Jejím specifikem je nejen to, že tuto práci zastává jako jedna z mála žen, ale také to, že mezi její klientelu patří převážně ženy. „Spousta žen má doma hodně věcí, které je potřeba vyřešit, ale nechce se jim zvát chlapa, kterého neznají,“ vysvětluje Kutilka Ája v rozhovoru pro Refresher. Ze svého okolí slyšela o nemístných poznámkách či pohledech a o tom, že se ženy v přítomnosti hodinového manžela necítily v bezpečí. Mezi ní a jejím klientkami přitom vzniká vzájemná důvěra, blízkost a solidarita.
Uvažovala jsem, co s volným časem v rámci mateřské „dovolené“ – chtěla jsem něco, kde bych si sama mohla organizovat čas. Kamarádka, které jsem občas něco opravovala, vyměnila jí odpad, pomáhala navrtat poličku nebo přidělat záclony, mi říkala, abych zkusila dělat hodinovou manželku. Ten název mi přišel ale divný. Partner mi připomněl, že stále mluvím o tom, že něco kutím – tak prý proč tomu neříkat kutilka.
Ano. Říkala jsem si, že nemůžu dělat hodinovou manželku u cizích chlapů doma. To by se nechtělo ani mně a ani partner by mě kvůli bezpečnosti nechtěl pouštět. Spousta žen má navíc doma hodně věcí, které je potřeba vyřešit, ale nechce se jim zvát chlapa, kterého neznají, pokud to není někdo na doporučení. Je to o vnitřním pocitu bezpečí. Takže moje zákaznice jsou převážně ženy, případně kamarádi kamarádů, kteří jsou kopyta. (smích)
Část klientek jsou i cizinky. Anglicky nemluvím nějak bravurně, ale máme Google překladač. A ty jsou nadšené, říkají, že mnoho hodinových manželů odmítá pracovat s cizinci kvůli jazykové bariéře, nechtějí se dorozumívat anglicky nebo jakýmkoli jiným způsobem – přitom je to díky internetu velmi jednoduché.
V reakci na to vznikl můj projekt. Mám známou, která je krásná, blonďatá, prsatá, je to kus ženské, a když si pozvala domů hodinového manžela, měl různé nevhodné poznámky. „Paninko, vy jste mi ale pěkná.“ Ten člověk navíc vstoupí do vašeho soukromí, komfortní zóny a má na vás takové nemístné řeči. Často mají prořízlé pusy, já to chápu, ale když přijdu k někomu domů, chovám se slušně – a i kdybych nějaké poznámky měla, nechám je hluboko ve své mysli. Hodně kamarádek mi říkalo, že se v přítomnosti hodinových manželů necítily dobře, protože viděly, jak se na ně koukají. Často mívají divný pocit.
Paní, které mají malá miminka a potřebují kojit, to mají také těžké. Nechtějí pracovníka nechat v pokoji o samotě, ale nemůžou před ním vytáhnout prso a začít kojit. Mají v bytě cizího chlapa. Mně naopak říkají: „To je super, že jste tady vy, můžu kojit a vy můžete dělat své.“
Ženy také neustále poslouchají: „Ježiš, kdo vám to tady dělal?“ Když najdu trubky slepené gafou, tak si to občas taky myslím, ale spíše se tomu společně zasmějeme. Není to tak, že zákaznici vynadám. Nechci tvrdit, že se tak chovají všichni hodinoví manželé, rozhodně ne. Hodně z nich stojí za to a doporučila bych je dál. Nicméně se najde pár kusů, které jim kazí reputaci.
Takže tím, že jste ženy, máte mezi sebou větší důvěru, blízkost, solidaritu?
Ano, je to tam hned od začátku. Často mě nechávají u sebe doma o samotě, zatímco si odjedou vyřizovat věci. Většinou je tam vzájemná sympatie. Jsou nadšené, že jim to přijde udělat holka. Všechny jsou strašně milé.
