Přinášíme rozhovor se „zdravotní sestrou“ Janem Hladíkem, mladým mužem, jenž se dva roky dobrovolně stará o smrtelně nemocné.
„V sedm ráno mě budí telefon, volá vnučka pána z Litomyšle, že teď zemřel. Domlouváme se, že přijedu do půl hodiny a že na mě počkají. Oblékám se, beru si věci – zdravotní brašnu, dávkovač, klíče od auta a pití,“ popisuje Jan Hladík začátek svého loňského Štědrého dne.
Jednatřicetiletý Jenda bydlí v Poličce v Pardubickém kraji – a tady také pracuje pro místní hospic. V jeho výpovědi mě zarazilo i to, že se podepisuje jako zdravotní sestra. A protože momentálně asi nemám jiného kamaráda, který by dělal zodpovědnější práci, požádal jsem ho, aby se o své zážitky podělil se čtenáři Refresheru.
Proč o sobě říkáš, že jsi zdravotní sestra, a ne bratr? Je v tom nějaký rozdíl?Oficiálně jsem veden jako zdravotní sestra, protože zdravotní bratr legislativně neexistuje. Takže si klidně nechávám říkat sestro. A v létě, když je pěkně, chodím k pacientům v kiltu. Říkám si, že když jsem sestra, mám i v práci nárok na sukni. Je to hezký icebreaker rozhovorů s lidmi, kteří se mnou obvykle řeší jiné věci. Většinou se zeptají, proč to nosím. Já jim odpovídám, že je to příjemné. Rozvine se nějaká debata, která může být základem vzájemné důvěry.
Slyšel jsem, že tvoje práce je dost náročná právě o svátcích.
Náplň mé práce spočívá v návštěvách pacientů, pokud žádnou schůzku nemám, volám jim. Ptám se, jak se mají, jak se vyspali, jestli je něco nebolí, a poté se vyptávám i jejich pečujících. Loni o svátcích jsem v podstatě sloužil asi tři nebo čtyři dny v kuse. Měl jsem poměrně dost telefonátů, a dokonce bylo nutné zajet k jedné rodině přímo na Štědrý večer, ale naštěstí nebyla daleko.
Každopádně je to náročné. Když pacientovi není dobře o svátcích, kdy je tam celá rodina, všichni jsou vylekaní a nevědí, co mají dělat. Když jedu k něčemu akutnímu, často funguju jako hromosvod emocí, skrze který jdou jejich strachy a já je musím nějak zpracovat a korigovat. A taky jim říct, co mají dělat. Štědrý večer loňského roku nebyl nijak odlišný od běžných dní. Dělal jsem to, co dělám standardně.
Čeká tě služba na Štědrý den i letos?
Nečeká. Letos jsem vyjádřil, že na svátky sloužit nechci, protože jsem loni s přítelkyní strávil tak tři hodiny. Budu letos poprvé sloužit na silvestra a na Nový rok.
Nenabourá ti to plány?
Všichni z mé party jsou buď těhotní, nebo mají rodiny, takže ne. Moje přítelkyně je navíc v tomhle velmi tolerantní, vyjde mi vstříc.
Jak se dá tato práce skloubit dohromady s rodinou?
Přestože chceš čas o svátcích, kdy je ta zvláštní atmosféra, svíčky a cukroví, věnovat blízkým, úplně nemůžeš, protože máš na starost další lidi, kteří tě potřebují. Ale dá se to. Je to potřeba skloubit dohromady, ale vždycky se to zvládne.
Co všechno je náplní tvé práce?
Obsahuje to věci měřitelné a věci neměřitelné. Ty měřitelné se shodují s praxí zdravotní sestry. Pacienta vyšetřím od hlavy k patě, změřím mu tlak, kouknu se, jak je dobře okysličený, změřím puls, poslechnu si srdce, plíce, břicho. Ptám se, kolik toho sní, vypije a podobné detaily. Ještě by ale bylo dobré zmínit, že jsem v multidisciplinárním týmu.
Co to znamená?
Každý hospic se skládá nejen z lékařů a zdravotních sester, ale i ze sociálních pracovníků, nemocničního kaplana, psychologa nebo psychoterapeuta. Člověk je přece jenom bytost fyzická i psychická, spirituální a sociální. My se chceme postarat o všechny tyto složky.
Mým úkolem je zjistit informace, získat si důvěru a zmírnit emoce – a to vše v omezeném čase. Hodně záleží, kolik času zbývá. Někdy je nemoc příliš rychlá, lidé svému stavu nerozumí, nevědí, proč se jim to děje, nebo jsou nespokojení či zklamaní z léčby. Mohou mě vnímat jako dalšího člověka ze zdravotnictví, který pro ně nemusí být vítanou osobou. Já je vyslechnu, dám jim prostor a mluvím s nimi o tom, co chtějí řešit. Tohle bych měl zvládnout do hodiny. Pokud to ten čas přesáhne, říkáme, že je to práce pro někoho jiného. Psychologa, psychoterapeuta, někoho takového.
Jak klienty získáváte?
