Seriál Adolescence otevřel téma radikalizace mladých. Socioložka Linda Coufal ale upozorňuje, že realita je složitější a často mnohem nenápadnější.
Radikalizace mladých lidí už dávno není tématem jen pro odborníky a odbornice. Objevuje se v seriálech, na TikToku a bohužel i ve zprávách. Násilné činy s motivy, jež se na první pohled zdají naprosto nepochopitelné, registrujeme čím dál častěji. Ať už jde o vraždu politického aktivisty Charlieho Kirka či CEO pojišťovny Briana Thompsona. Šlo o osobní krizi, ideologii, nebo dlouhodobý pocit, že systém hraje proti pachatelům těchto násilných činů? A proč si okolí všimne toho, že se něco děje, až ve chvíli, kdy je pozdě?
Seriál Adolescence ukázal, jak snadno se může frustrace, pocit bezmoci nebo vztek mladých lidí přetavit v uzavřený svět online komunit, které nabízejí zdánlivě jednoduchá řešení. Podobné příběhy se však neodehrávají jen na obrazovkách a filmových plátnech, ale i v reálném světě.
Právě na tyto mechanismy se dlouhodobě zaměřuje socioložka Linda Coufal. V rozhovoru promluvila o tom, co dnes radikalizace skutečně znamená, jak probíhá a proč se nás týká více, než si uvědomujeme.
Když se řekne radikalizace, většina lidí si v dnešní době představí seriál Adolescence. Jak moc byl založený na realitě?
Byl trochu přehnaný tím, jak moc mladý ten kluk byl. Většina těchto činů není páchána teenagery pod 15 let. Spíš se pohybujeme v rozmezí 18 až 25 let. Pořád to jsou dost mladí muži, ale nejsou to úplné děti.
Jak bys definovala radikalizaci mladých lidí? Co to vlastně je? Radikalizace nejen mladých lidí je proces, v průběhu kterého člověk získává nebo nabývá postupně extremističtější a extremističtější pohled na svět. Specificky mluvíme o radikalizaci, které stojí za to se věnovat, v momentě, kdy extremistická ideologie vykazuje prvky násilí.
Vždycky zde figuruje vnitřní a vnější skupina. Ve chvíli, kdy ideologie vytváří dojem, že ta vnější skupina je nebezpečná pro skupinu vnitřní a ta se musí bránit nějakou násilnou cestou, v tom momentě mluvíme o radikalizaci, které stojí za to věnovat pozornost.
Je to nějaký nový fenomén? Není.
Máš pocit, že můžeme v poslední době zaznamenat nárůst radikalizace? Řekla bych, že ano. Nedokážu říct úplně přesně, v kterém roce se to změnilo, ale vidíme, že násilných útoků je v poslední době opravdu hodně. Je jich vlastně tolik, že mám pocit, že už se ani neorientujeme v tom, které se staly.
Čím si to vysvětluješ? To se nedá říct úplně jednoduše, protože se nedá říct, že všechny útoky jsou páchány ve jménu jedné ideologie. Většina jich je nasměrována z oblasti, kterou bychom nazvali jako „radikální pravice“, ale hodně se liší napříč těmi útoky. Zároveň některé z nich není možné zařadit do jedné ideologie.
Mám pocit, že je častější a častější, že máme problém určit ideologii, ze které útok vychází. Myslím si, že to je nějaký fenomén doby. Žijeme v době poměrně velké polarizace a ta společnost vede k tomu, že se lidé více a více ženou do extrému.
Můžeš určit, s jakou formou radikalizace se setkáme nejčastěji? Nejčastěji se setkáme právě s pravicovou radikalizací. To je podle mě docela zajímavá statistika; za poslední desetiletí počet úmrtí ve jménu pravicové ideologie ve stovkách přesahuje počet úmrtí ve jménu nějaké levicové ideologie.
V online komunitách se poslední dobou hodně vyostřuje jazyk. Může to k radikalizaci přispívat? Jazyk se v poslední době nevyostřuje. On byl v těchto komunitách vždy podobně ostrý. Co sledujeme, je spíše to, že se z něj stává mainstream. Že se dostává do online mluvy a do širšího prostoru. S termíny, které byly dříve používány jen v extremistických prostorech nebo k budování nějakých ideologií, jsou dnes obeznámeni skoro všichni.
