Bývalý agent o zatčení mafiána Černáka: Soudce odmítl podepsat příkaz k zadržení ze strachu. Akci jsme před nadřízenými tajili

V historii policie existovaly „sinusoidy“, které souvisely s tím, kdo byl zrovna ve vládě. Policie získala větší podporu od některých politických stran a menší od jiných. Záleželo na prioritách dané vlády.

Samozřejmě nelze vyloučit ani přelévání kriminality do politiky. Víme, že v té době nebyli všichni policisté, soudci, zpravodajci ani státní zástupci poctiví. Byli mezi nimi i křiváci. Pravidelně docházelo k únikům informací a ke střetu zájmů.

Nejen Černák, ale i další tehdejší zločinci se snažili přetáhnout média na svou stranu.

Vzpomínáte si na nějaké konkrétní případy, na kterých jste pracoval a v nichž se Černákovo jméno objevilo?

S mým zesnulým kolegou jsme byli jedni z prvních policistů, kteří se skutečně snažili vyšetřit a objasnit Černákovu trestnou činnost. První případ jsme postavili na výpovědi poškozeného muže, kterému Černák a další kriminalisté vyhrožovali. Vydírali ho a chtěli se zmocnit jeho panelového domu v Púchově.

Z muže jsme udělali chráněného svědka a na základě jeho výpovědi došlo k legendárnímu zatčení Černáka, respektive k jeho předvedení na obvodní oddělení policie v Banské Bystrici. Zde ho zadržel a vyslechl vyšetřovatel Jožko Kováčik, legendární starý pán, kterého si možná pamatujete z reportáže.

Vím, že už tehdy se policie snažila získat různé informace a lidi ke spolupráci, ale metody, které měla k dispozici, byly neúčinné. Ve skutečnosti byly všechny policejní složky prolezlé křivými policisty, což úřadům ztěžovalo vzájemnou spolupráci. Nikdy se nepodařilo zahájit účinné vyšetřování, než se totiž povedlo jakoukoli akci řádně naplánovat, někdo ji prozradil.

To byl tedy první účinný případ, v němž se Černák nějakým způsobem dostal do pozice obviněného a později obžalovaného. Samozřejmě ani tehdy to nebylo jednoduché, protože jsme se museli potýkat s různými obstrukcemi.

Jakými?

Když jsme ho šli poprvé zatknout, iniciovali jsme domovní prohlídky a zatčení několika členů zločinecké skupiny, kteří se podíleli na vydírání a přípravě vraždy našeho chráněného svědka.

Tehdejší službu konající soudce v Trenčíně odmítl tyto zatykače podepsat z obavy o svůj život. Byl zcela vyřízen. Zbledl a řekl, že nepodepíše, že raději skončí v justici. Zeptal se mě, kdo bude chránit jeho rodinu, na což jsem mu odpověděl: „A kdo bude chránit tu stovku policistů, kteří budou zítra provádět zatýkání a prohlídky?“.

Nakonec příkazy nepodepsal, takže nám nezbylo než počkat na další den, kdy měl službu jiný soudce. Ten už je podepsal. Chystaná akce se však značně protáhla a mezitím někdo Černákovi prozradil naše záměry. O den později jsme vyhlásili pátrání a začali dělat další akce. V té době se Černák dostavil na obvodní oddělení v Banské Bystrici, kde tvrdil, že o ničem neví.

Jak vzpomínáte na Černákovu snahu získat si přízeň veřejnosti prostřednictvím médií?

Pro nás to bylo pochopitelné. Nejen Černák, ale i další tehdejší zločinci se snažili přetáhnout média na svou stranu. Černák nezval novináře jen na svá zatčení. Televize odvysílala i reportáž o jeho oslavě narozenin nebo o jeho zálibě v chovu tygrů. Několik tehdejších zločinců se snažilo zviditelnit v médiích a blýsknout se v záři reflektorů.

Ostatně dodnes některé bulvární listy dávají prostor osobám, které se později stávají odsouzenými zločinci. Takoví lidé prostě mají tendence a snaží se přiklonit veřejné mínění na svou stranu.

Byl jste to vy a vaši kolegové, kdo vytvořil a využíval institut ochrany svědků. Jak to změnilo vyšetřování nebo stíhání členů podsvětí?

Tento institut určitě změnil vyšetřování velmi zásadně. Snažili jsme se ho přizpůsobit evropskému právu a zejména potřebám takové situace. Využívali jsme institut ochrany svědka, policejního agenta nebo další nástroje, jako jsou dnes nepopulární kajícníci (spolupracující obvinění, pozn. red.), které se používají dodnes. Akorát za nás ještě nebyly legislativně ukotveny.

