Katharina Dalisda je novopečenou šampionkou Oktagonu, kde získala titul jako historicky první Němka. Tím ale její cesta nekončí, právě naopak. Vyhlíží už totiž další výzvy a co nejrychleji se chce vrátit zpátky do akce.
V Oktagonu je stále neporažená. Titul získala na turnaji Oktagon 46 ve Frankfurtu, kde svou soupeřku uškrtila gilotinou. Katharina Dalisda však není jen skvělou bojovnicí. Za sebou má i působivý příběh. Odmala bojovala s nízkou sebedůvěrou a stydlivostí. Bojové sporty jí to však pomohly překonat. V obsáhlém rozhovoru si s námi Katharina popovídala o tom, jaké jsou její další cíle, proč trénuje jen s muži a co si myslí o lidech, kteří kritizují ženské MMA zápasy.
Jsi čerstvou šampionkou Oktagonu. Jak se ti po získání titulu změnil život?
Je to víceméně stejné, cítím ale zvýšenou pozornost, více lidí mě poznává, chodí za mnou a gratuluje mi k výhře. V soukromém životě se však nic nezměnilo. Pokračuju dál ve své práci a v tréninku. Jsem ale opravdu šťastná, že jsem došla tak daleko.
Kromě toho, že jsi aktuálně jedinou ženskou šampionkou, jsi také historicky prvním držitelem opasku z Německa. Cítíš, že k tobě teď němečtí bojovníci víc vzhlíží a chtějí jít ve tvých stopách?
Ano, je to to pro mě obrovská pocta, že jsem první německou šampionkou. Spousta lidí mi říká, že jsem jejich vzorem, což je ten nejhezčí pocit. Nikdy nebylo totiž mým cílem být pro někoho vzorem, chtěla jsem to dělat jen sama pro sebe. Moc mě ale těší, že jsem teď v této pozici a můžu pomoct ostatním.
A měla jsi i ty nějaké vzory, když jsi začínala?
Mými vzory se stali mí parťáci z gymu jako Max Coga, Daniel Weichel, Christian Eckerlin, Stephan Puetz... Od těch jsem se hrozně moc naučila a sledovala jsem, co a jak dělají. Od začátku jsem k nim vzhlížela, takže právě je považuju za své největší vzory.
Všichni už dnes vědí, že jsi skvělá bojovnice, ale mohla bys nám povědět i víc o svých začátcích? Jak ses k bojovým sportům dostala?
Pocházím z džudistické rodiny a sama jsem s džudem začala v pěti letech. Zůstala jsem u toho sedmnáct let, ale nikdy jsem to nedělala na vrcholové, profesionální úrovni. Hodně jsem však trénovala, protože mě to bavilo. Mám ráda tvrdé tréninky. Pak jsem si na dva až tři roky dala od bojových sportů pauzu a trénovala jsem jenom proto, abych zůstala v kondici. Pořád jsem ale měla pocit, že mi něco chybí.
Potřebovala jsem něco nového, tak jsem se dala na kickbox. To bylo v roce 2017. Po roce kickboxu jsem vyzkoušela jeden grappligový trénink a zjistila jsem, jak zábavné to je. Rozhodla jsem se proto přejít do MMA. Nejdřív to bylo jen pro zábavu, ale čím víc jsem trénovala, tím víc jsem cítila, že bych mohla vyzkoušet zápas. Postupně se to začalo nabalovat a teď jsem tady.
V minulosti jsi otevřeně mluvila o problémech se sebedůvěrou a stydlivostí. Můžeš nám přiblížit, co jsi prožívala a jak ti to bojové sporty pomohly překonat?
Už jako dítě jsem byla velmi stydlivá a nevěřila si. A to nejen ve sportu, ale i v běžném životě. Pořád jsem si myslela, že něco nedokážu nebo že to ostatní dokážou líp. Byla to velká součást mého dřívějšího života. Postupně jsem ale začala zjišťovat, že čím víc se věnuju bojovým sportům, tím víc si sama důvěřuju. Byl to ale opravdu dlouhý proces.
Zjistila jsem, že mentální stránka je důležitý aspekt při dosahování výher a úspěchů. Ať už ve sportu, nebo jiných částech života. Když jsem si toto plně uvědomila, něco se ve mně zlomilo a byla jsem schopná si začít věřit. Myslím si, že teď se z toho stala moje silná stránka, protože už vím, jak se svou psychikou pracovat.
Když Oktagon minulý rok pořádal první turnaj v Německu, byla tam spousta policistů a na akci nemohli jít lidé mladší 18 let. Jak německá veřejnost na MMA nahlíží? Je to dnes už jiné?