Nejvíc mě baví reakce žen. Mají syny, partnery, kamarády, ale často je to ten samý příběh. „Jó, já mám syna ajťáka, říkal, že to udělá... Takže mi to tady leží už čtyři měsíce.“ A když to dodělám, chodí kolem a říkají: „Jé, já mám takovou radost!“
Skamarádila jste se s některou z nich?
Mám klientky, ke kterým jezdím častěji. Popovídáme si o tom, co je nového, vím o jejich dětech, rodinách. Je to fajn. Některé mají potřebu se vypovídat, vylít si srdce, postěžovat si. Chtějí to říct někomu, kdo je mimo jejich sociální kruh, a mně to nevadí. Ale že bychom byly přítelkyně a scházely se, to ne, na to nemám čas. Kvůli práci se nestíhám vídat ani se svými kamarádkami.
U mužů jste tedy nikdy neopravovala?
Ozvalo se mi i pár mužů, vzala jsem asi dva na doporučení kamarádů. Ale pro chlapy se blbě dělá. Myslí si, že všechno vědí nejlépe, kecají vám do toho, co máte použít nebo jak to máte držet. Takže jsem jim řekla: „Hele, dobrý, zavolejte si na to nějakého odborníka.“ Radši půjdu k nějaké paní, která bude ráda, bude si dělat své a mě si nebude všímat. Udělám svou práci, bude spokojená a odejdu. (smích) Pro chlapy se mi už nic dělat nechce. Myslí si, že se jako ženská nemám vrtat ve zdech. Mají pocit, že máme být u plotny a tvrdou práci přenechat „chlapům“.
Co říkáte na argument, že ženy mají méně síly a fyzicky náročnější práce nejsou pro ně?
Nemyslím si, že to tak je, není to jen o síle. Navíc vím, že mám více síly než leckterý chlap. (smích)
Jak jste se ke kutilství dostala? Měla jste k tomu blízko vždy?
Vesměs vždycky. Táta i děda byli stavební podnikatelé, takže u nás byla vždycky dílna a garáž plná nářadí. Už jako dítě jsem si řezala prkénka a stavěla budky pro ptáčky. Po rozvodu rodičů jsme žily jen s mámou a ségrou, takže tři holky. Při stěhování bylo třeba rozložit a složit nábytek, pak si to doma udělat hezké, nainstalovat garnýže, navrtat poličky. Doprovázelo mě to celý život, je to práce, která mě baví a jde mi. Nemám to ale vystudované, proto některé práce nedělám a ani dělat nemůžu – třeba se vrtat v elektrice, na to musíte mít certifikace.
A tatínek s dědečkem vás k tomu aktivně vedli? Učili vás to?
Ne, spíš jsem byla takové to zvídavé dítě. Mám to doteď, když někde jsem, prolézám všechny prostory, koukám, co kde je, jak to tam je, co by šlo... (smích) Hned mi v hlavě běží hotový projekt. Chtěla jsem domů truhlíky na kytky, ale v obchodech stál kus plastu takové peníze, že jsem si raději koupila pěkné dřevo, nabarvila ho a udělala jsem si krásné truhlíky sama. Dceři jsem třeba udělala pískoviště. Když jsem v hobby marketu, říkám si: „To by se mi hodilo, tohle je taky dobré.“ A už mám projekt v hlavě, nemusím si to ani kreslit, rovnou dávám do vozíku prkna a vruty, které budu potřebovat. Když vás to baví, doprovází vás to všude.
Co vás na tom baví?
Nejvíc mě baví reakce žen. Mají syny, partnery, kamarády, ale často je to ten samý příběh. „Jó, já mám syna ajťáka, říkal, že to udělá... Takže mi to tady leží už čtyři měsíce.“ (smích) A když to dodělám, chodí kolem a říkají: „Jé, já mám takovou radost!“ (smích) Takže máme radost obě, že to je hotové a pěkné. Těší mě, že jsou spokojené a sejmu jim z beder něco, co chtěly udělat už dávno. Uleví se jim. Je to sice fyzicky těžké, ale máte pocit dobře odvedené práce.
