Přepnout do nočního režimu
Přepnout do denního režimu
Pátek 2. 12. 2022 svátek má Blanka

hledej na refresheru

Chceš dostávat notifikace i na tomto zařízení?
Máme pro tebe nový zpravodajský portál!prohlédnout
Refresher - Rozhovory

Kateř Tureček: Nebinarita mi odpověděla na mnoho otázek. Můj vztah k filmu se změnil

Rozhovor s Kateř Tureček o novém filmu Lidi.

Radim Šlechta
16. 11. 2022 6:00 Čas čtení: 11:59
Sdílet
Uložit Uložené
Sdílet Sdílet článek
Refresher - Rozhovory
0
Radim Šlechta
16. 11. 2022 6:00
Čas čtení: 11:59

Kateř Tureček: Nebinarita mi odpověděla na mnoho otázek. Můj vztah k filmu se změnil

Rozhovor s Kateř Tureček o novém filmu Lidi.

Radim Šlechta
16. listopad 2022, 6:00
Čas čtení: 11:59
Sdílet
Uložit Uložené
Sdílet Sdílet článek
Odebírat newsletter REFRESHERu
10 nejlepších článků Refresheru, jednou za týden. Pokud tě emaily přestanou bavit, tak je kdykoli zrušíš. Zadáním emailu souhlasíš s podmínkami portálu.

Láska, radost a euforie. Právě těmito emocemi tě provede nový dokument Lidi od Kateř Tureček, který přibližuje genderovou identitu tak jako doposud žádný český film. Oprošťuje se od utrpení a společnost kritizuje s nadsázkou v podobě vtipně ztvárněné prezidentky Mili Zemanů. Emancipace ale není klíčová pouze uvnitř filmu, Kateř se o ni pokusilx i v rámci samotného natáčení. Nejen o tom, jak se podařilo změnit přístup k filmařině jako elitářské disciplíně a vytvořit komunitní film, jsme si popovídali v prostředí jedné z vinohradských kaváren.

 

Kateř je nebinární a v mluvené řeči střídá rody. V psaném projevu proto používáme namísto svazujících českých koncovek neutrální x.


Kdo by se měl na Lidi podívat?

Já myslím, že umění je pro kohokoliv.


A pro koho se tedy v první řadě natáčeli?

Myslím, že se jedná o emancipující dílo a důležitý film pro trans* lidi. Já jsem v posledním období prošlx velkým mentálním obratem, za který mohl částečně covid, ale také můj nebinární coming out a DBT terapie (dialektická behaviorální terapie – pozn. red.), která mi úplně změnila život. Díky tomu všemu jsem ke svému umění začalx mít úplně jiný vztah a emancipační dílo jsem do jisté míry potřebovalx vytvořit.


Ve výsledku ale fakt můžeš Lidi ukázat komukoliv a zjistíš, že se mu budou líbit, protože k němu promlouvají skrz lásku a je to prostě hezký umčo.

 

Zdroj: REFRESHER/Dávid Marcin

 
Když říkáš, že se jedná o emancipační film, co si pod tím můžu představit?

Jednak je to první český film o trans* lidech natočený trans* člověkem a jednak se na život nedívá z medicínského hlediska. Neřešíme v něm, jak jsou trans* lidé nešťastní nebo jak trpí ve společnosti, ani nerozebírám hormonální stránku, v čemž mi pomohla vlastní zkušenost. Zjistilx jsem, že trans* identita je spektrum a že nezažíváš jenom dysforii, ale hlavně euforii. Prožíváš lásku a cítíš se v životě skvěle.


Také pro mě byl důležitý i průběh natáčení, takže jsem si ještě před jeho začátkem napsalx manifest, že chci stoprocentní kvóty a chci film emancipovat i v kontextu lidí, kteří se na něm podílí.

V případě Lidí jsem dospělx do souladu se svou osobností a přestalx mít strach být vidět. Do té doby jsem využívalx kameru jako zbraň a namířit ji na sebe nebo na mámu pro mě bylo těžko představitelné.