Bez nich bychom však nebyli schopni bojovat s organizovaným zločinem vůbec. Spolupráce policistů a obětí nestačila. Pro zdokumentování trestné činnosti a následné vznesení obvinění jsme potřebovali výpovědi přímo od lidí z uzavřených zločineckých skupin.

Bylo v té době obtížné něco takového zavést?

Velmi obtížné. Dělali jsme to doslova na koleně, nad rámec pracovní doby. Mám obrovský dluh vůči desítkám až stovkám policistů, mužů z pohotovostních útvarů, kteří nám pomáhali zajišťovat ochranu obětí a svědků na různých chatách, v soukromých prostorách i na veřejnosti.

Dohlíželi na ně nepřetržitě, mnohdy na úkor svého volného času s rodinou. Mnozí z policistů na to dokonce vynaložili vlastní peníze nebo kontakty. Používali jsme vlastní chaty a vlastní budovy, abychom něco takového vůbec mohli provádět. Potřeba těchto institutů a jejich rychlého zavedení do legislativy a následně do praxe byla tedy více než nevyhnutelná.

V devadesátých letech panovala atmosféra strachu. Policisté se báli vůbec zastavit auto místního kriminálníka ze strachu, že je zastřelí.

Setkávali jste se s lidmi, kteří byli v konfliktu s mafií, ale báli se vypovídat. Jak jste je přesvědčil, aby vypovídali? Pomohl jim k tomu tento institut?

Bez těchto institutů by to bylo nemožné. Musím také dodat, že šlo o dlouhodobé setkávání se svědky. Nikdy se nám je nepodařilo přesvědčit během jednoho výslechu. Ti lidé měli velký strach o svůj život, o své blízké a o své rodiny. Moc dobře věděli, čeho jsou zločinci schopni, a věděli to možná ještě lépe než policie, protože buď sami z těchto struktur pocházeli, nebo jim dlouhodobě ubližovali. Museli jste s nimi strávit hodně času, poznat je a získat si jejich důvěru, abyste je přiměli svědčit.

V mnoha případech se nám samozřejmě nepodařilo přesvědčit lidi, aby vypovídali, a to i přes všechny možné sliby a záruky bezpečnosti. Nesvědčili a nespolupracovali. Maximálně nám něco řekli mimo záznam, ale takové informace neměly žádnou trestněprocesní hodnotu.

Mafiáni mívali komplice v řadách policie a někteří snad i mezi politiky. Mohl jste svým kolegům věřit, nebo jste před nimi raději výsledky vyšetřování a plánované akce tajil?

Tajili jsme to nejen před kolegy, které jsme podezřívali z křiváren, ale i před nadřízenými. Upozorňovali jsme je na případy, až když byly zdokumentované, probíhaly a oni už nemohli vyšetřování zastavit.

V té době bylo v systému mnoho skutečně křivých lidí, včetně policistů, soudců, státních zástupců a zpravodajských důstojníků. Chapadla mafie sahala přes všechny policejní útvary až do politiky. Koneckonců v mnoha případech i sami zločinci přiznávali, že se setkávali s různými vysoce postavenými lidmi, ať už z tajných služeb nebo jiných institucí.

Vzpomínám si, že když jsem zatýkal bratry Mellovy, celou noc bušili na dveře CPZ, aby policie zavolala tehdejšího šéfa kontrarozvědky SIS Jaroslava Svěchotu. Podle mých informací se na ně osobně přišel podívat do vazební věznice.

Podobných situací jsem během své kariéry zažil několik. Takže ano, museli jsme svou práci tajit. Spolupracovali jsme vždy jen v úzkém okruhu lidí, kterým jsme důvěřovali.

Bohužel ani to ne vždy fungovalo, protože mnoho kolegů mezitím přešlo na druhou stranu. Buď se nechali zlákat penězi, nebo na ně zločinci dokázali najít jiné kompromitující materiály. Samozřejmě jsme se snažili takové věci co nejvíce eliminovat. Vím ale, že řada lidí, kteří s námi spolupracovali na kauzách kolem Černáka, také skončila jako křiváci a zkorumpovaní policisté.

Osobně film schvaluji, protože tu dobu je třeba připomínat. Z historie se musíme poučit a někdy mám pocit, že jsme zapomněli na hrůzy zločinu, které se tehdy odehrávaly.

