Kinozážitek, na který slova nestačí. Rave road movie Sirat rozbouřila Cannes a teď startuje v Česku

Sirat je most mezi životem a smrtí. Je užší než vlas a ostřejší než meč.

Někde v pustině marocké pouště začíná rave, kam se sjely tisíce lidí v dodávkách a karavanech. Luis a jeho malý syn Esteban mezi ně nepatří na první pohled. Obcházejí tanečníky a ptají se jednoho po druhém, jestli neviděli jejich ztracenou dceru a sestru Mar.

Jenomže festival najednou utne armáda. Oznámí, že ve světě právě začíná mezinárodní konflikt a všichni musí pryč, protože se hranice Maroka brzy uzavřou. 

Zatímco probíhá evakuace, z kolony odjíždějících aut se jich několik odtrhne a vyrazí do pouště za svobodou. Jedou na další rave, daleko, na jihu až u daleké Mauritánie. A protože i tam by se mohla objevit ztracená dcera, Luis a Esteban je následují. Tak začíná jízda napříč severoafrickou pustinou, horami a soutěskami, kde techno utichá jenom v noci. 

Festivalový zázrak z Cannes

Sirat je jeden z nejvíc hyped filmů druhé poloviny roku. Z Cannes si odnesl cenu poroty i cenu za hudbu a zanechal za sebou tisíce diváků a divaček, kteří jsou buď nadšení, nebo naprosto otřesení. S entuziastickými kritikami kontrastují divácká postesknutí si třeba na Letterboxd: „První film na festivalu v Telluride, a už chci domů, lidi.“ Nebo: „Film silně vyvolává úzkost.“

Téměř dvouhodinový epos Španěla Oliviera Laxe, který se narodil ve Francii a dnes žije a tvoří v Maroku, cení spíš kritika než publikum, což ukáže pohled do jakékoliv ratingové databáze. A myslím, že tohle černobílé přijetí je dobré mít na paměti, když se teprve chystáte do kina. Nečeká vás totiž tradiční filmový zážitek v jakémkoliv slova smyslu...

Proč kolem sebe Sirat okamžitě kolem vytvořil auru kultovní podívané, ukážou už první dvě tři minuty filmu. Nejdřív v sérii polodetailních záběrů vidíme pouze páry rukou, které dohromady budují veliký soundsystém. Pak kamera ustoupí do povzdálí. Na pozadí dokonale symetrického záběru na obrovský reprák někde v poušti se rozjede hudba. 

Nastoupí dunivý rytmus a tlumená, pomalá melodie. Když se pak otevře pohled na překrásnou scenérii skalnatých útesů, hudba zesílí; a když plátno zaplní podmanivé pohyby tanečníků a tanečnic úplně odevzdaných svému ravovému rituálu, sound nabere na síle i na tempu.

Soulad obrazu, epických pouštních scén, aut i lidí v pohybu dohromady a hypnotické hudby nedovolí od prvních minut odtrhnout oči od plátna. Sirat působí skoro na všechny smysly a na napětí s dynamikou, které buduje jenom s pomocí tracků francouzské rave superstar Kangding Raye a kamerových jízd nebo obrovských celků, naprosto právem připomene Mad Maxe: Fury Road.

Zobrazit galerii

(8)

Jenomže Sirat není akční film, je to spíš melancholická odyssea. Nepracuje s důsledkovými vztahy, dějovými oblouky, ani klasickými fázemi příběhu jako krize nebo katarze. Linka spíš bez varování najednou poskočí, nebo se propadne. Proto působí spíš jako těžká nadsázka a film nelze procítit z osobnější perspektivy. Pro někoho v tom tkví jeho kouzlo, pro někoho neodpustitelná nevýhoda.

Po prvním sledování jsem jednoznačně zapadla do druhé skupiny. Po další projekci s několikaměsíčním odstupem jsem si ale nebyla tak jistá. Na podruhé daleko víc vystoupila alegorická linka, která si pohrává s blížící se světovou válkou a díky ní osudovost celého příběhu získá hlubší význam. Sirat ale bez ohledu na to doporučuju každému a každé. 

Hodnocení: 7/10