Konvenční a čistý film je totiž velmi elitní záležitostí. Na jeho natočení potřebuješ hodně peněz a musíš pracovat s tím, kdo může na setu být a kdo ne. Přitom například ženy a trans* lidi si často nemohou dovolit na díle pracovat tolik jako cis muži. Právě proto je důležité vnímat filmy komplexně a posouvat normu, jak se má vnímat a jak má vznikat.

 

Jak to tedy vypadalo na setu?

Snažilx jsem se vytvořit bezpečný prostor pro marginalizované skupiny a prostředí, které jde proti zavedenému hierarchizovanému filmu. Věřím, že můžeme natočit snímek, kde si budou všichni rovni, a zároveň dělat práci, ve které jsou kompetentní. 


Proto jsem zjišťovalx, jak zařídit, aby nikdo z natáčení nemuselx odcházet s vyčerpáním, a chtělx jsem vytvořit systémovou praxi. Vypadá tak, že si na začátku každého dne všichni uvědomíme, jak se máme, a řekneme si, co budeme dělat. A na jeho konci si dáme zpětnou vazbu, ať nechodíme z práce v úzkosti.


Ve feedbackovém kolečku si každý na setu řeklx jednu věc, která se mu líbila, a jednu, která se mu nelíbila, aby odcházelx s čistou hlavou. Najednou jsem pozorovalx, jak se lidem mění vztah k filmu. A dohromady to zabralo hodinku, takže žádné zdržování.


Říkalx jsi, že sis prošlx velkou změnou ve vztahu k umění. Je její součástí i to, že jsi ve filmu Lidi namířilx kameru na sebe místo toho, abys sledovalx jiné?Já dřív filmy točilx s přesvědčením, že mi lidi budou tleskat a dostanu se do historických knížek. A během všeho, co jsem v posledním období prožilx, jsem najednou nedokázalx najít, proč se filmařině věnuju, a nemohlx jsem pokračovat. Ukončilx jsem práci na celovečerním filmu a nevědělx, co bude dál. Pak jsem se ale jednou probudilx a řeklx si: „Tak pojďme dělat umění, protože ho mám prostě rádx!“

 

Zdroj: REFRESHER/Dávid Marcin


Ve výsledku jsou ale všechny moje snímky vyprávěné mou perspektivou, protože točím silně autorské věci. V případě Lidí jsem dospělx do souladu se svou osobností a přestalx mít strach být vidět. Do té doby jsem využívalx kameru jako zbraň a namířit ji na sebe nebo na mámu pro mě bylo těžko představitelné. Tady jsem ale vědělx, že to bude v pohodě a že nikomu neublížím.


Byl v tomto ohledu důležitý i tvůj nebinární coming out?

Nebinarita mi odpověděla na mnoho otázek, které jsem mělx, ale i na ty, které jsem si vůbec neuvědomovalx. Zpětně mi bliklo, kolikrát jsem třeba nosilx šaty jen proto, abych potěšilx ostatní lidi. Což je jasné, protože přece chceš dělat lidem radost. Ale odpověděla mi i na řadu dalších věcí.

Vidíš, teď se o tom spolu bavíme a je na tobě vidět, že jsi šťastný. A to je přesně to, co mají Lidi dělat.


Pamatuju, jak jsem nastoupilx na filmové a divadelní vědy do Olomouce. Moje nejlepší kamarádka Nela vycítila, že nemám sebevědomí, a chtěla mi pomoci. Snažila se o to třeba tím, že mi dala make-up a upnutý šaty, což mi ale ve finále nepomohlo vůbec. Zpětně jsme to s Nelou reflektovalx a zjistilx, že to tehdy nemohla vědět ani ona, ale ani já. Nikoho totiž nenapadne podpořit tvoji maskulinitu, protože se v ní cítíš dobře.


A my bychom mělx podporovat lidi, aby se cítili dobře. I kdybychom to mělx vztáhnout na kapitalismus, protože když se lidé budou cítit dobře, budou podávat i lepší výkony. (smích)


A co tedy pomohlo k namíření kamery na sebe? Byla to třeba i práce na filmu Proč se cítím jako kluk? Dodala ti práce na něm odvahu?

