Likvidátor z Černobylu: „Hlídal jsem zakázanou zónu kolem reaktoru, zloděje jsme mohli i střílet“

Sergej a Zlatka Rezničenkovi jsou jediná rodina žijící na Slovensku, která byla přímo zasažena následky radiačního ozáření z Černobylu, jelikož Sergej tam pracoval jako likvidátor.

Díky práci likvidátorů Černobylu byly katastrofické následky po výbuchu reaktoru v jaderné elektrárně, ke kterému došlo 26. dubna 1986, významně omezeny na území Ukrajiny a okolních států. Likvidátoři se skládali z vojenského personálu, ale i civilistů, jejichž úkolem bylo zabezpečit okolí postižené radioaktivním ozářením.

Navzdory jejich významné roli při záchraně milionů lidských životů jen málokdo z nich věděl, jaké nebezpečí jim na radioaktivním území hrozí. Jedním z těchto nic netušících likvidátorů byl právě Sergej, který si vůbec neuvědomoval, co ho v zóně čeká a jaké následky to bude mít na budoucnost celé jeho rodiny.

I když za své hrdinství obdržel vyznamenání v podobě medaile, ozáření z radiace mu zničilo zdraví. Po návratu ze zóny se mu s manželkou Zlatkou podařilo počít dva syny, kteří však také jako on trpěli následky ozáření. „Ve 25. roce života to všechno skončilo a od té doby je to jen přežívání, ne život. Předtím jsme se uměli bavit, tančit a těšit se ze života a svých dětí. Potom už jsem víc nezvládal. Byly to už jen nemocnice, injekce, léky a všechno opět znovu.“

Jak jste se dozvěděl, že jste byl povolán jako likvidátor do Černobylu?

V Charkově jsem pracoval jako řidič kamionu a zároveň jsem byl vojákem v záloze. Protože jsem byl dost často pryč, armádě trvalo nějakou dobu, než mě zastihli doma. To se stalo až v září roku 1986.

Myslím, že u nás byli třikrát, ale já jsem byl stále na cestách. Když mě konečně zastihli, dali mi povolávací rozkaz. Já jsem se však právě vrátil z práce a musel jsem vyložit kamion, takže mi dali jednodenní odklad. Poté jsem přišel na základnu, kde mi dali vojenskou uniformu a stal jsem se likvidátorem.

Jak dlouho jste v zóně Černobylu zůstal?

Strávil jsem tam celkem dva a půl měsíce, od září do poloviny listopadu 1986.

Řekli vám, co konkrétně tam jdete dělat?

Pouze to, že jsme povoláni na vojenské manévry, nic jiného jsme nevěděli.

Jezdili jsme po celé oblasti i přes ovocné sady a tam jsem se z dálky divil, odkdy na Ukrajině na stromech rostou melouny. Přiblížili jsme se a byla to jablka. Doktor nám řekl, že je můžeme bez obav sníst.

Co všechno jste měl jako likvidátor na starosti?

Protože byla 30kilometrová zóna kolem Černobylu uzavřená, nikdo do ní nemohl vstoupit a bez povolení z ní ani vycházet, takže mým úkolem bylo hlídat okolí a ujistit se, že nikdo neporušuje tato pravidla.

Jezdil jsem v džípu a někdy jsem v něm strávil i 20 hodin denně. Železo přitahovalo nejvíc radiace, takže moje auto radiaci extrémně přitahovalo. Proto se i auta a technická zařízení často kazila a měli jsme s nimi neustále problémy.

Jednou jsem musel jet na stanici, aby mi dali auto dohromady, protože se něco pokazilo, ale zaměstnanci nejprve začali dozimetrickou kontrolou měřit radiaci. Byla tak vysoká, že ani jeden z automechaniků se k autu nechtěl přiblížit. Musel jsem si ho pak opravit sám.

Jediná fotka Sergeje Rezničenka (uprostřed) ze služby likvidátora v Černobylu

Když jste byl v zóně, cítil jste ve vzduchu, že něco není v pořádku?