Na druhou stranu není možné říct, že když se člověk setká s extremistickým jazykem na internetu, tak se hned začne radikalizovat. Jde spíše o nějaký relativně soustavný proces, který máme třeba docela dobře popsaný například u gamerství. Víme, že gamingová videa mohou sloužit jako brána do radikálně pravicové ideologie.
Jak to vypadá?
Funguje to tak, že existují účty různých influencerů, co dělají gamingový obsah, které bychom mohli zařadit na škálu radikalizace. Člověk se na začátku setká s nějakým obsahem, sleduje to, baví ho, protože rád hraje počítačové hry. Jenže zároveň ten člověk, co ta videa dělá, do nich čas od času přidá nějakou trošku političtější myšlenku.
V tom momentě je člověk, který obsah sleduje, přijme za své. Ne proto, že by o tom nějak výrazně přemýšlel, ale proto, že je mu to nějakým způsobem naservírováno v obsahu, který ho zajímá a ke kterému má nějaký emocionální vztah. V ten moment je takový člověk připravený na to, se na škále posunout dál. K influencerovi, který pořád mluví o gamingu, ale už je političtější. Takhle se člověk může dostat až do bodu, kdy už to není něco, co mu je jen servírováno, ale začne ho sám vyhledávat.
Začne se přidávat do fór a různých diskuzí, začne ideologii aktivně zkoumat a zajímat se o ni. To je moment, ve kterém my začínáme radikalizaci mapovat. Samozřejmě nemůžeme s jistotou říct, že lidé, co se dostanou do tohoto bodu, pak půjdou a spáchají teroristický útok. Kdykoliv v průběhu tohoto procesu může člověk z radikalizace vypadnout, může to začít pochybňovat, uvědomit si, že vlastně tyto myšlenky jsou nenávistné a že nenávist není něco, v čem chce žít.
Když jsi mluvila o mapování radikalizace, je těžké poznat ten moment, kdy už o ní můžeme mluvit? Jo, ale nejen pro mě, pro všechny je to těžké. Celá věda o radikalizaci je tak trochu o tom poznat ten moment, kdy se máme začít znepokojovat. Já se ve svém výzkumu zaměřuji na jedno radikální fórum, ze kterého víme, že už vyšly teroristické útoky a často se tam diskutuje. Tím pádem se můj výzkum týká jen lidí, kteří nějakým způsobem aktivně projevují zájem o radikální ideologii. Já se snažím popisovat tyto procesy v nějaké abstraktnější rovině, ale jde o nějaký profiling, který by potom mohl pomoct bezpečnostním složkám někoho identifikovat.
Hodně používaný je pojem „manosféra“. Co to vlastně je?
Jde o neformální síť online fór, influencerů a dalo by se říci i komunit, která je tu s námi už desítky let. Jsou to lidé, kteří se spojují pod takzvanou ideologií červené pilulky. To je metafora převzatá z filmu Matrix, podle níž vládnou světu ženy a muži si nemohou stěžovat. Jsou podřadní a nemají moc možností se svou situací něco dělat. Podle této metafory si vezmete červenou pilulku a prohlédnete tuto ideologii, nahlédnete na onu údajnou realitu, ve které ženy vládnou světu.
Každá ta komunita má zároveň vlastní příchuť této ideologie. Jsou tam například pickup artists, což je, myslím, relativně známý fenomén. Jde o business model, kterým se lidé živí. Mají určitou sérii návodů na to, jak mohou být muži úspěšní v randění. Ta je ale hodně manipulativní a dehumanizuje ženy. Mluví se tam o nich v takovém robotickém jazyce; vy uděláte set těchto úkonů a v ženě to spustí tyto procesy a tím pádem dosáhnete svého cíle, což je nějaký sexuální vztah se ženou. Celá tato ideologie ženy hrozně homogenizuje, nevidí mezi nimi žádné rozdíly a věří, že všechny jsou inherentně trošku špatné.
Nejskloňovanější komunitou jsou incelové. O koho se jedná?
V překladu to znamená „involuntary celibate“, tedy nedobrovolný celibát. Je to skupina mužů, kteří se politicky mobilizují kolem toho, že nejsou schopni si najít sexuální nebo romantickou partnerku. Jde o nejradikálnější skupinu z manosféry, protože jsou jedinou skupinou, která vyprodukovala teroristy.
