Tyhle filmy se podle Refresheru letos nejvíc povedly. Najdeš mezi nimi i svého favorita?
Často slýchávám od lidí, že v kinech nic pořádného nehrají. Že dnešní filmy už nejsou tak dobré jako dřív. Mají pravdu? Ale vůbec. Neexistuje jediná statistika, která by takové tvrzení podpořila. Akorát žijeme v době, kdy jsme přehlceni informacemi i zábavou, a tak je zkrátka jednoduché v té záplavě průměrných seriálů a filmů prošvihnout ty, které skutečně stojí za pozornost.
I proto nám každé Vánoce stojí za to dát dohromady kratičký seznam těch nejlepších snímků, co filmoví nadšenci z Refresheru za daný rok viděli, a následně je předat tobě, milý čtenáři*milá čtenářko, aby sis následující pecky mohl*a doplnit i ty. Takže bez dalšího zdržování pojďme na to.
Nejlepší filmy roku podle Ondřeje Mrázka
The Order
Viděno 1. ledna 2025 a od té doby si stojím za tím, že je to film roku. Monumentální krimi jak ze staré školy. Nepamatuji, kdy naposledy byl protagonista tak navenek i uvnitř zničený jako Jude Law tady, byť tedy velkou roli nejspíš hraje i fakt, že vypadá konstantně oblečený jak do reklamy na Marlboro.
Režisér Justin Kurzel po Macbethovi a Assassinech konečně našel tu správnou míru přednosti formy nad obsahem, takže zatímco servíruje přenádherně natočenou a stylizovanou ódu na nezkrotnou americkou přírodu, nezapomíná ani na hutný příběh v jejím centru, tedy jak odhodlaný agent FBI na konci osmdesátých let pátrá po ultrapravicovém fanatikovi, co rád vraždí lidi jiné rasy a jiných názorů. A ano, je to podle skutečných událostí.
Mrazivosti celého snímku ještě přidává fakt, že má jasný přesah do současnosti, a že u některých dialogů máš pocit, jako by vypadly z reálných proslovů některých dnešních nejen amerických politiků. Zkrátka unikátně silný snímek se zdrcující atmosférou a pomalu rostoucím napětím, které ke konci doslova exploduje v inferno plné násilí a hněvu. Dokonale padnoucí eerie soundtrack je už jen třešničkou na tomhle temném, přesto však lahodném dortu.
Wake Up Dead Man: A Knives Out Mystery
Třetí díl z detektivní série režiséra Riana Johnsona a zase něco úplně jiného. Snímek má atmosférou překvapivě blízko k hororům (v letošním roce opakující se fenomén), stále se však jedná o stylovou detektivku, jejíž rozmotávání je stejně tak zábavné, jako je podnětné.
V prvé řadě totiž sledujeme příběh kněze, jehož pozorování lidské zbabělosti a lhostejnosti v ostatních přivedlo až nad samotnou propast víry, a zachránit jej může pouze zázrak. Enter Benoit Blanc. Josh O'Connor i Daniel Craig své role zvládli báječně a to samé platí i o zbytku nabušeného castu, největší zásluhy si ale stejně nese samotný Johnson, který ve filmu opět ukázal, jakou kontrolu má nad svými postavami, dějstvím a v neposlední řadě audiovizuální stránkou, která v tomto případě byla naprosto fenomenální. Přál bych si, aby takhle kvalitní whodunnity skákaly na Netflix každé Vánoce.
Sinners
Stylová a mnohdy dechberoucí audiovizuální jízda americkým jihem, v níž režírující šikula Ryan Coogler vypráví především příběh s duší, a teprve v druhém plánu prostý upíří horor. Tato část tam ve výsledku nemusela vůbec být, to nadpřirozené zlo totiž klidně mohlo nahradit jiné, třeba lidské (a že k tomu nebylo daleko). Jenže právě ta upírská nadstavba dělá z Hříšníků takovou odvážnou autorskou vizi.