Cítil jsem sladkost v ústech, chutnalo to jako glukóza. Každých přibližně šest dní se z reaktoru zvedl radiační výpar a tehdy ta příchuť byla intenzivnější. I navzdory hromadě písku, která byla do reaktoru pomocí vrtulníků a různých zařízení nasypána, se to úplně nedalo zakrýt a zastavit.

Jak blízko jste se dostal k samotnému reaktoru?

Několikrát jsem byl vedle něj, ale úplně na střechu jsme nešli. Okolí reaktoru jsme hlídali, aby se tam nikdo nepokusil o žádné sabotáže.

Sabotáže? Kdo by chtěl celou situaci ještě zhoršovat?

V noci nad reaktorem létala vzducholoď, na kterou byly napojené světelné reflektory, jelikož se pracovalo i v noci. V jednu noc přijelo auto s naftou, aby se vzducholoď natankovala. Ta auta odjela a motor, který obsahoval naftu, se najednou zadrhl. Později se zjistilo, že ta auta vůbec nebyla registrována, použila falešné značky a nedala se vystopovat. Naschvál se někteří snažili znemožnit celou operaci, aby se nikdo o tragédii nedozvěděl.

Když se doktoři na onkologickém oddělení ptali kupců těchto věcí, zda byli někdy v Černobylu, tak tvrdili, že ne. Bylo to však jedno, když ve svém bytě spávali s radioaktivním materiálem a jezdili v radioaktivních autech.

Přestože jste neměl představu o rozsahu radiace, s níž jste se dostával do kontaktu, dali vám alespoň nějaké rady, jak se chránit?

V zóně jsme chodili oblečení v lehkých uniformách tak, jak vidíte na fotce. Byl u nás i doktor, který nám vysvětloval, co můžeme a co nemůžeme jíst. Například z ovoce, jako jsou višně a třešně, jsme měli odstranit pecky a prý jsme to mohli klidně sníst.

Jezdili jsme po celé oblasti i přes ovocné sady a tam jsem se z dálky divil, odkdy na Ukrajině na stromech rostou melouny. Přiblížili jsme se a byla to jablka. Tehdy nám ten doktor řekl, že také je můžeme bez obav sníst, ale máme odstranit slupku a pecky.

Už tehdy mi to přišlo zvláštní, že pokud má slupka radiaci a i pecky mají radiaci, tak jak může být zbytek plodu v pořádku. Já jsem to raději nejedl, ale někteří s tím problém neměli. Hlavně takoví, co tam byli už mnohem dříve a tušili, že to s nimi stejně nedopadne dobře.

Podobně to bylo i s houbami. Třeň houby byl velký jako moje ruka a do velkého vědra se jich vešlo jen pět. Když jsme je v lese měřili, tak se nic neukázalo. Když jsme je však osmažili na pánvi, tak někdo řekl, ať je zkusíme změřit ještě jednou. Tehdy ten dozimetr úplně ožil, jídlo bylo plné radiace, a tak jsme to okamžitě vyhodili. Proto jsme měli přísný zákaz cokoliv pálit, protože radiace se tak jen zintenzivňuje.

Takže i přestože vám nikdo neřekl přesné informace o tom, jak je pro vás radiace nebezpečná, věděli jste, že jste ohroženi?

Přestože nám neřekli, co může radiace způsobit, byli jsme měřeni dozimetrem, takže jsme věděli, že to není jen tak pro nic za nic. Ale i s čísly přesné dávky ozáření manipulovali. Když začali měřit mě, tak byla dávka radiace ještě menší než u důstojníků, kteří se v noci na území nezdržovali a byli v zóně mnohem kratší dobu než my.

Zapisovali nám libovolná čísla a hlavně nám ten level radiace měřili někde u hlavy, místo aby to zkoušeli u nohou, když jsme po té zemi chodili. Na otázku, proč to neměří u nohou, nám také nikdo nechtěl odpovědět, všechno se utajovalo.

Zlatka a Sergej Rezničenkovi během svatebního dne

Myslíte, že lidé ve vyšších pozicích než likvidátoři měli o rozsahu ohrožení z radiace více informací?