U Proč se cítím jako kluk? nastal zlom, ale trochu jiný, než říkáš. U natáčení totiž už všichni vědělx, že jsem trans*, jen já jsem to nevědělx. Mimochodem, k tomu filmu jsem teď mega kriticx. Stejně jako v řadě dokumentů se totiž na život trans* člověka kouká skrz všechny problémy a daleko víc zachycuje dysforii než euforii.


V Lidech jsem chtělx nechat svou identitu do svého umění promluvit. Chtělx jsem tam barvičky, 3D a podobně, protože genderová identita ti dává mnoho zajímavých úhlů pohledu. I proto řešíme, že by ve filmovém prostředí mělo být víc žen. Přináší totiž nové podněty. Umění je spektrum a nemělo by odrážet jen pohledy skupiny několika mužů. 


Když pominu tvoji roli, mamka snášela kameru v pohodě?

Moje máma vždycky chtěla, abych ji natáčelx, až bude krásná, vždyť to ve filmu sama říká. A je nejkrásnější na světě, i když smaží řízky! Vidíš, teď se o tom spolu bavíme a je na tobě vidět, že jsi šťastný. A to je přesně to, co mají Lidi dělat.


Jsem, přiznávám. Když jsem se na Lidi koukal, hned několikrát jsem se široce a upřímně usmál.

A to je ta autenticita, umění a láska!

 

Zdroj: REFRESHER/Dávid Marcin


Lidi jsou odlehčení od faktů a daleko „intuitivnější“ než řada jiných dokumentů. Načrtli jsme, že to byl záměr. Cítíš se v této „emotivnější“ poloze lépe než v zahlcení fakty?

Já jsem velmi konceptuální a za každou scénou stojí plno složek rešerší, protože se díky nim cítím bezpečně a až po nich si mohu dovolit nechat promluvit realitu. Toho si můžeš všimnout třeba v závěrečné scéně, kde jsme v dobových kostýmech z 18. století.


Dlouho jsem přemýšlelx, jak tam tohle období dostat, protože se jedná o dobu, kdy se ideály mužství a ženství nejvíc vyhrotily. Navazuje na osvícenství a výzkumy těl, podle nichž se lidé škatulkovali a škatulkují. Tohle víš a pak se ti stane, že jdeš na zámek Milotice a náhodou si to období můžeš prožít na vlastní kůži v dobových kostýmech.

 

Jezdíme po školách a vidíme, že děti tohle už mají většinou úplně v pí*i. Prostě přijdou, řeknou: „Jsem trans*, jsem tady!“ Protože vědí, že za třicet let to tady možná všechno shoří a není na co čekat.

 

Když jsi zmiňovalx zobrazení euforie místo dysforie, nepotřebujeme stále dysforické filmy, které popíší chyby společnosti?

Samozřejmě, ale euforie v podobných filmech občas prostě chybí. Systém je potřeba do nich dostávat, protože i výzkumy, které mám k dispozici, ukazují, že trans* lidi nejvíc trápí pečující osoby čili doktorky a doktoři. Jsme v absurdní situaci, protože ti, kteří by nás měli nejvíc podporovat, jsou vlastně proti nám.


Kvalitní péče je soustředěna jenom do tří měst – Olomouce, Prahy a Plzně. Třeba v Brně jsou dvě sexuoložky a jedna z nich stále nechává i dospívající lidi projít testem vzrušivosti. Dá jim elektrody na penis nebo do pochvy a pouští jim brutální porno, aby viděla, jestli se jim líbí genitálie, které by „chtěli mít“. Bez ohledu na to, že je možná nikdy mít nebudou. Taková praxe je mimochodem zakázaná v mnoha zemích a tady se pořád děje.

 

Zdroj: REFRESHER/Dávid Marcin


Takže třeba já jako nebinární člověk mohu jít na tři sexuologie, z nichž nejlepší, Petra Vrzáčková, má na dva roky plno. I kvůli tomu se ukazuje, že se o sebevraždu pokusí každý třetí trans* člověk, a myslí na ni dokonce dvakrát tolik lidí. Máme čtyřikrát horší možnost najít si práci a s bydlením je to taky těžké. A do toho všeho tě osahává nějaký sexuolog, který ti říká, že nejsi tím, kým se cítíš být a kým jsi.