Ve finále jsem tak byl zkrátka nadšený, že si to Coogler jednoduše natočil přesně tak, jak chtěl, a že nám naservíroval jeden z nejnašlapanějších snímků roku, který se nebojí míchat hudbu, víru, gangstery, ku klux klan, sex a nakonec i ty krvavé lázně, protože to dělá s mistrovským citem a umem, jaký se opravdu jen tak nevidí. Tarantino by byl pyšný, Damien Chazelle překvapivě možná ještě pyšnější.
Sorry, Baby
Téma znásilnění vyprávěné ve formě citlivé komedie s estetikou a kind of humorem Gilmorek? Je to k nevíře, ale funguje to. Bravurně napsaný a zahraný snímek herečky, scenáristky a taky režisérky Evy Victor (pro niž to byl navíc celovečerní debut) se rozhodně nevyhýbá těžkým chvílím, zachovává si přitom však jedinečnou atmosféru, díky které se ti instantně zaryje pod kůži a nepustí až do konce. Geniální scénář autorky a dost možná nejlepší film, jaký se ve Varech letos objevil, takže není divu, že jsem ho zařadil i do své letošní topky.
Weapons
Letošní rok zkrátka patřil hororům. Ne však těm levným duchařinám s hromadou lekaček, béčkovými záporáky a ohranou story. Ne, letos se totiž povedlo hned v několika případech spojit žánrovou jednoduchost a čistotu hororů s ambicemi, projevem a srdcem odvážných autorských dramat, a je to případ nejen Sinners, ale i mistrovských Weapons.
V nich režisér Zach Cregger odvyprávěl multiperspektivní story o jednom městečku, ve kterém se začnou dít zatraceně podivné věci. Začne to zmizením celé třídy dětí, a odtud už je to jen divnější a taky ošklivější. S přibývajícím časem a taky množstvím postav, jejichž pohled snímek nabízí, se tak dostáváme hlouběji a hlouběji, a vedle celkem děsivé pravdy na konci narážíme i na krásně absurdní situace, jež krásně dotváří tu hrůznou, avšak extrémně zábavnou mozaiku příběhů. Dlouho si se mnou a mými očekáváními nikdo nehrál tak šikovně, jako Cregger zde, takže smekám a moc, MOC se těším na jeho další projekty.
- - -
Závěrem: Na konec jen zmíním pár věcí, co se nevešly. Například procítěný Rebuilding opět s Joshem O'Connorem, dvě lednové pecky Nosferatu a Complete Unknown, ohromně jsem si užil ale taky adrenalinovou F1, provokativní House of Dynamite nebo animovaného Predátora s podtitulem Killer of Killers. Celkově tak další silný ročník, už teď se ale nemůžu dočkat toho příštího, ve kterém nás čeká nový díl Dune, Odyssey nebo třeba Avengers. A co teprve všechny ty filmy, o kterých zatím ještě ani nevím.
Nejlepší filmy roku podle Marie Valentové
Sinners
Na jaře se zdálo, že po temném Nosferatovi už se upírské téma pro letošek vytěžilo až až. Hříšníci Ryana Cooglera dokázali opak. Setting amerického jihu dohromady s atmosférou jazzových 20. let a vampýry zní sice zvláštně, ale zafungoval skvěle. V dubnu plátna zachvátila svěží podívaná s naprosto neokoukaným stylem.
Příběh bratrů dvojčat (dvojrole Michaela B. Jordana), kteří si jdou za svým tvrdě vydřeným snem, má od začátku svižné tempo a ustavuje sympatické hrdiny. Přidává se originální romance a vedlejší postavy s vlastními dějovými linkami, které určitou předvídatelnost vyvažují působením na emoce.
Uplyne pár minut, muzikál s podtóny sociálního dramatu se přehoupne do své hororové fáze a přijde nejsilnější stránka filmu. Akce. Mezi akčními scénami kulminuje napětí a atmosféra houstne na maximum. Záporáci a záporačky jsou výrazní a mají zatracené charisma. A když rozjedou svůj válečný chorál a rozezní se irská hudba Rocky Road To Dublin, ke svému seznamu nejoblíbenějších scén si mentálně připisuju nový řádek. Přesně kvůli tomuhle se chodí do kina.