Oni měli dovoleno večer zónu opustit. My jsme spali i po nocích v zasažené zóně, ale oni každou noc jezdili i 100 kilometrů pryč. Bylo tam tolik generálů, že jsme už nikomu ani nesalutovali, maximálně jsme jim na pozdrav kývli hlavou, takže určitě muselo být každému podezřelé, proč jich tam je tolik. Nikdo nám však neříkal pravdu. Navzdory tomu se našli i důstojníci, kteří byli buď hloupí, nebo nevěděli, co všechno může radiace způsobit.

Proč?

Bylo samozřejmě zakázáno cokoliv ze zóny odnášet. I když jsme tehdy nevěděli, že to bylo zejména kvůli tomu, aby se radioaktivní materiál nerozšířil po zemi, bylo to přísné pravidlo. Byli jsme však svědky toho, jak nějací důstojníci z garáží odváželi všechna drahá auta a vyvezli je k sobě domů, nebo je šli prodat.

Nesmělo se to, ale byli to důstojníci, proti kterým jsme nic dělat nemohli. Protože se našlo více takových spekulantů, kteří využili evakuaci města a mnoho bytů bylo vykradeno. Kradl se nábytek, auta, všechno se rozprodávalo na součástky. O pár let později, když se doktoři na onkologickém oddělení ptali kupců těchto věcí, zda byli někdy v Černobylu, tak tvrdili, že ne. Bylo to však jedno, když ve svém bytě spávali s radioaktivním materiálem a jezdili v radioaktivních autech.

Vaším úkolem tedy bylo hlídat zónu i před takovými lidmi, aby se radioaktivní materiál nešířil po krajině a neohrožoval ještě větší množství lidí. Co se stalo, když jste někoho přichytili při krádeži?

Můj důstojník říkal, že od začátku tragédie bylo dovoleno tyto lidi střílet, aby se tomu zabránilo. Byl válečný stav a přísný zákaz vstupovat do zóny a tito zloději ho porušovali, i když určitě nevěděli, co přesně dělají.

My jsme však nikoho nestříleli, to spíše policisté, kteří nosili zelenou vojenskou uniformu. Nepomohlo to a mnoho věcí se rozkradlo. Když se lidé o pár měsíců později vrátili do svých bytů, které nechali zamknuté, čekaly je holé stěny. Mnozí z nich dostali infarkt, protože skutečně přišli o vše.

Pár let poté, co jsem se vrátil ze služby, jsem navštívil známého v Charkově, který právě koupil nový lustr. V té době už každá rodina vlastnila dozimetr, protože se lidé všeho báli. Když ho přiložil k lustru na trhu, vše bylo v pořádku. Avšak když ho namontovali a zapnuli, dozimetr zaznamenal vysokou úroveň radiace. Bylo to 600 kilometrů od Černobylu, ale všichni jsme věděli, odkud ten lustr pochází. Okamžitě se ho zbavili.

Nejtěžší bylo vidět tak malého chlapce, který vůbec nechápe, co se s ním děje, jak se své matky ptá: „Maminko, proč umírám?“ A nedokázali jsme mu dát ani odpověď, sami jsme nic nevěděli.

Kromě nadměrného ovoce a hub, setkal jste se v zóně i s jinými zvláštnostmi?Z radiace například všechny borovice zrezavěly a celá oblast vypadala jako zlatý les. I zvířata se chovala zvláštně, byla jakoby omámená. Tam, kde jsme bydleli, jsme měli jednoho psa, pár koček, kachny a holuby. Všechna zvířata jedla z jedné misky, kam jsme jim dávali zbytky z našeho jídla. Viděli jsme tehdy podle jejich chování, že s nimi něco není v pořádku.

Z jakých důvodů vás propustili domů?

Měli jsme časový limit, protože jsme v zóně nemohli zůstávat příliš dlouho, a po uplynutí téměř tří měsíců mě pustili domů. Tehdy jsem psal telegram manželce, aby mi poslala 100 rublů na cestu, abych se mohl vrátit domů. Dokonce jsem se za své peníze musel i vrátit.

Nedostal jste žádnou finanční kompenzaci?

