstruovat precizní scény, které by mohl točit Wes Anderson, kdyby po propařené noci zapomněl na posedlost souměrností.
Ve světě úspěch, u nás trezor: Zakázané české filmy, které musíš vidět
22. června 2023 v 13:00
Nicméně tolik pečlivá propracovanost jednotlivých částí předbíhá soudržnost Úsvitu jako celku. Logika se sice nerozpadá, ale některé stylistické prvky jako vysvětlující animace „hermafroditismu“ přichází odnikud. Podobně nahodile působí i rozdělení filmu dle počtu dní do Helenina porodu, když její mateřství po chvíli ustupuje jiným tématům. A u částečně stylizovaných dialogů nelze s jistotou určit, zda jsou umělé záměrně, nebo někdo přeslechl šustění papíru.
I kvůli nim jsme na začátku zmínili, že pro Úsvit nebude jednoduché najít si jednoznačnou cílovou skupinu. Hojně opakované debaty o genderu jako sociální, nikoliv biologické podstatě sice působí, že by mohly odrážet únavné vysvětlování konzervativcům současnosti, na druhou stranu se jim ale nedostává tolik pozornosti, abychom je mohli označit za záměr, a Úsvit tak shazují do zbytečné doslovnosti.
Budeme někdy moderní?
Anglický název We Have Never Been Modern je důležitý. „Moderní dobovka“ Matěje Chlupáčka by totiž klidně mohla vzniknout i v soudobém prostředí. Přestože si stejně jako tehdy i nyní hrajeme na vyspělý svět, esencialismus je v nás jako v koze. Konstrukty o citlivosti žen, racionalitě mužů a dvou pohlavích nebo iluzorní přesvědčení, že můžeme do nekonečna zalévat přírodu pod vrstvy betonu, si pořád pěstujeme.
Dívat se na postavy z doby, kterou považujeme za překonanou a rozhodně „jsme se posunuli“, je nepříjemné. Úsvit a jeho stísněnost nám totiž připomínají nejen fakt, že jsme moderní nebyli, ale ani nejsme. A možná nikdy nebudeme. To je sakra hořká pilulka.
Na závěr si dovolím už jen jízlivou poznámku ve stylu Filipa Titlbacha. Jednu z hlavních rolí hraje v Úsvitu Richard Langdon, česko-slovenský transgender herec. Až se příště budeme vymlouvat, že nejde obsadit queer nebo nebílé lidi, a místo nich budeme točit pořád stejné osobnosti, vzpomeňme si na to.
Režie: Matěj Chlupáček
Scénář: Miro Šifra
Hrají: Eliška Křenková, Miloslav König, Richard Langdon, Milan Ondrík, Marián Mitaš, Luboš Veselý, Martha Issová, Ladislav Hampl, Ján Jackuliak