Proč jsou pro mladé muže tak atraktivní?
Protože jim nabízí vysvětlení nějakých jejich strastí v životě, které je externalizované. Takže to není chyba v nich. Já věřím tomu, že strukturální problémy existují a že není možné se ze všeho dostat jen individuální snahou, ale zároveň tahle ideologie nabízí cestu ven skrz nějaký relativně násilný způsob, proto v tom vidím problém.
Zároveň ty méně radikální skupiny, jako například pickup artists, vyloženě prodávají návod, jak se z toho dostat. Tam si prostě mohou nakoupit knížky, zaplatit si kurzy a to jim dá nějaký pocit naděje. Na druhou stranu, když už nemají žádnou naději nebo jsou úplně propadlí bezmoci, tak jim v tomhle zase incelové nabídnou nějakou skupinu lidí, která je v tomto pochopí a dalo by se říct, že je i utvrdí.
A potom je to podle mě atraktivní i proto, že žijeme ve společnosti, která je na základní úrovni trochu misogynní a tím pádem ty méně radikální formy vlastně nepůsobí jako radikální ideologie. Působí to jako něco, co konečně někdo řekl tak, jak to ve skutečnosti je.
Mluvíš o tom, že je společnost v základu misogynní. Napadá tě nějaký příklad z běžného života, kdy už přijímáme misogynní postoje, aniž bychom si to uvědomovali?
Za mě je třeba trochu urážlivé, když se o ženách jako o celku řekne, že jsou křehké, protože ne všechny jsou. Třeba ženy, co hrají profesionálně rugby, rozhodně křehké nejsou. Na tom vidíme tu homogenizaci žen. Ta mentalita toho, že můžeme něco říct o všech ženách, je dalo by se říct trochu misogynní.
Kdo jsou „Men Going Their Own Way“? To je, dalo by se říct, skupina zhrzených mužů zhruba ve středním věku. Často to bývají rozvedení muži, kteří prohlédli onu „realitu“ skrz manželství. Za mě jsou asi nejsympatičtější skupinou z celé manosféry, protože premisa toho, že manželský život pro mě nefunguje, a tak jsem se rozhodl jít jinou cestou, zařídit se podle sebe je super. A bylo by to podle mě úplně v pořádku, kdyby to nebylo spojené s extrémní misogynií a s tím, že veškerý problém jsou ženy a feminismus. Problémem je potom, když se to zvrhne do násilné složky.
Co Andrew Tate? Já bych ho zařadila mezi „pickup artists“, protože prodává svou univerzitu života, nebo co to má. Je to opět business model, prodává nějaký produkt, který má mužům pomoct být v životě úspěšnější, specificky v sexuálním životě.
Věnovali jsme se manosféře. Radikalizují se ale i ženy?
Trochu, ale méně než muži. A rozhodně zatím neregistrujeme žádný zvýšený počet teroristických útoků, které by páchaly ženy. Máme tu například fenomén „tradwives“, který by se asi dal do radikalizačního spektra zařadit. Ale ty také nejsou úplně násilné a často ani nemají narativ „my proti nim“.
Na internetu pak existuje i odpověď na manosféru, kterou bychom mohly zařadit do radikalizace žen. Ta je ale spíše ironická; když oni nás uráží a říkají, že muže nemilujeme a jsme s nimi jen pro peníze, tak s nimi budeme jen pro peníze. To životní uspokojení si najdeme někde jinde a když se k nám muži chovají takhle, tak nás vůbec nezajímají.
V Jižní Koreji také existuje hnutí, které není jenom online, jmenuje se 4B. U něj nemůžeme říct, že jde přímo o odpověď na manosféru. Pro něj je stěžejní, že celá korejská společnost je hodně misogynní a oni reagují na to. Vidím zde paralelu s tou odpovědí online. Říkají, že když se korejská společnost k nim chová tak strašně špatně, tak ony nebudou vstupovat do manželství, mít děti a žít tradiční heterosexuální život. Dalo by se říct, že je to trochu „Women Going Their Own Way“. Ale neadvokují pro nenávist vůči mužům.
