Nový seriál The Studio od AppleTV ukazuje Hollywood tak, jak ho běžně nevidíme.
Hlavní postava seriálu, Matt Remick (Seth Rogen), nastupuje do čela studia s pocitem, že dobré filmy mohou něco změnit a tak je pořád důležité, jak film vypadá, jestli má uměleckou hodnotu a co v lidech probouzí. Záhy však zjišťuje, že v Hollywoodu to na samotném vrcholu potravního řetězce funguje přece jen trochu jinak. Kdo má moc, ten rozhoduje, a na nějaké opravdové umění a kreativitu moc prostoru není.
Umělecký Kool-Aid film?
Matt má natočit film podle značky Kool-Aid (barevného sladkého prášku, který byl populární mezi americkými dětmi v osmdesátých letech, pozn. autora). On v tom ale vidí příležitost pro něco víc než jen retro nostalgii ve stylu Barbie. Navrhne proto legendárnímu filmaři Martinu Scorsesemu, aby z toho udělal temný autorský film inspirovaný Jonestownem a fanatismem. Je to nápad, který dává smysl jen velmi vzdáleně a pouze těm dvěma. Jenže taková slabá víra v Hollywoodu nestačí. Důležitější je rozpočet a potenciální tržby. Zatímco Matt přemýšlí o smyslu a stylu, jeho tým už řeší, jestli by se takový film vůbec dal uvést na čínský trh.
Seriál stojí do velké míry na parodování stylů, žánrů a komediálním propojování toho všeho v kontextu dnešní cynické doby. Většina postav, které seriál představí, tu pak jen předstírá, že ví, co dělá. Ve skutečnosti je to ale všechno jedna velká improvizace. Jako byste šli točit film, ale nečetli scénář. Režie je dynamická, často nervózní. Kamera se klepe, záběry jsou dlouhé, občas záměrně nepřerušené. A divák*divačka má mnohdy pocit, že je opravdu v té místnosti, „where it happens“.
„Progresivní“ Hollywood
Zvenku se může zdát, že Hollywood je hlavně o velkých premiérách, červených kobercích a hercích*herečkách, co vždy vypadají dokonale a smějí se do kamer. Jenže realita je spíš taková, že film je dneska produkt. A i když se všude říká, jak se hledají nové příběhy a talenty, nakonec vždycky rozhoduje, jestli to přitáhne dost lidí do kina nebo k obrazovce.
Jasně, Hollywood se často tváří, že chce být jiný: otevřenější, odvážnější, nebo víc progresivní. Paradoxně to nakonec vypadá spíše nuceně. V jedné scéně třeba sledujeme, jak Matt na poradě slyší, že minoritní příběhy se „dobře prodávají“. Ne proto, že by na nich někomu záleželo, ale protože se na ně dá získat grant nebo za ně vyhrát cena. Což je přesně argument mnohých odpůrců progresivismu ve filmu – někdo byl někam obsazen jen jako úlitba době a nikoli proto, že byl ten*ta nejlepší pro danou roli.
Ano, je pravda, že za posledních 10 let došlo k velkému posunu, pokud jde o zastoupení žen, lidí různého původu, queer postav nebo témat. Jenže problém nastává ve chvíli, kdy i tohle zastoupení přestane být autentické a stane se součástí strategie.
„Myslím, že je těžké, když tvůrčí rozhodnutí dělá komise, a je těžké, když tvůrčí rozhodnutí dělají lidé, kteří se na filmy ani pořádně nedívají a nic o nich nevědí... to bývá to, co se často děje,“ uvedla nedávno i herečka Dakota Johnson. Přesně toto odráží i samotný seriál.
Cílem je být virální
Rozhodující postavy ve studiu neřeší, jestli je scénář silný – řeší, jestli má potenciál být virální. Jestli má potenciál vytvořit memes, které budou frčet na sociálních sítích. A hlavně: jestli se investice vrátí. Pokud se příběh nedá snadno prodat, nejspíš nevznikne. Taková je realita v seriálu i ve skutečnosti, přesto ale mnozí*mnohé fandové*fanynky kinematografie dál naivně věří, že srdcové projekty stále ještě mohou vzniknout. Třeba mají pravdu, seriál v tomhle však naději nedává.
