Rozhovor s přírodovědcem a fotografem Petrem Janem Juračkou o jeho expedicích do Himálaje, o respektu k horám i focení v extrémních podmínkách.
„Fotím vlastně v momentech, kdy většina lidí foťák zandá nebo ho vůbec nebere s sebou,“ říká se smíchem v rozhovoru pro Refresher osmatřicetiletý přírodovědec a fotograf. Petr Jan Juračka se opakovaně účastní expedic do Himálaje (třeba na hory Ama Dablam a Manáslu), vycestoval do Egypta, Ekvádoru, Grónska i Indonésie.
Když zrovna nefotografuje v extrémních podmínkách, pracuje na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, kde i vyučuje, píše pro nejrůznější časopisy a vydává knihy – nedávno mu vyšla nová s názvem Něha Himálaje. Mezi jeho úspěchy se řadí i druhá obálka českého vydání National Geographic, kterou vyfotografoval český autor, a jeho snímek si vybral spisovatel Paulo Coelho pro obálku své knihy Aleph.
V rozhovoru pro Refresher mimo jiné radí, jak se „cestujícím píšícím fotografem“ stát.
Co dělá extrémní fotograf?
Po našem rozhovoru půjdu lézt na stěnu. Před hodinou jsem měl odevzdat nastříhaný film, což jsem nestihl, takže ho budu dodělávat odpoledne. Extrémní fotograf si tedy zaleze, pak si dá brutální střižnu, musí doladit zvuk a odevzdá film. Pak odpoví na 67 mailů a pak bude doma s dětmi. (smích)
A když jste na expedicích? Co obnáší vaše práce?
Znamená to, že fotím v dost velké nepohodě. Poslední Himálaj byl dost náročný, fotíte v sedmi tisících metrech nad mořem bez kyslíku. To je fyzicky i psychicky náročné. Ale moje psychika to zatím zvládá, nebortí se mi svět, když na nějaký vrchol nevylezeme. Fotím vlastně v momentech, kdy většina lidí foťák zandá nebo ho vůbec nebere s sebou. V lednu třeba pojedeme do Kolumbie.
Co tam budete dělat?
To je ten fór – to my vlastně nevíme. Jediné, co vím, je to, že by se nám mělo podařit dostat se do parku, kam běžně přístup vůbec není možný. Je to chráněný národní park, ve kterém jsou třítisícové kopce, které nemají jména. My jsme dostali povolení, abychom tam mohli odebrat vzorky rostlin a jejich genetického materiálu. Chceme zjistit, zda neobjevíme nové druhy, či dokonce rody rostlin. Kolumbie leží blízko rovníku a je to hotspot diverzity. Je tam obrovské množství druhů organismů, které ale často nejsou ani popsané. Takže nás může čekat nuda nebo se může stát, že popíšeme nové rostlinné druhy.
To je ta vědecká část. Taky se ale chystáme sjet řeku, na které se nejezdí, není tam žádná infrastruktura. Je tam asi kilometr hluboký kaňon, o kterém se vlastně nic moc neví. Podle místních to asi ještě nikdo nesjel, tak se na to chystáme my. Když už tam budeme…
No jak jinak. Kam všude jste se s focením dostal? Na jaký nejvyšší vrchol jste vylezl?
Nejvýše jsem byl na čtvrtém výškovém táboře na Manáslu, to je 7459 metrů nad mořem. Bez kyslíku. Ale díky focením jsem se dostal na různá zajímavá místa. V Egyptě jsme lezli po pět tisíc let staré pyramidě, normálně se tam vůbec nedá dostat, protože je ve vojenském prostoru. Petr Horký mě vzal do Ekvádoru do Amazonie, kde jsme byli v místech, která sousedí s nekontaktovanými kmeny. Je to úplně mimo civilizaci. Nebo jsem pádloval na Bajkalu a přecházel část Grónska.
Vzpomenete si na konkrétní moment nebo zážitek, díky kterému jste si řekl, že chcete fotografovat na takových místech?