Jak jsme na tom jako společnost, když tuto péči na chvíli pomineme a přesuneme se „do ulic“?

Tady mohu také vyjít z průzkumu, který ukázal, že trans* lidi jako normální lidi vnímá méně než 20 % obyvatel. V tom nám úplně nepomáhá stát, který nás chce stále kastrovat a vlastně nabíjí všem, kteří si o nás myslí, že jsme úchylové a neměli bychom se rozmnožovat a máme nějakou brutální nemoc. Bez ohledu na to, že WHO říká, že nemocní nejsme. Takže jsme v hrozně debilní situaci. 


Na druhou stranu ale jezdíme po školách a vidíme, že děti tohle už mají většinou úplně v pí*i. Prostě přijdou, řeknou: „Jsem trans*, jsem tady!“ Protože vědí, že za třicet let to tady možná všechno shoří a není na co čekat. Některé děti jsou mentálně hrozně vyspělé.

 

Pocházíš z Kyjova. Jaké to tam bylo vyrůstat?

Já úplně nechci používat slovo patriot, takže ho nepoužiju, ale jestli je někdo z Kyjova, tak to su já! Nastal moment, kdy jsem si řeklx: „Kámo, já jsem nejvíc kyjovský člověk ever a to, že jsem queer, to, že jsem intelektuál nebo umělkyňa, je úplně jedno!“


A vyrůstat tam bylo hrozně náročné, což jsem si vůbec neuvědomovalx. Vůbec jsem nevědělx, že tam taky patřím. A to je také náročné zjištění, protože teď se třeba pořádal filmový festival Kyjograf, kde mi v den vydání programu sundalx můj film, přestože ho předtím nasadilx. Ke stažení došlo prý kvůli tomu, že dramaturg nesouhlasí s jeho formálním ztvárněním. Ty si říkáš: „Kámo, vždyť je to nejvíc kyjovský film! Je tam mozaika, folklór, výstřednost i brutální sounáležitost.“


Co je nejvíc kyjovský člověk ever?

To je docela srandovní, protože v Kyjově máme neformální uměleckou skupinu, ve které je třeba Bára Lungová, Marie Čmelíková a jsme spojení i třeba s Miroslavem Tichým, významným fotografem. Propojuje nás taková totálně expresivní estetika a za to podle mě může Kyjov. Způsobuje ji asi i vymezení místního folklóru, rituálnosti, barvy nebo i to, jak celé místo působí navenek a jaké ve skutečnosti je.

Vrchol folklóru je kapitalizace celé věci. To vidíš třeba v momentě, když Dominik Feri získá bodíčky, že jde na hody ve folklórních hadřících, a kdo ví, jaké skutkové podstaty tam dělal.


Takže teď jsem s Kyjovem vážně hodně spjatx. Během vyrůstání mi pomohl i internet, díky němuž vznikl i film Proč se cítím jako kluk? Začalx jsem totiž vyhledávat lidi na internetu. Teď jsem rádx, že součástí organizace Trans*parent je QTY (Queer trans* youth), kde se on-line i v reálném životě setkává přes sedm set dospívajících queer a trans* lidí. Sedm set dospívajících může být díky tomu v kontaktu s někým, kdo prožívá podobné problémy. Tohle mě dojímá i proto, že já v Kyjově nikoho nemělx. 


To je do jisté míry také euforický pocit, dospět k sounáležitosti se svým rodištěm, ne?

Ono ti nic jiného nezbývá. Hodně lidí svůj původ zavrhuje a i já jsem to dělalx a jsem k tomu stále hodně kriticx. Ani nemůžu nebýt, když nás společnost chce kastrovat. Nejsem už ta generace, která se podřídí a řekne si, že je všechno vlastně ok. 


Folklór je jedním ze silných motivů filmu. Jaký k němu máš teď vztah?

