Příběh jedné z nejtajemnějších postav 19. století.
26. května (máj) 1828 byl nalezen mladík potulující se po náměstí města Norimberk v Německu. Měl na sobě potrhané oblečení a pevně svíral obálku, v níž byly umístěny dva dopisy. První byl adresován kapitánovi místního jezdeckého pluku a byla v něm prosba, aby mládence přijal jako svého svěřence. Tyto řádky byly pravděpodobně sepsány neznámým chudým dělníkem, který chlapce nalezl a zaopatřoval až do doby, kdy toho přestal být schopný. Druhý dopis byl datován do roku 1812 a nebyl podepsaný, avšak zřejmě byl napsán chlapcovou matkou, neboť v něm bylo uvedeno, že chlapcův otec již není naživu a ona ho posílá na ulici, aby se připojil k armádě. Chlapci bylo kolem 16-17 let a jediné co dokázal vyslovit a napsat bylo Kaspar Hauser.
Když se ho ptali na jméno a původ, tvářil se zmateně a očividně neměl tušení, kdo je, odkud pochází a jaký život má za sebou. Nejenže se vyskytl za podivných okolností na náměstí Norimberku, ale i se zvláštně choval. Například preferoval vodu a chléb nade všechna ostatní jídla, i když mu byla nabízena masa a zelenina. Navíc se zdálo, že nemá žádné civilizované vychování. Ale během několika týdnů se k úžasu všech naučil číst a psát. Následující roky začal vydělávat na své nově nabyté slávě. Dokonce vydal vlastní autobiografii, v níž tvrdil, že strávil celý svůj život v malé temné místnosti, kde spal na seně a byl krmen cizinci, jimž nikdy neviděl do tváře.
Ilustrace Kaspara Hausera přibližně z roku 1828
Hauser se proslavil. Bylo o něm napsáno několik desítek knih, článků v časopisech, natočeno několik filmů a sehráno dokonce i pár divadelních her. V časopise Overland Monthly and Out West Magazine bylo v listopadu (november) roku 1874 dokonce psáno, že příběh Kaspara Hausera je tím nejpodivnějším případem století. Můžeme pochybovat, zda vůbec někdo dosáhl takového zájmu a pozornosti v těchto letech, jako se to podařilo mladému nalezenci Hauserovi. Noviny na obou stranách oceánu byly plné jeho jména. Letáky a knihy byly tištěny, aby podporovaly ten nebo ten názor na jeho majetek, příběh či narození. Filantropové, filozofové a učenci pak zkoumali jeho případ.
K tomuto šílenství ohledně jedné osoby musíme přidat bohužel i intriky a tragédie. Z historie víme, že se ho někdo pokusil několikrát zavraždit. Poslední a finální pokus přišel v roce 1833, tedy pět let po jeho nalezení, kdy byl ubodán k smrti. Jeho život však vyvolal a stále vyvolává desítky otázek. Kdo byl ten tajemný chlapec? Někteří se domnívají, že Hauser byl nediagnostikovaným epileptikem a že některé z jeho tvrzení a vizí mohly mít původ v jeho onemocnění. Jiní tvrdí, že jeho bludy a ztráta paměti měly původ v zanedbávání a zneužívání, které během života zažil (ovšem za předpokladu, že jeho tvrzení o věznění byly pravdivé).
Socha Kaspara Hauser z Ansbachu v Německu
Jednou z široce rozšířených konspiračních teorií je ta, podle níž byl Hauser právoplatným dědicem královského trůnu, což však bylo utajeno a chlapec byl odsunut. Této teorii nahrává skutečnost, že byl dlouhou dobu údajně vězněn a po propuštění se o jeho život pokusilo hned několik vrahů, přestože se jednalo o neškodného mládence. Je možné, že v tom měl prsty někdo mocný? Ačkoli je toto tvrzení stále populární, historici ho diskreditují jako velmi nepravděpodobné. Myšlenka, že by tajemná osoba neznámého původu mohla být dědicem královského trůnu, upozaděná pletichami a intrikami však v 19. století nebyla v Hauserově případě žádnou výjimkou. Ve skutečnosti bylo takových příběhů v první polovině 19. století populárních hned několik. Alexandre Dumas dokonce podobný příběh použil ve své knize Muž se železnou maskou z poloviny 19. století.
