V tomto článku ti představíme nejuzavřenější systémy občanství na světě, od Vatikánu až po bitcoinové pasy v Karibiku.
Lidé zpravidla považují za samozřejmé, že pokud někde žijí, pracují a platí daně, budou mít nakonec nárok na občanství. V mnoha částech světa to však není tak jednoduché. Ve skutečnosti je v některých zemích téměř nemožné začlenit se do právního systému jako cizinec či cizinka. V některých zemích musíš čekat desítky let, v jiných musíš zaplatit vysoké částky a v dalších záleží na osobním souhlasu vládce.
Zatímco některé státy vidí v prodeji občanství obrovskou ekonomickou příležitost, jiné jej nadále udržují uzavřené a vyhrazené pouze pro ty, kteří jsou etnickými příslušníky jejich národa. V tomto článku ti představíme některá z nejobtížněji získatelných občanství na světě pro případ, že by ses rozhodl*a, že ti to tvé už nestačí.
Katar
V Kataru je velice obtížné získat občanství, přestože téměř 90 % obyvatelstva tvoří cizinci: musíš v zemi pobývat nejméně 25 let s maximálně dvouměsíční přestávkou za rok a musíš prokázat znalost arabštiny a takzvanou „sociální integraci“ - obtížnou, subjektivní a často formální záminku k odmítnutí. Navíc, i když člověk tyto podmínky splní, šance získání občanství je malá, protože ročně je povoleno pouze 50 naturalizací.
Ti, kterým se to podaří, nemají na Blízkém východě rovná práva, neboť naturalizovaní občané nemohou volit ani zastávat volené veřejné funkce. Zajímavé je, že na rozdíl od jiných zemí nevedou možnosti přesídlení dostupné investorům k získání občanství, ale pouze k trvalému pobytu. Katar tak udržuje uzavřený systém, který poskytuje ekonomická a sociální privilegia občanům menšiny.
Bhútán
V himálajské země Bhútán neexistují semafory, zato zde ale existují tak přísná pravidla pro získání občanství, že je to prakticky nemožné. Podle bhútánských pravidel musíš v zemi pobývat nejméně 20 let, znát jazyk dzongkha, znát národní tradice a dokonce mít osobní souhlas krále, abys mohl*a občanství získat.
Bhútán neuznává dvojí občanství a bhútánským občanem se místní člověk stává pouze narozením, pokud jsou oba rodiče Bhútánci (jeden nestačí).
Ačkoli se o tom v médiích příliš nemluví, právě tato přísná regulace vedla v 90. letech 20. století k masovým deportacím, kdy bylo více než 100 tisíc etnických Nepálců, známých jako lhotshampové, zbaveno svého právního statusu, protože nesplňovali kulturní požadavky. To z něj dělá jeden z etnicky nejuzavřenějších občanských režimů na světě.
Čína
Ani čínský model není příliš přístupný, zejména pro zemi s jednou z největších ekonomik na světě. Podle údajů ze sčítání lidu z roku 2010 získalo čínské občanství pouze 1 448 osob z tehdejšího počtu 1,34 miliardy obyvatel, což představuje 0,0001 %. Podle zákona mají nárok na občanství pouze ti, kteří mají blízkého příbuzného, jenž je čínským občanem, nebo mají jiný „legitimní důvod“ - ten je zcela na uvážení úřadů.
Ačkoli některá města, jako například Šanghaj, zavedla v posledních letech cílené naturalizační kategorie (včetně cizinců s doktorským titulem), změny a možnosti jsou stále omezeny na velmi úzké skupiny. Jak uvádí CitizenX, počet cizinců, kterým bude uděleno čínské občanství v roce 2023, je již mnohem vyšší, přibližně 16 tisíc, ale stále se jedná o nepatrné číslo ve srovnání s celkovým počtem obyvatel země.
Čínské občanství je navíc podmíněno povinným vzdáním se předchozího občanství a přednost mají osoby čínského etnického původu. V zemi se tedy stále uplatňuje určitá míra občanství založená na původu, která je zřejmě pro většinu cizinců žijících v zemi dlouhodobě jednoduše nedostupná.
Japonsko
Japonský systém občanství je sice formálně přehlednější než v mnoha jiných asijských zemích, ale pro cizince stále představuje značnou kulturní a sociální bariéru. Legislativa vyžaduje minimálně pětiletý, v praxi však v mnoha případech spíše desetiletý nepřetržitý pobyt v zemi a samozřejmě také jistou znalost a plynulost jazyka.