Co všechno jste musel v průběhu let snášet, než se vám konečně podařilo Černáka zatknout?

Od začátku jsme tento případ brali velmi vážně. Na schůzky jsme chodili vyzbrojeni samopaly, brokovnicemi a dalšími těžkými zbraněmi. Dávali jsme na sebe pozor, hlídali jsme se navzájem, a to se nezměnilo, dokud nevznikly zmíněné instituty, které pomohly rozbít zločinecké skupiny.

K jejich rozpadu samozřejmě přispěly i války gangů. Když mezi sebou zločinecké skupiny bojovaly o moc a vliv, někteří policisté tvrdili, že je to jen dobře, protože se likvidují mezi sebou. Osobně jsem s tímto názorem nikdy nesouhlasil, protože jeden den se likvidovali mezi sebou, ale druhý den likvidovali slušné lidi. Nemluvě o tom, že při explozích a přestřelkách pravidelně umíraly nevinné oběti.

Podle mého názoru rozhodujícími ranami v našem boji proti mafii byl určitě vznik výše zmíněných institutů. Zločinci skončili ve vazbě a začali se navzájem usvědčovat, což vedlo k rozbití zločineckých skupin. Je tu ovšem dilema, která prohlášení a spolupráce jsou hodna toho, aby se spolupracujícím zločincům odpustila jejich vlastní trestná činnost.

Mluvil jste s Černákem osobně?

Jako člověka jsem ho při našem operativním rozpracování a sledování vnímal velmi zblízka, ale osobně jsem s ním mluvil jen při počátečních úkonech jeho zadržení. Poté byl vyslýchán pouze vyšetřovateli a později další skupinou policistů, protože v té době jsem již pracoval na úseku kriminálního zpravodajství.

Jak na vás působil?

Snažil se působit suverénně, rozhodně nevěřil, že mu hrozí zatčení nebo uvěznění. Působil však, jako by byl zbaven citů a emocí. Jako by mu v té době zcela chyběla jakákoli empatie s oběťmi kolem něj. Hrál svou roli překvapeného obchodníka, který nemá s kriminalitou ve svém okolí nic společného.

Viděli jste film MIKI? Jaký jste z něj měl dojem? Byly události ve filmu zobrazeny autenticky, nebo přikrášleně?

Ještě jsem ho neviděl. Počkám si na druhý díl – ČERNÁK, a pak se to pokusím nějak zhodnotit. Vím, že někteří kolegové, kteří natáčení filmu ani neschvalovali, ho kritizují, protože prý Černáka glorifikuje a dělá z něj hrdinu. Osobně si to nemyslím. Naopak, i když nejde o dokument, myslím, že je správné přiblížit temnou atmosféru devadesátých let mladším generacím.

Na druhou stranu chápu, že se mohou najít lidé, kteří se ztotožní s druhou stranou zákona. Stačí, když se vrátíme do historie, kdy snad celé Slovensko fandilo Jánošíkovi. Máme to historicky v sobě, takže je pro mě pochopitelné, že určitá část diváků ho bude obdivovat za to, jaký to byl chytrý zločinec a co dokázal. Ale skutečnost byla mnohem prozaičtější.

Tito zločinci byli ve skutečnosti zbabělí, když zabíjeli. Nikdy to nebyl férový boj. V mnoha případech své oběti nejprve omámili a pak velmi zbaběle zavraždili tři nebo čtyři z nich. Nebylo to zdaleka tak bombastické, jak to zní. Chápu však, že filmové zpracování musí být divácky zajímavé a poutavé.

V minulosti jste řekl, že pan Černák nebude žádat o propuštění. Nyní je jeho propuštění přece jen na stole a v příštích měsících o něm rozhodne soud. Myslíte si, že se mohl napravit a je správné ho propustit?

To je velmi těžká otázka. K jejímu zodpovězení bych potřeboval mnohem více informací, než mám z médií. Neznám jeho zprávy a záznamy z nápravných zařízení. Doufám však a myslím si, že příslušné orgány to vyhodnotí podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Upřímně si myslím, že v průběhu let u něj došlo k určité změně, i když podle mého názoru se člověk ze své podstaty nikdy nemění. Může se pouze poučit z toho, co se mu stalo, a naučit se své chování korigovat. Každopádně nevidím důvod k obavám, ať už bude výsledek jakýkoli.

Musíme si uvědomit, že doba se změnila a tihlr zločinci by nemohli dělat to, co dělali ve své době. Žijeme v digitálním světě, všude jsou kamery a bezpečnostní systémy na velmi vysoké úrovni.