Někteří ho označují jako nejdůležitější osobu hudebního průmyslu posledních 30 let, my se k takovému tvrzení neodvážíme, ale jedno je jisté – Rick Rubin se obrovskou měrou zasloužil o úspěch nespočetně interpretů, které milujeme.
Kanye West, Metallica, Eminem, Red Hot Chili Peppers, Jay Z, Slayer, AC/DC, Adele, Ed Sheeran, The Beastie Boys, System of a Down, Rage Against the Machine, Lana Del Rey, Johnny Cash, Limp Bizkit, Run-D.M.C., Aerosmith nebo Black Sabbath. A co mají společného? Ricka Rubina. Bylo by zázrakem, pokud byste za svůj život ani jednou neslyšeli skladbu, na které by se nepodílel Rick Rubin. Ať už účelně, nebo náhodou, na vliv Ricka Rubina musel narazit každý. A jak? Stačilo v posledních 20 letech na pár minut zapnout rádio.
Rick Rubin sice nestál u úplných počátků hip hopu jako takového, ale v 80. letech obrovskou měrou přispěl k jeho popularizaci, a to prostřednictvím interpretů jako LL Cool J, Public Enemy, Beastie Boys nebo Run-D.M.C. Poté naprosto přirozenou cestou započal dlouholetý vztah s tehdy ještě rozjíždějící se kapelou Slayer, aby spolupracoval na jejich nejikoničtější nahrávce. Pár let nato se přidal k nadějným Red Hot Chili Peppers, se kterými dal dohromady jejich první album pro velké vydavatelství. To nastartovalo jejich mainstreamový úspěch a Rubin se poté podílel na všech doposud vydaných studiových albech kapely jako hlavní producent. V roce 1994 znovunastartoval v té době silně upadající kariéru legendárního Johnnyho Cashe. Určitě by nebylo na škodu zmínit, že jako hlavní producent vystupoval u všech studiových alb System of a Down. Mezi další úspěšné spolupráce Ricka Rubina patří produkce snad největšího Jay Zho hitu 99 Problems, alba Death Magnetic od Metallicy, veleúspěšného alba 21 Adele a jako poslední lze uvést například album X, se kterým Rubin pomáhal Edu Sheeranovi.
Rick se narodil a také vyrůstal na newyorském Long Islandu a vězte, že pláže jako takové sehrály v jeho životě důležitou roli. K hudbě poprvé přičichl nejprve ve svých pěti letech, a to díky The Beatles. Po několikaleté pauze se k hudbě vrátil ve svých 13 letech, kdy ho uchvátil hard rock jako Aerosmith nebo AC/DC. Jako velmi důležitý zlom lze však označit přechod k americkým hardcorovým kapelám (Minor Threat, Black Flag), ke kterým měl Rick tematicky blíže než například k britským Sex Pistols a The Clash, ač je měl rád a poslouchal je.
Rick vždycky chápal rap jako alternativu k punku, sám ho prý vnímá jako „černý punk“. První nahrávka, kterou oficiálně pod Def Jam produkoval, je It's Yours. Tu dal dohromady s jeho oblíbeným DJem Jazzy Jayem pro rapera T La Rocka. Def Jam Rick rozjel ze svého studentského pokoje na New York University. A právě díky Jazzymu se Rick setkal s osudovou osobností jeho kariéry, Russellem Simmonsem. Simmons byl v té době již zaběhnutým vydavatelem hip hopových nahrávek, a tak k němu Rick přistoupil s nabídkou, zda by mu nepomohl rozjet vydavatelství Def Jam. Prvním šokem pro Simmonse byl fakt, že je Rubin běloch, druhým ten, že má na svých kolejích djský pult plný skvělých a úderných beatů. Slovo dalo slovo a tato dvojice začala naplno vydávat desky, a to stále z pokoje číslo 712, který byl po strop plný krabic s nahrávkami.
