Chci, aby moje hudba vyvolala v lidech pocit porozumění a pochopení, tvrdí dxnielx. Další alternativní umělkyně, která se pohybuje na hranici několika žánrů včetně rapu, a zároveň další hostka Fresh rapu.
O hudbě hovoří jako o léku. A není jediná. Každý z nás napočítá x interpretů, kteří tvrdí, že jim hudba pomáhá vyrovnávat se s nastalou situací. Jenže dxnielx má ke svému melancholickému přednesu navíc přidanou hodnotu v podobě síly slova. Nemlží, je tvrdá a nastavuje zrcadlo společnosti tak reálně, jak je to jenom možné, což z ní automaticky dělá zajímavou interpretku.
I když není úplně rapperka, zařadili bychom ji mezi zajímavé hlasy úzké české rapové bubliny žen. Pochopíš, když si poslechneš její diskografii. Třiadvacetiletá rodačka z východu Čech je však i fotografkou, grafičkou a starala se i o merch pro další umělce. Tudíž někdo, s kým si rádi popovídáme.
Rap však není pouze o slovech, nýbrž i o melodiích. Proto ti také jednou za čtvrt roku přinášíme story tuzemských producentů v rámci seriálu FRESH BEATS.
„Když jsem psala a nahrávala své první věci, tak jsem moc do detailu nepromýšlela, pod jakým jménem bych měla vystupovat, aby to bylo nějak super dobře zapamatovatelné nebo to znělo cool,“ uvádí, proč se rozhodla prakticky vystupovat pod svým jménem, a ne pod pseudonymem. „Taky mám své jméno hodně ráda a asi jsem ani neměla potřebu si vymýšlet jiné,“ říká.
Malá x nahrazující samohlásku jsou poté jen odlišujícím prvkem, který nám dává vzpomenout na dobu rozkvětu YZO EMPIRE. Ono SEO je vcelku nekompromisní. Byla by navíc škoda, kdyby rapperka zapadla v hlubinách Googlu, jelikož hudba, jak je ostatně slyšet, je s ní spojena prakticky od začátku. „K hudbě mě to táhne od dob, co si pamatuji,“ vysvětluje. „Chodila jsem do dvou pěveckých sborů, hrála na kytaru, chodila na hudební nauku...,“ vyjmenovává nášup vlastních zkušeností.
Velmi záhy ale začala řešit zásadní problém, se kterým se dokáže ztotožnit spousta začínajících hudebníků. „Upřímně mě moc nebavilo to, co jsme zpívali nebo hráli, takže jsem po čase skončila a spíš to měla jako koníček ve svém volném čase,“ doplňuje. Touha po vlastní tvorbě u ní neklesala, ale neměla ráda svůj hlas. Proto by ji prý nenapadlo, že by vůbec kdy mohla něco vydat.
„Během střední jsem si pro sebe nahrávala covery tracků svých oblíbených zahraničních umělců a na jejím konci jsem začala psát své první texty. Od té doby je hudba mým útěkem od reality, deníkem a místem, kde se můžu vypsat ze všeho, co zažiju, co mě trápí nebo mi dělá radost,“ završuje svou zdařilou transformaci.
Rap a melancholie
Vlastní tvorba je jedna věc a rap zase druhá. „Asi bych se nejradši nezařazovala nikam. Mám ráda svobodu v tvorbě, dělat to, co mě zrovna baví, experimentovat a zkoušet, v čem se zrovna cítím dobře, bez nutnosti se omezovat do určitého žánru,“ odpovídá na klasickou „škatulkovací“ otázku. Rap na ni ale působil odmala.
„Myslím, že jako všechny ostatní žánry to člověk vnímá už od dětství. Ať už jde o velká zahraniční jména, nebo česko-slovenské umělce, tak jsem něco málo z jejich tvorby znala, ale nikdy jsem nebyla výhradně rapový fanoušek,“ tvrdí. „O rap jsem se nějak více do hloubky začala zajímat asi až v době, kdy jsem sama dělala hudbu a stýkala se s dalšími interprety, respektive rappery,“ objasňuje.
Jak její hudba vlastně zní, dokáže krásně popsat jediné slovo – melancholie. „Má tvorba je od počátku hodně melancholická,“ potvrzuje Daniela, která ale argumentuje tak, že i její hudba se vyvíjí. „V poslední době jsem se začala cítit dobře i v energičtějších podkladech a snažím se obojí kombinovat. Nejblíž mám ale stejně asi k trackům, kde je zapojená kytara a má to takový alternative rock/post-punk nádech,“ uvádí.
A je to dobře. Melancholický celek se nám jevil, zejména z melodie jejího hlasu, jako velmi monotónní. Umělkyně si to uvědomuje, úmysl to však nebyl. „Je pravda, že jsem to doposud tolik nehrotila, až v poslední době se na to snažím víc zaměřovat,“ mluví o své sonické „zbrani“.
„Píšu a nahrávám tracky dost neplánovaně, spíš na základě emocí, a v tu chvíli se moc neohlížím na nějakou techniku, což by asi někdo mohl pokládat za to, že je to špatně. Hudbu ale dělám víceméně hlavně pro sebe a v tu chvíli se mi to líbí, tak to zpětně už nepřekopávám,“ vysvětluje nám. Daniela je jednoduše one take Joe.
Když je potřeba upustit ventil, každý z nás potřebuje dělat něco jiného. Daniela píše. Mluvíme-li totiž o emocích v hudbě, mluvíme o základním kamenu její muziky. „Když mám plnou hlavu, něco mě štve, bolí, z něčeho mám radost nebo se kolem mě něco děje, tak o tom píšu. Jsou to úlomky mého pohledu na svět, dětství, dospívání, toho, co zažívám a co vnímám kolem sebe,“ popisuje důležitost tvorby.
Inspiraci má tak danou. Zpěvačka si každopádně neuvědomuje, jestli existuje něco konkrétního, co ji dostane do psací nálady. „Hlavně mě fascinuje, co to se mnou udělá, když projekt dokončím,“ svěřuje se. „I u melancholických věcí, které píšu, když se necítím dobře, mám ve výsledku radost a dobrou náladu z dokončeného tracku a baví mě vidět, jak dokáže pomoct, když se člověk něčemu věnuje,“ říká.
„Sama jsem nejvíce vnímala a poslouchala hudbu ostatních, když mi bylo nejhůř a cítila jsem se nepochopená, a právě v tvorbě dalších lidí jsem našla porozumění a pocit, že mě někdo chápe. Ráda bych, aby moje tvorba vzbuzovala v lidech ten stejný pocit,“ mluví o významu své tvorby.
