Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Kliknutím na tlačítko tě přesměrujeme na news.refresher.cz
4. května 2015 16:36
Čas čtení 0:00
Ondřej Jarůšek

Děsivé kletby starožitností, ze kterých běhá mráz po zádech. Jsou skutečné, nebo se jedná o pověry?

ZAJÍMAVOSTI
Uložit Uložené

Připravili jsme si pro vás výběr několika tajuplných příběhů o prokletých starožitnostech, které spousta lidí považuje za pravdivé. Věříte jim i vy?

S historií lidstva se neodmyslitelně pojí nejrůznější pověry a legendy o kletbách, jež leckdo z nás považuje za pouhé vymyšlené příběhy pověrčivých jedinců. Někdy se ale objeví i takové, kterým mnozí neochvějně věří. Vybrali jsme proto pro vás několik známých či méně známých starožitných předmětů, které jsou považovány za prokleté, a váže se k nim právě nějaký zajímavý a tajemný příběh. Zda se řadíte k těm, kteří v jejich pravdivost věří, nebo naopak jsou podle vás staré pověsti přitažené za vlasy, nechávám pouze a jen na vás. Ovšem existují lidé, kteří se o kletbě některých z nich přesvědčili na vlastní kůži. 


Děsivé kletby starožitností, ze kterých běhá mráz po zádech. Jsou skutečné, nebo se jedná o pověry?

Židle smrti

Pověstná „Židle smrti“ byla oblíbenou hospodskou židlí Thomase Busbyho, který byl v roce 1702 usvědčen z vraždy svého tchána, Daniela Autyho. Muži spolu měli rozepři a jednoho večera, když si Auty sedl na Busbyho židli, ho Busby surově uškrtil. Poté, co byl převeden pod šibenici, Busby prohlásil, že svou židli proklel a brzká smrt potká každého, kdo si do ní sedne. Vystrašení návštěvníci hospody se na židli neopovážili usednout.

Uběhly dlouhé roky a během 2. světové války hospodu pravidelně navštěvovali váleční letci, kteří kletbu pochopitelně neznali. Návštěvníci hospody si všimli, že ti, kteří si na židli sedli, se z války už nikdy nevrátili. Později v roce 1967 na židli během jednoho večera seděli dva příslušníci Královského letectva. Ti při zpátečním letu na základnu narazili do stromu a na místě zemřeli. Pár let nato se pověru pokusil vyvrátit jeden právník, který zahynul ještě téhož odpoledne. Židli chtěl vyzkoušet také pokrývač, ten zase zemřel po tom, co se pod ním během práce propadla střecha. Tím však počet obětí nekončil.

Později na židli při úklidu usedla uklízečka, kterou zanedlouho zabil nádor na mozku. Majitel hospody už nechtěl nic riskovat a židli schoval do sklepa. Ani to ale nepomohlo. Jednoho dne se na židli posadil poslíček a cestou z hospody narazil do stromu a zemřel. Zoufalý hospodský se nakonec obrátil na místní muzeum, aby si židli vzali a zajistili, že se na ni už nikdy nikdo neposadí. Muzeum souhlasilo a židle v něm byla připevněna na zeď 2 metry nad zemí, kde visí dodnes. Podle legendy každá z obětí těsně před smrtí pociťovala nesnesitelné svědění, paranoiu, zmatení a zjevovali se jim nápisy a varování na zrcadlech.  


Děsivé kletby starožitností, ze kterých běhá mráz po zádech. Jsou skutečné, nebo se jedná o pověry?

Postel rodiny Tallmanových

Začátkem roku 1987 si Alan a Debby Tallmanovi do svého domu pořídili dětskou dvoupatrovou postel, kterou koupili v obchodě s použitým zbožím a umístili ji do sklepa. Všechno se zdálo být v pořádku a o několik měsíců později téhož roku se rozhodli postel přesunout do ložnice. To ovšem ještě netušili, jaké hrůzy je od toho dne začnou stíhat. Jejich životy se tak ze dne na den radikálně změnili. A to k horšímu. V domě se totiž začaly dít nevysvětlitelné paranormální aktivity a děti Tallmanových bez zjevných příznaků propadly vážným nemocem. Rodina poznala, že je něco v nepořádku už první noc, kdy rádia začala měnit samovolně stanice. Po pár týdnech se začaly údajně samy přemísťovat různé předměty a následně malá dcera Tallmanových, která v posteli spala, oznámila rodičům, že se jí zjevila ženská postava v ohni. To stejné později tvrdil i jejich syn Danny. Rodina se s prosbou o pomoc obrátila na místního pastora, který dospěl k názoru, že dům obývá ďábel. Tím to ale ani zdaleka neskončilo.