Takže zde nenajdeme násilí? Zatím ho nepozorujeme.
Propojují se online misogynie a manosféra s politikou? Můžeme říct, že mladí muži kvůli konzumaci podobného obsahu přestanou volit liberální strany a obrátí se k extremismu?
Takhle jednoznačně tu kauzalitu nakreslit nemůžeme. To je příliš ambiciózní tvrzení.
Ale já si myslím, že to jsou propojené nádoby. Je těžké říct, jestli konzumace online obsahu vede ke změně volebního chování, anebo jestli oboje vychází z něčeho jiného a jsou to jen důsledky. Děje se to paralelně, nemůžeme říct, kdo je vejce, kdo je slepice.
V Česku je výraznou postavou Filip Turek. Jak je na tom on?
Já si myslím, že není součástí manosféry. Myslím si, že je docela misogynní a že jeho obsah může do určité míry sloužit jako vstupní brána. Určitě hraje roli v mainstreamizaci misogynie a vykazuje prvky petromaskulinity, ale do manosféry podle mě nepatří.
Proč?
Protože Filip Turek neprosazuje ideologii červené pilulky. Úplně takhle jednoduše.
Co je ta zmíněná petromaskulinita?
Je to jednoduše popis strategie, jak obránit svou identitu, která je založena na patriarchálním mužství spojeném s industriálním kapitalismem. Ten pojem byl původně popsán na amerických ropných plantážích, které byly z různých důvodů postupně zavírány. Ale lze ji vztáhnout i k identitě mužů, jejichž identita je silně navázána na auta se spalovacími motory.
Tím pádem podle mě Filip Turek vykazuje prvky této petromaskulinity, protože on je na svá auta hodně navázaný a jeho identita, řekla bych, až mužská hrdost, na těch autech trochu závisí. Zároveň není zvláštní, že u Filipa Turka ji můžeme vidět spolu s misogynií, protože petromaskulinní identita nějakým způsobem spoléhá na „dobyvatele“, který si nějakým způsobem podrobí zemi a vydobyje ropu, kterou pak spaluje a má na to nárok. A zároveň dobyvatele té ženy, kterou si muž podrobí a má na to nárok, protože je dobyvatel.
Radikalizace probíhá především v online komunitách. Je kvůli tomu těžší ji vypozorovat?
Já si myslím, že ne, ale záleží na daném jedinci. Podle mě v tomhle byl seriál Adolescent velmi dobrý. Tam jsme viděli, že ten táta měl se svým synem hezký vztah, a že byl vlastně osobnostně hrozně krásný muž. Ale zároveň v tom posledním dílu se vše hezky vykreslilo, že ten táta ho vlastně popostrčil k těm rigidním představám o genderu a o tom, jak by měl vypadat muž a jak by měla vypadat žena, což toho kluka trochu dohnalo do radikálního online obsahu.
V posledním díle spolu oba rodiče sedí na posteli a brečí. Táta poté řekne, že jejich syn rád kreslil, ale že se za něj strašně styděl, protože mu nešel fotbal. Já tady v tom identifikuji přesně jádro problému. Otec se stydí za svého syna, protože nenaplňuje představu o tom, jak by měl vypadat muž. A to je obrovská tíha, kterou si ten kluk nesl s sebou. Nejde mu fotbal a rád kreslí, takže začne cítit tlak na to, přiblížit se mužskému ideálu. A tím se přesně dostává do té manosféry, protože ta tohle slibuje.
A zároveň si toho, tím pádem, ten táta ani nemohl všimnout, protože on sám podobné rigidní názory na gender má, podle něj se jeho syn jen začal přibližovat tomu, jaký by měl správný muž být.
Kdybys měla dát našemu čtenářstvu jednu nejdůležitější radu, jak se orientovat v online světě. Co by to bylo? Jakmile tam figuruje nějaká představa toho, že jsme „my proti nim“, tak zpozorněte. To je za mě nejsnazší nebo nejobecnější návod na to, jak se vyhnout nějakému obsahu nebo nějakým představám, které mohou vést k výrazné radikalizaci. Jakmile tam to my proti nim je a „oni“ jsou nějaká extrémně homogenní skupina, které jsou upírány lidské charakteristiky, tak už jste v radikálním obsahu.