Nejčastěji ti lidé leží v nemocnici a zjistí se, že je jejich prognóza nepříznivá nebo neléčitelná. Pokud o nás lékaři vědí, myslím, že v okresu Svitavy jsme vcelku známí, tak pacientům předají číslo na hospic, seznámí rodinu s naší prací a vysvětlí jí, co děláme. Pak nám ti lidé zavolají. Většinou děláme domácí hospicovou péči, což je nepřetržitý zdravotnický dozor 24 hodin sedm dní v týdnu.
Jaké musíš mít vzdělání?
Buď jsi všeobecná zdravotní sestra, nebo jsi jako třeba já zdravotnický záchranář. Ve zdravotnickém zařízení bys měl mít odpracované alespoň dva roky.
Takže co jsi studoval?
Se mnou to bylo složité. Vystudoval jsem střední „zdravku“ jako zdravotnický asistent, pak jsem vystudoval záchranáře ve Zlíně. Následně jsem zjistil, že nechci být, jak já tomu říkám, „nemocniční masokombinát“. V nemocnicích totiž nemáš na ty lidi čas, což mě nebavilo.
Proto jsem nakonec šel do technických oborů; prošel jsem rekvalifikací na tesaře, dělal jsem výškové práce… V době covidu jsem se do zdravotnictví vrátil. Začal jsem v soukromém zařízení Vividus Medical v Brně-Řečkovicích, chvíli jsem si střihl entrée na covidové JIPce v Nemocnici Milosrdných bratří a následně jsem se zase vrátil do Vividu a začal uvažovat o hospicové péči.
Vždycky jsem si myslel, že umím lidi vyslechnout a říct dobré slovo, které pohladí. Nakonec jsem zjistil, že to neumím.
Jak se člověk k takovému uvažování dostane?
Napadlo mě to díky mé primářce ve Vividu, která byla dřív primářkou lůžkového hospice. Pak jsem zjistil, že se do Brna přistěhoval kamarád, který momentálně slouží jako nemocniční kaplan na Žlutém kopci, takže jsme spolu vedli dlouhé rozhovory při procházkách kolem Pryglu. Nakonec jsem si řekl, proč ne. Záhy jsem začal jezdit na stáže do Ústí nad Orlicí. Později mi Brno přestalo sedět a s přítelkyní jsme se přesunuli zpátky do Poličky. Nějak se to sešlo a já jsem nastoupil do hospice. Nicméně první tři týdny byly tak náročné, že jsem myslel, že to nedám a skončím. Nakonec jsem vydržel.
Co na tom bylo nejhorší?
Představa, že všechno děláš dobře a pak zjistíš, že úplně ne.
To mi prosím vysvětli.
Jde hlavně o komunikaci. Vždycky jsem si myslel, že jsem v ní dobrý, umím lidi vyslechnout a říct dobré slovo, které pohladí. Nakonec jsem zjistil, že to neumím. Takže pokud jsem se za ty dva roky něco naučil dobře, bude to právě komunikace.
Můžeme tedy říct, že je to gró tvé práce?
Určitě. Samozřejmě je důležité umět ošetřit katetry, porty, ale to všechno se dá naučit rychle. Komunikace dá mnohem víc práce, protože v dnešní inflaci slov potřebuješ najít ta správná, která mají moc. Když umře lidem jediná dcera a ty tam s nimi jsi a musíš s nimi mluvit, potřebuješ vhodná slova.
Je dobré zmínit, že hospic se nestará pouze o staré lidi, ale i o mladé, což může na psychické zátěži jen přidat.
My se staráme o děti a dospělé. Pro děti jsme snad dokonce jediný hospic v Pardubickém kraji. Ne každý se cítí na to, starat se o děti. Já k nim mám lepší vztah nejspíš i proto, že zatím žádné nemám. Naštěstí jsou v menšině, máme tak dvě ročně.
Jak vypadá tvůj obyčejný den?
V osm přijdu do práce. Sestra, která měla službu přes noc, předá dál informace. Řekne se, co je potřeba udělat s pacienty v péči, a podle toho, ke komu jsi přiřazen, buď vyjíždíš do terénu, nebo telefonuješ. Z každé návštěvy a telefonátu následně vedeš zápis do zdravotnické dokumentace. Obvykle mám osmihodinovou službu, takže v 16:30 bych měl skončit. Pokud držím službu v noci, tak pracuji od 16:30 do osmi do rána a domů, odkud jsem k dispozici, si s sebou beru služební auto, tablet a nějaké věci. Ve svitavském okresu se dá za den najet i 120 kilometrů. Kvůli časově náročným přejezdům se dá ošetřit tak pět lidí za den.
Jenda po práci:
Je obvyklé, že se tak mladý člověk jako ty stane hospicovou sestrou?
Moc ne. Myslím, že se člověk musí sám vnitřně rozhodnout. Buď ví, co hospic je, protože se s ním setkal, anebo mu z nějakého důvodu nevyhovuje ten „nemocniční masokombinát“ a chce dělat něco jiného. Mí kolegové v práci jsou ale o deset let starší. Rozdíl se zmenšil loni, kdy přišla kolegyně, která je jen o rok starší než já. To bylo příjemné.