Ačkoli neexistuje žádná formální zkouška pro udělení občanství, v rámci procesu se provádějí podrobné pohovory a hodnocení kulturní integrace. Za zmínku také stojí, že Japonsko je další zemí, která dvojí občanství neumožňuje a uplatňuje ho ve všech smyslech. To znamená, že pokud se chceš stát japonským občanem či občankou, musíš se vzdát svého původního občanství, ale to platí i v případě, že se japonský občan stane občanem jiné země, protože pak automaticky ztrácí své původní občanství.
Mimochodem, v roce 2023 bylo v ostrovní zemi uděleno občanství pouze 8 800 lidem z 9 836 žadatelů a žadatelek, přičemž naprostá většina z nich byli etničtí Korejci a Korejky, kteří v Japonsku žili po několik generací.
Severní Korea
Ano, bylo zřejmé, že se tato země dostane na náš seznam. Problémem zde však je, že přesné požadavky na udělení občanství nejsou zveřejňovány a naturalizace je pro osoby nekorejského původu prakticky nemožná.
Zákon o občanství z roku 1963 sice uvádí jako občany všechny Korejce a Korejky žijící v zahraničí, v praxi však k naturalizaci došlo pouze v několika historických případech – například u sovětských Korejců, etnických Číňanů (Hwagyo) a manželek repatriovaných Japonců.
Občanství je úzce spjato se společenským kastovním systémem známým jako Songbun a opuštění země bez povolení je v rozporu se zákonem. Ačkoli teoreticky existuje právní rámec pro řešení občanství, naprostá netransparentnost a diplomatická izolace severokorejského systému z něj činí jeden z nejrestriktivnějších na světě.
Dvojí občanství není uznáváno a i pro ty, kteří již žijí v zahraničí, je velmi obtížné se ho vzdát, uvádí CitizenX.
Švýcarsko
Po všech asijských zemích se podíváme na náš vlastní kontinent, protože získat občanství ve většině evropských zemí není snadné – příkladem je Švýcarsko.
Systém udělování občanství v této alpské zemi je nejen složitý, ale také strašně přísný, zejména proto, že proces naturalizace probíhá na třech úrovních: federální, kantonální a obecní.
Základním požadavkem je 10 let pobytu ve Švýcarsku (do roku 2018 to bylo 12 let) a dále znalost jednoho ze státních jazyků (francouzštiny, němčiny, italštiny nebo rétorománštiny) na úrovni B1 v ústním projevu a A2 v písemném projevu. Skutečně matoucí je však skutečnost, že proces naturalizace se může v jednotlivých kantonech a obcích značně lišit. Někde například o žádostech o udělení občanství rozhoduje lidové hlasování.
Ačkoli Švýcarsko umožňuje dvojí občanství, složitost systému způsobuje, že skutečná míra naturalizace je nízká: například v Curychu 2,2 % a v Glarusu pouze 0,6 %. Nová pravidla navíc stále více zvýhodňují vysoce vzdělané a bohaté žadatele.
Vatikán
Vatikán provozuje velmi přísně regulovaný systém občanství, neboť občanství se nezískává na základě původu nebo naturalizace, ale pouze na základě úřadu. Může být uděleno pouze osobám, které zastávají oficiální funkci v rámci křesťanské církve, a to pouze na dobu, po kterou tuto funkci zastávají. Patří sem například kardinálové, švýcarská garda, diplomaté Svatého stolce a další osoby jmenované papežem.
Trvalá naturalizace však již není možná a občanství automaticky zaniká po skončení jejich funkčního období. To bylo dále posíleno vatikánským statutem z roku 2023, takže vatikánské občanství je udělováno pouze osobám nezbytným pro fungování církve a navíc pouze katolickým věřícím. Zajímavé je, že na rozdíl od jiných zemí Vatikán nevyžaduje vzdání se původního občanství, protože občanství je dočasné a vázané na službu.
Salvador
Pokud se chceš stát oficiálním občanem tohoto středoamerického státu, musíš projít stejným několikastupňovým procesem, jaký byl popsán výše. Je však třeba vědět, že i karibské země pracují na zrychlených postupech, které získání občanství usnadní. Tyto programy nahlížejí na občanství zcela odlišným způsobem: berou ho jako nástroj ekonomického rozvoje, takže celý proces může být skutečně ukončen během několika měsíců.
Ostrovní stát Svatá Lucie vyžaduje investici ve výši 240 tisíc dolarů, Dominikánská republika vybírá od zájemců o občanství vstupní poplatek 200 tisíc dolarů a Antigua a Barbuda vyžaduje pouze pět dní fyzické přítomnosti během pěti let, což je v ostrém kontrastu se zeměmi, kde je k získání občanství zapotřebí desítky let pobytu.
V regionu Karibiku a Latinské Ameriky však vyniká Salvador, kde takzvaný program bitcoinového občanství umožňuje stát se oficiálním občanem či občankou země výměnou za investici milionu dolarů v kryptoměně, což si zdaleka ne každý může dovolit.
