Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Hisashi Ouchi umíral v nesnesitelných bolestech celých 83 dní poté, co se stal obětí ozáření při nehodě v jaderné elektrárně. Lékaře prosil, aby ho už konečně nechali zemřít, ale ti na něm raději testovali různou experimentální léčbu.
Jaderná havárie v Tokaimuře se do tragédie ve Fukušimě považovala za nejničivější v historii Japonska. Hisashi plakal krev, jeho tělo nemělo téměř žádné bílé krvinky, a jeho imunitní systém byl proto naprosto nefunkční. Dosahy radiace měly na jeho tělo fatální následky.
Utrpěl několikanásobné srdeční zástavy a neměl téměř žádnou kůži. Přestože šance na vyléčení byly téměř nulové, lékaři na něm dělali různé experimenty. Chtěli ho vyléčit, ale nic nezabralo.
Hisashi Ouchi se narodil v Japonsku v roce 1965 a podle portálu How Stuff Works to byl velmi pěkný a silný muž, který hrál na střední škole rugby. Ve svých 35 letech pracoval v jaderné továrně Tokaimura jako technik na významné pracovní pozici a vedl spořádaný život se svou manželkou a synem.
Tento závod měl výbornou polohu a byl zde vybudován celý areál jaderných reaktorů, zařízení či výzkumných ústavů. Pro mnoho obyvatel města Tokaimura byl také hlavním zdrojem obživy.
Ještě předtím, než si přečteš celý příběh o jednom z nejradioaktivnějších mužů na světě, bychom ti rádi připomněli, že tvořit kvalitní obsah můžeme jen díky našim předplatitelům. Proto pokud se ti naše články líbí, podpořit nás můžeš vstupem do klubu Refresher+.
Slabá bezpečnostní opatření
V Tokaimuře zpracovávali i hexafluorid uranu. Vzhledem k vysokému nebezpečí radioaktivity proto svým pracovníkům nařídili přísná bezpečnostní opatření.
Závod se však rozšiřoval příliš rychle a situace se vymykala kontrole. Zaměstnanci popisovali, že je mnohdy dostatečně neproškolili a zacházeli s nebezpečnými látkami i přes zvýšené riziko poranění. V důsledku neopatrnosti se v roce 1997 stala první havárie. Ne však poslední.
Obyvatelé města byli evakuováni, ale během dvou let se situace v tichosti zametla pod koberec a vše se vrátilo do starých kolejí. Závod se nadále věnoval zpracovávání radioaktivního materiálu.
Experimenty závodu měly fatální následky
Jak píše portál Ati, 30. září 1999 se vše změnilo. Dopoledne dostal Hisashi a jeho dva kolegové pokyn namíchat novou dávku radioaktivního paliva, a to i přes nedostatek bezpečnostních opatření. Společnost Japan Nuclear Fuel Conversion Co. (JCO) musela dodržovat přísné termíny, a tak začala s nebezpečnějšími a rychlejšími experimenty. Pracovníci museli míchat materiály ručně.
Ouchi stál u nádrže a držel trychtýř, zatímco jeho spolupracovník Masato Shinohara do ní z kbelíku naléval směs uranu. Kvůli banální chybě proto nevyškolení pracovníci nalili sedmkrát větší množství uranu do nesprávné sedimentační nádrže, vinou čehož roztok uranu dosáhl tzv. kritického množství (příliš velkého počtu neutronů, který vede k nekontrolované štěpné reakci).
Přidej se do klubu REFRESHER+
Co se dozvíš po odemknutí?
Jak došlo v jaderné elektrárně k havárii. Dávka radiace tu byla vyšší než u Černobylu.
Nejdřív měl Hisashi jen mírně zarudlý obličej a oči podlité krví, bolely ho ale ruce a uši. Lékaři dokonce uvažovali, že ho pustí rovnou domů.
Přitom překročil hranici smrtelné dávky záření více než dvojnásobně.
Hisashi stál u nádrže s nebezpečnou látkou, která vzápětí způsobila silný výbuch. Celou místnost pohltily gama paprsky a tři pracovníci byli vystaveni extrémně vysokému radioaktivnímu záření. Největší škody na zdraví však utrpěl Hisashi.
Mnozí jaderní vědci se podle How Stuff Works shodují, že dávka radiace při takové havárii může být ještě ničivější než například dávka radiace z výbuchu v jaderné elektrárně v Černobylu. Tam se totiž radiace rychle rozptýlila do ovzduší.
Vesnici i továrnu okamžitě evakuovali a tři pracovníci, kteří byli v bezprostřední blízkosti, neměli ani ponětí, co je v nejbližších dnech čeká. Převezli je do Národního ústavu radiologických věd, kde se u všech tří potvrdilo vysoké ozáření.
U každého však mělo jinou hodnotu, vzhledem ke vzdálenosti od vybuchlé nádoby. Hisashi dopadl nejhůře. Byl vystaven záření 17 sievertů a překročil tak hranici smrtelné dávky, která je vypočtena na sedm sievertů. Dodnes je jedinou osobou na světě, kterou prokazatelně zasáhlo tak vysoké množství. Jeho dva kolegové dopadli o něco lépe. Masato Shinohara byl vystaven záření deseti sivertů a Yutaka Yokokawa „jen“ třem. Ten jako jediný z trojice přežil.
