Na Kypr se přestěhovali před půl rokem, ale zpočátku žili v malém městě nedaleko Prahy. Jejich cesta za štěstím nebyla snadná. Trvalo jim tři roky, než našli náhradní matku, která jim porodila dceru Emu.
Když se Norbert a Jakub rozhodli splnit si svůj sen, zvažovali všechny možné způsoby, jak ho uskutečnit. „S Emičkou nám pomohla náhradní matka, což je úplně jiný princip než adopce. Hledali jsme na internetu, jak je to reálné, a překvapilo nás, že téma náhradního mateřství je v Česku a na Slovensku velice rozšířené, a to paradoxně ne u homosexuálních párů, ale naopak u heterosexuálních.“
Zjistili, že ve společnosti je mnoho žen, které se chtějí stát náhradními matkami a chtějí pomoci párům, jež nemohou mít děti přirozenou cestou. „Měli jsme štěstí, že jsme našli jednu slečnu, která má se svým partnerem dvě děti, miluje pocit těhotenství a je to typ člověka, který žije pro rodinu.“ Otcové dodávají, že to byl důvod, proč chtěla pomoci těm, kteří nemůžou mít rodinu v přirozených podmínkách, tedy například homosexuálnímu páru.
Později se shodli, že chtějí mít s náhradní matkou bližší vztah. „Šla na umělé oplodnění a pomocí biologické stopy jednoho z nás otěhotněla.“ Otcové rovněž dodávají, že zákon náhradní mateřství nijak neřeší. „Takže bylo třeba najít kliniky, které s naší situací neměly spíše osobní etický problém.“
Ema má pouze jednoho zákonného zástupce a rodina si ho nechává pro sebe. „Tyto příběhy jsou v té nevýhodě, že nemají základ v zákoně. To znamená, že pouze jeden z nás je právoplatný rodič a druhý je v podstatě cizí osoba. To, kdo má u Emičky biologickou stopu, zatím víme jen my.“
Dodávají, že tuto informaci, která vše prozrazuje, má Ema schovanou v malé truhličce, a až bude starší, sama se rozhodne, zda se o ni bude chtít podělit. „Rozhodli jsme se, že to bude takové rodinné tajemství. Také proto, aby to nedalo jedné z rodin pocit, že je něco ‚více‘, i když si nemyslíme, že by se to opravdu stalo, ale přece jen jsme lidé.“
S Emou si její otcové povídají i o tom, že rodiny mohou být různé. „Jelikož nežijeme v sociální bublině, setkáváme se primárně s hetero rodinami, takže vidí, že jsou i jiné rodiny než my.“ Popisují, že když si hrají s hračkami, panenky mají většinou mámu a tátu. Emě však nedělá problém hrát si i tak, že má panenka dvě mámy nebo dva táty.
„Snažíme se jí vysvětlit, že existují i rodiny, kde rodiče nejsou vůbec a děti vychovávají jiní členové rodiny či dětské domovy, nebo že jsou rodiny, kde je jen otec a naopak.“ Říkají, že se to snaží vysvětlovat tak, aby to dítě zvládlo pochopit. „Myslíme si, že to zatím vnímá velmi přirozeně a vůbec se nad tím nepozastavuje.“
„Popelka“
„Přirozeně nás žene potřeba povídat si s ní na rovinu a říkáme jí například i to, že chlapcům nemůže v bříšku narůst miminko, a proto ví i o tetě, která ji měla v bříšku.“ Ema jí dala jméno „Cinderella“ (Popelka), protože to byla kouzelná teta, která jim dala možnost být spolu, a kdyby nebylo jí, tak by to, co prožívají, nemělo šanci vzniknout. „Zná i její normální jméno a viděla ji i na fotce, nezatajujeme jí její identitu, protože si nemyslíme, že by to byla správná cesta.“
Chtěli mít s náhradní matkou dobrý vztah, protože bez ní by to prostě nešlo a nechtěli to brát jako anonymní službu. „Ema bude mít možnost setkat se s ní, až bude starší, ale momentálně se ještě sama neumí rozhodnout a chceme to nechat na ní.“
České zákony momentálně náhradní mateřství nijak neupravují, ale ani je výslovně nezakazují. Podle slovenské advokátky Kristýny Absolonové z kanceláře
Absolonová I Kornhauser slovenské zákony v současnosti náhradní mateřství nepřipouštějí ani jej nepovolují. To ovšem neznamená, že na Slovensku neexistují takzvané duhové rodiny. Existují jich podle ní tisíce, ale oproti běžným rodinám je stát znevýhodňuje. V duhových rodinách je zákonným zástupcem dítěte jen jeden rodič, přičemž na území Slovenska si druhý („sociální“, nikoliv biologický) rodič dítě nemůže osvojit ani na něj nemá jiný právní nárok, což způsobuje v praxi problémy nejen rodičům, ale také samotnému dítěti. Například tyto nezletilé děti mnohdy přicházejí o možnost pobírat dávky, jako je sirotčí, od druhého (sociálního) rodiče nebo si sociální rodič nemůže na dítě uplatňovat ošetřovné, daňový bonus, mateřskou nebo rodičovskou dovolenou. Rovněž nejsou dědici ze zákona po sociálním rodiči. Sociální rodič nemá například možnost informovat se o zdravotním stavu dítěte, nemůže dát informovaný souhlas při poskytování zdravotní péče dítěte, které vychovává, nemůže právně rozhodovat o podstatných otázkách týkajících se dítěte apod.
