Mazací hlava od Davida Lynche - ztělesnění našich nejhorších nočních můr?

Není žádnou novinkou, že filmy režiséra Davida Lynche nejsou pro každého. Pokud jste fanoušky krásné a jasné dějové linie s příjemnými zápletkami, při závěrečných titulcích většiny Lynchových počinů budete (pravděpodobně) jen vyjeveně zírat do prázdna a následně dlouho hledat vhodná slova popisující dojmy ze snímku. V mnoha případech ale neexistuje nic výstižnějšího než „podivný“ či „zvrácený“, přičemž následující večery budou věnovány roztomilým nenáročným animákem.

Dobrým příkladem výše uvedených reakcí je právě mysteriózní horor Mazací hlava (Eraserhead) z roku 1977. Příběh je jednoduchý - mladý samotář Henry Spencer ztvárněný Jackem Nancem zjistí, že jeho přítelkyně Mary je těhotná, ale nenarodí se jim miminko jako z reklamy, ale podivný tvor připomínající spíše embryo mimozemšťana, než dítě. Žena Henryho následně opustí a nechá ho v drobném bytečku otřásající se hlukem průmyslové čtvrti i s jejich společným potomkem.
 

V tomto bodě srozumitelná část filmu končí a přicházejí momenty podobající se na absurdní drama: postavy vedou nikam nevedoucí a nesmyslné rozhovory, což je nejkrásněji viditelné během rodinné večeře Henryho, jeho přítelkyně Mary a její podivné rodiny. Pohnutky postav nedokážeme racionálně odůvodnit. Z ústřední postavy s nemoderním, ale krásné objemným účesem inspirovaným módními výstřelky režiséra jsme nervózní, ať už z jeho strnulé chůze, přímo chorobné závislosti na sezení u radiátoru nebo úplnou apatií vůči nemocnému dítěti, které navíc táta uložil do šuplíku. Věčně rachotící průmyslová čtvrť nám způsobuje bolest hlavy a cítíme se nešťastní i za samotného chudáka Henryho. Díky minimu dialogů jsme odkázáni na vlastní uvažování o jednotlivých obrazech. Úvod, kde se jakýsi tvor dere na svět z Henryho úst, přináší znepokojení od úplného začátku. Také sledujeme operní zpěvačku se zmrzačenou tváří a snažíme se odlišit sen od reality, avšak po závěrečném útoku příšery/dítěte nejsme obohaceni o životní moudrost jako v Zelené míli, ale o depresi.

Pokud jste v mazací hlavě neodhalily žádnou ohromující myšlenku, nezoufejte. Samotný Lynch totiž tvrdí, že zatím se ještě nikomu nepodařilo filmu správně porozumět. Možných interpretací ústřední myšlenky je mnoho - buď jde o režisérův odkaz na důsledky nezodpovědného pohlavního styku, případně referuje na strach z rodičovství. Stejně může jít o obraz nekonečné noční můry nebo ztělesnění nejhorších představ. Vždyť kdo by byl spokojen s nesmyslným, bezvýznamným životem v hrozném malém bytě, bez milující půlky a s nechtěným dítětem?

Mistr podobných surrealistických filmů nám odmítá hledání pointy usnadnit. Místo toho raději vystřihl scénu ženy přivazované k posteli, protože mu to přišlo až za hranicemi. Také měl problémy s financemi, protože scénář obsahoval pouze 20 stran. Proto jisté potřebné finance hradil ze své i manželčiny kapsy. Filmový štáb tedy nebyl rozsáhlý.

Velké dohady panovaly kolem modelu Henryho dítěte. Režisér byl na svůj výtvor patřičně hrdý a štábu zavazoval oči, kdykoli s předmětem mimo natáčení manipuloval. Uvažovalo se, že své dílo vytvořil z plodu jehněte nebo zajíce. Lynch ale žádné teorie nepotvrdil a po natáčení údajně předmět debat zakopal.

Eraserhead jednoznačně není oddechový film a zaručeně ho z hlavy jen tak nedostanete. Je třeba počítat s případnými negativními pocity či myšlenkami. Snímek ale poukazuje na tabuizovaná témata dané doby, nestydí se přímo ukázat prstem na sociální problémy či dysfunkční rodiny. Neidealizuje a předkládá realitu tak, jaká bohužel v mnoha případech bývá - problémy se řeší mlčením nebo rovnou rozchodem a namísto řešení se odkládají do zásuvky. Rodiny se na sebe během večeře neusmívají, děti se nechichotají nad barevnými knížkami a jediným únikem ze šedé fádní reality je zoufalých pár minut strávených poslechem hudby schoulený u radiátoru. Realita je často přesně takto znepokojující a rozhodně ne barevná či utopická. Pokud se nebojíte pravdy, Eraserhead čeká jen na vás.