Kafkovsky pojatý životopisný snímek o velikánovi 20. století dorazil do českých kin v momentě, kdy zároveň bojuje o ceny na zahraničních festivalech a čerstvě se těší i oscarové nominaci za Polsko. Proč byste na něj měli vyrazit vy?
Agnieszka Holland patří mezi naprosté titány evropské kinematografie, a přestože se jedná o rodačku z Polska, Česko má zatraceně velké štěstí, že režisérka tvoří tolik svých projektů právě u nás, s českými herci a herečkami a o tématech, která jsou nám velmi blízká. Platilo to o dechberoucím Hořícím keři, platilo to o strhujícím Šarlatánovi a platí to i tentokrát o zcela chaotickém Franzovi.
Nový životopisný snímek o českém židovském německy píšícím spisovateli Franzi Kafkovi, jenž se řadí mezi nejvlivnější osobnosti 20. století a vůbec autory, kteří dodnes fascinují celý svět, se ale podobně jako Kafkova díla vyznačuje dosti specifickou formou. Místo konvenčního stylu vyprávění se tvůrci, v čele s Holland a scenáristou Markem Epsteinem, rozhodli diváky uvrhnout do spirály kafkovských metafor, mezi kterými se někde skrývá i trochu z jeho života. Pokud však nepatříte mezi experty nebo nemáte jeho díla načtena, bude pro vás poměrně složité tuto abstraktní skládačku dát dohromady.
Trochu od všeho
Od filmu o Kafkovi byste asi čekali, že bude do nějaké míry adaptovat jeho roztodivné romány, a skutečně tu dostáváme ochutnávku z řady jeho děl. Tou nejočividnější a zároveň nejintenzivnější je ztvárnění povídky V kárném táboře, kde vojenský důstojník s tváří Jana Budaře mučí jistého sluhu za jeho absurdní prohřešek pomocí komplikovaného stroje. Paralelně s tímto příběhem Kafka s dokonale padnoucí tváří Idana Weisse předčítá na akademické půdě, kde trýznivý popis jednotlivých scén zároveň baví i pobuřuje. Zrovna toto je však příklad té nejjednodušší sekvence filmu.
Jindy už to bohužel tak přehledné není, například když se poprvé ve filmu objeví Ivan Trojan v roli Kafkova výstředního strýce. On i několik dalších postav ve filmu totiž občas otočí hlavu na kameru a začnou o Kafkovi vyprávět, jako by právě točili mockument ve stylu Parks and Recreation. Akorát míň vtipný. V případě Kafkovy sestry Ottilie (Katharina Stark) tyto scény fungují postupem času docela dobře, protože skrze její slova máme alespoň trochu jasno v tom, co se mladičkému a přesto tak výraznému muži, jenž se často propadá do svých vlastních myšlenek (a někdy nás film bere i s ním), honí právě hlavou. U postavy Mileny Jesenské (Jenovéfa Boková) to ale naopak nefunguje vůbec, protože se tam mihne pouze krátce a její zpověď do kamery působí spíše křečovitě než jako něco autentického.
Kromě toho dostáváme i Kafku ze současnosti. Ve filmu jsou pasáže s Emmou Smetana coby průvodkyní galerií zobrazující Kafkův život ve formě různých uměleckých děl, kdy lidé nakukují skrze škvíry v prostoru a čase do jeho dětství, dospívání i dospělosti. Jinde pak sledujeme turistického průvodce, který vede skupinku lidí do podniku Kafka burger na Kafkův oblíbený...burger s hranolkami.
Dozajista odvážné volby dále podtrhují záměrný meta rámec filmu, kterému k definitivnímu zboření čtvrté zdi chybí už jen to, aby na diváky začal promlouvat samotný Franz. Zůstane jen u jednoho či dvou všeříkajících pohledů.
Daddy Issues k záchraně
Pokud bychom přece jen hledali nějaké emocionální jádro filmu, nejsou jím ani tolik Kafkovy vztahy, dokonce ani temné předzvěsti blížícího se holocaustu. Je jím vztah s Franzovým otcem Hermannem (Peter Kurth). Právě rozdrobené znázornění jejich vzájemné dynamiky, jak se mu toužil Franz zavděčit, a jak ho otec i přes to, že mu to neuměl moc dobře dávat najevo, svým vlastním způsobem miloval a zachraňoval (například před vojnou), lze vnímat jako takovou kotvu, díky níž se divák či divačka nikdy zcela neztratí. A nutno dodat, že jak výše zmíněný Weiss, tak Kurth, podali v tomto ohledu senzační výkony.
Horší už to je s těmi zbylými aspekty Kafkova života. Ačkoliv se sám neřadím mezi odborníky, nemohl jsem si nevšimnout, že režisérčino proklamované zvolání, že je snímek „pátráním po Kafkovi“, opravdu vystihuje realitu, kdy scénář mnohdy netuší, co chce vlastně vyprávět a proč. Významné části spisovatelova života ve snímku zcela chybí nebo jim není věnováno tolik prostoru. O Kafkovi je například známo, že miloval Prahu, ve filmu to dokonce i řekne, jen už se nikdy nedozvíme proč. Stejně tak jeho právnická kariéra zůstává do velké míry neprobádaná, protože s ním v této roli strávíme všehovšudy pár minut. Asi nejvíc mě ale zamrzelo, že v ani jednom bodě snímku nebylo vysvětleno, čím vlastně Kafka vynikal coby spisovatel. Jistě, neuchopitelnost Kafkových děl stejně jako neuchopitelnost jeho života je celá pointa. Z filmu jsem si ale odnesl spíše to, že se o psaní snažil, nikoli že v tom vynikal, ani jak ho to pohlcovalo.
Jinak to nešlo
Na druhou stranu je třeba říct, že den po zhlédnutí filmu jsem stále plný vjemů a pocitů, které mi Franz v kině předával. Jistě, místy ta dvouhodinová nelineární životopisná sonda mixující žánry i formáty působila dojmem, že trvá třeba pět hodin. Jindy jsem byl ale zcela soustředěný na dění na plátně, jako by mě daná scéna uhranula a já nemohl odtrhnout oči, protože jsem byl zvědavý, jaký asi nese význam.
V takovém případě se vlastně tvůrčímu týmu povedlo přesně to, co si dal za cíl. Natočit film, který neposkytne jednu odpověď na to, kdo byl Franz Kafka, ale multižánrový kaleidoskop, jehož interpretaci nechá na vás, divácích a divačkách. A můžeme se bavit o tom, jestli vám k tomu představil dostatek informací, nebo ne, já bych se dokonce přikláněl k té druhé možnosti. Jedno je ale jisté. Kdyby to nebylo tolik o něm, Kafka by tenhle přístup miloval. A to je pro Holland a její tým asi tím nejlepším možným výsledkem.
Snímek právě hraje v českých kinech.