Myslím si, že to bylo z toho důvodu, že Německo doteď nebylo zvyklé na MMA akce takového rozsahu. Předtím, než Oktagon přišel do Německa, byly turnaje daleko menší. Úřady proto asi nevěděly, jak s tím naložit a jací lidé tam budou. Možná se bály, že to bude moc brutální. Nevěděly, co od toho čekat, a zřejmě z bezpečnostních důvodů zvýšily i počet policejních sil.
Řekla bych ale, že dneska už je to lepší, protože vidí, že na těchto akcích se nic špatného neděje. A vidíme to i v našem gymu. S tím, jak roste Oktagon a popularita MMA v Německu, k nám na tréninky chodí pořád víc lidí. MMA scéna v Německu se stále vyvíjí turnaj od turnaje a rok od roku. Lidé si na to už ale začínají zvykat a chápou, že je to sport.
Zmínila jsi svůj gym MMA Spirit, kde trénuješ. Mohla bys popsat svůj tréninkový režim?
Když jsem v přípravě, tak trénuju desetkrát až dvanáctkrát týdně. Většinou bývají dva tréninky denně, ale například v sobotu máme tvrdé sparringy, takže ten den se trénuje jen jednou. Od pondělí do pátku mám tréninky dvoufázově, v sobotu sparringy a v neděli volno.
A trénuješ jen s muži, nebo i se ženami?
Trénuju jenom s muži. Máme v gymu i několik žen, ale nejsou mezi nimi žádné profesionální bojovnice. Musím tedy trénovat s muži, ale vůbec mi to nevadí, protože máme skvělou sestavu, je nás hodně a je tu spousta lidí, se kterými můžu efektivně trénovat.
Když trénuješ a bojuješ s někým větším a silnějším, jak to probíhá? Berou ohledy na to, že jsi žena, nebo se to neřeší?
Já do toho můžu víceméně chodit tvrdě, oni se ale pokouší co nejvíc adaptovat a dávají pozor. Nikdy by se nestalo, že by mě knokautovali nebo zranili. Snaží se vždycky přizpůsobit mé tělesné a silové úrovni. Máme tady dva bojovníky, kteří mají skoro stejnou váhu jako já, ale trénuju i s těmi, kteří mají při podobné výšce o pět až patnáct kilo víc než já. Myslím, že nám to takto velmi dobře funguje.
V kariéře jsi už posbírala deset výher, byla jsi i v Bellatoru a teď jsi na skvělé vlně pěti vítězství v řadě. Vzpomeneš si, jaký zápas byl pro tebe nejtěžší?
Těžko říct. Nejtěžší v mé kariéře byl moment, kdy jsem se ocitla se dvěma prohrami za sebou. Jednu z nich jsem si odnesla z velmi dobrého zápasu, kde mi to uteklo o kousek, ale potom v Bellatoru jsem prohrála kvůli velké chybě. Nebyl to nejtěžší zápas, ale byla to největší chyba, jakou jsem kdy v zápase udělala.
To pro mě bylo opravdu těžké. Poctivě jsem se chystala na zápas, chtěla se předvést co nejlépe a nakonec jsem prohrála v prvním kole během pár minut. Nebyla jsem schopná ukázat, co dokážu. Jsou zápasy, kdy prohraješ, ale alespoň něco předvedeš, ale když prohraješ v prvních minutách, tak to bolí. V té době jsem z toho byla psychicky na dně.
Jak jsme zmínili, byla jsi i v Bellatoru, což je jedna z největších organizací na světě. Jak bys ji porovnala s Oktagonem?
V Oktagonu panuje rodinná atmosféra. Všichni jsou tu hrozně milí a člověku dávají pocit, že je tu doma. V Bellatoru jsem měla jen jeden zápas, takže se to těžko srovnává, nedostala jsem totiž šanci Bellator poznat tak jako Oktagon. Oktagon teď hraje zásadní roli v mém životě, obě jsou to ale profesionální organizace, které dělají senzační turnaje. Jsem ráda, že jsem měla možnost zažít oboje, ale v Oktagonu se cítím doma.
Dnes se ještě stále najdou lidi, kteří ženské zápasy odsuzují. Co bys jim vzkázala?
Je mi jedno, co si kdo myslí. V Německu je hodně lidí, kterým se ženské zápasy nelíbí, ale pak jsou tu i tací, kteří uvidí dobrý ženský zápas a stanou se fanoušky. Některé ženské, ale i mužské zápasy se někomu můžou zdát nudné, moc taktické a pomalé, ale většinou je v nich tvrdá akce, kterou chtějí všichni vidět. Těmto lidem se tedy dá ukázat, že jsou tu ženy, které umí opravdu bojovat a je vzrušující jejich zápasy sledovat.