Dostal jsem takový plat, jaký bych měl ve své původní práci, když jsem byl řidič kamionu. Nejprve nám však říkali, že ti, kteří byli v zóně těsně u reaktoru, dostanou pětinásobně zaplaceno. Původně jsme totiž měli dostávat výplaty na základě zón ve vzdálenosti od reaktoru. Já jsem tam byl více než 20krát, ale když si uvědomili, kolik nás bylo těsně u něj, tak začali vymýšlet a peníze nám neproplatili.

A po propuštění ze služby vám nedali žádné rady či doporučení k lékařům?

Řekli mi pouze, že v žádném případě nemohu svou uniformu spálit, jen ji zakopat do země. Také mně jako likvidátorovi nabídli jednopokojový byt a řekli, že bychom neměli s rodinou bydlet v jedné domácnosti.

Protože nám nikdo nechtěl říct více, nechápali jsme, proč nám nabízejí jednopokojový byt, když se mnou žije celá rodina. Kdo chce odejít od své rodiny? Samozřejmě, že jsem neodešel.

Nikdo nám neřekl, kolik radiace máme stále v sobě a jak moc ohrožujeme celou rodinu. Zlatka dokonce pár let po skončení mé služby v Černobylu šla k lékařce, protože byla nesmírně vyčerpaná a lékařka se jen zasmála, proč se vůbec diví, když spí v jedné posteli s likvidátorem.

Zlatka a Sergej Rezničenkovi v roce 2019

Kdy jste poprvé pocítil nějaké zdravotní následky?

Již v Černobylu mě začaly bolet nohy, ale nevěnoval jsem tomu pozornost, protože jsem pracoval od rána do večera. Ale první skutečné následky se projevily v průběhu prvního měsíce. Vůbec jsem nemohl chodit a to bylo na mé 26. narozeniny. Zlatka se mě tehdy ptala, jestli s ní na narozeniny půjdu tancovat, ale já nemohl, příliš mě bolely nohy.

Stav se mi od té doby jen zhoršoval a nikdo z nás stále netušil celý rozsah postižení radiací. O nemoci z ozáření se už vůbec nemluvilo. Kdyby to tehdy přiznali, hned by nás v takovém stavu z pracovní činnosti uvolnili. Psali nám však do zdravotních záznamů, že máme různé srdeční choroby a všelijaké jiné hlouposti si navymýšleli.

Nikdo vám nepomohl?

Neměl kdo, bylo nás příliš mnoho. My jsme však měli štěstí, protože můj otec byl v komunistické straně a napsal dopis samotnému Gorbačovovi, ve kterém se ho ptal, jak je možné, že mladí lidé, co zachraňovali Černobyl, komunistickou stranu a vlastně celou Evropu, nyní nedokáží ani 10 metrů doběhnout na autobusovou zastávku, protože se jim okamžitě podlomí nohy. Stále mi totiž každý tvrdil, že jsem jen unavený a přepracovaný a kromě toho je vše v pořádku.

Mnoho lidí to nevydrželo hlavně psychicky, protože to jsou strašné bolesti, pocity strachu, pocity úzkosti a neustálé odmítání pomoci a sdílení informací o našem stavu. Kdo to nezvládl, vzal si pilulky s vodkou a ukončil to.

Dočkal jste se od Gorbačova odpovědi?

Když se otec ozval, z Moskvy přišla zpráva, proč si stěžujeme. My jsme nevěděli, o čem mluvili, ale když nám řekli, od koho to je, tak jsme pochopili. Neměl však můj otec právo, když viděl, jak se jeho 26letý syn nedokáže udržet na nohou? Tehdy přijela sanitka a najednou se našlo místo v nemocnici.

Pomohlo to?

Tehdy ne, ale alespoň nás už někdo registroval. My jsme už měli dva syny a chtěli jsme ještě dceru, tak jsme se kvůli tomu šli zeptat na genetiku, jestli vůbec ještě můžeme mít děti. Tam nám říkali, že já mám ještě lepší výsledky než manželka a klidně můžeme mít další děti. V roce 1988 se nám narodil syn Stanko, v roce 1990 Erik a tehdy se pro nás jako rodiče začalo skutečné peklo.