Když Ouchiho přivezli do nemocnice, nevypadal, že by jeho tělo utrpělo nějaké vážné následky z ozáření. Obličej měl jen mírně zarudlý a oči podlité krví, stěžoval si však, že ho bolí ruce a uši. Ošetřující lékař později přiznal, že měli v úmyslu Hisashiho vzhledem k dobrému zdravotnímu stavu propustit z nemocnice a věřili, že by se mohl úplně vyléčit.
Všechno se ale zhoršilo
Hisashi začal mít nesnesitelné bolesti, nemohl dýchat a několikrát zvracel, ale stále byl při vědomí a komunikoval. Z následného šoku a bolesti však po chvíli upadl do bezvědomí. Radiační popáleniny se mu začaly ukazovat na celém těle.
Když lékaři nakonec udělali Hisashimu krevní testy, zůstali v šoku. Měl téměř nulový počet bílých krvinek, jeho imunitní systém absolutně zkolaboval a radiace zničila všechny jeho chromozomy.
Přesunuli ho tedy na speciální oddělení, kde se pokoušeli zhodnotit celkové poškození těla. Po třech dnech a všech testech byl následně přesunut do nemocnice Tokijské univerzity, kde na něm zkoušeli revoluční postupy s kmenovými buňkami a nebránili se ani různým krutým praktikám.
Dostal množství experimentálních léků a lékařský specialista Hisamura Hirai navrhl transplantaci kmenových buněk, i když se nikdy předtím na pacientovi nevyzkoušela. Velké množství záření v krvi však kmenové buňky ihned zlikvidovalo, a jelikož se jeho DNA neobnovovala, i kůži téměř úplně ztratil.
Nepomohly ani četné transplantace a Ouchi umíral pomalou a extrémně bolestivou smrtí. Naléhal na lékaře i rodinu, aby jeho utrpení ukončili, ale všichni nadále experimentovali s procesy léčby. „Už to nevydržím, nejsem pokusný králík,“ prosil lékaře podle portálu Ati. Hisashimu pomalu začala odpadat kůže z těla, a když mu lékaři měnili bandáže, ztrácel značné kusy masa. Jeho bolest byla nepředstavitelná a ani léky mu proti ní nepomáhaly. Krmit ho začali intravenózně, protože se nemohl sám hýbat.
24hodinový maraton
Jeho organismus byl vystaven 24hodinovému stresu, což způsobilo enormně zvýšený tep, přičemž mu srdce bilo až 120krát za minutu. Představ si, že běžíš maraton a srdce ti div nevyskočí z hrudi. Takto se cítil Hisashi celý den. Padesátý devátý den to už jeho srdce nevydrželo a Hisashi dostal první infarkt.
Rodina si však nechtěla připustit ztrátu milovaného člověka a souhlasila s oživováním, což se ostatně i lékařům velmi drastickým způsobem podařilo. Oživování trvalo celých 70 minut, během kterých Hisashimu odumřely téměř všechny mozkové buňky. Infarkt se pak několikrát zopakoval, někdy až třikrát během jedné hodiny.
Opakované infarkty Hisashimu způsobily poškození mozku a ztrátu vědomí. Všichni velmi dobře věděli, že tento nápor jeho tělo už nebude dlouho zvládat, ale přesto jej opakovaně oživovali. Hisashiho tělo navždy vypovědělo službu až 21. prosince 1999, kdy se už ani lékařům nepodařilo vícenásobné oživování. Hisashi se tak po 83 dnech konečně cítil svobodný.
Rodina vyvrátila tvrzení o úmyslném prodlužování trápení
Po havárii v závodě dostalo 310 tisíc obyvatel města Tokaimura příkaz zůstat doma na 24 hodin a 600 z nich bylo pozitivně testováno na nízkou úroveň radiace. Nikdo z obyvatel však nezemřel a netrpěl tak jako dva kolegové, Hisashi Ouchi a Masato Shinohara. Ten bojoval o život sedm měsíců, během kterých mu lékaři transplantovali kmenové buňky z pupeční šňůry novorozence. Nic mu však na následky ozáření nepomohlo a 27. dubna 2000 zemřel na selhání plic a jater.
Poslednímu z trojice, Yokokawovi, se smrt vyhnula. Byl však jedním ze šesti pracovníků závodu, které obvinili z trestného činu nedbalosti a v roce 2003 dostali podmíněné tresty. Společnost JCO musela podle portálu Ati zaplatit 121 milionů dolarů jako odškodnění postiženým obyvatelům a rodinám zesnulých.
„Neučili jsme zaměstnance, jak zacházet s nebezpečným materiálem, učíme je jen pravidla a postup, jak zvedat těžké předměty,“ řekl podle portálu Washington Post Makoto Morita, manažer závodu JCO.
Jaderná elektrárna v Tokaimuru fungovala po incidentu až do roku 2011, ale po zemětřesení a tsunami byla automaticky odstavena. Od té doby její činnost už nikdy neobnovili.
Rodina na svou obranu později vydala prohlášení, že Hisashiho utrpení nechtěla za žádnou cenu prodlužovat, šlo jí jen o to, aby zemřel klidnou smrtí.