České hokejistky se chystají na své první domácí Mistrovství světa v hokeji žen. Jednou z nich je i brankářka Viktorie Švejdová, která působí ve švédské hokejové lize, kde hraje za HV71. Co nám prozradila?
Jen několik dní před začátkem prvního domácího mistrovství světa si na nás udělala čas česká brankářka Viktorie Švejdová, se kterou jsme se bavili o tom, jak zvládá skloubit studium na vysoké škole s profesionální kariérou, nebo jaké vidí rozdíly ve vnímání ženského hokeje u nás a ve Švédsku.
Začnu tou nejklasičtější otázkou, a to je, co tě vlastně přivedlo k hokeji, jak vypadal tvůj začátek?
Můj taťka hrál hokej, když byl ještě mladý kluk a mně se to hrozně líbilo. Chodili jsme v Liberci koukat na Tygry na extraligu a pak jsem se chtěla naučit bruslit. Následně už mě od toho nikdo neodtrhnul. První brusle jsem měla takové ty se dvěma noži, to je hodně pravěk, a pak jsem hned měla hokejové. Nejdřív jsem nastupovala jako hráčka a asi v šesti letech jsem šla do brány.
Jaký pro tebe byl ten přestup do brány?
Byla jsem strašný nervák a brečela snad po každém zápase, co jsme prohráli. Hrozně jsem si to brala. Moji rodiče, hlavně taťka, byli vždycky takoví ambiciózní, teď jsem zpětně ráda, ale v tu dobu, když jsem byla malá, tak jsem to občas opravdu nesnášela, protože vždycky bylo všechno špatně a po každém zápase, když jsme jeli domů, bylo ticho v autě.
Myslím si, že mi trvalo si na to zvyknout a nějak se s tím naučit pracovat, aby si to člověk tolik nebral. Teďka už bych řekla, že jsem docela flegmouš a už mě nikdo moc nerozhodí, ale když jsem byla malá, tak si pamatuju, že to byly vždycky krokodýlí slzy.
Povídáš si na ledě sama se sebou?Já si povídám celou dobu. Při tréninku tolik ne, to spíš mluvím na hráčky, nebo si z toho tak
děláme srandu. Ale při zápasech je tam člověk třeba delší dobu sám, tak si furt povídám, abych zůstala soustředěná. Na tým ale křičím pořád. To si myslím, že všichni potvrdí, že jsem hodně slyšet. (smích) Ale pak si samozřejmě povídám i sama pro sebe, nebo si tam občas hodím nějakou písničku.
Kdo reprezentuje Česko na domácím ženském MS? Podívej se hráčkám pod helmu
4. dubna 2025 v 7:00
Bude se podle tebe letošní Mistrovství světa nějak lišit od turnajů na OH nebo třeba WEHT?
Tak určitě to bude jiné v tom, že je to doma. A ten tlak na nás, jak mediální, tak od fanoušků, je jiný. Očekávání jsou úplně jinde, než kdybychom hrály někde v Americe nebo v Kanadě. Když to srovnám třeba s posledním mistrovstvím světa, co jsme hrály loni v Americe, tak ten mediální zájem u nás raketově stoupl.
Což je na jednu stranu samozřejmě strašně fajn, vždycky jsme si to přály, ale na druhou se s tím pojí takové podvědomé očekávání, které člověk sám na sebe vyvíjí. V tomhle si myslím, že je jediný rozdíl, že je to doma a tudíž se lidé víc zajímají, ale za to jsme samozřejmě strašně rády.
Jak vypadají tvé poslední dny před turnajem?
Právě jsme na cestě do Českých Budějovic, kde se dneska scházíme s týmem.
Měly jsme teď kemp v Praze a pak jsme měly tři dny pauzu, abychom všechny načerpaly trochu sil a strávily čas s rodinou a tak. Po tom, co se dnes sejdeme, tak budeme až do začátku MS dost intenzivně trénovat. Máme naplánované týmové meetingy, teambuildingy a tak. V zásadě už budeme jen v centru dění a připravovat se na to, až to celé vypukne.
Jaké vnímáš rozdíly mezi českým ženským hokejem a tím švédským, kde momentálně hraješ?
Největší rozdíl je asi ten, že ve Švédsku se může hrát do těla. Je to jediná soutěž na světě, kde je momentálně povolený kontakt tělem pro holky.
Ve Švédsku je samozřejmě i velký sociologický rozdíl. Když ve Švédsku řeknu, že hraju hokej, tak to nikomu nepřijde divné. Je to považováno za normální práci. A tak je to u většiny sportovkyň. Samozřejmě je to i adekvátně finančně ohodnocené, což
bohužel v Česku zatím nemáme a myslím si, že ještě dlouho mít nebudeme. Je to taky jedna z nejlepších lig na světě, takže má úroveň, prestiž, zkrátka vybudované jméno.