Tehdejší Rickův kamarád Adam Horovitz, tedy Ad-Rock z Beastie Boys, za ním přišel na pokoj, aby mu pustil kazetu někoho jménem LL Cool J. Ta se oběma zamlouvala, a tak si teprve 16letého MCho zavolali na koleje. Rick Rubin vybral z jeho sešitu textů ty řádky, které se mu líbily a dal dohromady beat na bicím automatu DMX. Tak vzniklo kultovní I Need a Beat. Na party studentů NYU kromě Rubina a LL Cool Je chodili také Beastie Boys, v té době ještě punková kapela, která pouze jednou nahrávkou (Cooky Puss) zabředla do experimentálního hip hopu. A právě tato nahrávka zaujala Ricka, a tak kývl na nabídku, aby jim pro jejich koncerty dělal DJe. Od toho momentu začala tato čtveřice tvořit hudbu, aby v roce 1986 vydala legendární album Licensed to Ill, samozřejmě pod křídly Def Jamu. Netřeba snad dodávat, co toto album znamenalo jak pro dějiny hip hopu, tak hudby obecně.
Souběžně s nahráváním License to Ill nabídl Rubin se Simmonsem kontrakt kapele Slayer, tehdy ještě mainstreamově neznámé thrash bandě z Kalifornie. Ač byl nejprve manažer kapely zpočátku zdrženlivý, jelikož byl Def Jam ortodoxně hip hopový label, členové kapely byli fascinováni jeho dosavadní hudební tvorbou a po osobní schůzce nakonec Rubin přesvědčil i manažera Briana Slagela, který ho popsal jako nejvášnivějšího ze všech zástupců labelů, se kterými byl v kontaktu.
Album Reign In Blood, které magazín Kerrang! označil za nejtvrdší album ze všech, se nahrávalo s Los Angeles za přítomnosti Ricka Rubina. Byla to jeho první zkušenost s podobným žánrem, což také vedlo k drastické reformaci zvuku skupiny. Sami členové popisovali svůj nový zvuk jako čistší, až se sami divili, že jdou rozpoznat jednotlivé nástroje a že už nejde jen o rychlé a hlasité hraní, i když samozřejmě o rychlé a hlasité hraní stále šlo – většina alba se nese v tempu 220 BPM.
Další kapitolou bylo trio Run–D.M.C., které se k Rubinovi dostalo přirozeně skrze Russella Simmonse, vždyť Joseph Simmons, člen Run–D.M.C., je mladším bratrem Russella. Trio za sebou mělo již dvě alba, díky kterým dokázalo, že nejsou žádným one-hit wonderem, ale na svůj opravdu rozsáhlý komerční úspěch stále čekalo. A kdo jim ho velkou měrou pomohl docílit? Ano, Rick Rubin. S třetí studiovkou, kterou Rubin a Russell Simmons produkoval, dosáhlo trio (na hip hop) nevídaného úspěchu. Album bylo ve Státech trojnásobně platinové a dokázalo, že hip hop může fungovat i na komerční úrovni, čímž vyvrátilo domněnky mnoha tehdejších hudebních kritiků, kteří tento žánr považovali za pouhý výstřelek doby a něco, co „časem přejde“. Ve vyvracení podobných skeptiků pokračoval Rubin i se skupinou Public Enemy, jíž produkoval první studiovku.
Pokud si říkáte, že šlo zatím všechno naprosto hladce a „kde jsou teda nějaké problémy“, přináším vám odpověď. V tomto odstavci. V průběhu pěti let se z Def Jam Recordings stalo něco obrovského, a jelikož neměl Rubin se Simmonsem jakýkoliv interní systém, dle kterého by spravovali fungování takového kolosu, často museli činit rozhodnutí bez vědomí druhého, a když ne, tak se jednomu muselo líbit rozhodnutí toho druhého, což přirozeně ne vždy platí. Ricka navíc zajímala jen hudební stránka věci, kdežto Simmons chtěl být zároveň i úspěšným byznysmenem. Pro dobro společného přátelství a lásky se tedy Rubin rozhodl odejít. Když na protějším břehu Spojených států nahrával soundtrack pro film Less Than Zero (Feťáci), řekl si, že tam již zůstane.
Rick Rubin tedy oficiálně opustil Def Jam a založil Def American Records. V Los Angeles vzal pod svá křídla například skupinu Danzig. Určitě znáte jejich Mother, produkovanou Rubinem, z Radia X z Grand Theft Auto: San Andreas. Zabředl však opět do neznámých vod, když podepsal stand up komika Andrewa Dice Claye. Ten se mimochodem stal v roce 1990 prvním komikem, který vyprodal Madison Square Garden dvě noci po sobě.