Pro mě je i oslava jízdy králů, kterou ve filmu ukazuji, určité smíření s Kyjovem a s folklórem. Je ale těžké zaujmout k folklóru nějaký jednoznačný postoj. Co teď máme za tradici a tradiční folklór, už totiž není pravda. Momentálně je hodně komodifikovaný a stavěný tak, aby se na nás lidé chodili dívat, místo toho, abychom jej sami prožívali.


Folklór je mimochodem i velmi dobrý populistický nástroj. Největší ránu mu dalo 19. století, kdy jej začali zneužívat moravští nacionalisté. Folklór je pohanská záležitost, kluk si na den oblékne ženské šaty, aby se mohl stát mužem, co je víc pohanského? Ale ti nacionalisté dumali a vymysleli, že kluk v šatech je určitě Matyáš Korvín, který utíká před Jiřím z Poděbrad. A to je bullshit. Celá myšlenka, že se muž oblékne do ženských šatů jen proto, že jde někoho znásilnit, zabít nebo před někým utíká, je divná a z podstaty vlastně transfobní. 

 

Zdroj: REFRESHER/Dávid Marcin


Další brutální ránu dostal folklór v padesátkách. Každé tohle období se totálně promítá do toho, jak o něm lidé přemýšlí. Viděl jsi Televarieté plné lidí ve folklórních hadrech. Podobnou tradici mají třeba i ve Švýcarsku, kde se z kluků stávají muži potom, co okolo sebe tančí v ženských šatech. Vrchol folklóru je kapitalizace celé věci. To vidíš třeba v momentě, když Dominik Feri získá bodíčky, že jde na hody ve folklórních hadřících, a kdo ví, jaké skutkové podstaty tam dělal. Navíc tradice není dostupná všem, protože je brutálně drahá. Stojí stovky tisíc, když chceš pořádat hody.


K tradici a folklóru jsi poměrně kritickx. Teď, když se bavíme, ale i třeba ve snímku Tradice. Lidech ji ale nekritizuješ. Proč?

Já jsem bydlelx v Sobůlkách, kde je celý rok spojený s hody. Jako malá děcka jsme všichni naběhlx do hasičárny a vyrábělx ozdoby. Zároveň je na oslavách všudypřítomný alkohol, když si oblečeš kroj, vlastně můžeš být na sračky a je to všem jedno. Je to moment zapomnění. Zapomene se, že se musí platit hypotéka, na existenční problémy a prostě se leje. V Tradici jsem šlx do takové kritické polohy a tady se věnuju spíš rituálnosti. 


Třeba i proto, že mamka krále Marka (jednoho z aktérů filmu Lidi, pozn. red.), kterého jsme všichni milovali, protože je naprosto milující, mi řekla, že když všichni byli pryč, tak jí chasa předala syna jako muže. A byli úplně sami. Jenom ona, chasa a její syn. Mrazí mě z toho, že jí přivezli dospělého, byť dvanáctiletého kluka, a to je podle mě krása folklóru.


Ve scénách u „kmenového ohně“ v Lidech boříte poměrně dost stereotypů. Říkáte, že nebinární člověk nedluží nikomu androgynní vzezření a podobně. Tyto prostřihy působí hodně otevřeně a upřímně. Jak se ti povedlo všechny přítomné takto hezky otevřít?

Natáčení těchto scén bylo opravdu silné. Točilx jsme v Divoké Šárce, což je úžasné místo, a zázemí nám poskytla skupina skvělých skautů. Stejně tak tým, který scény připravoval, byl naprosto zlatý. Přijelx za námi lidi z Olomouce, kteří pořádají řadu festivalů a kladou důraz na vzájemnou mezilidskou pomoc.


Já jsem chtělx poskytnout lidem možnost se emancipovat. Každý tam měl svou kameru a všichni jsme si bylx rovní, takže jsme se mohlx odhalit. Vzniklo tak skvělé otevřené diskuzní fórum.


A proč pravěká symbolika?

Narážím s ní na to, že kolonizace vlastně vymýtila všechny gendery kromě mužského a ženského, což je hrozně smutné. Staré civilizace totiž pravděpodobně nevěděly, že existuje muž a žena, nejspíš si ani nedokázaly spojit devět měsíců mezi sexem a narozením dítěte.