Zároveň hraješ v týmu, který je smíchaný z hráček různých národností. Většina je švédská, ale pak tam hrajeme s Kanaďankami, s Američankami nebo Finkami... Je to taková všehochuť, což podle mě hodně přidává na dynamice toho týmu tím, že každý přichází z jiného kulturního prostředí.
Vidíš rozdíl mezi českými a švédskými trenéry? Já skončila v Česku před osmi lety a za tu dobu se určitě spousta věcí změnila. Ale rozdíly tam jsou. Když jsem přišla do Švédska, byl pro mě strašný šok, že se trenérovi tyká. Prostě mu říkáš jménem, všechno je takové přátelštější. Trenéři se taky daleko víc zajímají o životy
hráčů, než jakou jsem měla zkušenost v Česku.
Odcházela jsem do Švédska hodně mladá, takže tam bylo dobré propojení mezi školou a hookejem a to jsem velmi ocenila. Trenéři prostě berou hodně i tu osobní rovinu.
Momentálně jsem na vysoké a můžu v pohodě oznámit, že kvůli zkoušce nepřijdu na trénink, což si v Česku nedokážu ani představit, že bych řekla. Že bych si dovolila mít něco víc než ten hokej. Myslím, že ve Švédsku se vzdělání respektuje a toho si hrozně cením, protože skloubit život na vysoké a hokej, když to vyloženě není univerzitní hokej, jako třeba v Americe, by bylo jinak hrozně těžké.
V tomto směru je to takové víc celistvé. Trenéři se tě snaží připravit na něco, co přijde po hokeji, a ne čistě jenom na ten výkon teď a tady.
Jak se ti daří skloubit studium a profesní kariéru?Je to náročné, ale mám distanční studium, což je fajn. Jsem na jedné z mála škol, co to umožňuje. V podstatě tam nemusím být prezenčně. Byla jsem tam všehovšudy jednou. Všechno jedeme na dálku, a to je super, protože člověk má přednášky každý den, ale pustíš si to někde z domova nebo kdekoliv, což samozřejmě mně, jako někomu, kdo furt někam cestuje, vyhovuje.
Tvůj partner je také hokejový brankář, vidíš v tom nějaké výhody a nevýhody?
Jak se to vezme. Je fajn, že ve spoustě věcí si dokážeme vyhovět a porozumět daleko lépe, než kdyby jeden z nás ten hokej nehrál. Já si rozhodně nedokážu představit život s někým, kdo není sportovec. Nemusí být hokejista, ale aspoň sportovec. Myslím, že to dělá fakt hodně. V tomhle je to super.
Pak jsou i věci, že na sebe nemáme tolik času jako „normální lidi“. Honza hraje v Americe, což má svou daň (pozn. redakce – Honza, celým jménem Jan Bednář, hraje za tým Toledo Walleye). Naše rodiny jsou sportovně hodně založené. Jeho rodina je hokejová, takže je fajn, že vlastně máme stále o čem mluvit. Obecně je to fajn.
Hodně taky sledujeme zápasy toho druhého, myslím, že se maximálně podporujeme. Je zajímavé kolikrát slyšet jeho pohled nebo probírat různé životní situace, co v tom hokeji nastanou. Když se řeší třeba smlouvy, je výhoda, že máme jeden druhého a můžeme to spolu řešit.
Ale občas si do sebe i rýpneme. (smích)
Máš nějaké předzápasové rituály?
Jo, já jsem hrozný control freak. Mám strašně moc různých rituálů, až kolikrát si říkám, že to hraničí trošku s nějakou obsesivní poruchou. Ale ano, patří to k tomu.
Když je zápas, začíná to hned od rána stejnou snídaní každý den. V podstatě celý ten den se musí odvíjet plus mínus stejně. Snídám míchaná vajíčka, dva toastové chleby namazané úplně stejně. Jeden jenom s nějakým máslem a na druhém je takový ten cream cheese, například lučina a na to marmeládu a sýr. To je taková moje specialita.
Samozřejmě, když se něco stane a nejde to, tak it is what it is, ale mám spoustu rituálů, které si snažím držet, protože mě to udržuje v nějaké připravenosti, že ten mozek ví – teď bude ledová sprcha a to znamená, že za chvíli půjdeme na zápas.
Jak budou vypadat vaše následující dny a volné dny během mistrovství?Určitě tam budeme mít připravené nějaké mediální aktivity, hlavně teď, než to
začne. Během mistrovství už se to zase hodně uklidní. To potřebujeme být v takové „pohodindě“.
Většinou, když máme jeden den volno, tak je buď úplně volno, nebo podle programu, ale třeba když jsou dva zápasy po sobě, tak to většinou bývá volno, a to jdeme třeba na procházku, případně když jsme někde v zahraničí, tak třeba i nějaký výlet. Tady předpokládám, že se spíš půjdeme podívat v Budějicích na náměstí a zpátky.