Po nějaké době ztratilo slovíčko def svůj původní význam kvůli využívání značkami a jeho přílišné popularitě, a proto Rubin uspořádal opravdový pohřeb s rakví a hrobem, aby slovo pohřbil a zároveň ho také vypustil z názvu svého vydavatelství. To nadále fungovalo pod názvem American Recordings.
S novým názvem začala také nová, obrovská etapa Rubinovy produkční kariéry, když se spojil s Johnny Cashem. Do té doby spolupracoval Rubin s mladými lidmi, s umělci, kteří byli na počátcích své kariéry, vydávali svá první alba. V té chvíli Rubina napadlo, že by rád našel někoho vyspělého, někoho, kdo už delší dobu nic úspěšnějšího a lepšího nevytvořil a že by takovému člověku rád pomohl najít to, co v něm původně bylo. Na nikoho v té době neseděl tento popis více než na Johnnyho Cashe, a tak se Rick Rubin vydal na jeho koncert. V té době byl Cash v podstatě již odepsán country komunitou a sám Rubin si při odchodu z Johnnyho pohřbu vyslechl větu od jeho dobrého přítele, který Rickovi odcitoval Johnnyho slova: „Rickovi budu vždycky věřit, protože mi věřil, když jsem nevěřil ani v sám sebe,“ což Ricka dojalo k slzám.
A přesně tak to také bylo, Johnny Cash v té době nevěřil ani v sám sebe, k hudbě přistupoval s pocitem prohry a vzdal veškeré své touhy o výsluní. Dráha o šesti albech, která Rick Cashovi produkoval, začala deskou American Recordings a skončila již posmrtně vydaným albem American IV: Ain't No Grave. Rick Rubin si s Johnny Cashem vybudoval velmi silné pouto.
Přesuneme se ale už k další, jestli ne vůbec nejdůležitější etapě Rubinovy kariéry. V ní dokázal dohlížet na vzestup ke slávě a tvorbu šesti neskutečně populárních alb jediné kapely – Red Hot Chili Peppers. Za 20 let spolupráce dokázali Red Hot Chili Peppers s Rickem Rubinem vytvořit desky, které budou navždy zařazeny mezi ty, které formovaly tvář rockové hudby a jejichž vedoucí singly budeme schopni zanotovat i na smrtelné posteli.
První setkání Ricka Rubina a Red Hot Chili Peppers se týkalo produkování alba The Uplift Mofo Party Plan. Rubin se vydal na zkoušku spolu s Ad-Rockem z Beastie Boys a to, co zažil ve zkušebně, ho zaskočilo. Členové kapely si dle něj nevěřili a ve zkušebně panovala nepříjemná, až toxická nálada. V té době ještě Rubin nevěděl, že to bylo kvůli drogám. Podruhé se viděli o dva nebo tři roky později, kdy byli všichni členové kapely zbaveni svých závislostí a sám Rubin setkání popsal jako setkání s úplně jinými lidmi. Od té doby spolu začali spolupracovat.
To, co z jejich první spolupráce vzešlo, bylo album Blood Sugar Sex Magik, které snad nemusím blíže představovat. Zajímavostí je, že skupina chtěla desku nahrát v nezvyklém prostředí, a tak Rubin navrhl studio The Mansion, v němž měl údajně žít kouzelník Harry Houdini. Toto studio je opředeno historkami a říká se, že v domě straší, což potvrdil téměř každý, kdo tam nahrával, včetně členů Red Hot Chili Peppers, Slipknot nebo System of a Down. Bubeník Chad Smith byl paranormální aktivitou přesvědčen natolik, že v domě odmítl přespávat a denně dojížděl na své motorce. Souhlasil s ním i kytarista John Frusciante, ten ale považoval duchy za přátelské a před jedním z nich navíc onanoval.
Tak či onak dala skupina dohromady skvostné album čítající 19 písní (včetně bonusových). Jen ve Spojených státech se prodalo neuvěřitelných sedm milionů kopií. Rubin prohlásil, že jedinečnou věcí na Red Hot Chili Peppers je jejich vzájemný vztah. Chovají k sobě až bratrskou lásku a jejich vášeň k hudbě je nesmírná. Baskytarista Flea je dle Rubina navíc tím nejlepším na světě a i tak prý stále denně neustále trénuje. A právě podobná oddanost hudbě spojuje všechny členy kapely a je nejspíše důvodem, proč je jejich tvorba tak skvělá.
