Dva roky po vydání debutové desky Pozdravy z polepšovny, která jí vynesla cenu Anděl i Apollo, se Anna Vaverková hlásí o slovo druhým albem s titulem Krása. Opět na něm spolupracovala s manželem Liamem v jejich berlínském studiu.
„Krása. Co se asi může stát?“ ptá se Anna Vaverková alias Anna Blomqvist v závěru titulní skladby svého aktuálního alba. Na novince si klade mnohem více otázek – ať už se týkají tvorby, společnosti nebo každodenního života v Berlíně.
Právě odtamtud za námi přijela česká zpěvačka, klavíristka a skladatelka. Popovídali jsme si o Kráse, kterou Anna pokřtí ve čtvrtek 9. října v pražském Paláci Akropolis v rámci koncertní série PULZ. „Deník pražský holky, která se na devět let zasekla v Berlíně a ani neví jak,” popisuje svou novou nahrávku. Proč je důležité mít v hudebním průmyslu ostré lokty a jak generace mladých umělců a umělkyň vnímala letošní volby?
Přistupovala jsi k tvorbě desky od začátku s jasným konceptem v hlavě?
Jo, přistupovala. Nevím přesně, kolik písniček jsem už měla napsaných, než jsem pracovala s konceptem Krása. Ale vím, že titulní písnička byla jedna z prvních. V té době jsem si psala takový zápisník, kde jsem s konceptem krásy hodně pracovala, a dávalo mi smysl udělat druhé album koncepčnější. Možná mi přišlo, že to bude pro mě takové hmatatelné a snadnější, jak pojmout druhé album tak, aby se víc odlišilo od toho prvního.
Je něco, co ti devět let života v Berlíně dalo a co naopak vzalo?
Dalo mi to manželství a vysokoškolskou edukaci – teda jenom bakaláře, což hodně lidí říká, že není ono, ale pořád jde o vysokoškolský titul. Dalo mi to zlepšení angličtiny. Myslím, že mi to otevřelo oči, ale je těžké posoudit, když nevím, jaké by to bylo, kdybych zůstala tady. Berlín mi přijde větší, víc multikulturní, víc kosmopolitní. Otevřel mi oči. Co mi život tam vzal? Myslím, že po těch letech jsme v Berlíně začali být trošku zaseklí, ale to se může stát v jakémkoliv městě. A dost soupeřím s němčinou, ale i „němectvím“.
Co myslíš tím „němectvím“?
No, oni jsou občas... Těžko se to generalizuje. Ale fakt hodně z nich je takových, že musí být pořádek – „ordnung“. Všechno musí být podle toho, jak je to napsané, takže všichni musí následovat pravidla, i když nedávají žádný smysl. Já jsem šest let pracovala v německé firmě s českými zákazníky a oni občas vůbec tuhle německou mentalitu nechápali, říkali: „A proč to nemůžete udělat nějak normálně, lidsky?“
Nebrzdí tě čeština v rámci nějakého hudebního růstu jako zpěvačku tvořící v Berlíně?
Asi spíš ne. Doteď jsem to brala jako dobrou věc, že jsem odříznutá od nějakých vlivů a jsem ráda, že můžu být v takové své bublině, oproštěná od nějakého porovnávání. V tomhle si myslím, že to bylo pozitivní. Negativní je to dojíždění, ale Berlín od Prahy není o tolik dál než třeba Brno. Jedno negativum je, že nemůžu být přímou součástí scény a nemůžu si prostě večer říct, že půjdu na nějaký koncert. Ale já myslím, že jsem typ, který to ve výsledku ani moc nedělá, protože nejsem úplně společenský člověk.
Jak se vlastně v Berlíně, v srdci celosvětové techno komunity, vznikne takové hezké a něžné album?
Mně Berlín nepřijde jenom jako techno komunita. Mně přijde, že tam narazíš na hodně subkultur a docela velkou komunitu indie kapel a indie expatů. Hodně muzikantů se přestěhovalo třeba z Londýna, protože tam začalo být moc draho a nedalo se tam žít. Já jsem úplně mimo techno komunitu a myslím si, že Berlín není jenom o technu. V Berlíně si člověk najde, co potřebuje.
Vnímáš nějaké rozdíly mezi českou a německou hudební scénou? Ať už ze strany umělců, publika nebo zázemí?
Určitě jsem pozorovala, že německá kultura je mnohem lépe dotovaná. Německý hudební trh patří mezi největší v Evropě. Myslím, že tam je určitě víc možností už jenom statisticky. Jinak se to dá těžko porovnávat. Já jsem se tam přestěhovala už v 19 letech.
Jak bys popsala svůj skládací proces, kde například hledáš inspiraci?
Snažím se to pořád obměňovat, abych nacházela inspiraci v záměně nebo v náhodných procesech. U tohoto alba jsem zkoušela začínat radši s textem než s hudbou. Líbilo se mi, že nějaké fráze sedly do melodií, na které bych normálně nepřišla, kdybych na to šla opačným způsobem.
Oproti tvému debutovému albu je Krása hudebně experimentálnější. Co tě k tomu vedlo?
U psaní jsem zkrátka chtěla udělat něco jiného. Něco, co mě bude bavit a něco, co bude možná jiné než všechno předchozí. Myslím, že jsme se na tom prostě chtěli hlavně vyřádit. Měli jsme třeba reference Daft Punk nebo Radiohead. Řekli jsme si: „Pojďme zkusit experimentálnější věci. Uvidíme, co z toho vznikne“.