Společně od první vteřiny
Jakub a Norbert popisují porod jako emocionální horskou dráhu. Celou dobu byli náhradní matce k dispozici a podporovali ji. „Bylo to strašně rychlé. Měli jsme připravený pokoj, kde jsme s Emičkou od prvního momentu byli jen my.“ Popisují, že porod proběhl ve velmi blízkém kruhu, jen oni s náhradní matkou a porodní asistentkou. „Pomáhali jsme si všichni navzájem a byl to velmi silný a krásný zážitek. Hned po porodu jsme měli možnost podílet se na poporodních úkonech.“
Jednou jsme dostali otázku, který den bychom označili za naprosto nejšťastnější na světě a vyměnili bychom ho za celý zbytek života. Byl by to den porodu Emičky. Tehdy jsme si to uvědomili. Bylo to něco, co neumíme popsat, a měli jsme strašně mnoho nových pocitů. Inspirujeme se jimi a dodnes z těch momentů žijeme.
Bez náhradní matky by to nešlo
„Naše Popelka to měla tak nastavené, že nám přímo řekla: ‚Já ji nemám ani potřebu vidět, ona je pro vás, řekněte mi jen, jestli je hezká a zda jste šťastní, tehdy budu spokojená.‘ “ Když porodila, jen se na ně otočila a zeptala se na tyto otázky. „My jsme jí se slzami v očích přikývli a ona řekla, že to je všechno, co potřebuje vědět. Velice ji obdivujeme a velmi si toho vážíme.“ Přiznávají, že to byl ten moment, kdy si uvědomili, jak zásadní je pomoc člověka člověku. Při náhradním mateřství se podle vlastních slov dopracovali do úplně jiného mentálního stadia.
Podle advokátky Kristýny Absolonové platí: „Na Slovensku se matka může ‚vzdát‘ dítěte buď tím, že dítě předá po porodu do hnízda záchrany (slovenské verze babyboxu, pozn. red.), nebo se rozhodne pro utajený porod, což znamená, že porodí děťátko v porodnici s tím, že nebude prozrazena identita matky. Pokud matka svou žádost o utajení identity neodvolá do 6 týdnů od porodu, tak se dokumentace matky zapečetí. V praxi se tedy stane, že narození dítěte nahlásí matrice lékař a v rodném listě dítěte nebude uvedena matka ani otec, ale pouze datum a místo narození a pohlaví dítěte. Jelikož se na Slovensku otcovství odvíjí od matky a matka by v takovém případě nebyla známa, tak by následně nebylo možné určit ani otcovství dítěte. Ve slovenských právních podmínkách žena, která dítě porodí, musí být ‚přiznána‘ v rodném listě dítěte jako jeho matka, aby mohl být následně zapsán biologický otec dítěte.“
Co vysíláš, to ti vesmír posílá zpět
Zajímalo nás, jestli se rodina setkala i s nepřejícími. „Žijeme ve velmi dobrém okruhu lidí, kde se nesetkáváme s jakýmkoli odporem či hejtem.“ Okolí jim nedává nijak pocítit, že by byli jiní než heterosexuální rodiny.
Ani na Kypru při zápisu do školky žádné negativní postoje nezaznamenali. Otcové jsou tam spíše oblíbení a vzorně plní poslání rodičů. „Emička má ve školce různé akce a na některé z nich máme přinést jako rodiče občerstvení pro děti. Jednou za mnou přišla ředitelka a objala mě, že vidí, jak rodičovstvím žijeme, a ještě prý neviděla rodiče, kteří by dětem pekli tak skvělé věci.“ Přitom jim všechno připadá přirozené. Dodávají, že jim všichni fandí, což je velice těší.