Po Blood Sugar Sex Magik Rubin s kapelou nahrál ještě dalších pět alb, z nichž lze každé považovat za výborné a veleúspěšné. Na nejnovějším počinu, který vyšel 17. června (jún), The Getaway, se již Rick Rubin nepodílel, jelikož ho nahradil producent Danger Mouse. Bubeník Chad Smith se na účet výměny producenta vyjádřil, a to tak, že prý kapela potřebovala jiný zdroj inspirace, ač Ricka všichni milují.
Přesuňme se ale k neméně vzrušující části Rickova portfolia, k jedné z nejoriginálnějších kapel, která kdy patřila do světa metalu, a to arménsko-americké fúzi zvané System of a Down. První kontakt mezi čtveřicí a Rubinem se odehrál v roce 1997, kdy se producent došel podívat na jejich koncert v proslulém losangeleském klubu The Viper Room. Od začátku do konce koncertu se Rubin prý zplna hrdla jen smál a sám vystoupení popsal jako nejvtipnější věc, kterou kdy v té době spatřil. Nemyslel to však ve zlém slova smyslu, právě naopak. Působení skupiny na pódiu bylo natolik extrémní a účelně přehnané, přidejte k tomu arménské lidové tanečky spolu s heavy metalovými riffy a politicky zaměřenými texty a možná aspoň z části pochopíte Rickovu reakci. System of a Down se zkrátka vymykali veškerým tehdejším konvencím o metalu, ať už z hlediska rytmu, melodií nebo vystupování.
K tak netradiční muzice se také váže charakteristické rozdělení fanoušků na ty, kteří je milovali, nebo nesnášeli. Nic mezi tím. Sám Rubin zmínil historku o populární losangeleské rádiové stanici KROQ, jejímž programovým ředitelem byl tehdy Kevin Weatherly, který prohlásil, že: „System of a Down jsou kapelou, kterou nikdy nebudeme hrát.“ Je vám asi jasné, že svůj postoj musel změnit, když kapela o rok později pravidelně obsazovala přední místa v žebříčcích.
Rick Rubin a System of a Down dohromady nahráli všech pět studiových alb – pět unikátních desek, k nimž ve světě metalu nenajdete přirovnání. To vše díky arménským kořenům, které značně ovlivnily v podstatě cokoliv, co SOAD vytvořili. A doufejme, že ještě vytvoří, po čtyřleté pauze mezi lety 2006-2010 se kapela opět dala dohromady a koncertuje. Bubeník John Dolmayan se navíc nechal slyšet, že existuje možnost vydání nového alba. Věříme, že se ho někdy dočkáme, a pokud bude opět produkováno Rickem Rubinem, tím lépe.
Nelze nezmínit také Rickovu spolupráci se Slipknot, která má hned několik svých specifik. Ve velmi nejisté době pro kapelu, kdy se mnoho členů věnovalo svým bočním projektům, se s Rickem odebrali do výše zmíněného studia The Mansion, aby nahráli album Vol. 3: The Subliminal Verses, ale nic nešlo dle plánu. Bubeník Joey Jordison v rozhovoru prohlásil, že první tři měsíce v domě vůbec nic nedělali, jen utráceli peníze. Příběh doplnil i člen kapely Shawn Crahan, který řekl: „Nakonec nás přestalo bavit čekat, až se něco stane.“ Nakonec vše dobře dopadlo a skupina nahrála dostatek materiálu pro nové album.
Názory jednotlivých členů kapely na práci s Rubinem se ale velmi liší. Zpěvák Corey Taylor se sám přiznal, že po dobu pobytu v sídle hodně pil, sám svůj pobyt popsal následovně: „Pil jsem od momentu, kdy jsem se probudil, dokud jsem neodpadl.“ Stěžoval si také na ochotu Rubina, dle Taylora se ve studiu ukázal jen čtyřikrát. Kytarista Jim Root má na věc jiný pohled, tvrdí, že ačkoliv si mnoho členů kapely Ricka vůbec neoblíbilo, on ho vnímal jako velmi prospěšného. Vždy prý vycítil, které části písní potřebují doladit nebo předělat. Root nakonec dodal, že se jedná o jeho nejoblíbenější desku, kterou s kapelou nahrál. Stejný názor má Rubin, který si myslí, že jde o nejlepší album této skupiny z Iowy.
