Možná, že jsi plakát na film Letní škola 2001 zaregistroval*a i ty. Reklama na první český viet-film totiž visí ve výlohách snad všech tuzemských večerek s vietnamskými majiteli.
Jeho režisér Dužan Duong v rozhovoru pro Refresher mluví o tom, jak komunita film přijala, ale i tom, proč se dlouho zdráhal ve filmu zpracovat vztah otce a syna. Jeho debutová Letní škola 2001 vypráví příběh přistěhovalecké rodiny z Vietnamu, která ale musí staršího ze dvou bratrů nechat doma ve Vietnamu. Po čase se syn sice do rodiny vrací, ale napjaté vztahy a tíha v ní zůstavají. „Skoro každý z našeho vietnamského castu má s něčím podobným zkušenost,“ vysvětluje Duong. Stejný příběh totiž zažil i představitel filmového Kiena nebo představitelka maminky se svým skutečným synem.
Na premiéře ve Varech jste pronesl větu, která se stala virální: „Tolik Vietnamců v Thermalu ještě nebylo.“ Plakáty visí ve večerkách, restauracích a nehtových studiích. Podpora je tedy zřejmá. Jaké ohlasy na film máte od vietnamské komunity?
Lidé se ve filmu hodně vidí. Vzbuzuje silné emoce. Někteří ho zbožňují, jiní se třeba zhrozili.
Zhrozili? Kvůli čemu?
Vietnamci nejsou moc zvyklí mluvit o emocích nebo být upřímní. Hodně se řídí tím, co si o nich myslí ostatní, a jsou řízeni svým studem. Komunita nás podržela. Objevilo se hodně pozitivních ohlasů – lidé psali: „běžte do kina, stojí to za to, nemusíte se bát“. Ta diskuze vznikla úplně organicky.
Vnímáte při tom všem dvojí tlak? Jeden filmový, festivalový a druhý od samotné komunity, o které film ve finále je?
Ten tlak tam určitě je, ale snažím se ho minimalizovat, odpoutat se od něj a nebrat si ho osobně.
Od doby, kdy vyšel váš poslední film, uběhlo osm let. Co ve vás tak dlouho zrálo?
Nejdéle zrál scénář. Dlouho jsem se vyhýbal konfrontaci s otcem, nechtěl jsem řešit dynamiku otec–syn nebo rodinu obecně. Až někdy v pátém roce mi došlo, že to tam prostě musí být. Bez toho by ten scénář nebyl celý.
Casting z večerek a selftapy přes překladač
Ve filmu hrají hlavně neherci. Casting prý probíhal i po facebookových skupinách. Jak jste sháněli vaše obsazení?
Naše castingová režisérka, Valeria Borkovcová, vůbec neumí vietnamsky. Ale v té době ještě nebylo AI, takže všechno řešila přes překladač. Lidé posílali selftapy, my si na základě toho vybrali pár, se kterými jsme se chtěli vidět osobně. Tak jsme to dělali po celé republice.
Kde všude jste hledali?
Na Facebooku, na Sapě, ve večerkách.
Jedna z hlavních rolí je dětská, představitel malého Taie je v ní skvělý. Kde jste ho našli?
Představitele Taie znám od malička. Je to můj soused z večerky. Když jsme spolu začali spolupracovat, bylo mu devět. Do té role doslova dorostl. Když jsme točili, bylo mu už jedenáct. Teď mu je třináct a už je úplně přerostlý.
Ve filmu je zásadní i chebská tržnice Dragoun. Působí hodně autenticky. Jak jste ji vytvořili?
Měli jsme dobové fotky, chtěli jsme ji vykreslit tak, jak si ji pamatují nejen Češi, ale hlavně i Vietnamci. Spolupracovali jsme i s místním kronikářem Milanem Daňkem. Použili jsme i nějaké jeho archivní záběry, například ten, ve kterém se tržnice bourá. Ve filmu je i reportáž z archivu České televize. Filmovou tržnici jsme postavili na větším parkovišti v Praze 6 ve vnitrobloku za pomoci architekta Milana Špitálského.
Ve filmu je i scéna, ve které kluci nažehlují falešná trička — to je také podle reality?
Jo. Když jsem byl malý, tak jsem viděl, jak táta nažehluje pokémony a fejky.
Moje jméno? V pubertě jsem zkomolil českého Dušana
Vy jste se do Česka přestěhoval ve čtyřech letech. Jak se sem vaše rodina dostala?
Rodiče se potkali v Německu, ale máma mě porodila ve Vietnamu. Táta se mezitím odstěhoval do Chebu a začal podnikat. Když už vydělával dost, přivezl nás s mámou sem.
Jak jste to měl s jazyky?
Měl jsem chůvu, se kterou jsem trávil většinu času. Takže do mě čestina rychle vplula. Vietnamština naopak zase odcházela, protože rodiče jsem vídal jen večer, vietnamsky jsem tedy mluvil jen u večeře.
Vaše dítě prý mluví vietnamsky lépe než vy?
Jo. Stane se to snadno, když ten jazyk dlouho nepoužíváte.
A jak vzniklo jméno Dužan? Někde jsem četla, že je to jen zkomolený Dušan?