Hospic je pestrý. Je to duhový jednorožec běžící fialovou krajinou. Dny nejsou stejné, každá smrt je jiná, nedá se na to zvyknout. I tak to je skvělé místo.
Práce není každý den jako přes kopírák. Každá rodina je jiná a já si uvědomuji, že tam s nimi můžu být, prožívat s nimi čas a dělat vše, aby každý den, který člověku zbývá, byl co nejlepší, naplněný a klidný. Je to něco, co mě na práci nesmírně baví. Jaké jsou motivy ostatních kolegů, netuším, ale nejspíš budou podobné.
Jezdíš za někým třeba každý den?
Záleží na klinickém stavu člověka a na domluvě s rodinou. Hodně respektujeme jejich rutiny a vlastní rituály. Vždy se ptáme, kdy se jim to hodí. V případě, že je stav preterminální, tedy na prahu smrti, se domlouváme na každodenních návštěvách. Lidé to sami i chtějí. Vědí, že se o nás mohou opřít. Pokud je pacient klinicky stabilní, jsou to třeba dvě návštěvy týdně a každý druhý týden přijede i lékař.
Kolik máš volného času?
Já jsem v hospici známý tím, že pořád nadávám, že mám na všechno málo času, a pak ho někdy mám tolik, že nevím, co s ním. Myslím si, že ho neumím dobře trávit, protože mám sklony k workoholismu. Už s tím ale nějak pracuju. Pokud na volno přijde, strávím jej sebepéčí – jdu se projít, vyčistím si hlavu na míru zhotovenými hudebními playlisty, které mi pomáhají odfiltrovat těžké věci, sportuji.
Lidé si hospic automaticky spojí se smrtí. Ty chceš skrze instagram informovat, že hospic „není jen smrtelně vážnej, není to smutný místo, kde pracují divní lidi, a že to není sprosté slovo“. Jaký tedy je? A jací lidé tam pracují?
Je to místo, kde pracují silné osobnosti – umí si svou práci zorganizovat, když se něco pos*re. Tlačí se mi na jazyk spojení „hotoví lidé“, což bych sám o sobě neřekl, ale vidím to u svých kolegů.
O hospici říkávám, že je to urychlovač částic jako v CERNu. Zraješ, měníš hodnotový žebříček, vede tě to ke vzdělání. Reflektuješ to, co děláš, a pracuješ sám se sebou. Takže pokud máš rád výstup z komfortní zóny, je to pro tebe.
Máme specifický hospicový humor, kterým se léčíme. I v rodinách to někdy pomáhá odlehčit atmosféru.
Jinak hospic je pestrý. Je to duhový jednorožec běžící fialovou krajinou. Dny nejsou stejné, každá smrt je jiná, nedá se na to zvyknout. I tak to je skvělé místo.
O své práci tvoříš i komiksy. Jak takový komiks vzniká a kde jej lidé mohou vidět?
Zveřejnil jsem ho na svém facebooku a pobídl své sledující, ať si to pověsí do sboroven nebo do nemocnic. Používáme je i v poradně pro pozůstalé, naší nové službě, která se otevřela v září v Poličce. Poradnu vedou dva psychologové, kteří komiks využívají pro práci s dětmi. Teď uvažujeme o dalším projektu zahrnujícím plakáty do škol, který by byl zaměřen na věkovou skupinu do deseti let. Jinak to zveřejňuje Oblastní charita Polička na svých stránkách.
Jaký byl tvůj nejsilnější zážitek z práce zdravotní sestry?
Silných bylo vícero. Vzpomínám na jednu rodinu, kde byly špatné vztahy, lidé se mezi sebou 30 let nebavili a pár dnů před smrtí došlo ke smíření. Pokud si to pamatuju správně, tak to byli sourozenci. Přišlo mi to strašně lidské.
Se smrtí se setkáváš často. Jak se s ní sám vyrovnáváš?
Všichni podstupujeme povinné supervize, které se konají jednou za šest týdnů. Buď se pochválíme za dobrou práci, nebo nám poradí, co udělat líp. Myslím, že to je můj největší pracovní benefit. Máme specifický hospicový humor, kterým se léčíme. A i v rodinách to někdy pomáhá odlehčit atmosféru. Záleží však, jaká je tam důvěra.
Vidíš dál svou budoucnost v hospici? Nebo čemu by ses chtěl věnovat?
Určitě. Původně jsem se chtěl stát vedoucím hospice, ale přešlo mě to, protože vidím, kolik je za tím neviditelné práce. Chtěl bych však zůstat v pozici sestry, příští rok si rozšířit obzory a možná se zapsat na univerzitu a jít směrem k duchovnu a teologii. Mohlo by mi to otevřít další dveře.
Měli by podle tebe mít mladí lidé zájem pracovat v těchto službách? A případně proč?
Více mladých by to určitě chtělo. Abych se necítil tak osamělý (smích). Ale vtipy stranou. Jde o práci, která má co nabídnout. Nemůžeš čekat, že si vyděláš víc než sestra v nemocnici, ale i tak je to velmi dobře ohodnoceno. Navíc ti poskytne velký přesah, smysl a nutí tě k neustálé sebereflexi.