Krom výše zmíněných spoluprací se ještě zastavíme u té s Jay Zm. Ač s ním Rick nahrál jednu jedinou píseň, hned se zařadila mezi jednu z největších klasik tohoto rapera a vůbec celé dekády. Tušíte správně, jde o 99 Problems, která si vypůjčila známou frázi od Ice-Tho. Rick Rubin dal dohromady charakteristický beat, který jen trochu obeznámené ucho s jeho tvorbou rozezná. Tvoří ho jednoduchý pattern bicích, kravský zvon a ostrý kytarový riff. Všechny tyto prvky hojně využíval třeba u Beastie Boys, ale i později u Berzerk od Eminema. Skvělé video z nahrávání v The Mansion můžete zhlédnout níže.
Rick ain't normal, I don't give a fuck / When was the last time you've seen a bison in a nigga's studio
Poslední výraznou spoluprací Ricka Rubina je jistojistě ta se skupinou Linkin Park. Ač bývá zvuk kapely po prvních dvou studiovkách odsuzován, my tu nejsme od toho, abychom soudili akustickou (ne)kvalitu, ale abychom vám přiblížili vliv a práci jedné z nejvíce fascinujících osobností hudebního průmyslu. Rick Rubin produkoval celkem tři z šesti studiovek Linkin Park, a to alba Minutes to Midnight, A Thousand Suns a Living Things. U všech těchto desek na produkci samozřejmě spolupracoval s Mikem Shinodou. Na zatím posledním albu kapely, tedy The Hunting Party z roku 2014, již Rick Rubin nefiguruje.
Na sedmém počinu momentálně kapela pracuje, což oznámila před více než půl rokem. Zda opět s Rubinem, nikdo neví. Sami jsme zvědaví, s čím seskupení přijde, jelikož od prvních dvou alb (Hybrid Theory a Meteora) prudce klesly prodeje. Dvě zmiňované desky dohromady celosvětově prodaly téměř 50 milionů kopií, zatímco nejnovější čtveřice alb dohromady nezvládla prodat ani 15 milionů kopií po celém světě. Samozřejmě se stále bavíme o skvělých číslech, ale oproti nu-metalovým počinům z počátku milénia se nová, experimentální a více elektronická alba netěší ani zdaleka takovému úspěchu.
Po shrnutí nejzásadnějších produkcí Ricka Rubina by jistě stála za zmínku i spolupráce s Adele. Na jejím druhém studiovém albu 21 produkoval Rubin 4 z 11 písní, ale ještě zajímavější je jeho přítomnost u alba následujícího, tedy relativně nedávného 25. Když měla Adele v roce 2013 album hotové, přiletěla za Rubinem, aby si vyslechla jeho názor a doladila poslední detaily. To, co však uslyšela, ji nejspíš velmi překvapilo a nic situaci nevyjádří lépe než přesná citace Rickových slov: „Adele už chtěla konečně vydat své nové album a pohnout se v životě dál. Já jsem ale kladl důraz na to, aby byla věrná svému hlasu a povaze, i když by to třeba mohlo zabrat více času a úsilí. Z nahrávek, které mi pustila, bylo patrné, že není hlavním autorem – mnoho z písní znělo, jako by mohly být na albu nějakého jiného popového interpreta.“ I když na tomto albu žádnou píseň neprodukoval, Rubinovy poznatky si nejspíše Adele vzala k srdci a velkou část alba úplně přetvořila a dočkali jsme se ho tak v listopadu (november) roku 2015.
Pokud bychom se však měli bavit o všech interpretech, se kterými přišel Rubin do styku, dosáhl by článek snad desetinásobného počtu slov, a tak se nyní zaměříme na to, jak Rick Rubin pracuje a také na to, jakým že je vlastně člověkem. Dle mého se totiž jedná o neméně zajímavou stránku jeho osoby a právě v charakteru a postupech Rubina se skrývá to magické know-how, kterým obšťastňuje uši posluchačů po celém světě.
