Tým českých otužilců na začátku listopadu pokořil druhý světový rekord, když jen ve spodním prádle vystoupali na nejvyšší horu Japonska Fudži. Se členem výpravy Filipem Malým jsme se o extrémním zážitku bavili v rozhovoru.
Loni šestičlenná skupina triumfovala v Tanzanii, kde jen v kraťasech, botách, rukavicích a čepicích za méně než 24 hodin vystoupala na nejvyšší horu Afriky Kilimandžáro. Výstup přitom většinou trvá kvůli aklimatizaci i šest dní.
Členy týmu jsou organizátor otužovacích výšlapů v ČR Dominik Luks, horolezec Filip Malý, kaskadérka a zápasnice Kateřina Lisová, mentální kouč Ondřej Petr, silově kondiční trenér Dominik Hřib a fitness trenér Zbyněk Vlček.
Jak se dala vaše parta dohromady a proč jste si vybrali zrovna Fudži?
Jako parta jsme se dali dohromady úplně náhodou loni, když jsme spolu šli na Kilimandžáro. Sešli jsme se z celé republiky na popud Dominika. Když jsme šli, s nikým jsem se vůbec neznal, sešli jsme se před odletem do Tanzanie jen dvakrát. Po Kilimandžáru jsme se domlouvali co dál a na Fudži jsme měli dva plány, a to buď jít v létě, nebo právě otužilecky, takhle v zimě, což nakonec vyhrálo.
Jak probíhal trénink na takhle náročnou akci?
Já osobně lezu otužilecky pořád, hlavně na Šumavě, ale někteří se chodili otužovat třeba jen do vody. Pět minut v kádi ale přece jenom nenahradí čtyři hodiny v horách. Chtělo to si projít nějakým delším otužováním předem, aby potom člověk třeba věděl, jak se chovat ve větru. Hromadnou přípravu jsme neměli. Bylo to o to těžší, že když jsme na začátku listopadu odlétali, byl v Česku ještě relativně teplý podzim, takže to byl teplotní šok. Mnohem snazší by bylo jít třeba v únoru, kdy by si tělo už zvyklo na chlad. Navíc to byl náš první letošní otužovací výšlap, takže o to náročnější to bylo.
Vy jste všichni celkem extrémní sportovci. Na co jste se při přípravě soustředili nejvíc? Je důležitější ta fyzická, nebo psychická stránka?
Vlastně obojí. Teď na Fudži se nám právě stalo, že jeden člen skupiny nedošel, respektive došel asi půl hodiny po nás, ale na vrcholu se v minus dvaceti a bez oblečení na nikoho samozřejmě nedá čekat, takže jsme se zpátky vydali dřív. Mentální stránka je asi důležitější, ale je potřeba aspoň fyzický standard.
Když jste vyráželi, byli jste si všichni jistí, že to určitě dáte, nebo mezi vámi panovaly nějaké obavy?
Nemůžu mluvit za všechny, ale vím, že s Dominikem Hřibem jsme to měli nastavené jasně, že to prostě dáme a co se týče ostatních, měli různé fyzické indispozice, takže měli zadní vrátka a přinejhorším by se vrátili dolů. Ale nikdo to určitě nechtěl zabalit a nakonec jsme vylezli všichni.
Když jste loni lezli na pětitisícovku Kilimandžáro, šli jste bez aklimatizace. Měli jste nějaký krizový moment?
Myslím, že krizová byla kombinace všeho, ta aklimatizace by z toho udělala jen fyzický výkon, kdy by šlo o převýšení a vzdálenost, ale jak jsme šli bez aklimatizace, hrálo tam roli i to, že od pěti tisíc měl každý jen asi 60 procent kyslíku, do toho dehydratace, nedostatek jídla, spánková deprivace, extrémní změny teplot a všechno se to takhle kombinovalo. Když pak člověk v takovém stavu jde třeba deset hodin, hrozí vyšší riziko třeba zakopnutí a nějakého úrazu.
Udělali byste to dnes jinak, upravili byste přípravu?
Myslím, že na takové věci se stejně lépe připravit nedá. Každý udělal to, co mohl. Možná jsme měli štěstí, že tak, jak jsme to udělali, to zrovna vyšlo nejlíp, jak mohlo – na podruhé už by to třeba takhle nevyšlo, ale teď když nad tím přemýšlím, tak uf, nebylo to vůbec snadné.
Bez aklimatizace jste šli cíleně?
Ano, to byla podmínka splnění toho rekordu. I Wim Hof to šel s aklimatizací. Jsou tam i rychlejší rekordy, ale to jsou zaprvé jednotlivci, není to expedice, a hlavně se aklimatizují, takže ačkoliv je to rychlejší, nedá se to srovnat. Kdo leze v horách sám, ví, co aklimatizace dokáže. Kilimandžáro bylo hlavně o tom, to přežít.
Další expedici plánujete na Antarktidu, co se chystá?
K tomu ještě vlastně nemáme žádný plán, jen víme, že chceme právě tam, na nejvyšší horu Vinsen, která má necelých pět tisíc metrů nad mořem. To proběhne buď příští rok, nebo rok poté. Nic konkrétnějšího jsme zatím neplánovali.
Máš nějaký osobní cíl nebo expedici, kterou bys někdy chtěl provést?
V únoru letím do Argentiny. Tam budu s jinou skupinou, se kterou lezeme ledovce. Rozjeli jsme plán na Seven Summits, tedy nejvyšší vrcholy všech kontinentů, které končí Everestem v Himalájích. A další menší plán, co mám, se odehraje u nás v Česku, protože jinak pořád jezdíme lézt do zahraničí. Zatím je ale vše v plenkách, takže to ještě nechci prozrazovat.
Proč to takhle vlastně děláte? Je to kvůli překonání rekordů, nebo spíš třeba sebe sama?
Zase nemohu odpovědět za každého z nás, každý to bude mít asi jiné.... Já to vyloženě dělám pro sebepoznání, protože chci poznat, co všechno tělo a mysl dokáže překonat. Zároveň se rád vydávám někam, kam se většina lidí nikdy neodváží, protože jim to nahání strach. Ten máme asi všichni v určitém okamžiku, ale pak je rozhodující to, co v tu chvíli uděláme, jestli nás to donutí danou činnost zabalit, anebo naopak vykročíme do neznáma a budeme dělat to nejlepší, co je v našich silách, i tam, kde neexistuje žádný návod.