V posledních letech ses objevila i na mnoha hostovačkách u jiných umělců. S kým se ti spolupracovalo nejlíp?
Nejvíc mě baví spolupráce, které se odehrávají přímo na místě. Kde jsou lidi dohromady a všechno vzniká najednou. Je to mnohem příjemnější, než si všechno posílat online. Fakt milá a fajn byla spolupráce s Benem Cristovaem. On za námi přijel do Berlína do našeho studia a celý song, který vyšel na jeho albu Spektrum, jsme udělali za den. To bylo fakt hodně fajn.
Už brzy vyrazíš na turné po Česku na podporu nového alba. Kde se na tebe můžou fanoušci a fanynky těšit?
No, teď to celý vyjmenovat... Začínáme Olomoucí, pak Brno, Břeclav, Ostrava, a potom Praha, Plzeň, Budějovice a pak Ústí a Nymburk. Takže tady v Čechách zvu, přijďte. Křtít budeme v pražském Paláci Akropolis.
2. 10. Brno, Kabinet Múz
3. 10. Břeclav, Cafe Piksla
4. 10. Ostrava, Dock
9. 10. Praha, Palác Akropolis - série PULZ, křest alba
10. 10. Plzeň, Divadlo pod Lampou
11. 10. České Budějovice, Žižkárna
16. 10. Ústí nad Labem, Národní dům
17. 10. Nymburk, Bar u Strejčka
Naživo vystupuješ se svým manželem, který hraje na kytaru, a také bubeníkem. Ale na konci turné máš ještě koncert na knižním veletrhu ve Frankfurtu, kde budeš vystupovat i sólově. Dodává ti kapela větší sebevědomí, nebo je to naopak tak, že jsi sólově víc Anna Vaverková?
Je to rozdílné, jsou tam jiné energie. Mě baví hrát sólově, jen s klavírem. Baví mě to jako one-woman show, ale myslím si, že ten klavír je limitující a ne všichni se na něj dokážou soustředit celou hodinu. S kapelou je to jiné. A navíc si s kapelou můžu víc odpočinout a nechat je jamovat.
Je Anna Vaverková svým způsobem alter ego?
Wow, asi jo... Určitě jsem nad tím tak uvažovala na začátku, abych byla trošku osobně oddělená. Teď už nevím. Spíš se dostávám do mindsetu, že prostě jsem, kdo jsem. Když jsem weird jako Anna Vaverková, tak jsem weird i jako Anna Blomqvist v osobním životě. Takže se to asi protnulo. Samozřejmě si nechávám své soukromí a nechci na veřejnosti mluvit o svých soukromých věcech, protože v tom mém umění chci komunikovat hudbu a umění.
Dostávám se do mindsetu, že prostě jsem, kdo jsem. Když jsem weird jako Anna Vaverková, tak jsem weird i jako Anna Blomqvist v osobním životě.
Jeden z tvých prvních singlů, Roztomilá holka, už vyšel před nějakou dobou. Zpíváš v něm: „Taky bych se ti líbila s ostrejma loktama? Asi ne.“ Myslíš si, že ženy musí mít v hudebním průmyslu ostřejší lokty?
Já si myslím, že to neplatí jenom pro hudební průmysl, ale celkově normální život. Ostré lokty musí mít každý, ne jenom ženy. Každý, kdo nechce být převálcovaný, se musí naučit stát si za tím, v co věří. Za svými hodnotami. Není to genderová otázka, platí to pro každého.
Mezi nejposlouchanějšími zpěváky v Česku dominují mladé hvězdy, mezi ženami na Spotify stále vítězí zavedené interpretky jako Helena Vondráčková a Lucie Bílá. Přijde ti, že je u nás stále těžší prosadit se jako ženská umělkyně?
Nevím, jestli to mají těžší dnes, ale historicky samozřejmě ano. Myslím, že tady jsou snahy nějaké nápravy a narovnání, ale úplně se nedaří. Já jsem jednu dobu hodně brouzdala do feministické literatury, hodně to ovlivnilo i můj algoritmus na sociálních sítích. Hodně jsem to řešila. Považuju se za feministku, ale celkově myslím, že nejdůležitější je být vždy sama sebou.
Co máš v plánu dál po vydání desky? Pauzu a odpočinek, nebo zpátky do studia?
Já myslím, že si dám nějaký odstup, než najdu novou inspiraci. Potřebuju oddech a projít si nějakou krizí. Takové to klasické kolečko: sebeztráta, sebenalezení, a pak uvidíme.
Poslední týdny se v Česku řeší hlavně volby. Vnímáš jako umělkyně důležité lidem připomínat důležitost voleb?
Dnes je velké téma, jestli má být umělec politický, nebo ne. Myslím, že v mých písních jsem politická už jen těmi myšlenkami a názory, co v textech sděluji. A to si myslím, že je nejdůležitější. Ale ještě si nejsem jistá, jestli to mám komunikovat i jinými prostředky než uměním. K tomu jsem ještě nedospěla.
Kdyby někdo využil tvůj nový song Chce se mi blít na popsání politické situace, byla bys pro?
Tenhle song vlastně popisuje společenské dění. A společenské dění popisuje i politiku. Pokud by to použili ve smyslu, ve kterém je song napsaný, tak nemám problém. Pokud by to někdo vytrhl z kontextu a výsledek nedával smysl, tak by to nebylo ideální.