Křest
Otcové říkají, že celý tento příběh je darem od Boha. Norbert chtěl, aby byla Ema pokřtěna, a proto pátral, jak by to v jejich situaci bylo možné. „Našli jsme jednoho faráře, který křtil adoptovaného chlapečka homosexuálovi, a ozvali jsme se mu tedy i my. Napsali jsme mu mail, vysvětlili celou situaci a nabídl nám, abychom se setkali.“ Popisují, že do týdne byl farář u nich doma a povídali si asi dvě hodiny.
Nakonec jim řekl: „Myslím si, že pokud bychom měli hájit zájem dítěte, tak vy dva máte právo přinést Bohu vaši dceru a říci, že chcete, aby následovala křesťanskou víru. To, jaký je příběh vás dvou, ať soudí Bůh, ale pokud se bavíme o cestě vašeho dítěte, mně nezbývá nic jiného než přijmout vaši žádost a pokřtít ji.“ Za to si ho otcové velmi váží a nakonec měli nádherný křest.
První dny s malou byly náročné
První dny s Emou popisují jako dost náročné, i když se hodně vzdělávali, ale v realitě podle nich člověk zjistí, že všechny poučky úplně nesedí. „Zvládli jsme to, ale s obrovským respektem a strachem, abychom něco nepodcenili. Jsem na nás pyšný,“ říká Noro. Od pediatričky vždy dostávali vyznamenání, že jsou skutečně vzorní. „Občas jsem přišel na kontrolu a měl jsem u sebe napsaný lísteček s otázkami na paní doktorku. Ta se tím vždy pobavila.“
Chtějí ukázat, že i netradiční rodiny mohou být šťastné
Zajímalo nás, jak jejich příběh vnímají lidé v Česku, ale velký rozdíl oproti Slovensku nevidí. „V liberálních názorech je mezi Českem a Slovenskem určitě trochu rozdíl, ale podobnější je to v malých městech. Myslíme si, že metropole jsou více otevřené jinakosti a výsledky voleb na Slovensku ukazují, kde bychom byli akceptováni více a kde méně.“
Toto podle nich byl i jeden z důvodů, proč se rozhodli ukazovat svůj každodenní život na sociálních sítích. „Chceme ukázat, že existují i normální lidé jako my a že by nás nerozeznali na ulici od heterosexuálů.“
Noro a Jakub vše konzultují s odborníky a nic nenechávají náhodě. „Od psychologů se nám potvrzuje, že upřímnost a otevřenost jsou dobré vlastnosti. Protože dítě se za sebe bude umět postavit. Bude umět říci, jak to je, protože kdybychom Emičce něco zatajovali, cítila by se nejistě i ve společnosti, což by pro ni nemuselo být příjemné.“ Intenzivně pracují na tom, aby pochopila, že na jejich příběhu není nic zahanbujícího a to, že jsou jiní, jí opakují téměř každý den.
„Jsme i proti fyzickým trestům, a když to Ema vidí například na dětském hřišti, snažíme se jí říci, že i v tomto jsme jiní. Do školky nemusí chodit od osmi do čtyř a také v tomto ví, že se odlišujeme, protože máme možnost trávit s ní více času.“
Chceme, aby se jednoho dne postavila a řekla: „Jsme jiní a to je naprosto v pořádku.“
Snaží se být nejlepšími rodiči, jakými dokážou
Otcové ale přiznávají, že je na ně vyvíjen mnohem větší nátlak tím, že jsou homosexuálové. „Někteří jsou stále toho názoru, že děti homosexuálům nepatří.“
Snažíme se ukazovat, že nezáleží na složení rodiny, ale na tom, aby dítě mělo pěkný a kvalitní život.
Život na ostrově je klidnější a uvolněnější
Rodina se před půl rokem rozhodla prodat veškerý majetek a odstěhovat se na Kypr. Důvodem bylo, že miluje teplo a moře. „Myslíme si, že ostrovní život je klidnější a uvolněnější. Žijeme zde jakýsi minimalistický život, lidé jsou zde velmi přátelští a všichni se zde cítíme opravdu dobře.“
Momentálně mají možnost digitálně pracovat, tedy Jakub zatím pracuje z domova na dálku a oba vedou účty na sociálních sítích, ze kterých mají spolupráce. „V budoucnosti bychom zde chtěli rozjet i vlastní byznys a žít si zde náš společný sen,“ uzavírají.
