Tradice posmrtných fotografií byla koncem 19. století považovaná za běžnou součást kultury, dnes je tato představa pro nás nepředstavitelná.
Lidstvo si během své historie osvojilo řadu praktik, které se nám z dnešní perspektivy mohou jevit jako podivné a bizarní, nicméně ve své době se těšily značné popularitě a jedním z takových příkladů je i tradice posmrtné fotografie, známá také jako pamětní fotografie nebo memento mori. Jak lze již ze samotného označení vyvodit, jednalo se o fotografování nedávno zesnulých osob, přičemž snímky byly žádané zejména truchlícími rodinami, které si přály mít na své bližní hmatatelnou vizuální vzpomínku. Tento fenomén byl běžnou součástí americké a evropské kultury již od vynálezu fotografie v 19. století a v hojné míře byl praktikován až do začátku 20. století. Poté začal zájem o posmrtné fotografie postupně opadat, nicméně můžeme se s ním setkat ještě dnes, a to například místy v Africe, Asii nebo mezi příslušníky pravoslavné církve v některých zemích východní Evropy, kdy se pozůstalí fotí v rámci pohřebního obřadu s nebožtíkem ležícím v rakvi.
Před příchodem fotografie existovala malba zemřelých, portrét od malíře si ale mnozí zájemci o vizuální vzpomínku na své milované příbuzné nemohli dovolit. Levnější a rychlejší alternativu dostupnou pro občany ze střední třídy však přinesl v roce 1839 vynález dageurrotypie a lidé si tak začali objednávat fotografické snímky.
Memento mori mělo navodit iluzi života a fotky tak neměly připomínat smrtelnost. Tohoto efektu se někdy dosahovalo například pomocí podpěrek otevřených očí a ojedinělé nebylo ani domalovávání panenek na pozitiv fotografie nebo přidávání na tvář mrtvoly růžového odstínu pomocí raných fotografických technik.
Posmrtné fotografie obvykle zachycovaly detail obličeje zesnulého, případně záběr celého těla. Nebožtík mohl být zvěčněn ve spánkové poloze, někdy byl však důraz kladem na co největší realističnost a mrtví dospělí tak byli například usazeni na židli anebo stáli pomocí speciálně konstruovaných opor. V případě malých dětí a kojenců, jejichž úmrtnost byla ve viktoriánském období poměrně vysoká, byly subjekty vyfoceny na gauči nebo postýlce, někdy se svojí oblíbenou hračkou. Časté byly taktéž skupinové snímky s rodiči, pro něž se jednalo o jedinou vzpomínku na zemřelé dítě.
