Týden jsem všem tykala. Hanbu cítím do teď: někteří si toho ani nevšimli, ale veterinářka měla problém

V autě jsem tak dělala dechová cvičení, abych všechno zvládla s chladnou hlavou. neubránila jsem se ale přehrávání různých scénářů, které mohly nastat. Moji andělé strážní mě však zřejmě vyslyšeli – ta nepříjemná paní na recepci opravdu nebyla. Nebyl tam nikdo – jen prázdná židle, za kterou hodiny ukazovaly za pět minut devět.

Jelikož si v práci všichni hodně povídáme, stres ze mě během dne docela spadl. Vrátil se, až když jsem odcházela z práce. Musela jsem totiž znovu projít recepcí. Ani tentokrát tam recepční neseděla, ale na jejím místě byl údržbář. Je to starší pán, který se mnou vždycky vtipkuje, povídá si se mnou a zbožňuje mého psa.

Je velmi hovorný, ale vždycky mi vyká. Beru to jako projev úcty, protože je tak výrazně starší, že by mi klidně mohl i tykat. Já jsem mu vykání pokaždé oplatila a podle toho ho taky zdravila: dobrý den, na shledanou. Až doteď...

Když jsem ho uviděla, v krku se mi hned objevil knedlík. Pan údržbář mě pozdravil jako vždycky: „Dobrý den.“ Pak se naklonil k mému psovi a řekl: „Tak ty už jdeš domů?“ Bez přemýšlení jsem se na něj podívala a odpověděl za svého psa. „Jojo, už jdeme, pro dnešek jsme toho měli dost. Tak ahoj,“ loučím se. Ani se nad mým familiárním pozdravem nepozastavil. Jen se usmál a zamával nám.

Brr. Cítím se zvláštně.

Servírka Hanka a malá osobní krize

Následující dny se nesly v podobném duchu. Rozhovory se staršími nebo cizími lidmi se mi většinou vyhýbaly. Přísná vrátná měla celý týden dovolenou a nahradila ji jiná starší dáma. Pravidelně jsem ji zdravila slovy: „Čauko, dobré ráno,“ a loučila se s: „Měj fajn zbytek dne.“

Nedostala jsem se k žádné hlubší konverzaci a na moje pozdravy nikdo pohoršeně nereagoval. Buď si mě lidé nevšímali, nebo se jen usmáli. Zdravila jsem tak i prodavače a prodavačky v supermarketech. Ale nikdo se neohradil. Začínalo mě to štvát, protože takhle nebudu mít žádný materiál do článku...

Začala jsem litovat, že jsem se do něčeho takového pustila. Přišlo mi moc neslušné tykat starším lidem. A bála jsem se, že se dostanu do nějakého konfliktu. Jeden večer jsem si ale dala meditaci a při ní jsem si uvědomila, že se vlastně beru moc vážně. Vždyť za tykání se nechodí do vězení. Ani na šibenici.

Čtvrtý den experimentu jsem se rozhodla jít do testu naplno. Šla jsem posedět u nealkoholického piva s přáteli. Obsluhovala nás asi čtyřicetiletá paní a s úsměvem zamířila k našemu stolu. To je moje příležitost, pomyslel jsem si.

Ještě než se nás zeptala, co budeme pít, ozvala jsem se. „Hele, nejmenuješ se náhodou Hanka?“ „Ne,“ odpověděla mi a byla očividně zaskočená. „Promiň, hrozně se podobáš jedné Hance, kterou znám.“ Odpověděla, že to je v pořádku. Pak se zeptala jakoby nic, co si dáme. Přátelé si jeden po druhém objednali a když přišla řada na mě, zase jsem si zatykala. „Poprosím tě o jeden točený radler.“ Servírka si vše zapsala a s úsměvem odešla. 

K tykání neřekla nic. Jen moji kámoši se mohli zbláznit smíchy.

Husy jsme spolu nepásly

Měla jsem ze sebe dobrý pocit, že jsem se překonala dokázala tykání povznést na trochu vyšší level. Ale experimentu si stále někdo výslovně nevšiml, ani na něj přímo nereagoval. Reakce jsem se nedočkala ani při konverzaci s výrazně starší sousedkou, která mi před půlrokem vynadala, že prý neuklízím po svém pejskovi (což není pravda). Zeptala jsem se jí, jaký má den a hodila s ní small talk. Tykala jsem. Tykala mi zpátky, ale nijak jí to nevadilo.