Nejlepší je prostě poslouchat trans* lidi. Klidně za nimi přijít, zeptat se, jaká používají zájmena, a zajímat se – ne nějak agresivně, prostě třeba jen pozorovat. Vždyť tohle přesně chceme. Nepotřebujeme další odbornou sexuologickou knihu.


Faktem je, že se nalezlo mnoho lidí, kteří byli z hlediska DNA takzvaně opačného pohlaví, než kterým byli socializovaní. Setkalx jsem se s archeoložkou, která téma genderu řeší. Začalx jsme spolu řešit řešit trans* identitu, kterou odmítla s tím, že nevíme, jestli ten člověk nebyl jenom opilec nebo blázen. To je stejná transfobní rétorika, kterou lidé používají v návaznosti na téma trans* osob teď! Vezmi si, jak teď stačilo strašně málo a nebinární Juraj z Bratislavy ztratilx svou identitu, protože o něm média psala jako o muži, bez ohledu na to, že se jednalo o nebinárního člověka. Z historického hlediska je to úplně stejné.


Za pět tisíc let možná výzkumné týmy otevřou hroby Romů a Romek a budou si myslet, že se jednalo o opravdu bohatou část společnosti, i když my teď víme, že se jedná jen o kulturu jejich pohřbívání.


V jeden moment s maminkou řešíte, že je málo zdrojů, které by pomáhaly lidem se v oblasti genderu vzdělávat. Dokážeš nasměrovat i třeba naše čtenáře?

Základ je určitě naše organizace Trans*parent, kde nás můžeš sledovat na sockách, ale informace vznikají i třeba na TikToku, kde přispívají trans* lidé, pak organizace Queer space network, lokální organizace v Ostravě, Ústí, Zlínu nebo Plus kolektiv. A slyšelx jsem, že se teď připravuje překlad knihy Beyond The Gender. Ale myslím, že nejlepší je prostě poslouchat trans* lidi. Klidně za nimi přijít, zeptat se, jaká používají zájmena, a zajímat se – ne nějak agresivně, prostě jen třeba pozorovat. Vždyť tohle přesně chceme. Nepotřebujeme další odbornou sexuologickou knihu.


Co bude s filmem Lidi dál? 

Bude s tím ještě hodně práce. Řešíme tři možné cesty. Chceme dělat separátní projekce spojené s party, aby zúčastnění mohlx zažít celý den s trans* lidmi. Mělx jsme také inspirační fórum a chceme vozit takový balíček s sebou, kdy spojíme projekci filmu s besedou a s nějakou uvolněnou částí, aby jsi mohlx být delší dobu v queer prostoru, protože ho chceme víc přiblížit. Já se takhle chci soustředit na energii lásky a euforie, protože jenom s ní můžeme bojovat proti dysforii. Z lásky jde totiž daleko víc energie.

Upozornit na chybu. Pokud spatruješ v článku nedostatek nebo máš připomínky, dej nám vědět.
Náhledový obrázek: REFRESHER/Dávid Marcin
NAHORU
Sdílet
Uložit Uložené
Sdílet Sdílet článek
Dostávej nejlepší obsah mailem
Nestíháš všechno sledovat? Pošleme ti do schránky nejčtenější a nejlepší obsah.
Žádný spam. Kdykoli se můžeš z odběru odhlásit.
Posílat e-mail
Nejčtenější články
Nyní
24 hod
7 dní
30 dní
Více z tématu refresher
více článků
Sponzorované články
více článků
Další news
před 57 minutami
před hodinou
více news
Mohlo by tě zajímat
Přejít na úvodní stránku
Domů
Sdílet
Diskuse
Hledat
Více
Zapni upozornění a už ti nic neunikne!

Chceš vědět, co se děje, a mít přehled? Dostávej upozornění o nejžhavějších zprávách na Refresheru.

(Příklady: Hořel Notre Dame, Zemřel Mac Miller, Trailer na Avengers)
(Příklady: Sagan skončil první, Nový zákon s vlivem na moderní lidi, Dnes nás čeká zatmění slunce)
Pokud chceš, abychom ti poslali téměř všechny novinky, vyber tuto možnost.