Začaly epileptické záchvaty, bolelo je břicho a hlava. Ten starší, co už něco uměl říci, křičel: „Nožičky, nožičky!“ a my jsme nevěděli, co s ním je a jak mu pomoci. Vzali jsme je k neurologovi a ten říkal, že v krvi nevidí žádné odchylky. Oni však stále upadali do bezvědomí, ve kterém byli i tři hodiny, zvraceli, pomočovali se a nikdo nedokázal zjistit proč, protože u každého dítěte likvidátora se to projevovalo jinak.

Rodina Rezničenkových

Kdy konečně někdo uznal, že ty choroby mohou být připisovány Černobylu?

Povolili jsme jim zkoumat nás jako rodinu, která byla zdravotně postižena touto tragédií, protože jsme chtěli dostat odpovědi. Ten starší syn do té doby už úplně přestal chodit a až tehdy začali zkoumat genetické poškození z radiace a následky toho, že jsem já jako otec byl přímo u reaktoru.

Začalo se objevovat více postižených dětí a až tehdy uznali, že existuje geneticky dědičná nemoc z radiace. Předtím se nám dokonce stalo, že jsme byli u neurologa stěžovat si na to, že syna bolí nohy a doktor říkal, že je to dítě, to má z běhání. Odpověděl jsem mu, že jsem byl v Černobylu a doktor na to: „A co má dítě společného s tím, že jeho otec byl v Černobylu?“

Když to bylo jakž takž potvrzeno, dočkal jste se pomoci?

Tolik nemocných dětí bylo postiženo radiací, že by bylo velmi drahé, kdyby se někteří dožadovali odškodného a celá situace se znovu začala ututlávat. To, co jsme prožívali těch prvních 10 let po tragédii, bylo to nejtěžší období v životě. Mně začalo krvácet z nosu, vykašlával jsem krev a tehdy jsem zjistil, že mám leukémii a jediné řešení bude čištění a výměna krve. To mi tehdy zachránilo život.

Když jsem se přiblížil k rentgenu, sestřička okamžitě zavolala doktorku a křičela, že všechny přístroje se okamžitě vypnuly, jakmile jsem vešel do místnosti.

Dozvěděl jste se někdy o osudech svých kolegů, byli na tom také tak špatně?

Z mých kolegů mohu na prstech spočítat ty, kteří to přežili. Mnoho lidí to nevydrželo hlavně psychicky, protože to jsou strašné bolesti, pocity strachu, pocity úzkosti a neustálé odmítání pomoci a sdílení informací o našem stavu. Kdo to nezvládl, vzal si pilulky s vodkou a ukončil to. Mnohé ženy také nezvládly vidět své muže a děti v takovém stavu. Byl to opravdu boj o život.

Nedostal jste veteránský důchod určený pro likvidátory?

Ne, protože jsme nezůstali na Ukrajině. Mnoho lidí si dokonce nakoupilo průkazy, které tvrdily, že byli likvidátoři, aby dostali všechny slevy, ale to byli podvodníci. Podnikatelé, kteří měli peníze a nakoupili si takové doklady, i když jim nikdy nic nebylo. Až když začali medailemi odměňovat likvidátory, tak se ukázalo, kolik podvodníků ve skutečnosti existuje, co si z této katastrofy udělali byznys.

Dokonce byl známý skandál, když Kuba poskytla pomoc dětem postiženým radiací a zdarma je přijali na léčení. Ty, které skutečně trpěly, se pomoci nedočkaly a děti poslanců a podnikatelů se šly léčit na Kubu s falešnými průkazy. Až po letech zjistili, že jim Kyjev neposílá nemocné děti, ale poslali jim 500 dětí z privilegovaných rodin, které strávily téměř půl roku zdarma na Kubě.

Doklady potvrzující pozici likvidátora z Černobylu a sovětská medaile za jeho službu

Jak se vaší rodině podařilo dostat na Slovensko?

To bylo čtvrté výročí od černobylské tragédie, tehdy jsem já na tom byl zdravotně dost špatně a manželka zatím musela běhat po doktorech a starat se o čtyři malé děti. Na Ukrajině nebylo v té době zvykem mít tolik dětí a když jednou byla Zlatka i s dětmi v nemocnici, všimla si jich primářka.