Teorie o skutečné identitě Kaspara Hausera jsou podobné těm o Jacku Rozparovači, tvrzení jednoho spisovatele se zdá velmi pravděpodobné, avšak jen do doby, kdy si přečtete argumenty druhého, které se zdají stejně věrohodné. S tak málo ověřenými informacemi a tolika pověstmi, kterým se začalo věřit, je pravděpodobné, že skutečnost v tomto případě najevo nevyjde nikdy. Existuje jeden fakt, který je Hauserovi připisován často, a to, že byl lhář. Znovu a znovu se historické zdroje shodují v tom, že byl náchylný k přehánění a fantazírování, když vyprávěl příběh svého života. Je téměř jisté, že lhal o svém dětství v malé komůrce bez světla. Kdyby to byla pravda, byl by daleko více oslabený fyzicky i psychicky během svého nálezu. Když nic jiného, zřejmě by trpěl nemocí zvanou křivice, nemoc změkčení kostí, která vzniká z nedostatku vitaminu D, které tělo utváří přirozeně prostřednictvím slunečního záření. Nikde však není evidováno, že by Hauser trpěl deformací kostí.
Jedna z podobizen Hausera
V příběhu ale existují další trhliny. Například jeden z dopisů, které měl u sebe mít v čase kdy byl nalezen, nemohl být napsán v době, do níž byl datován. A to z jednoduchého důvod. Muž, kterému byl totiž věnován, armádnímu kapitánovi, nebyl v Norimberku v roce 1812, ale až v roce 1928, kdy se zde objevil poprvé i Kaspar Hauser. Dokonce existují i podezření, podle nichž útoky a pokusy o vraždu své osoby sám zfalšoval. Prohlašoval, že byl napaden celkem třikrát. Jednou v říjnu (október) roku 1829, kdy útočníka neviděl nikdo jiný než on a napadl ho ve sklepě, kde mu způsobil povrchovou ránu na čele. Podruhé, byl sám v pokoji, když ho napadl a střelil útočník, kterého neviděl nikdo jiný než Hauser (ten nakonec později i přiznal, že se střelil sám). A konečně útok z prosince (december) 1833, kdy se procházel sám po veřejných zahradách a napadl ho neznámý útočník, který ho bodl do břicha.
Hauserova smrt je všeobecně považována za podezřelou a jeho tvrzení, že byl napaden, se zdají být nepravdivé, vzhledem k důkazům. U umírajícího Hausera byla nalezena malá taštička, v níž, bylo k úžasu všech napsáno rodiště útočníka, přičemž taštičku prý Kasparovi dal sám vrah. Proč by vrah dával své oběti něco, co by policii přiblížilo k jeho vypátrání? Dalším velmi závažným důkazem proti Hauserově tvrzení bylo to, co v zahradách nalezeno nebylo. Řeč je o stopách ve sněhu, které zde byly jen jedny. Je tedy velmi pravděpodobné, že Hauser bodl sám sebe, aby na sebe upoutal pozornost a prostě to jen trochu přehnal.
Trailer k filmu o Kasparu Hauserovi z roku 1974
Vzhledem k tomu, že Kaspar Hauser nejspíše lhal o svém narození a i o své smrti, můžeme zpochybnit vše, co kdy vyprávěl o svém životě. Přikláněl bych se tedy k tomu, že v Hauserově případě šlo o hoax, který sám vědomě šířil nebo povídačky, kterými z něj promlouvala duševní nemoc. Možná se nikdy nedozvíme, jaké byly jeho motiv, jedno je však jisté. Užíval si své slávy a snažil se co nejdéle zůstat na výsluní. Ať už ošidil kohokoli, musíme uznat, že nakonec zvítězil. Jeho jméno nebylo zapomenuto ani dvě století po jeho smrti a jeho případ je diskutován dodnes.