Nebaví mě to nebezpečí, ale příroda. Extrémy mě vždycky fascinovaly, nevím proč. Baví mě písečná poušť, arktická poušť, tundra, prales. V takových extrémech je to všechno natolik odlišné od toho, na co jsme zvyklí. Fotografie takových míst zobrazují něco, co se zdá být téměř nereálné. To se mi hrozně líbí. Lézt na osmitisícovku bez kyslíku je úlet. V Indonésii jsme byli na neobydlených ostrovech, ve Finsku na zamrzlém jezeře. Takové extrémy jsou úplně mimo představivost běžného člověka. A je škoda takové příležitosti nevyužít, když je mám.
Jak jste se k těmto možnostem dostal?
Vždycky jsem jezdil do Alp s dronem a tehdy mě Klára Kolouchová (česká horolezkyně, pozn. red.) vzala s sebou do Pákistánu na K2. Dokonce to za mě zatáhla, což bylo super. Tam jsem k horám přičichl a uvědomil jsem si, jak jsou skvělé a krásné. Když jsem se vrátil z K2, tak se to rozběhlo. Pak jsem jel na Kilimandžáro, to jsem zase měl zaplacené od Američanů, a zbytek jsem si dofinancovával sám a s pomocí horolezce Honzy Trávy.
Co znamená, že jste to měl zaplacené od Američanů?
Klára se tehdy se mnou účastnila první komerční expedice na K2 v dějinách. Sice byla neúspěšná, ale to nevadí. Organizoval to Garrett Madison, což je americký horolezec, který byl třináctkrát na Everestu a patří k nejslavnějším komerčním horolezcům světa. Jemu se hrozně líbilo mé pracovní nasazení v Pákistánu, a když viděl moje fotky, říkal, že takové nikdo jiný nemá. Takže mě pozval na Kilimandžáro, zaplatil mi letenky a výdaje. A koupil mi paměťovou kartu. Na tu fotím dodnes. Ale to se nestává běžně. (smích)
Pod vámi mraky, nad vámi slunce
Jak se na cesty připravujete? Jak jste si vybudoval fyzičku?
Fyzičku jsem si začal připravovat před K2 v roce 2015 a od té doby jsem v tom pokračoval. Mám pětkrát týdně trénink, dvě tři hodiny denně. Jedná se o kombinaci lezení, toho je hodně, protože mě baví, gró je kolo, díky němuž udržím kardio po dobu pěti šesti hodin, běh je samozřejmost, byť neběhám tolik, kolik bych mohl, a trochu plavu. Teď kvůli Kolumbii musím trénovat kajak. Ale teď jsem v tréninku trochu polevil, musím se do toho zase dostat.
V rozhovoru pro Český rozhlas jste říkal, že „tam nahoru“ na vrcholky hor nepatříme. Jak se na těle člověka projevuje to, že „tam nahoru nepatří“?
Efektů je strašně moc. Člověk tam neregeneruje. Ve výškách nad čtyři a půl tisíce metrů přestávají v těle fungovat všechny ozdravné procesy. Blbá rýma vás může složit. Rány se hojí pomalu. V důsledku malého množství kyslíku v atmosféře je málo kyslíku i v krvi, což má na tělo výrazné dopady. Člověk tam začne hrozně hubnout, i když hodně jí. Ale hubnete tím, že strávíte svaly, ne tuky. Přichází bolesti hlavy, otoky mozku, otoky plic. Tím jsme si tam všichni prošli. Já teda naštěstí ještě neměl otoky plic a otoky mozku asi taky ne. Ale letěl jsem vrtulníkem, protože jsem měl selhání očního nervu. Výška je zrádná.
Proč tam lidi chodí, když tam nepatří?
Protože je to hezký. Fakt hezký. Někdo tam leze, aby si něco dokázal. Troufám si tvrdit, že to není můj případ. Ale tam nahoře je to úplně jiné. Je to pohled bohů. Sedíte a máte pod sebou díru třeba ve výšce dvou tisíc metrů. Pod vámi jsou mraky, nad vámi je slunce.