Řekla bych, že je to tak asi všude stejné. Pokud někdo říká, že ženské zápasy jsou nudné, nelíbí se jim a jsou takto zaseklí v hlavě, tak mi je to jedno. Jsem ale ráda, když se jim ukáže opak a oni potom změní názor. A pochopí, že ženy jsou taky bojovnice a v kleci chtějí ukázat co nejvíc akce.
Můžeš nám povědět i o své přezdívce „Tigress“? Jak sis ji vybrala?
Pochází to z filmu Kung Fu Panda. Je tam postava tygřice, která na sobě neustála pracuje a snaží se být co nejlepší v každé možné situaci. A já jsem stejná. Nikdy se nestane, že bych třeba nešla na trénink, protože bych neměla motivaci. Hledám pořád možnosti, jak se zlepšovat. Zároveň se mi líbí propojení s kočkami, které jsou milé a mazlivé, ale když se naštvou nebo jsou na lovu, tak jsou nebezpečné. Když mě potkají lidi v civilu, tak si nikdy nemyslí, že jsem bojovnice, a řeknou si, že jsem jen nějaká malá holka. V kleci se ale ze mě stává tygřice.
Před svými zápasy nikdy moc neděláš trashtalk. Co si o tomto fenoménu myslíš?
Záleží asi na tom, o jaký typ trashtalku se jedná. Já osobně to nechci dělat a myslím si, že by to ani nebylo autentické, kdybych to dělala. Pokud to někteří lidé chtějí dělat, tak je to v pohodě, ale jejich dovednosti by měly být na dostatečné úrovni. Říkat vtípky a podobně je OK, ale pokud jsi ještě na začátku a nemáš zatím vybudovaný určitý status, měl by ses snažit toho předvádět víc v kleci než mimo klec.
Někteří bojovníci mají vedle bojové kariéry ještě nějaké zaměstnání. Jak to máš ty?
Mám taky práci, ale jen na part-time. Pracuju v agentuře, která se zabývá sportovním marketingem. Mou pracovní náplní je pomáhat našim klientům v tom, aby vytěžili co nejvíc ze sponzoringu a jak by měli co nejefektivněji komunikovat. Je to hodně flexibilní práce, takže můžu pracovat a zároveň docházet na všechny tréninky. Práci si můžu splnit v přestávkách mezi tréninky, po nich a podobně. A když jsem v přípravě, tak si vždy před zápasem vezmu dva týdny dovolené, abych se mohla na bitvu pořádně koncentrovat.
Teď jsi šampionka a sedíš na trůnu. Jaké jsou tvé další plány v Oktagonu?
Svůj titul teď musím obhájit. Už teď jsem motivovaná na další zápas, takže se těším na možnosti svůj pás obhajovat.
A plánuješ zůstat ve slámové váze, nebo ovládnout i další divizi?
Nejlepší pro mě bude zůstat v této váze. Nejsem zrovna nejvyšší, takže kdybych šla o váhu výš, tak bych sice neměla problém po silové stránce, ale asi by se změnilo například hlídání vzdálenosti. Neříkám, že nikdy nepůjdu do vyšší váhovky, ale teď jsem šampionka a určitě se najde spousta bojovnic, proti kterým budu moct titul obhajovat. To je teď moje priorita a uvidíme, co bude dál.
Snem mnoha bojovníků a bojovnic je dostat se do UFC. Sníš o tom taky?
Já nad tím nijak nepřemýšlím. Chci obhajovat svůj titul. Nejsem ten typ člověka, který by říkal, že se musí dostat do UFC. Samozřejmě by to byla velká pocta dostat od nich nabídku, protože je to liga mistrů, ale dokud budu dostávat kvalitní soupeřky v Oktagonu, tak nechci odcházet. Přemýšlím vždycky od zápasu k zápasu. Chci před sebou ty největší výzvy a je mi jedno, kde to bude.
A kdy se můžeme těšit na tvůj návrat?
Kdyby byla příležitost bojovat na konci prosince, tak bych řekla ano. Teď mě čeká oční operace, abych už nepotřebovala brýle ani kontaktní čočky, mimo trénink budu ale jen velmi krátce, takže konec roku by byl potenciálně možný. Kdyby se nepodařilo najít soupeřku, tak bych chtěla zápasit na začátku příštího roku. Nechci mít žádnou dlouhou pauzu a odpočívat, chci co nejdřív naskočit do nové přípravy a jít do dalšího zápasu.
