One Battle After Another
Tvorba P. T. Andersona mi ani přes jeho kultovní status nikdy moc nesedla. Takže na jeho novinku, která navíc při propagaci na můj vkus až moc sázela na jedinou kartu jménem DiCaprio, jsem šla se skepsí. Odešla jsem s názorem otočeným o 180 stupňů. Byl to jeden z těch filmů, které rozebíráte s kamarády ještě půl hodinu po odchodu ze sálu a nedokážete přestat.
Jedna bitva za druhou spočívá v silném příběhu zrady, viny, neviny a pomsty. Vztahy mezi několika málo postavami sahají do naprosto osudových hloubek – a to ta pozitivní, i ta negativní. P. T. Anderson vypráví schválně trochu nehollywoodsky, děj někdy naschvál zpomaluje skoro k zastavení, ne všechny události se dají pospojovat do logického řetězce a některé se rozpíjí do ztracena. Všechno je ale dobře promyšlené a složitě komponované tak, aby v závěru linka vykrystalizovala do zářivé jednoduchosti. Finále je tak vizuálně strhující, nádherné. A tak nesnesitelně vypjaté, že mi připomnělo Villeneuvovo Zmizení.
Jedna bitva za druhou opěvuje kritika často proto, že analogicky reaguje na současná společenská témata a klade před nás aktuální otázky. Ale já bych ji vyzdvihla hlavně proto, že je to fenomenálně dobrý film. A to stačí.
Love Me Tender
Autofikční snímek podle stejnojmenné knihy si u nás odnesl cenu z festivalu Mezipatra. Je důkazem, že i těžké příběhy může být nádherné sledovat a že drsné konce mohou přebolet. Clémence se její exmanžel náhle začne mstít, když se dozví o její bisexuální orientaci. Následně se ji pokusí úplně odstřihnout od syna Paula, kterého mají ve společné péči.
Love Me Tender ale není příběh soudní bitvy. Pevně nás zakotví v životě hlavní hrdinky, poznáme její rituály, její každodenní radosti, přátele i milostná vzplanutí, kterými zaplňuje prázdné místo po synovi. A navzdory všemu Clémence bojuje za svou seberealizaci a buduje pro sebe životní cestu, která bude stoprocentně její. Film je tak plastický, že se dá skoro cítit na kůži. Za intenzivní emocionalitu vděčí hlavně sebejisté režii Anny Cazenave Cambet a přesvědčivé Vicky Krieps v hlavní roli.
Sentimental Value
Jeden z nejočekávanějších filmů roku, který si odnesl Velkou cenu z Cannes, a do Karlových Varů ho přivezli Stellan a Alexander Skarsgård osobně. Netrpělivě ho vyhlížejí zejména fanoušci Nejhoršího člověka na světě, dosud nejvýraznějšího počinu s podpisem Joachima Triera.
Citová hodnota je ale jiná. A přece se v něčem Nejhoršímu člověkovi podobá. Trier představuje sevřenější a kompaktnější vyprávění (spolu s Eskilem Vogtem napsal i scénář), v němž záměrně nechává mezery, které doplní až samotné finále. Svou múzu Renate Reinsve opět staví do role nezakotvené a sympaticky rebelující mladé ženy. Hlavní hrdinka Nora se však tentokrát vypořádává s velmi konkrétním traumatem spíš než s generační tíhou – a sice s opuštěním otce.
Když se jí otec, proslulý režisér Gustav Borg, po pohřbu její matky vrací do života a chce ji obsadit do hlavní role svého nového filmu, není nadšená. Přesto se na pozadí přípravy jeho posledního velkého díla začnou rozplétat nevyřčená rodinná tajemství a bolesti. A všechny se potkají v jejich krásném starém domě.
Together
Artové horory jsou v posledních letech populární žánr, na kterém si udělal jméno nejeden zavedený režisér nastupující generace. Každý rok se vynoří aspoň jeden, dva nové a posouvají hranice žánru zase o něco dál. Together se bohužel nedostalo do české distribuce, což je škoda, protože letošní avantgardně-hororovou nabídku by nejspíš suverénně ovládl.
Stará dobrá mysteriózní zápletka jako z pera Stephena Kinga se tu potkává s trochou paranormálna a body hororu. Do toho se přidá psychologie partnerského vztahu, kterou mistrně ztělesní skuteční manželé Dave Franco a Alison Brie. Ti objeví substanci se zvláštními vlastnostmi – způsobuje totiž určité genetické modifikace... Jaké to jsou, napoví jak název filmu, tak plakát. A jo, přijde i dost nepříjemná milostná scéna. Together boduje dobrým rytmem vyprávění, sympatickými charaktery a tónem, který se nebere moc vážně.
- - -
Závěrem: Nejdunivějším kino zážitkem byl bez konkurence Sirat, a na konci roku mě pobavilo svěží krimi Wake Up Dead Man: A Knives Out Mystery s dechberoucím farářem Joshem O'Connorem. Intenzivně zapůsobil i letošní vítěz Zlaté palmy z Cannes, íránská fúze komedie a thrilleru It Was Just an Accident, která dovede spustit záplavu emocí všeho druhu.