Poslední den jsem tak přemýšlela, co by mohlo můj průzkum okořenit. Narazila jsem na veterinární průkaz svého psa, protože jsme měli před dovolenou a já se potřebovala ujistit, že bude mít všechna potřebná očkování. Očkování proti vzteklině mu mělo vypršet za pár dní.

Neváhala jsem ani vteřinu. Oblékla jsem se a vyrazila k veterinářce. Podvědomě jsem cítila, že právě v této situaci budu možná čelit nepříjemné reakci. Netuším, kde jsem vzala kuráž na to, abych tykala doktorce, ale šlo to hladce a přirozeně. Až dokud...

Dokud se na mě nepodívala zpoza brýlových obrouček přísným pohledem. „A tykáme si od kdy? Pokud vím, tak husy jsme spolu nepásly," zpražila mě. Zapotila jsem se a cítila, že mi červená obličej.

Rudá jako řepa a se zpocenými dlaněmi jsem sledovala, jak očkuje mého psa. Začíná mi být tak trapně, jak mi asi ještě nikdy nebylo. Bere to jako jasný důkaz, že si jí nevážím, říkám si.  Protože vím, že se budeme vídat i nadále, musím jí říct pravdu.

„Promiňte, dělám takový sociální experiment, kdy tykám lidem a sleduju jejich reakce,“ přiznám jí. Okamžitě se viditelně uklidní. Zašeptá ale, že bych podobné sociální experimenty měla nechat na jiné lidi, ne na doktory a doktorky.

Je mi z toho tak úzko, že ani nedokážu poslouchat dál. Přesto při odchodu tiše zašeptám: „Ahoj, měj se zase hezky,“ a rychle za sebou zabouchnu. Jedno je jisté. Teď musím změnit veterinární kliniku.

Závěr: kdo potřebuje vykat? 

Proč je u nás osobnější kontakt tolik tabu? Procházelo by mi tykání snáz, kdybych nebyla mladá drobná žena, ale statný starší pán? Ti přece často tykají lidem kolem sebe, aniž by se jim dostalo nějaké špatné zpětné vazby. Nebo se mýlím?

Hlavou mi víří spousta myšlenek. Přemýšlím o tom, co dobrého z „tykacího týdne“ vlastně plyne. Lidé s vyšším postavením nebo „důležitou“ prací si tak můžou hladit ego, protože jim ostatní musí projevovat jakousi úctu. Celkově mi ale přijde, že vykání lidi zbytečně rozděluje.

V jazycích, které nevykají, jsou si všichni tak nějak rovnější. Proč by bylo tykání ukazatelem neúcty? Přestože mi bylo v některých situacích vyloženě nepříjemné, docela jsem si ho vlastně oblíbila.

Myslím, že kdybych neměla vzorce chování nastavené svými rodiči, byl by tento experiment mnohem snazší. Ale bylo zajímavé pozorovat ostatní a vystoupit ze své komfortní zóny. Rozhodla jsem se, že i nadále budu tykání používat daleko víc než předtím. 

Co si o tykání myslí socioložka?

Na názor jsem se zeptala také socioložky Zory Bútorové. Podle ní by bylo zajímavé, kdybych experiment nedělala jen já, ale také například starší žena nebo muž. Lidé by prý na jejich tykání reagovali jinak.

„Stejně tak by mohlo být zajímavé, kdyby experiment prováděl někdo, kdo má s ostatními nějaký specifický společenský vztah – například učitelka vůči rodičům, bankovní úřednice vůči klientům, politik vůči cizímu člověku a podobně,“ zamyslela se odbornice.

Podle ní by tyto příklady pravděpodobně ukázaly, že tykání signalizuje menší sociální odstup a větší blízkost. A také, že člověk toto oslovení volí, když má pocit, že si to může dovolit.

„Není náhodou, že podání ruky v naší kultuře obvykle přichází od někoho, kdo je starší, váženější, zkušenější nebo má vyšší společenský status. A vždy vyjadřuje snahu překonat odstup vůči druhému, uznat tento odstup za málo důležitý,“ říká Bútorová.

Upozorňuje však na situaci, která nastala v Československu po nástupu komunistů k moci. Tehdy se rozšířilo takzvané soudružské tykání jako výraz neexistující sociální rovnosti, často z pozice síly, mocenské převahy či nadřazenosti. „Bylo to urážlivé, nerespektující důstojnost,“ připomíná.

Socioložka závěrem dodává, že s tykáním a vykáním to není tak jednoduché. Tento problém v Americe a jiných zemích sice nemají, ale neznamená to, že by tam sociální odstup neexistoval.