Dveře se opakovaně samy od sebe otevíraly a zabouchávaly, rodina slyšela odněkud vycházet neznámé hlasy, až nakonec týden před Vánocemi Danny rodičům řekl, že chce z domu odejít. Poté, 7. ledna (január) 1988 se Alan Tallman vrátil domů po noční směně a z temných prostor domu zaslechl tajemný zvuk vytí. Alan se vydal zjistit, odkud zvuk pochází a najednou k němu údajně promluvil hlas, který říkal „pojď sem“. Nikdo tam ale nebyl. Zvědavost ho zavedla až k venkovní garáži a když na ni pohlédl, viděl, že hoří. Utíkal proto do domu pro hasicí přístroj a rychle zpátky k požáru. Když ale doběhl ke garáži, oheň byl pryč. Ale ani poté tyto úkazy nepřestaly mizet. Alanova manželka Debby pak jedné noci zpozorovala mlhu nebo kouř táhnoucí se po celé podlaze ložnice, ze kterého se ozvalo „zemřeš“. Když se rodina svěřila příbuzným, příliš pochopení se jim nedostalo. Jejich okolí bylo skeptické a snažilo se pro zmíněné úkazy najít racionální vysvětlení. Když ale jeden z nich později přes noc hlídal jejich děti, ona ženská postava se mu zjevila taky a on okamžitě propadl panice.

Zoufalou rodinu nakonec nenapadlo nic jiného, než prokletou postel zničit a přestěhovat se. Jakmile tak učinili, veškeré děsivé a nevysvětlitelné výjevy rázem ustaly a rodina tak mohla po devíti hororových měsících žít konečně v klidu a bez obav. Dodnes se žádné logické vysvětlení hrůzných zážitků rodiny Tallmanových nepovedlo prokázat a případ je tak stále klasifikován jako nevyřešené tajemství.  

 

Děsivé kletby starožitností, ze kterých běhá mráz po zádech. Jsou skutečné, nebo se jedná o pověry?

Zakletá truhla

Zakletá truhla podle staré legendy zapříčinila smrt celkem 17 lidí. Vše začalo před téměř 150 lety na farmě otrokáře Jacoba Cooleyho na jihu Ameriky. Jacob Cooley nařídil jednomu ze svých černošských otroků jménem Hosea ručně vyřezat a postavit truhlu, kterou chtěl darovat svému prvorozenému synovi. Hosea uposlechl. Díky své zručnosti a truhlářskému umu zhotovil truhlu prvotřídní kvality, ovšem krutý otrokář Cooley nebyl spokojen. Nechal Hosea předvést a zbil jej tak surově a zvířecky, že rozsáhlým poraněním na místě podlehl. To neušlo pozornosti skupině ostatních otrokům, kteří Hosea znali. Mezi těmi se nacházel takzvaný „zaklínač“. Otroci do truhly nakapali soví krev a následně truhlu zakleli. Otrokář po narození svého syna truhlu umístil do jeho pokoje, čímž započala zkáza rodinného stromu Cooleyových. Prvním na seznamu záhuby byl Colleyho novorozený syn, který teprve pár dní po narození za nejasných okolností zemřel.

