Eminema znáš, Slima Shadyho možná ne. Nedivíme se ti. Eighties a nineties kids křičí hurá, když přichází poprava bílého démona s vyperoxidovanými vlasy, ale co může dvaapadesátiletý Eminem nabídnout mladému člověku, který poslouchá rap?
Když bylo Eminemovi 27, vydal přelomovou desku, která ovlivnila celý rapový svět. The Slim Shady LP. Nechvalně proslulé sedmadvacítky dosáhl v době, kdy mně byly čtyři roky.
Ano, Eminem mě mohl hudebně vychovat. Než jsem se ale dostal k rapu jako ke své hlavní hudební esenci, které jsem se dosud nedokázal pustit, trvalo to dalších šest let. Mezitím vydal detroitský hudebník tři obrovská studiová alba, po nichž si stihl dát roční pauzu.
Já a Eminem jsme dvě rozdílné generace, mezi nimiž jistě najdeme minimálně dvě další. No a generační rozdíl je alfou a omegou jeho nového alba, jemuž v dnešní době těsně před mou třicítkou dokážu podle mého názoru plně rozumět.
Na své nejnovější desce Marshall Mathers, jak zní Eminemovo skutečné jméno, ve svých dvaapadesáti letech „pohřbívá“ zlé já, které stvořil kvůli úspěchu, ranou z milosti. Níže zkusím vysvětlit, proč album The Death of Slim Shady (Coup De Grâce), ač cílí na dnešní mainstream rap, není pro mladé posluchače. A proč bude mít i přesto „nutný“ úspěch.
Pán storytellingu
Začnu obšírněji tím, že se vrátím do roku 1999. Dva roky po nicneříkajícím debutu Infinite přišel čerstvě objevený Eminem na způsob, jak uchvátit posluchačstvo. Rozhodl se uvolnit veškerá pouta nahromaděné frustraci, zkušenostem, které jej vláčely chudobou dělnické třídy města motorů, šikaně ze strany zejména černošské komunity, v níž žil, nenávisti ke své matce a smíšeným pocitům z vlastní rodiny a stvořil monstrum.
Slima Shadyho.
Eminem název svého alter ega v minulosti zlehčoval a uváděl, že jej napadlo, podobně jako spousta slov, s nimiž se rýmuje, cestou na záchod. To byla miliardová cesta k úlevě, která vlastně sedí „jako zadek na mísu“. Doslova. Zbavila jej táhlého stínu chudoby, konečně ho ukotvila na rapové scéně přelomu milénia a dala základ rčení, že: „Hip hop je jako hora. Je celý černý, jen jeho vrchol je bílý.“ Album nastavilo zrcadlo celé bílé společnosti USA, a jak se psalo v médiích, „the white trash became white hot“.
Příběhy, které si posluchač vyslechl ve The Slim Shady LP z roku 1999, způsobily revoluci celého žánru. Daly průchod všem myšlenkám, i těm nejtemnějším, které prostě nevyslovíš ani před nejlepším kamarádem. Eminem balancoval na hranici horrorcore a žaloby a s každým nemístným slovem či otřesnou frází protancoval minovým polem právních a osobních problémů.
Jeho „tanec smrti“ se neobešel beze ztrát. Někde se mu zavřely dveře nadobro, rodina jej neměla zrovna ráda, jeho žena se stala mediální obětí i obětí užívání všelijakých substancí. I Eminemovo vlastní holdování alkoholu a drogám, zejména práškům, jej ničilo. Ale dokázal to.
Jediným albem změnit žánr
Co konkrétně dokázal? Třeba kompletně změnil zámořský rapový narativ. Jak potvrdil i James Cole, tyto narativy byly tak originální, že se jim i u nás říká rapová „eminemovská schémata“. Vyprávění příběhu sdělením, které nekompromisně rýmuje každé možné slovo, zával myšlenek, k jehož rozklíčování je nutné pustit si desku několikrát, a rytmus, jenž posluchače obestoupí a třepe s ním do té doby, než začne chtě nechtě kývat hlavou do taktu.
Obsahově se Eminem postaral o to, že do té doby moderní (avšak stále nesmrtelné) rýmy o obrovských televizích, promiskuitním životě a respektu začaly v zrcadle této novinky ztrácet na sex-appealu. Starý rap prostě po příchodu Slima Shadyho zastaral. Eminem ve svých rýmech sexisticky urážel ženy, fantazíroval o vraždě své matky, sexu s nezletilými, pouštěl do éteru obskurní urážky vůči menšinám, urážel malé lidi, fyzicky i mentálně postižené, a dokonce i své homeboye. Malý bílý kluk si nebral servítky s nikým a ničím.
Všechno ale mělo hlavu a patu. Celá deska hrála jako jedno velké dílo. Ďábelský koncept prošpikovaný častými skity vybízel k ucelenému hodinovému poslechu dvaceti stop. A přestože by se mohlo zdát, že z takového guláše nelze uvařit nic smysluplného, Eminem jej dokázal okořenit texty, v nichž řešil osobní problémy, opíral se o tehdejší společenské aféry a vyhraňoval se vůči popové konkurenci.
V žaludku mu třeba uvízla zejména chlapecká skupina 'N Sync, která dnes už 20 let neexistuje. Z jejího úspěchu (časopis Rolling Stone ji například v roce 2001 označil za nejúspěšnější skupinu na světě) nejvíce vytěžil Justin Timberlake.