Pokud něco zrovna není zalepené gafou. (smích)
(smích) Přesně.
U vás doma máte práce rozdělené jak?
Já někde vyměňuji odpad a přítel uklízí koupelnu nebo myje nádobí. Má k tomu blíž, zatímco já mám zase blíž k téhle práci. Neuráží ho, že odpad dělám já, a mně nevadí, že ho zase nedělá on. Takže jsou všichni spokojení. (smích)
To máte férově nastavené. Jaké práce děláte u klientek?
Když vidí, že jsem šikovná, ozývají se mi se vším možným. Něco přivrtat, vyměnit odpad, kuchyňskou desku, zapustit dřez, udělat lišty, opravit záchod. Nedělám zednické práce a nemaluji, to jsem dělala jednou a už nebudu, je to náročné fyzicky i časově. Ale dělám různé věci. Občas to sice dělám úplně poprvé, ale internety jsou plné různých návodů. (smích)
V drtivé většině nemám žádný problém. (smích) Pracuji od devíti do tří, kdy je dcera ve školce. Většinou chci danou věc předem nafotit, natočit, abych si mohla představit, co budu potřebovat, a mohla si nakoupit díly.
A takové věci jste se naučila dělat kde? Třeba opravovat umyvadlo?
Na začátku je to pokus omyl. (smích) Většinu z toho jsem někdy dělala u sebe doma. Když jsem byla těhotná, pracovala jsem asi do osmého měsíce. Pak jsem ale byla doma, a čím déle jste doma, tím častěji vás napadají věci, které by se daly opravit, vyměnit, předělat. A když něco pokazíte u sebe doma, zas tak moc vás to nemrzí, protože to je jenom váš průšvih.
Jednou jsem třeba vrtala do zdi, a než jsem zjistila, že potřebuju zkoušečku, která pozná, kde je dřevo, kde jsou kovy, navrtala jsem si elektriku. Vrtám, vrtám, najednou rána a tma v celém domě. Tak jsem si řekla: „Aha, kabel. Dobře… Nevadí.“ (smích) Člověk se vždycky učí. Naštěstí jsem ho neprovrtala celý, takže jsem ho zalátala, zadělala a pověsila na to místo hezký obrázek, protože jsem neměla stejnou barvu na malování. (smích) To byl takový trénink.
Pro koho je to vhodná práce? Co je k tomu potřeba?
Manuální zručnost a nebát se výzev. S některými věcmi se setkáte poprvé. Já mám také kamarády, se kterými to můžu prokonzultovat. Pak není problém nic. Nesmíte se toho bát, chybami se člověk učí.
Dá se touto prací uživit?
Nedělám cílenou reklamu, ale kdybych udělala a oslovila víc žen, myslím, že poptávka bude obrovská. Vezměte si, co je potřeba udělat například jen u vás doma – a to má doma každá žena. Ženy jsou teď navíc na home officech, takže neustále zjišťují drobné nedostatky, které by potřebovaly řešit. Hodinových manželů je také hromada a hodně z nich je časově vytížených.
Kolik si člověk může vydělat, pokud pracuje na plný úvazek?
Je to nárazové. Když máte zakázek málo, budete ráda za deset tisíc. Když je silný měsíc, je možné vydělat padesát. Záleží vlastně na vás, kolik klientek si nasmlouváte. Účtuje se cesta 10 korun na kilometr a hodinová mzda. Za první hodinu práce si beru 500 korun, za každou další pak 450. Když máte třeba dvě klientky každý den, můžete si vydělat i deset až patnáct tisíc za týden.
Co byste doporučila lidem, kteří by se chtěli do tohoto zaměstnání pustit?
Ať začnou doma. Vyzkoušejí, přivrtají, nastudují si návody na Googlu. Půjčí si nebo nakoupí nářadí. Když na to budou jenom koukat, neudělá se to. Je třeba vyzkoušet, jestli vás to bude bavit.