Té bylo našich dětí líto a dala nám termín na další den i s celou rodinou. Všimla si, že manželka nemá ukrajinské jméno a že má kořeny na Slovensku. Řekla jí tedy, že pokud chce, abych já žil a děti se daly do pořádku, budeme muset utéct.

Zlatka tehdy neváhala, sbalili jsme se, nejstaršího syna jsme naložili na vlak, my ostatní jsme nastoupili do našeho moskviče s přívěsným vozíkem a uprostřed zimy jsme se vydali na třídenní cestu na Slovensko.

A na Slovensko jste se vydali jen kvůli tomu, že tam vaše manželka měla kořeny, nebo z nějakého jiného důvodu?

Na konzulátu jsme se předtím informovali, zda je pravda, co se říkalo v rádiu, že na Slovensku plánují pomáhat postiženým rodinám Černobylu, pokud odtud pocházejí nebo zde mají předky. My jsme však měli tu smůlu, že jsme bydleli až v Charkově, což oficiálně nebyla zasažená zóna.

Využili toho poté lidé, kteří byli přemístěni na Ukrajinu pár let předtím, protože v té době byla materiální krize a chtěli z Ukrajiny odejít. Protože oni byli blíže k Černobylu, měli před námi přednost i přesto, že jsme měli doklady o tom, že jsme oběti radiace. Šest hodin jsme na hranici strávili v bolestech, dětem ještě vzali i hračky, ale nakonec jsme se sem přece jen dostali.

Dostali jste nakonec slíbenou pomoc na Slovensku?

Dostali jsme se do dalších problémů, protože nemoc z ozáření na Slovensku nebyla uznána, údajně vlastně neexistovala, a tak mi nikdo neuznal invalidní důchod. Pomohl nám jenom Zlatčin bratr a za vlastní našetřené peníze jsme si museli koupit vše, včetně bytu.

Žádnou slíbenou pomoc jsme první dva roky nedostali a žili jsme jen ze Zlatčiny výplaty, která musela pracovat i při starání se o mě a naše čtyři děti. A ještě se k nám dokonce přišli z ministerstva zeptat, proč si vlastně stěžujeme, vždyť zdravotníci nám poskytují první pomoc.

První pomoc sice ano, ale já mám takové zdravotní následky, které nemohu ani potvrdit, protože nemoc z ozáření neexistuje. Syn přestal chodit, klouby se mu rozrušily a také nikdo nemohl najít diagnózu. Poté se nás však ujala jedna paní, která si všimla Zlatky, když plakala před nemocnicí kvůli všem našim starostem.

Pak se situace zlepšila?

Ona tehdy psala i prezidentovi Kováčovi a poprvé byl náš případ medializován. Dostali jsme se na pozorování do Bratislavy, kde nic nezjistili a podle intenzity bolesti mě poslali do Piešťan, aby zjišťovali, zda nemám revma.

Když jsem se přiblížil k rentgenu, sestřička okamžitě zavolala doktorku a křičela, že všechny přístroje se okamžitě vypnuly, jakmile jsem vešel do místnosti. Žádný z přístrojů nebyl přizpůsoben na takovou dávku radiace, a tak jsem dostal zákaz na rentgen na 50 let.

Až tehdy mi konečně uznali, že jsem zdravotně těžce postižený a i přesto, že nemoc z ozáření nebyla uznána, alespoň do zdravotní karty napsali něco, co se tomu trochu přibližovalo.

Zlatka a Sergej Rezničenkovi v roce 2019

A jak na tom byli synové?

Toho staršího, který na tom byl hůře, hospitalizovali v Martinské nemocnici a byl asi dva roky pod dozorem, protože se mu snažili pomoci. Nejtěžší bylo vidět takového malého chlapce, který vůbec nechápe, co se s ním děje, jak se své matky ptá: „Maminko, proč umírám?“ A nedokázali jsme mu dát ani odpověď, sami jsme nic nevěděli.

Měli jsme štěstí, že jsme nakonec potkali doktory, kteří se mu opravdu věnovali. Ale až osm let trvalo, než jsme našli dobrého neurologa, který nám se synem pomohl nejen od bolesti, ale i po psychické stránce.

Zvládal tehdy vůbec chodit do školy?