Asi nikdo tehdy nečekal, co se stane. Ale čím dál agresivnější přístup detroitského rappera přiměl „černou hudbu“ respektovat bílý hlas. Díky ní se dostal na úplný vrchol všech možných žebříčků – oblíbenosti, poslechovosti, sledovanosti. Tohle byl rap, s punkovou, možná až anarchistickou příchutí. Ikonické obarvené vlasy na blond, bílé dlouhé triko a neurvalý styl cápka z karavanu. Antisystémový flusanec do obličeje zažitým standardům.
Přitom dnes jde o desku, která by nedostala šanci.
Ponurý pohřeb
Porovnáme-li zrod a smrt Slima Shadyho – tedy dnešní album s přelomovým LP z konce devadesátých let –, všimneme si spousty podobností. Nejnovější, dvanácté studiové album má prakticky stejnou časovku i počet tracků. Stejně jako druhá studiovka je to konceptuální album. Je však komické, že dnes, skoro 20 let po vydání, musel Eminem do médií vysvětlovat, co to konceptuální album vlastně je.
Eminem se rozhodl své fanoušky naladit na album singlem Houdini, v němž zase jednou otiskl svůj interest v komiksech, jistém nadhledu a vtipu (miluje South Park), a díky momentu z nadšení nasbíral za měsíc jen na Spotify 250 milionů přehrání. Nemůžu se ale ubránit srovnání se singlem My Name Is. Zanícením, drivem, zábavností a energií jsou to nebe a dudy.
Hned první track vyrábí i první generační střet. Zatímco fanoušci jásají a těší se na „starého Eminema“, vsadím se, že mladým nepřijde vizuál zrovna nejvtipnější. Označení cringe by sedělo líp. Text je samozřejmě propracovaný, stejně jako nenapodobitelná flow, nicméně lamentování nad tím, co by Eminemovo staré alter ego řeklo na dnešní „superhloupou“ dobu, je akorát otravné.
Určitě mě nechápej špatně v tom, že by si Eminem nemohl povzdechnout, kam svět spěje. Je to přirozené a každého z nás někdy štve, co se děje a kam směřujeme. Ale i když kulturní obměna jistě částečně nese odpovědnost za smrt rapperova alter ega, určitě to není téma na celou desku.
Kredibilitu pro dnešního posluchače nepřidává ani druhý videosingl Tobey se dvěma mladšími detroitskými generacemi Big Seanem a Babytronem. V konceptu „vraždy Slima Shadyho“ jde o úplně zbytečný track, který nakonec není ani zábavný, ani moc dlouho poslouchatelný. Klip od Colea Bennetta to taky nezachraňuje. A pokud se zde dá něco označit za troufalé, tak to, že se Eminem rozhodl utáhnout novodobého posluchače na tracky, jejichž stopáž se průměrně blíží k neuvěřitelným čtyřem minutám.
Tuctově, i když vlastně celkem pochopitelně, působí i příběh alba končící ranou z milosti do těla Slima Shadyho, který se teleportuje z roku 2002 (doba prvního a asi největšího hypu kolem Eminema, který v té době vydal The Eminem Show) do dnešní doby, aby se zmocnil nynějšího já. Říkám si ale proč? Proč nyní? Co je na roce 2024 tak provokativního?
S únosem se pojí barvení vlasů, vyhrožování smrtí, vnucování faktu, že bez Slima není Eminem nic. Jenže protagonista se brání. A zase, hra slov je stále na nejvyšší úrovni. Jenže poslouchat to novým párem uší, začnu se nudit u druhé písničky. Nejsmutnější na tom je, že vůně zakázaného ovoce, se kterou vnesl Eminem novou perspektivu do nového tisíciletí, dnes zcela hnilobně zapáchá. Což se dá čekat; nech jablko na stole dvacet let a uvidíš.
Rezignace měnit svět?
Mineme-li kritiku v albu, která dává smysl a reaguje na dnešní problémy (zneužívání drog, Diddyho případ atd.), The Death of Slim Shady zní spíše jako brblání padesátiletého chlapa, jenž se mermomocí snaží řešit kulturu o tři generace mladších lidí. Tudíž těch, kteří jsou hybnou silou všeho populárního.
Omluvit se to snaží kdečím; například v tracku Habits prakticky obhajuje svůj jazyk zvyklostí, pálí na všechny strany a říká, co se dneska „nemůže“. Trefuje se do „přecitlivělé“ generace Z, v konečném důsledku ale působí jako děda v tílku a trenkách na zápraží, kterého musíš poslouchat, protože procházíš kolem.
Přirovnání výše metaforicky sedí i k Eminemovi, i když je trochu tvrdší. Ale bavíme se o jedněch z nejprořízlejších úst světa, tak se to snad snese. Lidé jej poslouchat budou. Přijde další platina, další desítky milionů poslechů. Dokud tu budou fanoušci, bude tu úspěch, a nutno říct, že zasloužený.
Čas se ale nezastaví a Eminem si musí uvědomit, že dnes mluví pouze a jenom ke svým fanouškům, kteří jsou ochotni to poslouchat. Těch není málo. Jen nemění svět, není originálně drzý, není tak slyšet, není hybnou silou. Dnešní generace pálí něco jiného, než pálilo ty před dvaceti lety. Před rozpukem internetu, před diskuzí o globálním oteplování, před odtabuizováním sebeobjevování.
Zdá se z toho unavený. A je to v pořádku. Kdo by nebyl, když tomu přidáme padesát let plných eskapád. Díky bohu, že je Slim Shady mrtvý. Třeba konečně uslyšíme generační hlas jemu rovný.