Rick Rubin a jeho manželka Mourielle Herrera v roce 2013
Prvním bodem, u kterého se trochu déle zastavíme, je meditace. Tu totiž Rick Rubin praktikuje od svých 14 let, kdy mu ji doporučil jeho dětský lékař jako řešení problému s bolavým krkem. Rick byl této možnosti velmi otevřen, jelikož byl velkým fanouškem Beatles a samotné Beatles učil zakladatel transcendentální meditace Mahariši Maheš Jógi. Sám Rick říká, že mu meditace umožňuje vidět věci mnohem detailněji a hlouběji. Zároveň prý podporuje jeho schopnost vcítění se do jiných osob, což tvoří obrovskou část jeho života, kdy naslouchá interpretům. Při nahrávání alba Red Hot Chili Peppers, Californication, meditovala před každou nahrávací schůzkou většina kapely.
Rick dále meditace popisuje jako nástroj k odstranění nedůležitých, rušivých vlivů. Umocňuje prý také jeho soustřední, a tak se může vždy plně soustředit jen na hudbu a ne na to, co si o ní pomyslí nahrávací společnost nebo programoví ředitelé v radiích. Rick Rubin medituje vždy po dobu 20 minut po probuzení a poté před večeří. Ranní meditace mu pomáhá k správnému naladění sebe sama, zatímco ta večerní ukončí rušný pracovní den a započne úplně novou večerní etapu dne.
Ne vše je ale tak růžové. Kritika u Ricka Rubina se často týká jeho zapojení do tzv. loudness war, česky někdy také hlasitostní války/války hlasitosti. Když začala hudební vydavatelství zhruba v polovině minulého století zjišťovat, že na lidi mnohem více působí hlasitější nahrávky, resp. lidé logicky věnují větší pozornost hlasitějším písním, odstartoval tento velmi zajímavý boj. Doping v podobě uměle zvýšené hlasitosti hojně využívají nahrávky Californication od Red Hot Chili Peppers a Death Magnetic od Metallicy. Tušíte asi správně, proč je zmiňuji – za prvé jde o dva nejznámější příklady loudness war a za druhé obě alba produkoval Rick Rubin.
Loudness war se v době digitalizace, tedy přesunu hudby na cédéčka, dostala až do nehezkých podob. Boj o nejhlasitější nahrávku si totiž za oběť vzal dynamický rozsah (průměrný rozdíl mezi nejhlasitějšími a nejtiššími úrovněmi nahrávky) písní, což velmi zjednodušeně znamená, že se pomocí dynamické komprese ořezávají nejhlasitější zvuky a naopak zesilují ty nejtišší. Z až přehnané komprese poté vznikají nahrávky, které sice jsou hlasité, ale postrádají hloubku a dynamiku. Zvuk je tak plochý a vy máte pocit, že na vás písnička „křičí“ a nedá vám vydechnout, což sice může znít super, ale věřte, že po poslechu celého alba budete opravdu unaveni a na několik minut veškerou hudbu vypnete, abyste si odpočinuli. Právě chvíle ticha jsou, jak říká sám Miles Davis, v hudbě důležitými chvílemi napětí. Bez ticha se hudba slévá v jeden hlasitý proud zvuku.
Doufám, že vás příběh a tvorba Ricka Rubina zaujal alespoň natolik, jako mě. Protože za každým úspěšným hitem a živým vystoupením na pódiu se skrývá někdo, kdo na celý proces dohlížel a v určité míře ovlivňoval finální zvuk vaší oblíbené písničky. Rick nepatří mezi producenty „ryze hudební“, tedy ty, co ovládají hru na všemožné hudební nástroje nebo tvoří samotné beaty. Ricka Rubina lze považovat za jakéhosi guru, který z vybraného umělce dostane maximum, k čemuž ale potřebuje naplno pochopit jeho ambice, osobnost a hudební pozadí. Poté už zajistí, aby směřovala veškerá soustředěnost jen a pouze na hudbu a magie může začít. Věřím tedy, že se vám dostalo dostatečné odpovědi na to, proč je Rick Rubin jednou z nejdůležitějších osob hudebního průmyslu za posledních 30 let.