Truhla se poté dědila z generace na generaci, ani jedné však nepřinesla nic jiného než neštěstí. O mnoho let později přišla truhla do vlastnictví dalších Cooleyho synů. Jeden z nich byl ale ubodán svým služebníkem a truhla tak putovala k poslednímu synovi. Jeho žena ale truhlu zanedlouho předala nejmladší Cooleyho dceři Melindě. Melinda se svým manželem měla spoustu dětí, ten ji ale poté opustil a tak na jejich výchovu zůstala sama. Před 40. narozeninami zemřela, údajně z přepracovanosti. Pozůstalá rodina Cooleyových chvíli poté obdržela zprávu, že Melindin bývalý manžel, který ji opustil, zemřel, když ho do hlavy udeřil padající nástupní můstek parníku. Pak truhla putovala k osiřelé Milindině dceři, 17leté Evelyn. Ta později se svým mužem adoptovala dívku Arabellu a před její svatbou jí do truhly vložila svatební šaty. Za pár měsíců zemřeli pár týdnů po sobě Abrebellin manžel i syn.

Poté truhla stále měnila majitele. Evelynina švagrová si do truhly také uschovala šaty, ale zemřela dřív, než si je stihla obléknout. Teta Evelyn pak do truhly jako vánoční dárek vložila upletené rukavice pro svého syna, ten ale zanedlouho zemřel pádem z vlakového mostu. Dcery Evelyn pak po kontaktu s truhlou postihlo zmrzačení nebo jiné neštěstí. Samotná Evelyn už tu neustálou zkázu nemohla vydržet a spáchala sebevraždu. Začátkem 20. století truhlu zdědila její vnučka. Ta dovnitř uschovala dětské oblečení jejího prvorozeného syna, ten ale nato zemřel také. Podobné případy neštěstí a zkázy pokračovaly dále, až nakonec truhla doputovala k Virginii Cary Hudson. Ta znala tragické příběhy rodiny Colleových a vyhledala starou rodinou známou, Annie, která se zabývala zaříkáváním a kletbami. Annie Virginii oznámila, že truhla je prokletá. Zároveň jí ale sdělila, jak kletbu přerušit. Virginie ihned udělala všechno přesně podle jejích instrukcí. Před konečným přerušením kletby ovšem podle Annie musela zemřít poslední oběť. Tou se stala ona sama. Truhla nakonec v roce 1976 skončila v historickém muzeu ve státě Kentucky, kde je dodnes. Annie tak byla poslední, sedmnáctou obětí, jejíž smrt byla přisuzovaná zakleté truhle.

 

Děsivé kletby starožitností, ze kterých běhá mráz po zádech. Jsou skutečné, nebo se jedná o pověry?

Panenka Annabelle

O panence Annabelle už leckdo díky filmovým hororům zaslechl, ne každý ovšem ví, že se tato na první pohled nevinná hračka váže se skutečným příběhem hrůzy. V roce 1970 koupila žena v obchodě s použitým zbožím starou panenku, kterou chtěla na památku věnovat své dceři studující na univerzitě. Té se panenka líbila a vzala si ji do svého studentského bytu. Se svou spolubydlící ale začaly brzy pozorovat zvláštní jevy. Když se dívky vracely do pokoje, panenka byla na jiném místě, než ji původně nechaly a po zemi byly rozházené útržky papíru, které nepatřily jim. Na nich se často objevovaly dětské čmáranice. Na panence se také objevila krev.

Vystrašené dívky se rozhodly kontaktovat etablovaného senzibila a s jeho pomocí se pokusily o spojení s bytostí, která se v panence usídlila. To se podařilo. Studentky se dozvěděly, že panenku obývá duch Annabelly Higgins, 7leté dívky, která byla zavražděná na poli, na kterém nyní stál jejich byt. Panenku si ale přesto nechaly. To byl špatný nápad. O něco později totiž v bytě přespal přítel jedné z dívek a ráno se probudil se sedmi krvavými škrábanci na hrudníku. Tehdy studentky pochopily, že to, co v panence přebývá, není pouze duch malé nevinné dívky.

Nakonec kontaktovaly Eda a Lorraine Warrenovi, známé démonology, díky kterým celý případ získal na popularitě. Podle Warrenových v panence není malá dívka, ale nenávistný duch, který hledá lidského hostitele a kdyby studentky nepřišly včas, také by ho našel. Warrenovi poté Annabelle uschovali ve svém muzeu okultních artefaktů, kde se také dodnes nachází.  

 

Děsivé kletby starožitností, ze kterých běhá mráz po zádech. Jsou skutečné, nebo se jedná o pověry?