Než jsem měl jít k té chůvě, máma vytáhla kalendář. Já mám narozeniny 13. dubna, Dušan je 9. dubna, takže to bylo hned vedle sebe. Líbilo se jí to, tak řekla: „Budeš Dušan.“ Vietnamská jména, zejména v době, kdy jsme tu byli noví, byla pro Čechy těžká vyslovit. Dnes už se setkávám s tím, že například moderátoři se snaží být korektní a pokouší se i o správnou intonaci, ale tehdy to fungovalo stylem „nevím, jak se to vyslovuje, tak ti budu říkat Honzík“.
Jedna z hlavních linek filmu je o tom, že rodiče nechají jednoho sourozence ve Vietnamu, zatímco zbytek rodiny se odstěhuje do Česka. Vybavil se mi příběh mé spolužačky ze základní školy, které takhle chyběla její sestra a prožívala příběh podobný tomu ve filmu. Říkala jsem si, jak je to časté? Jde o sdílenou zkušenost?
Jo. Věděl jsem, že se to děje, ale až když jsme točili, tak se ukázalo, že skoro každý z vietnamského castu s tím má zkušenost. Třeba červenovlasý Kien má svůj příběh skoro přes kopírák s tou postavou. Představitelce filmové maminky se zase její syn vrátil v době premiéry našeho filmu.
Proč se to děje?
Důvody se liší. Ale bývá to hlavně kvůli tomu, že rodiče potřebují vydělávat peníze a nemají babičku, která by jim s dětmi pomohla. Jsou v kleštích, mají pocit, že by v cizí zemi měli vydělávat, ale zároveň tu nemají zázemí. Tak udělají nejjednodušší řešení: pošlou dítě na rok nebo dva do Vietnamu, než bude moci do školky.
Část filmu jste natáčeli ve Vietnamu. Jaké to bylo?
V něčem to byla pocta. Vracel jsem se do země, která by mohla být mým domovem, ale zároveň není, taková rozpolcenost. Byl jsem tam cizinec, ale zároveň jsem cítil domov. Byla to náročná, ale v něčem obohacující zkušenost, zjistili jsme například, že tam štáb nemá směny dvanáct hodin, ale patnáct. Před každou lokací jsme se také pomodlili u oltáře, třeba kameraman Adam Mach musel taky. Bylo to zvláštní, trochu spirituální.
V čem spirituální?
Jeli jsme točit pohřeb. Ale nikdo z nás ho předtím v takové podobě nezažil, nemodlili jsme se.
Herci na pohřbu byli taky neherci?
Jo, to byli profíci — lidé, co takhle nosí rakve každý den. Měli vlastní kostýmy, vlastní rakev, dostali zaplaceno. Pro ně to byla jen další práce.
Jak reagovali na natáčení?
Moc se jim nechtělo opakovat záběry, protože rakev je těžká a průvod jsme točili čtyři hodiny. Pro to moc nenašli pochopení.
„Rodiče si musíš vychovat“
Vy jste vystudoval ekonomku. Jak jste se dostal k filmu?
Během studií jsem chodil na castingy, hrál v reklamách, tancoval. Pak jsem si koupil foťák, začal natáčet, jak tancuju. A přihlásil jsem se na FAMU, chvíli jsem studoval obě školy najednou.
Jak se to dá zvládnout?
Na jednu jsem se musel trochu vykašlat. Na VŠE jsem si třeba ten rok nezapsal moc kreditů.
Jak na to reagovali rodiče? O vietnamských rodičích se říká, že své potomky tlačí právě do oborů jako je ekonomie, práva nebo medicína.
Všude říkám, že si musíte rodiče vychovat, posouvat limity. Pak se potkáte blíže tomu, kde je chcete mít. Třeba když řeknou „přijď v deset“, a vy přijdete v deset třicet. Bolí to, ale pak si zvyknou. Teď jsou úplně v pohodě s tím, že já dělám filmy a můj brácha dělá v reklamě.
Pro mě ten film byl první opravdový vhled do česko-vietnamské zkušenosti. Kam se podívat dál? Nějaké tipy z audiovize, ze sítí?
Vietnamská kinematografie řeší spíš poetiku, ne to, co řeším já. Jestli chce někdo pochopit česko-vietnamská specifika, bude si muset počkat na další filmy nebo si pustit nějaké krátké filmy, co teď vznikají.
A co influenceři? Napadne vás někdo, kdo tohle téma otevírá na sítích?
Trang Do aka asi.jatka to dřív jela, Chili Ta někdy něco dropne, když zrovna nemá spolupráci, ale většinou jsou to trendy, výlety. Mám pocit, že trvalejší vhled dávají spíš filmy a knížky.
Máte nějaký konkrétní tip na knihu?
Hodně lidí má rádo Oceana Vuonga. Je to vietnamsko-americký autor, píše o dvojí identitě a queerness. Ale já jsem to nečetl, jen vím, že to rezonuje.
Takže když jste psal scénář, šel jste úplně from the scratch?
Asi vlastně ano, šel. Inspiroval jsem se tím, co zažila komunita a já sám. Formálně je tam hodně vidět hongkongský režisér Wong Kar-wai, ale co se týče tématu, čerpal jsem hlavně z reality kolem sebe.