Syn začal chodit do školy, ale když řekl učitelce, že si musí lehnout, protože špatně reaguje na světlo, ona mu řekla, že může spát jen doma. Řekl jí, že mu je špatně, ale ignorovala ho. Upadl do bezvědomí a nešlo ho probudit.

Zavolali nás rychle k němu a učitelka nám řekla, že ho tam už nikdy nemůžeme přivést. Děti se mu tehdy dokonce smály, protože měl popruhy na nohách a Zlatka ho přivezla na vozíku, takže ho posměšně přezdívaly „invalid“. To ho tehdy opravdu zranilo po psychické stránce.

Zlatka kvůli tomu musela vstávat ve tři ráno a v devět večer chodila domů, aby mohla cestovat do Martina a učit se s ním, protože se už bál všeho okolo.

Kdy vám nebo vašim synům na Slovensku nakonec uznali nemoc z ozáření?

Trvalo to velmi dlouho. Nejdřív mě podezřívali, že jsem narkoman a chtěli mě poslat na psychiatrii. Prý beru těžké pilulky, které nemají žádný výsledek a vypadá to jako závislost. Ale já bral ty pilulky, jen když jsem měl velké bolesti, a ty jsem měl často.

Po dvou letech léčby v Martině nám řekli, že nám rádi pomohou a potvrdí to, ale vůbec nemají kapacitu na to, aby to léčili. V té době byli na Slovensku jen dva lékaři, kteří se v takových onemocněních trochu vyznali, kdyby se náhodou něco stalo v Mochovcích nebo Bohunicích.

Dali nám injekce, léky a museli jsme dvakrát do roka cestovat znovu na Ukrajinu, aby nám s tímto zdravotním stavem někdo pomohl. Radiace nám tedy úplně zničila život, my jsme měli krásné bydlení na Ukrajině, měli jsme všechno a bydlelo se nám krásně.

V 25. roce života to všechno skončilo a od té doby je to jen přežívání, ne život. Předtím jsme se uměli bavit, tančit a těšit se ze života a svých dětí. Potom už jsem víc nezvládal. Byly to už jen nemocnice, injekce, léky a všechno opět znovu.

Jak se vám daří dnes?

Před pěti lety jsem najednou omdlel, poškodil se mi obratel a vzali mě do nemocnice. Primář v Trebišově mi řekl, že už neexistuje šance pro mě jako oběť Černobylu a zavolal sanitku, ať mě odvezou domů.

Zlatka nevěděla, co se mnou má dělat, byl jsem na přístrojích. Šla se tedy zeptat primáře, proč mě v takovém stavu posílají domů. On odpověděl, že co se mnou má dělat, když nemám šanci na život. Ještě k tomu přidal komentář, že snad ví, kde se u nás v Sečovcích nachází hřbitov. Zlatka to se mnou však nevzdala a stále se oba snažíme bojovat.

A synům?

Jsou to bojovníci, vůbec si nestěžují, i když určitě mají důvody. Oba si řekli, že je tady na Slovensku nikdo nebude ponižovat. Stále totiž řešili nějaké opletačky, protože jim neuznávali postižení.

Když jeden ze synů chodil na vysokou školu, tak měl vlastní asistenci a vlastnil červený pas, který se dává zdravotně těžce postiženým lidem. Ale když dokončil třetí ročník vysoké školy a šel pracovat do Košic, kde musel každý den dojíždět, tak to nezvládl.

Místo toho si našel práci tlumočníka někde blízko a pracoval čtyři hodiny denně. Sebrali mu tedy osobní asistenci a zdravotní průkaz mu vyměnili za bílý. Oba chlapci potom řekli, že už od nikoho nic nechtějí a nechají úřady na pokoji. Nikde už neříkají, že jsou nemocní, ale neustále chodíme k ortopedům, internistům a psychiatrům. Nestěžujeme si už nikomu, protože jsme si všechno doteď vyřešili sami.

Na závěr, jaký máte názor na to, že se Černobyl stal lákadlem pro turisty? Mně to přijde jako chození po nějakém hřbitově, je to tragické místo, které zničilo životy mnoha lidem včetně nás. Už bych tam nikdy více nevkročil.