Vlastně je to pak taková pohoda, no. Snažíme se, abychom byly co nejvíc v
klidu, aby to bylo co nejmíň stresující pro všechny. A během tréninkových dnů, kdy se nehraje zápas, chodíme třeba do posilovny, máme hodně tréninků na ledě, hodně času trávíme i videem nebo různými praktickými aktivitami, kde to mají ve své režii trenéři.
Na co se vlastně na mistrovství nejvíc těšíš a je tam i něco, čeho se naopak třeba bojíš?
Já se strašně těším na tu atmosféru a jaké to bude, protože čeští fanoušci jsou úplně úžasní a myslím si, že to bude jedna velká show od začátku do konce, takže na to se moc těším.
Těším se i na ty zápasy. Myslím si, že jsme dost tvrdě dřely všechny, takže doufám, že se to ukáže, ta naše práce a píle a že se to zúročí.
A obavy, nevím, asi takové typické. Člověk přemýšlí nad tím, že tam bude hodně lidí, tak si myslím, že ten první zápas bude takový, že všichni z toho budeme trochu v šoku, protože spoustu holek podle mě ještě nehrálo před takhle obrovským publikem, některé z nás určitě ne.
Ale myslím si, že spíš než ten strach, je tam vyloženě to, že se těšíme, protože to ještě nikdo z nás nezažil. A hrát na domácím mistrovství světa je sen každého*každé hokejisty*hokejistky.
Myslím si, že nás to bude motivovat a hnát k lepšímu výkonu.
Kdybys mohla mít na ledě jednu superpower, co by to bylo?
Tak asi aby mi za záda neprošel jediný puk, že jo? Abych tam byla prostě jako zeď a nic nešlo nikdy za mě. To by byla pecka.
Máš nějaký oblíbený hokejový meme nebo nějakou hlášku? My jsme mistryně hlášek a každý kemp nebo každý turnaj má svoje slova, která se používají, a pak člověk přijede domů a neumí normálně mluvit. Prostě mluvíme hrozně.
Mám hodně ráda i Lajnu nebo Vyšehrad. Občas i nějaké hlášky s Lavim pak u nás v šatně jedou. Taková klasika, no. Předpokládám, že teďka se hodně pojede „KSN“, protože když jsme byly v Praze, tak všechno bylo KSN.
Jako gólovou písničku máte Bzum bzum, brekekeke. Jsi s tím spokojená?
Já to Bzumzum mám hrozně ráda. Přijde mi, že to celý ten zimák vždycky postaví na nohy, přitom je to s prominutím taková blbost, ale náš tým to skvěle vystihuje, protože co u nás v šatně hraje za písničky... myslím, že to k nám fakt sedí.
České týmy si často vybírají spíš takové vtipné písničky, jako Zbláznilo se páže nebo Hafo...Ježiš, to bylo hrozný... (smích) Podle mě je to super, když je tam něco takového, takový úlet. Myslím si, že ty týmy to pak musí hrozně štvát, když dostanou gól a do toho začne Bzumzum a celá hala tam stojí a zpívá Bzumzum. My jsme v tomhle prostě dobrý no, že je ještě naštveme těmi písničkami.
Sleduješ nějaký profil na sociálních sítích, který se zaměřuje na sport?Já sleduju asi takovou všehochuť, ten hokej nevyhledávám, ale samozřejmě mi ho hází algoritmus.
Doporučila bych samozřejmě profil Národní tým žen (@narodnitymzen), super content. Pak ještě dobrá stránka NHL memes. Tam jsou často vtipné věci. A z českých stránek pak Czech Hockey Memes & NHL Memes (@czechnhlmemes).
Co bys poradila holkám, které chtějí v Česku začít s hokejem? Já bych byla hlavně strašně ráda, kdyby co nejvíc holek začlo hrát hokej. Chtěla bych jim
vzkázat, ať se nebojí, že se to vyplatí, že to teda je samozřejmě dřina a člověk se setkává s různými předsudky, se spoustou lidí, co to třeba těm holkám bohužel nepřejí. Ale pak, když tam stojíš pod těmi olympijskými kruhy nebo právě na tom domácím mistrovství, tak máš takový pocit we made it a chce se ti brečet. A jsi strašně moc pyšná. Přála bych si, aby nás holek hrálo v Česku hokej co nejvíc, aby se ten náš hokej mohl posouvat dál.
Doufám i v to, že po tom, co jsme za posledních pět let společně vybudovaly, že to díky tomu ty mladší generace budou mít jednodušší, aby měly ten jejich rozlet byl co nejpřístupnější. Aby se mohly dostat k tomu hokeji a být úspěšné a vyhrávat medaile a plnit si svoje sny.
Moc doufám, že nás bude co nejvíc. A že nějaké holky inspirujeme. Kdybychom měly během tohoto mistrovství každá inspirovat jednu jedinou holčičku, tak je to pro nás výhra.