Obraz Plačícího chlapce

Obraz Plačícího chlapce od italského malíře Bruna Amadia se během 50. let stal na Britských ostrovech hojně tištěným dílem. V 80. letech se opět obrazu dostalo pozornosti široké veřejnosti, ovšem nikoliv z důvodu jeho umělecké hodnoty. Zpravodajské zdroje začaly uvádět, že při mnoha požárech byly obrazy nalezeny uprostřed popelu a poničeného nábytku zcela nedotčené. Díky tomu se tak začaly objevovat zprávy, že obrazy Plačícího chlapce mohou být prokleté.

Britská média zašla až tak daleko, že oslovila čtenáře, aby jim své obrazy zaslali a zároveň se nabídla založit obrovský táborák, ve kterém by byly obrazy i s rámy spáleny. Tím by mělo dojít k odstranění kletby. K tomu ovšem nedošlo. Nedošlo ale ani k uspokojivému vysvětlení, proč byly obrazy to jediné, co během požárů nebylo plameny zasaženo. Uvádělo se, že důvod toho byl ten, že obrazy byly z ochranných důvodů přetřeny nějakou ohnivzdornou sloučeninou. Poté, když se oheň dostal k obrazu, přepálilo se lanko, na kterém obraz visel, načež spadl svou přední stranou k zemi a byl tak před ohněm kompletně chráněn. To ovšem nevysvětlovalo, jak je možné, že ostatní obrazy plačícího chlapce zůstaly neporušeny, ačkoliv dopadly na zem lícem nahoru.

 

Děsivé kletby starožitností, ze kterých běhá mráz po zádech. Jsou skutečné, nebo se jedná o pověry?

Zrcadlo duchů 

Myrtová plantáž poblíž Louisiany je domovem legendy o známém prokletém zrcadle. Před zhruba 200 lety tato 10 akrová plantáž sloužila jako rodinný dům, dnes je z tohoto místa národní historická památka. Často sem vyráží také turisté pátrající po paranormálních aktivitách, protože údajně každou noc ve 3 hodiny ze zrcadla vychází celkem 15 duchů. A jak se tam dostali?

V roce 1817 byla majitelkou otrocké plantáže Sara Mathidla se svým manželem Clarkem Woodruffem. Clark se rozhodl přivézt si z původního domova jednu ze svých otrokyň, Chloe. Jednoho večera Clark přistihl Chloe, jak odposlouchává jeho rozhovor a bez dalšího rozmýšlení jí za trest uřízl ucho. Od té chvíle Chloe nosila na hlavě turban, aby tak zakryla své zohyzdění a začala se bát o svůj život ještě více než předtím. Chtěla se proto rodině zavděčit. Když se pořádala narozeninová oslava jejich nejstarší dcery, upekla Chloe dort, ale rozhodla se ho pokapat tekutinou z jedovaté rostliny.

Chloe byla jediná, kdo znal recept na protijed a poté, co se celá rodina otrávila, se o všechny starala, aby tak prokázala svou užitečnost a vyhnula se tak smrti. To ovšem ještě nevěděla, co jí čeká. Chloe si totiž spletla správné dávkování protijedu, díky čemuž připravila o život Clarkovu manželku a spolu s ní jeho dvě děti. S těžkým svědomím se Chloe vyzpovídala ostatním otrokům, ti se ale báli obvinění ze spoluúčasti na jejím činu. Otroci Chloe oběsili a její mrtvé tělo hodili do řeky Mississippi.

Stará jižanská pověst říká, že pokaždé, když některý ze členů rodiny zemře, musí být okamžitě všechna zrcadla v domě přikryta, aby duše zemřelých mohly dosáhnout jiného světa a nebýt tak uvězněny v odraze toho pozemského. To pozůstalí příslušníci rodiny udělali, ovšem jedno zrcadlo zůstalo odkryto. Pozdější návštěvníci plantáže prohlásili, že zde spatřili procházet se ducha postavy s turbanem na hlavě a věří, že duch matky s dětmi je v zrcadle stále uvězněn. Původ zbylých duchů je neznámý, někteří turisté ale tvrdí, že se jim zjevily obličeje dětí a viděli dokonce jejich otisky prstů.

Domů
Sdílet
Diskuse