To samozřejmě neznamená, že se netočí dobré filmy. Jen jsou často výsledkem bojů a kompromisů, stejně jako vidíme v The Studio. A každý, kdo v tomhle systému chce uspět, se musí naučit, že umění je až na druhém místě. První musí být značka, dosah, sledovanost a návratnost investice.
Ztrácí se originalita
Dnešní filmové trháky tak často vznikají na základě „intellectual property“. To znamená, že se točí podle knížek, komiksů, videoher, nebo jde o pokračování něčeho, co už někdy fungovalo. Originální scénáře jsou vzácné zboží a nevidíme je často. Takovým hezkým příkladem z nedávné doby jsou třeba Sinners aka Hříšníci, což byla originální autorská vize, která z nějakého záhadného důvodu fungovala a přinesla jejich tvůrcům skvělé ohlasy i finanční výsledky. Takových příkladů byste ale napočítali na prstech jedné ruky. A i tak se nakonec většina (ne všechny) předělá co nejvíc tak, aby byla „marketable“.
Celý ten svět pak vypadá jako jeden velký algoritmus. Všechno se dá předpovědět. Co lidi chtějí vidět, jak dlouho u toho vydrží, jaký trailer bude fungovat líp. Nejde o to, co je dobré. Jde o to, co bude fungovat. U klasických studií to ještě potom není tak moc vidět, byť už i tam tyto tendence rostou. Kdežto u streamovacích platforem jako Netflix? Tam onen algoritmus doopravdy diktuje drtivou většinu obsahové strategie.
Když se dnes obsazuje velký projekt, často nezáleží na hereckých schopnostech. Záleží na tom, jestli daný člověk má virální potenciál. Fenomén, který by jistě potvrdila už i řada českých herců a hereček. V Hollywoodu se ale navíc ještě řeší, zda je dotyčný*dotyčná safe volbou, aby neřekl něco problematického, kvůli čemu ho „zruší“. Aby měl*a fanouškovskou základnu. A nejlépe, aby byl „trochu kontroverzní, ale ne moc“.
Nakonec se ale vše vrací k moci. Hollywood je místo, kde se rozhoduje o tom, co svět uvidí. A tahle moc zůstává ve velmi úzkém okruhu lidí – většinou bílých, starších mužů. Kreativci často už paradoxně nejsou důležití a nemají rozhodovací právo. Režiséři jsou nahrazováni showrunnery a dává se přednost tomu, co je „safe“.
Stačí pár epizod The Studio a člověku dojde, že tenhle svět se pořád točí kolem lidí, co si hlídají svoje místo. Všichni chtějí vypadat, že jim jde o umění, ale když přijde na rozpočet, kouká se hlavně na peníze.
Fantastické cameo role
V seriálu dojde na řadu cameo rolí známých osobností, jako jsou Martin Scorsese, Olivia Wilde, Zoë Kravitz nebo Zac Efron. Každý z nich zde pak hraje sám sebe nebo nadsazenou verzi své osobnosti.
Tyto cameo momenty působí nevinně, zároveň však potvrzují, že i slavní a vlivní lidé jsou jen součástí celého toho systému, který musí pořád něco vyrábět. Pokoušejí se sice prosadit své umělecké nápady, většinou ale marně. Ve finále se i ta největší jména musí přizpůsobit tomu, co studio zrovna chce slyšet.
The Studio ukazuje, že Hollywood už dávno není továrnou na sny, ale spíš dobře namazaným strojem na obsah. Od konce covidu sice světové tržby nikdy nedosáhly takové úrovně, jako před pandemií, když je ale třeba vyrobit hit, stačí natočit další Minecraft nebo Disney pohádku, a je vystaráno. Kdo v tomhle světě chce něco říct, musí tohle pochopit a naučit se hrát podle stejných pravidel.
